literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Pohádka o upřímném filmaři

Tuhle jsem se sešel s jedním režisérem. Má za sebou slušný film, který ale nebyl žádný zvláštní kasaštyk. Je to už dva roky, co měl premiéru a tak jsem se zajímal, jestli se ten film už zaplatil. Zasmál se. “Ten biják byl v zisku už když na něj přišli první dva platící diváci!””
Díval jsem se na něj s údivem. “No jasně,” chechtal se mi. “Stálo to 50 miliónů. Deset melounů to byl grant od fondu, dvacet dali sponzoři za možnosti PR, a dvacet mega koproducent, jedna televize. Ta ale taky nečeká peníze, jen dostala práva na vysílání. Takže fakt - když na to v multiplexech přišli první diváci, už nám to šlo do kasičky.”. Hlesnul jsem. “Ale všichni filmaři si přece stěžují, že na své filmy nemají peníze!” Známý pokrčil rameny. “Mluvím jen za sebe.” Podotýkám, že s tento režisér nejmenuje Troška.
(mk)

Prohlídka galerie v Oslo

S Ladislavem Smoljakem jsem kdysi zažil jeden ze svých největších novinářských trapasů. O co šlo? Šéfredaktor časopisu, kde jsem začínal, mě (někdy v roce 1988) poslal za pány Svěrákem a Smoljakem s nabídkou, že bychom v našem týdeníku otiskli rozsáhlý úryvek z jejich nové hry. Vzhledem k tomu, že „Cimrmani“měli v té době jedno z období, kdy se o nich „moc nemohlo“ (rozuměj psát), byla to od našeho šéfa docela velkorysá nabídka. Ode mě, mladého kandrdase, se očekávalo,že to celé jen produkčně zařídím. Tedy domluvím se s S a S na vhodné citaci , dopravím text do redakce, přečtu jej a připravím k tisku.
Za Cimrmany tuto věc vyřizoval Ladislav Smoljak. Navštívil jsem ho v jeho bytě nedaleko Staroměstského náměstí. Mistr mě přijal velmi laskavě ale zprvu s jistou ostražitostí, se kterou přistupoval k tisku nejen před listopadem, ale i později. Prozradil mi že jejich nová hra se jmenuje Dobytí severního pólu. Poté mě i sobě nalil sklenku červeného a začal předčítat. Málem jsem se válel smíchy, což pana Ladislava velmi uvolnilo. Nakonec nám velkoryse vybral asi šest stránek textu, který jsme mohli v našem týdeníku otisknout. Ani netrval na další autorizaci, řka, že „to jistě uděláte dobře“.
Když jsem stránky přinesl do redakce, putovaly od jednoho novináře k druhému,poté si je půjčili grafici a nakonec i vedení. Všichni se skvěle bavili a já se cítil hrdý, jako bych to sám napsal.
Krize nastala ve chvíli, kdy už bylo číslo připraveno ke korektuře. Nějaká bdělá hlava v redakci totiž prohlásila, že „takhle to tam určitě nemůžeme pustit.“ Předmětem obav byla „citace z deníku.“. Nemám po ruce výtisk této hry, takže tuto situaci připomenu jen dle své mizerné paměti. Říká se tam zhruba toto: „ 25.1: Bloudíme v mlze! 26.1: Překročili jsme pětašedesátou rovnoběžku 27.1: Bloudíme v mlze! 28.1.: Prohlídka leningradské Ermitáže.29.1:. Bloudíme v mlze!“
Časopis však měl jít za deset minut do tisku. Co budeme dělat? Šéfredaktor se rozhodl k improvizovanému řešení: „Tak víš co? Dáme tam: „Prohlédli jsme si galerii v Oslo!“
Musím sebekriticky přiznat, že do této podoby jsem text opravdu opravil a tak to tehdy vyšlo. Nevím co této úpravě říkali Smoljak se Svěrákem, nikdy jsem neměl odvahu se jich na to zeptat. A co víc, nikdy jsem se panu Smoljakovi za tento zásah do textu neomluvil. Stále jsem to odkládal - kdo je rád za vola,že. Jenže teď pan Smoljak zemřel a tak mu posílám omluvu do Českého nebe. A v duchu doufám, že tuto historku v podstatě ocenil. Je totiž taková dobově příznačná. Taková cimrmanovská.
(mk)

Děkuju, milý Matěji Koubo!

