literární časopis založený v roce 1964

Ludvík Hess

Vyvolávám staré filmy

Zastavil jsem auto nad prudkým kopcem na rohu ulice Vozová a U Rajské zahrady a s foťákem v ruce se šel podívat, jestli dům ve Vozové 4 ještě stojí. A je stejný jako býval v těch památných letech 1966 a 1967, když jsem v něm žil se svojí první ženou Naďou, hezounkou Židovečkou, kterou jsem poznal v Pionýrském domě v Karlíně. A tak si vzpomínám, že jsem Naďu rád fotil, měl jsem praktiku se zamontovaným expozimetrem a do ní dával východoněmecký film ORWO 400 ASA, tenkrát se mu říkalo sedmadvacítka. Čím zrnitější, tím módnější. Dneska držím v ruce Nikon a už do něj nedávám film, ale malinkou kartičku a kolik ASA chci, to si namačkám čudlíkem. Začal jsem tedy ten dům fotit na výšku, jako jsem to dělával v mládí, kdy jsem měl rád fotky na výšku, ale pak jsem couvnul kousek dozadu a fotil dům na šířku, jak to mám rád teď, když už dávno nejsem mladý. A dával jsem si pozor, aby balkónek ve čtvrtém patře byl v levém horním rohu fotky, ale jen tak na krajíčku, trochu uříznutý. Nerad jsem na balkónek chodil, nemám rád výšky. A taky se k balkónu špatně šlo, protože pokoj byl zaplněný nábytkem a krámy do stropu. Spávala v něm Nadi nemocná maminka, než umřela na rakovinu, tatínek spal v kuchyni, protože se bál, aby ho nenakazila. Vlastně jsem ho viděl jen jednou, protože do bytu skoro nechodil. Asi se tam sám bál. Vešel jsem tenkrát do kuchyně a viděl ho spícího na gauči. A vidíte, pamatuju si to třicet osm let. Ruku měl položenou přes hlavu na čele… Jmenoval se Vladimír Stibitz, býval technikem v rozhlase a vysílal prý v květnu roku 1945 z věže kostela církve československé husitské na Vinohradech. Jestli je doma se poznalo podle bílého renaulta osmičky zaparkované před domem. Když jsme se s Naďou chystali do Itálie, slíbila, že si auto od tatínka půjčí.

Abych nezapomněl, Stibitzovi měli pejska Donečka, ale znám ho jenom z vyprávění. Naďa o něm vyprávěla často, když vyslovila jeho jméno, říkala to takovým hlasem, jakoby ho volala. Doneček byl už taky po smrti, když jsem Naďu poznal, a snad proto byla ráda, že má najednou aspoň mě, protože se zdálo, že nemá nikoho. Ba ne, měla starou tetu Gábinku ve Vršovicích a tetu v Kolíně, nikdy jsem je neviděl, ale doprovázel jsem ji před dům v Kozácké ulici ve Vršovicích nebo na vlak na Masaryčce, když jela do Kolína. Říkala, že v Kolíně je za chvilku. A já smutně odcházel z nádraží a druhý den tam na ni zase čekal, až přijede. Bůhví, kam jela, ale vyprávěla, že teta v Kolíně má zahradu, kde se může opalovat nahá. A bůhví, kde se vlastně opalovala.

V tom domě ve Vozové ulici číslo 4 ve čtvrtém patře jsme si s Naďou uklidili jeden pokoj a chvílemi si hráli na manžele, až jsme jimi nakonec skutečně byli. Naďa zařídila ohlášky, vyplnila papíry a odnesla je na Národní výbor. Jednoho dne ráno vyběhla a vrátila se s kytkou. A ať rychle vstávám, že máme svatbu. Vyběhli jsme před dům, Naďa stopla dodávku značky Žuk a přemluvila řidiče, ať nás doveze na svatbu. Jinak že ji nestihnem. Před radnicí byli dokonce kamarádi, takže všechno zařídila. Na svatební cestu jsme jeli do Horního Podkozí u Unhoště, Naďa si tam vypůjčila chatu, ale zima nám tam byla. Ale opravdu pekelná zima. Byli tam s námi Méla Machálek, Pepík Svoboda, už je dávno nebožtík, kamarád Orlík je taky nebožtík a ani už si nepamatuju, jak se jmenoval…

Žili jsme s Naďou ve Vozové o chlebu a vodě a hrachové polívce a bylo nám dost smutno, protože jsme taky zažili hrozný smutek, ani o něm nebudu vyprávět. A tak jsem jednoho dne sednul na vlak, vzal jsem si s sebou velkou tašku a vyrazil do Chřibské. Jel jsem sám, asi jsem chtěl Naďu překvapit. Vrátil jsem se s malou boxerkou Creou, nejmilovanějším psem, kterého jsem kdy měl. Vláčel jsem pak Creu všude s sebou, byla i na představení v Národním divadle. Chodil jsem jenom do těch hospod, kam mě pustili s Creou, a těch tenkrát moc nebylo. A byly hospody, kde měli psy rádi a pouštěli je do kuchyně, tak tam jsme chodili… Pak byly hospody, kde se pes nechával v šatně. Dodnes si vyčítám, že jsem Creu nechal v šatně, třeba v Hlavovce na rohu Míráku a Italské. Vždycky jsem si přál boxera, ale představoval jsem si velkého, nejraději tak velkého, abych se nemusel ohnout, když jsem jej chtěl držet za obojek. Ale Crea byla maličká psice, hrozně chytrá. Zakousla se do diverzanta nebo udělala mrtvého psa. Skákání bylo její největší radostí. Když jsem s ní později chodil na procházky na Kampu, skákala na střechu veřejných záchodků, to bylo její oblíbené číslo. Skočila taky přes zábradlí v Korunovační ulici z viaduktu rovnou na železnici a málem ji to stálo život. Stalo se to, když jsme šli s Naďou navštívit Janu Černou, dceru Mileny Jesenské a spisovatelku. Rovnou před domem, kde Jana bydlela. Creu jsem léčili a šťastně zachránili.

