literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Váženému publiku jsem už kdysi prozradil, proč vycházejí Divoká vína vždy 19. března a proč 19. září. První uvedené datum je významné narozením mých dcer Dorotky a Markétky. Nemylte se, nejsou dvojčata. Každá se narodila v jiném roce, ale ve stejný den. Druhé datum se zapsalo do mého deníčku chovatele koní — před 29 lety se ten den narodila prabába mého chovu polokrevných koní klisna Alma. A před 40 lety v tu dobu vyšlo historicky první číslo Divokého vína. Což letos 19. září všichni náležitě oslavíme. Poznamenejte si to datum do svých notýsků, den 40. narozenin Divokého vína se blíží!

A komu věnuju číslo Divokého vína vycházející 19. července…? Připisuji jej svému synovi Matyáši Jaroslavovi, který za deset dní oslaví svoje narozeniny první. A taky svému dědečkovi Jaroslavu Matyášovi, bez jehož laskavého přičinění bych nebyl ani já ani můj malý synek Matyáš Jaroslav. Dědečkovi, který byl učitelem a ředitelem škol v Kladně, a když šel do důchodu, stačil ještě naučit číst a psát mě. Bez dědečka by vlastně nebylo ani Divoké víno. A bylo by nespravedlivé, kdybych nevzpomněl na jeho ženu a svoji babičku Marii rozenou Jablonskou, protože její podíl je stejně velký jako dědečkův.

Poslední číslo Divokého vína je zase poznamenáno mojí fotografickou tvorbou. Několik týdnů jsem jezdil do pražských Lysolaj za svým přítelem sochařem a docentem Milanem Váchou a fotil jsem jej, jak vytváří z topolového kmene sochu Strážci — od prvního řezu motorovou pilou až po poslední dotek dláta. Socha byla právě spolu s ostatními díly Milany Váchy na výstavě v Nové síni ve Voršilské ulici v Praze 1. Neodolal jsem a ke Strážcům přidal fotku sochy Svědectví o tom, že jsme tu byli — pískovcové plastiky, kterou mám z Milanových soch nejraději. Milostný pískovcový Dialog, který stojí u mne na zahradě, zaujímá až druhé místo.

Jak tak rád fotím, vyfotil jsem i internetové mágy vytvářející www.divokevino.cz, pány Aleše Vašáka a Vítka Nováka. První jmenovaný má krátký sestřih, ač nosíval dlouhé háro, druhý se vyznačuje bohatou kudrnatou hřívou, to abyste je na fotkách poznali. A přidávám fotku patrona čísla — Matyáše Jaroslava.

L. H.

Aktualita

V těchto dnech vyšla v nakladatelství Torst kniha Tomáše Mazala Spisovatel Bohumil Hrabal.(Obrazová příloha IV.) Na 450 stránkách formátu A4 sdělil autor národu o Bohumilu Hrabalovi vše, co vstřebal za léta přátelství se spisovatelem. Kniha čítá 446 fotografií (autorem mnoha z nich je Mazal) a reprodukcí.

celá aktualita

Nastoupil Karel Sýs,
ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal

Všichni tři jmenovaní poznamenali svým nástupem Divoké víno číslo 2 z roku 1966. V tomhle roce šedesátém šestém vyšla jen dvě čísla.

Spřátelil jsem se totiž s Jiřím Ostermannem, hercem, recitátorem a legendárním zakladatelem pražské poetické vinárny Viola, a věnoval spoustu úsilí divadelní realizaci surrealistické básně Milana Nápravníka Obestín. Na Divoké víno jsem trochu pozapomněl a dodnes si to vyčítám.

Obestín se představil v kostele Sv. Kateřiny a jeho premiéra a desítka repríz byly nevídanou událostí — prvním divadelním představením v Praze uvedeným v kostele. Spolu s Jirkou Ostermannem vystoupila Eva Olmerová. Přednesla písně z repertoáru Mahalie Jackson, na varhany ji doprovázel Jiří Růžička, kamarád nebožtíka Václava Hraběte, jenž mi po smrti básníka přinesl valnou část jeho rukopisů. Měchy u varhan šlapal Pepík Svoboda, blázínek a piják, s nímž jsem zažil leccos veselého i smutného. Vzal jsem jej do redakční rady Divokého vína a posléze zaměstnal jako tiskaře. Ano, Divoké víno nakonec mělo i svoji tiskárnu. V pokladně kostelního divadla zasedla Naďa Stibitzová, hezounká Židovka, jež se zakrátko stala mojí první ženou.