Za co ti děkuju? Přeci za to, že jsi. Hezky jsi to napsal, i za mě. Ano, vím, že volíme-li, pak pro osobní sympatie, radujeme-li se nad výsledkem těchto voleb, pak pro pravý opak. Je přece známo, že jsem s papalášem s bradavicí nechtěl slavnostně otvírat babybox v Teplicích.
A tak i já jsem zakroužkoval tlustě Janičku Černochovou, protože je to starostka, která mi pomohla zřídit babybox na Praze 2, líbí se mi a je milá. A moje stará maminka volila Karla Schwarzenberga, protože naši předkové sloužili jeho předkům jako knížecí nadlesní v Mšeci i v Mrákavech.
Ludvík Hess

Konec bradavice

Volby skončily, padouch je poražen. Problém je jen v tom, že tento padouch byl do značné míry virtuální. V médiích se například hodně mluvilo o „lžích ČSSD“. Co to přesně mělo být? Především prý jejich prázdné sliby a nerealistická ekonomická vize. Ve stejné době si však jeden z renomovaných komentátorů dal práci a spočítal předpokládaný schodek mezi představami socanů a modrých ptáků. Ukázalo se, že představuje pouhých půl miliardy, v makroekonomice zlomek!
Tedy ve skutečnosti se slibovalo ostošest na všech stranách. Virtuálnost údajného konfliktu mezi pravicovým "dobrem" a socialistickým "zlem" vyniká ještě více v osobě samotného Jiřího Paroubka.
Nemám pro socdemáckého exvůdce žádnou slabost, připadal mi jak Golem bez špetky smyslu pro humor a s průměrnou inteligencí. Že byl tak dlouho v čele ČSSD, už pro tyto vlastnosti tuto stranu poškozovalo.
To, co z něj udělala média, však nemělo s jeho skutečnou osobností nic společného. Paroubek nemá dramaticky horší minulost než řada ostatních demokratických politiků, kteří zažili v dospělém věku totalitu a nebyl tedy žádný důvod ho považovat za morálně obzvlášť vadného. Ani mu nikdo neprokázal nějaké zločiny. Kromě toho, že stál v čele socialistů, měl však jedno velké minus, svůj papalášský vzhled a toporné vystupování. Nebylo proto těžké ho mediálně odstřelit. Smutné je, že pro většinu těch, co tuto ostrakizaci přijali, byla hlavním argumentem Paroubkova otylost a bradavice.Budou ti lépe vypadající lepší? Něco mi říká, že je to dost sporné.
(mk)

Sbohem a tissue

Jsem asi poslední, tedy alespoň v mém okolí,kdo používá kapesníky. Rozumějte – opravdové kapesníky jinak šnuptychly a nosočistopleny. Tedy ne ty nanicovaté papírové "ubrousky", kterých při rýmě za pouhou hodinu spotřebujete hromadu zvíci lesního mraveniště a jejichž balíčky vždycky zaberou polovinu běžného nákupu čtyřčlenné rodiny.
Já vím, jsou jednorázové tudíž hygienické a navíc, když si je člověk zapomene, může si je koupit v každé trafice. Ale kapesník z doby mého dětství byl něco jiného- při prvním přiložení k nosu voněl nažehleným prádlem, při každém dalším jsem ocenil jeho jemnost. Papírové výdobytky dneška vám odřou bolavý frňák jako pilník.
Z pohedu mé ženy nejdůležitější rozdíl se projeví při praní – zapomenete li látkový kapesník v kapse po zapnutí pracího programu vcelku nic se nestane,papírové se však mění v tisíce žmolků,které spolehlivě zaneřádí celý obsah pračky.
Čistý kapesník má i řadu jiných předností, zkuste si třeba zavázat prst papírovým ubrouskem! Látkovým to ale jde docela dobře. Až půjdete v horku k vodě, z pánského „kapesního šátku“ se takédá dobře udělat „čepička“.
V poslední době jsem pak objevil vhodnou cyklistickou funkci „nosočistopleny“. Máte li totiž holou hlavu jako já, je vám v chladnějším období v přilbě plné větracích otvorů na kole pořádně zima. Látkový kapesník je vhodná tepelná vložka, papírový z teska je v tomto směru k ničemu.
Tolik tedy látkový versus papírový z hlediska čistě praktického. Ale je tu i lyrický rozměr. Dívčí oko s přiloženým batistovým kapesníčkem – to jepřece tak něžné,krásně smutné. Vzpomenete si na první lásku, na loučení u vlaku či třeba na dávné setkání s maminkou. Stejný výjev s papírovým vám však připomene nejspíš jen minulý zánět spojivek.
Dámou upuštěný kapesník býval také báječnou záminkou k seznámení . Pokud však současná roštěnka upustí papírový kapesník,dostane se jí nejspíš jen nevrhlého připomenutí „ať proboha nedělá bordel.“A konečně- představte Nezvala, jak píše sbírku "Sbohem a papírový tissue." (mk)

