Martin Patřičný

Výbor povídek Akord a jiskry

vydavatel (Brána - Euromedia) ke knize píše:

Výtvarník a spisovatel Martin Patřičný je ten pán z pořadu Kus dřeva ze stromu, který právě vysílá ČT2 - do půlky léta.
Kromě toho je ale také autorem fejetonů a povídek.
Do výboru Akord a jiskry jsme - kromě těch nových - zařadili i povídky starší, které autor zredigoval a zčásti přepracoval. Texty odrážejí jeho zkušenosti, sny a představy, zpracovávají neobvyklé příběhy, mnohdy provokují, což je autorovým záměrem, a samozřejmě v nich převažují vztahy mezi lidmi, láska, erotika a také humor.
Některé povídky jsou romantické (Sůl nad zlato, Zrzečka), jiné mají nečekaný námět i závěr (Jako v nebi), povídka Robiny aneb Dědové a dívky je ztvárněna na hranici fantazie a skutečnosti. Všechny příběhy spojuje autorův osobitý pohled na život, okouzlení láskou a ženami. Ach! Knihu doplňují Patřičné "dřevěné obrazy“.

A co o knize napsal sám autor?
M. Patřičný, O povídkách – skoro fejetoun

Psala mi dobrá známá, že bych měl při psaní o povídkách (Akord a jiskry) vybrat pár napínavých míst a ta uveřejnit. Prý to působí. Uvažuju, jestli to působí i na mě a ono ano. Působí. Jiná kamarádka doporučila napsat jakési žebříčky taková ta nej – nej místa a podobné věci. Už jsem se neptal, jestli to působí a rovnou se rozhodl ta dvě doporučení spojit, protože pak to působení bude dvojnásobné. Bude přímo…bude neodolatelné.
Jen aby potom ovšem ještě někdo četl ty povídky.

POVÍDKA V POVÍDCE:

Za generálním ředitelem přiběhne dopoledne náměstek a poví-
dá: – Filipe, půjč mi prosím tě toho svého jaguára, já musím rychle
do Ostravy.
Filip mu hodí klíčky a ptá se: – Proč do Ostravy?
– Protože je tam volná silnice, zatím.
– A proč tam jedeš?
– Jedu co nejdál od Prahy.
– No ale proč?
– Budeš si myslet, že jsem blázen, ale já byl ráno na Haveláku
a potkal jsem tam smrt. A šla ke mně a tak divně se dívala, stěží
jsem zdrhnul.
A potom vypadnul z kanceláře.
Generální vrtěl hlavou, ale nedalo mu to. Vytáhl ze skříně starší
plášť, co nosil, když chtěl být inkognito, nalepil si na čelo náplast,
nasadil tmavé brýle a na Havelský trh si zajel. Procházel kolem
stánků a rozhlížel se a tu paní uviděl skoro hned. Pomalu šel k ní
a velmi zdvořile pozdravil.
– Promiňte, prosím vás, vy jste…
– Ano. Smrt, Jene.
– Víte, já jsem přišel, protože jste k smrti, pardon, promiňte,
protože jste vyděsila mého náměstka, mladý zdravý člověk… a vy
prý jste se na něj tak zadívala, že raději zdrhl.
– Ach tak, řekla ta hubená, vysoká a bledá paní. – Dívala jsem
se na něho spíš překvapeně.
– Ale proč, zeptal se ředitel.
– Překvapilo mě, že ho vidím v Praze, a přitom vím, že s ním
mám odpoledne schůzku v Ostravě…

A pojďme dál -
Největší PŘEKVAPENÍ, pointa, vás čeká v povídce Jako v nebi. (Odposlechnuto: To je teda fakt prda!) Kdybyste čekali všechno, tak tohle ne. Bůh mu - přesněji – hlavním postavám - splní sen, veliké přání. Ale proboha, jak!?
Možná vás napadne ta stará myšlenka o tom, že bůh se nejvíc směje, když mu lidé svěřují své plány do budoucna
Nejzajímavější CITÁT:
…ale než ho z lože úplně propustila, přitáhla si ho, políbila, a kousla do prsou či boku, chvíli ho jako buldoček držela a pak si spokojeně prohlížela otisky
svých zubů. Říkala tomu značkování.
„A teď můžeš jít do světa, muži můj.“

Nejlepší NÁZEV podle mého je Návrat hrdiny. Probouzí ve mně spoustu otázek. To ostatně povídka taky. Původně se jmenovala Auta v zimě

Nejošklivější OBRAZ
…Jiné (ženy) zakládaly dámské kluby, nátlakové skupiny a pořádaly protestní průvody, kde ty štíhlejší před sebou valily ty tlusté.

Nejstarší povídka – O našem dědečkovi

Nejdelší povídka – Robiny (Dědové a dívky) Co umělé ženy robiny ve společnosti způsobily…

Nejkratší povídka – Veřejný dům

Nejvíc něžnosti
má asi Zrzečka

Některé povídky vám „přicházejí na oči“ poprvé, jsou nové- třeba Robiny - Dědové a dívky. Jiné jsou krásně staré – Zrzečka. A představte si – některé od sebe dělí 25 let.
Čtvrt století!

Tak vidím svoje povídky, tu knihu (Akord a jiskry)na cestě ke čtenářům, koukám, jak ta knížka jde, nese si buchtu v ranečku a představte si - na kraji lesa potká babičku, která ji o kus buchty poprosí a knížka se o tu buchtu dělí s tou kouzelnou babičkou…takovou babičku najdete i v povídce Zrzečka…A protože byla hodná, tak má ta knížka na cestě štěstí! Čtenářky mají taky štěstí, jak doufám. I já mám štěstí a radost mám, ale teď už spěchám, už nemám čas.
Proč?
Jdu přece péct tu buchtu.

Ostatní tvorba Martina Patřičného publikovaná v Divokém víně:
DV 130/2024: Malá a velká strana
DV 128/2023: Noha slečny Lízy
DV 118/2022: Konec starých (literárních) časů a další
DV 117/2022: Směšné pohyby
DV 116/2021: Bojler v kožichu
DV 115/2021: Zrcadlo v kuchyni
DV 110/2020: Kterak se noviny proměnily
DV 109/2020: O knihách. Knihy a knihy
DV 108/2020: Na krásné modré kytaře
DV 107/2020: Protimorové čtení aneb knihy a zase knihy!
DV 105/2020: ***
DV 104/2019: O milostných dopisech
DV 103/2019: Jiří Suchý