text doprovázejí fotografie
Ludvíka Hesse

Přátelství s Jirkou Ostermannem bylo pro mne obrovskou ctí. A jak jsem si je zasloužil? Když slavného pražského recitátora vypudili z Violy, kde uváděl americké beatniky Ginsberga, Ferlinghettiho a Corsa, vyhledal jsem jej v jeho bytečku v Liliové ulici číslo 13 na Starém Městě a nabídl mu pomoc. A Jirka mi uvěřil a nějaký čas jsem se stal jeho blízkým druhem. Ne, ne, nic jsme spolu neměli, ač Jirka byl homosexuál a já se toho zpočátku malinko bál. Zrovna v tu dobu se ale kamarádil s mladou pražskou básnířkou Vladimírou Čerepkovou, ač nevím, co spolu vlastně měli. Vladimíra byla v tu dobu už pojem, nakonec jsem se s ní skamarádil taky. Kromě mě měla básnířka ovšem ráda i moji boxerku Creu a ráda si ji brala do postele. Líbilo se jí, jak Crea hřeje…

Jirka Ostermann získal rukopis Obestína přímo od autora Milana Nápravníka, televizního dramaturga, jenž ani v nejmenším nepřipomínal surrealistického básníka, spíš úředníka berního úřadu. Nenašel jsem v něm zalíbení, ale Jirkovo slovo platilo nad jiné. Vláčel mě po Praze, procházeli jsme se po Malé Straně a po Karlově mostě, Jirka v ruce držel rukopis Obestína a recitoval a recitoval. A pak jsme šli třeba do kina na Belmonda. Jirka si představoval, že jednou si bude žít jako francouzský herec. Chtěl mít vilu s bazénem, smečku psů, chtěl sportoval a udržovat se v kondici. Zatím střídal období euforie přikrmované férákem (Fenmetrazin a Dexfenmetrazin) s depresemi a několikadenními spánky, přivolanými milosrdnými sedativy. Stalo se, že dva dny neotvíral a nebral telefony, a já měl o něj opravdový strach.

Získal jsem potřebná povolení k uspořádání divadelního představení a svolali jsem tiskovku do nejdražšího a nejmódnějšího pražského hotelu Alcron ve Štěpánské ulici. Jirka ani já jsem neměli korunu v kapse. Jirka si objednával: „Pane vrchní, jaký máte koňak? Nebo ne, dejte mi raději skotskou. Počkejte, jsem dnes poněkud indisponován, přineste mi minerálku! Nebo raději čistou vodu!“

Jirka Ostermann disponoval adresářem několika set pražských umělců, disidentů a postav uměleckého světa i podsvětí. Rozeslali jsme pozvánky, „catering“ svěřili kamarádce Evě Pekárkové, nakoupili jsme svíčky a rozestavili je podél cesty od brány zahradou ke kostelu… Jirka přijel taxikem a vrhnul se do Nadiny pokladny, aby měl na zaplacení. Evu Olmerovou jsem přivedl z blízké vinárny Split, kde zapíjela své životní smutky. A kulturní odbor Národního výboru čekal na záminku k zákazu představení. Vydrželi jsme několik dní, pak zákaz přišel. Obrovské úsilí přineslo podmíněné povolení ještě několika představení a pak definitivní konec. Ostatně — ani dnes si nemyslím, že by kultura o něco přišla.

Souběžně s divadlem v kostele Svaté Kateřiny jsem pořádal letní představení v Ledeburské zahradě pod pražským Hradem. Divadlo, jež bylo jakousi estrádou pro zahraniční i venkovské turisty, jsme pojmenovali Loto. Jirka přednesl povídku či dvě, pantomimu si vzal na starost Boris Hýbner a Ctibor Turba, hudební část tvořilo vystoupení skifflové skupiny Contra Jiřího Traxlera. Všechno statečně režíroval Václav Bárta. Raději bych se k takovému paskvilu neměl ani hlásit. Místo očekávaného příjmu jsem se zadlužoval a zadlužoval. A vydal jen dvě čísla Divokého vína…

Číslo 1/66 bylo jediným číslem Divokého vína vytištěným knihtiskem. Tahle technologie mi tenkrát přišla jako vrchol polygrafie. Číslo graficky upravil Pavel Jasanský a použil fotografie tehdy velmi atraktivních kovových „svařenců“ Zdeňka Plačka, pozdějšího „technického redaktora“ Divokého vína. Z autorů musím vyjmenovat Pavla Vernera, Miloně Čepelku, nebožtíka Ladislava Landu, Jana Čecha, na něhož si smrt už brousila kosu, Antonína Svobodu i Vladimíra Kučeru. Otiskl jsem jakýsi absurdní text Michala Novotného s názvem Rozkaz, ale taky první část filozofické stati Stanislava Vítka, jež nesla titul „Lidé a věci“. Pochybuji, že ji někdo dočetl do konce.