Tetovaný..?

Janičku mám rád, otvírali jsme spolu babybox v Praze 2. Líbí se mi, že nosí taky lacláky. Ale proč vedle ní sedí ten tetovaný chlapík? Proboha! On má na krku vyholený výstřih?!

Češtino, braň se ČSSD!

A vy, milí čtenáři DV - naplňte sny svých dětí!

Proč volit KDU-ČSL

Přináším důkaz svého rozhodnutí. A sešrotovat! Dodávám.

Pan Novák Kalouskovi nedluží

Dostal jsem od pana Kalouska upomínku na 121 tisíc. Pěkný fór Hned mě ale napadlo, jestli se ta jejich složenka nedá považovat za žalovatelný podvrh. Když si přece takhle pro legraci vytisknete třeba i jen stokorunu a viditelně ji neoznačíte jako neplatnou napodobeninu, riskujete kriminál! Není to u složenky na 120 tisíc také tak!? A co by nastalo, kdyby jim nějaký nazdárek skutečně poslal peníze? To by byl pak asi roztomilý soud. Na něm by ani kníže neusnul!

Ale ne, v TOPce jsou zdatní hoši, nepochybuji, že to mají ošetřené. Vůbec je to chytrá PR aktivita. Osobně mi ale v jejím rámci chybí odpověď na poměrně zásadní otázky. Třeba: Proč bychom my, tedy my řadoví občané, i jen teoreticky měli ten dluh vlastně platit? Copak jsme to byli my co jsme si půjčovali?Copak my jsme stát? Pravice nám přece jinak neustále vysvětluje, že „stát je jen příživník na tvém životě,občane!“

Taky mi topáci moc neobjasnili, co by se vlastně stalo. kdybychom ty prachy opravdu zaplatili. Já vím, zvedl by se Česku rating na bůhvíkolik áček. Napsali by o nás pochvalně ve Financial Times. CNN by zase jednou udělalo reportáž z Prahy. Ale co jinak? Žilo by se nám líp? A žilo by se líp naším potomkům? Nevím,nejsem si jist, protože svět je spletitá síť mimo jiné utkaná z dluhů,které neznají hranice.

Tyhle otázky jsou provokativní ale vlastně ne tak nesmyslné. Samozřejmě se dá odpovědět jednoznačně. Dluhy se prostě musí platit. Když je nezaplatíme my, budou se s tím muset popasovat naši potomci. Kdybychom neměli ty miliardové závazky, český stát a české podniky by byly v mnohem lepší pozici - světové banky by se praly o to poskytovat nám peníze a vůbec by nad námi slunce nezapadalo. Atd.

Ale je to odpověď i pro pana Nováka třeba odněkud ze Severních Čech? Žádné dluhy si nikde nenadělal. Dře se v potu tváře a jeho vyhlídky jsou stále menší. Stojednadvacet tisíc pohromadě možná nikdy neviděl.

Takové lidi musela Kalouskova složenka hrozně naštvat! Dříve se bohabojní občánci strašili kvůli maličkostem podsvětím a sírou, dnes ty, co nikdy nic nezpronevěřili TOP 09 podobně straší peklem finančním. Jenomže je to jako to bývalo tehdy - hrůza se pouští na pány Nováky, ale pekelná sauna by měla být vyhrazena úplně jiným lidem! A to nejen z Čech. O tom však Kalouskova upomínka vypovídá jen málo.

P.S. Zajímavé by také bylo, dozvědět se i kolik by měli na podobné "složence" lidé z jiných srovnatelných zemí . Český dluh je přece stále ještě jedním z nejnižších v EU! Chápu ale, že toto srovnání se do předvolební kampaně založené na bití na poplach moc nehodí.
(mk)

Jiří Žáček zve na Měsíc sebevrahů!