Aby nám s Naďou nebylo tak smutno a Crea aby měla taky manžela, pořídili jsme si bernardýna Mojše, vzpomínáte si, jméno dostal podle izraelského ministra obrany Moše Dajána. A aby nebylo Cree a Mojšemu smutno, pořídili jsem si ještě afgánského chrta Corvuse. Takže nás bylo pět. Corvuse jsme koupili od Hrabáků, ti měli afgánů celou smečku. Odstěhovali se kvůli afgánským chrtům na chatu u Kostelce u Křížků a do jejich bytu se nastěhoval Ctibor Turba. Tak nějak jsem se všichni znali a bydleli jeden u druhého.

S Corvusem byl problém. Byl to svobodomyslný pes a kdo ho pustil z vodítka, už ho nechytil. Nebo až za několik hodin a to mu pomáhala celá ulice. Chodil jsem psy ráno venčit do Riegráku a nikdy jsem nevěděl, kdy se vrátím. Měl jsem ale na Corvuse fintu. Vběhl jsem do domu, nechal otevřené dveře z chodníku a čekal za lítačkami v mezaninu. Když se Corvusovi chtělo, běžel za mnou. Když nechtěl, zůstal na chodníku. A tak jsem třeba dal přihlížející babičce pětikorunu, jestli by nezašla do řeznictví koupit pro Corvuse kus salámu. Babička přinesla salám a Corvus se nechal přemluvit a šel domů. Ale jen někdy. Zato Mojše a Crea chodili u nohy jak hodinky. Zajímá vás to, milí čtenáři. To se tak vracím do mládí, jak si ty staré filmy vyvolávám, no a vy jste mí diváci. Abyste měli taky nějaký obrázek, vyfotil jsem ten starý dům ve Vozové ulici. Jenomže má novou fasádu a dovnitř jsem se neodvážil. Ani podívat se na zvonky, kdo tam teď bydlí. Protože stejně všichni už umřeli. Jenom já tu stojím a fotím ten dům, abych si vyvolal ty staré obrázky.

V tom pokoji, kde jsme si s Naďou hráli na manžele, jsme měli malou skříňku a z té jsme udělali špajzku. Vyrovnali jsme v ní dvě konzervy a kolínka a hrachové polívky v kostce. Čtvrtku chleba. Nakupovali jsem, když Naďa vyhrála ve sportce. Pokaždé když vsadila, vyhrála čtvrtou cenu. To bylo za padesát a těch padesát nám stačilo na týden. Říkal jsem Nadě, aby vsadila častěji, ale nešlo to vždycky. Musela mít tušení, nestačilo mít na tiket. Kromě sportky jsme vydělávali „reklamní agenturou“ a nakonec už jsme se tak zle neměli, koupil jsem i auto, modrou aerovku od fotografa Pavla Jasanského. Byl to dvouválec s obsahem 662 ccm a náhonem na zadní kola. Vidíte, teď mám šestiválec s náhonem na čtyři kola a koženými sedačkami. Jsem asi šťastný člověk, nemyslíte? Od dvouválce přes čtyřválce jsem se vypracoval k šestiválci. Aerovku jsem stavěli na kopec a roztlačovali ji dvanáctiprocentním kopcem dolů Rajskou zahradou. Skoro vždycky chytla, protože kopec byl dlouhý a ona ani moc nepotřebovala. Vešli se nám do ní všichni tři psi. Nebo jsme jeli na výlet a vzali Honzu Vyčítala a jeho Marušku Štěpánkovou. S Honzou jsme seděli vpředu, holky vzadu v kufru. Jenže střecha byla jen přes kabinu, cestující v kufru se museli v dešti přikrýt plachtou, kterou jsem vozil s sebou. Jeli jsme takhle jednou všichni čtyři do brdských lesů, ale aerovka měla v kopcích problémy. Do kopce špatně dýchala a s kopce zase nebrzdila. A v Kublově byly zvláště ostré zatáčky, myslím, že se pak se mnou Honza dost bál. Tak jsme zastavili v lese, já si lehl pod auto a opravoval.

Měli jsme se s Naďou dokonce tak dobře, že jsme si pořídili i posluhovačku. Mezi sebou jsme jí říkali Růžena a Hůžena, ale byla to velká nepořádnice. Jejím hlavním úkolem bylo vynášet z bytu množství za léta nastřádaných předmětů. Růžena měla smečku malých černobílých pejsků, o nichž tvrdila, že jsou to pointři. Pejsky vodila do našeho bytu s sebou. Navštívil nás jednou Pepík Svoboda, přespal se svojí Maruškou Hrubcovou v naší posteli a jako vždycky se opil. Když se nás do rána nedočkal, hledal něco k jídlu. V kuchyni našel hejno slepic, ale všechny byly živé. Nechala si je u nás Růžena, protože věděla, že jsme jeli na několik dní na výlet. Abych nezapomněl, Růžena mi říkala „pane architekte“. Bylo mi dvacet let, psal se rok 1967.

(současná tvorba)