V redakční radě přibylo jméno Nadi Stibitzové, Josefa Svobody, Jana Kořínka, ale taky jistého Miroslava Žabky, člověka, jenž se velkohubými sliby vloudil do mé přízně. Byl jsem zadlužený po uši a tenhle podivný člověk se holedbal, že mě i Divoké víno z dluhů vytáhne. Na Žabku nevzpomínám rád, ale uvádím jeho jméno, abych osvětlil historii Divokého vína.

Divokému vínu číslo 2/66 se dostalo cti otisknout báseň Karla Sýse z „Tanečnice ve zlaté lahvi“. Poprosil jsem Karla o vzpomínku na jeho setkání s Divokým vínem:

V roce 1964, před maturitou, jsme na dalekém jihočeském venkově — ve staroslavném Písku, ve školní lavici listovali podivuhodnými, na výšku postavenými sešity dosud neznámého časopisu. Zatímco z kamenných oficiálních tiskovin, v předminulém století by se řeklo parnasistických, na nás potměšile shlíželi nedostižní koryfejové, Ludvík Hess zval na své papírové vinice básníky bez rozdílu ras a vyznání, hlavně však věku. Takový burčák rychle opájel. Nezletilé dekadenty ozdobené neřestmi jak černoch kroužkem v nose i vyvolené adepty (každý byl tenkrát vyvolený) královského umění, Ratkiny s nefalšovaně svinskýma očima i nažehlené chlapečky omámené vysněnými poryvy stříbrných větrů.

Ihned po příjezdu do Prahy na studia jak jen možno odlehlá poezii (Vysoká škola ekonomická), trýzněn steskem po Písku jsem se, neznaje topografii města, vydal do Krejčího ulice, abych vyhledal dům číslo 4, Parnas, Olymp, Čomolungu. Místo vchodu do podsvětí jsem narazil na muže s příhodným jménem Kladivo, který mi barvitě sdělil, že divočáci byli již vystrnaděni, neboť vnesli do domu neklid.

Upnul jsem své naděje ke Karlínu, kde jsem na náměstí v Domě pionýrů a mládeže konečně narazil na vysněný pramen. Petr Cincibuch prý někde napsal, že jsem se napoprvé objevil v bílých dírkovaných botách. Takové boty jsem měl, avšak žluté, takže mohl mít částečně pravdu.

První den a již jsem byl vyznamenám poctou nejvyšší! Vešel jsem totiž do redakce právě v okamžiku, kdy se expedovalo nové číslo. Bez cavyků a ceremoniálů jsem s budoucími druhy částečně tlačil, částečně táhl redakční káru, na niž se vešel celý náklad, na nedalekou poštu. Čerstvé verše se rozletěly do světa i mou zásluhou! Ten pocit byl k nezaplacení a musím říci, že jsem zažil něco podobného, leda když jsem si šel do tiskárny vyzvednout dva exempláře své první knihy.

Pak se redakce přestěhovala do Jirchářů, ale to už jsme všichni byli spíše matadoři s protektorskými vztahy k nováčkům, kteří teprve vyráželi do Prahy k zasvěcení prvního stupně.

Navštívil mě nedávno na Hájku Jarda Holoubek se svojí líbeznou dcerou Maruškou, oni bydlí v sousední vesnici, v Kolodějích. Taky jsem vzpomínali, jak přišel do Divokého vína. Jarda Holoubek našel skříňku s básničkami a adresou Praha 8, Krejčího 4 vyvěšenou v Hybernské ulici. Podobně jako Karel Sýs tam narazil i on na tvrdého nájemníka jménem Kladivo.

Dalším významným autorem Divokého vína 2/66 byl Honza Vyčítal, jenž do časopisu vstoupil svým Songem o rakoluský knajpě nad řekou. Pár podobných knajp jsem s Honzou v následujícím čtvrtstoletí navštívil…

Všichni tři — Vyčítal, Holoubek a Sýs — se stali kmenovými autory Divokého vína a jejich texty a kresby jsem tiskl dalších pět let.

Divoké víno 2/66 upravil a svými fotografiemi ilustroval Pavel Jasanský a dost možná, že už bylo vytištěno ve vlastní sklepní tiskárně ve vinohradské Londýnské ulici číslo 16. Tuhle adresu jsem pokud vím nikdy neuváděl, ale mám na dvě sklepní místnosti rozmanité vzpomínky — od polygrafických až po milostné. Prostě na papír se nejen tisklo, ale taky se na něj lehalo.

Zlatým hřebem na závěr roku 1966 byla moje svatba s Naďou. Konala se na vršovické radnici za podpory mladých básníků. Svatebním vozem byla dodávka značky Žuk, jejíhož řidiče Naďa na ulici přesvědčila, aby nás k svatební síni odvezl. Že jinak zmeškáme svatbu. A svatební hostina se odehrála v hospodě v Horním Podkozí, kam se jelo vlakem.

Pobavte se, čtenáři milí, svatební fotkou.

Ludvík Hess