M ě s í c s e b e v r a h ů
Zhudebněné básně Jiřího Žáčka zpívá Věra Wajsarová
ve středu 12. května od 17 hod.
v malém sále Městské knihovny,
Mariánské nám. 1, Praha 1.
Pořad Českého centra PEN klubu

Vzor s jelenem a tátou

Přemýšlím nad vzory. Ne – nemám na mysli toho jelena na svetru, který mi babička vlastnoručně upletla v mých sedmi. Přiznám se, velkou radost jsem z něj tehdy neměl. Po letech si ale uvědomuji, že i tento nepříliš povedený ornament mi poskytl jeden vzor životní. Je to přece úžasné, když na vás někdo myslí a dá si práci, byť třeba s výsledkem nedokonalým, jen aby vám udělal radost! Dnes už vím,že jelení vzor upletený a darovaný z lásky je lepší než večerní oblek poskytnutý jen z povinnosti.
Nechci se moc zabývat ani současným životním vzorem mé desetileté sestřičky Kristýnky.Je jím zpěvačka celým jménem Beyoncé Giselle Knowles. Nic proti této krasavici nemám, doufám však, že je to vzor, který Kristýnka určitě brzo změní za jiný.. Tedy alespoň v to věřím, protože i když rád sleduji jak tančí svůj oblíbený hip-hop, byl bych nerad kdyby ho jednou vystřídala za tanec u tyče. A to by se jí s Beyoncé mohlo stát.
Já naopak svůj vzor měnit nebudu...Je jím totiž můj táta. Už odmala, kdy mě brával sebou na ryby, jsem ho obdivoval. Mé oči planuly nad jeho souboji s ploticemi, karasy a cejny, kterých jsme za ty roky nachytali stovky. Díky tatínkovi mne minul vzor většiny dětí – paní učitelka z první třídy. Nepatřil jsem k jejím třídním oblíbencům, protože jsem se vymykal. Mé dlouhé vlasy a naušnice v podobě zlatého kříže v levém uchu paní učitelce nevoněly. Já jsem je ovšem měl po vzoru svého táty. Bylo to asi takhle: - jednoho dne mě můj tatínek jako pětiletého vzal do kadeřnického salónu, kde mi obří nastřelovací pistolí proděravěli ušní boltec. Jako značkovanému teleti, ale já byl na to tak hrdý!
Nikdy nezapomenu, když jsme s mým otcem slavili titul klubu našich srdcí - a to pražské Slavie. Táta mě mohutnýma rukama vysadil na svá velká ramena a já si připadal jako neporazitelný.
Táta je typický rocker a tím ve mně vzbudil lásku k hudbě kapel 70. a 80. let. Velmi se mi libí hudba lidí oproti mě mnohem starších. Vždyť jsem se narodil sedm let po Lennonově smrti! Vždycky, když náš tatínek opouštěl dům a odcházel do zaměstnání, zmocnil se mne nevysvětlitelný pocit zranitelnosti. Na sklonku roku 2000 dostal můj pocit skutečnou podobu. Celou naši rodinu zarmoutil pracovní úraz, který tátu doživotně upoutal na vozík. Sám moc dobře tuhle situaci znám, protože odmala jsem pohybově omezen a také jezdím na kolečkovém křesle. Proto jsem se snažil být tátovi oporou při jeho němém a odevzdaném polehávání v posteli. Táta, člověk tak aktivní v období před úrazem, se jako každý potýkal s neuvěřitelným psychickým kolapsem a myšlenkami na ukončení života. Naštěstí od pomyslného dna odrazilo tátu narození mé sestry Kristýnky. Nová chuť do života vedla tátu k aktivní pomoci lidem postiženým ničivými povodněmi v roce 2002. To nezůstalo bez odezvy. V následujících komunálních volbách se můj otec umístil na druhém místě a usedl do zastupitelstva obce Obříství na Mělnicku, kde působí dodnes jako předseda sociální komise. Navázal také spolupráci s organizací Paraple v projektu poradenství. Dnes se opět věnuje svým koníčkům jako je rybaření a jeho milovaná Slavia. Jsem šťastný, že je vše jako dřív. Jen vstupenky na naše oblíbené rockové koncerty si kupujeme se slevou, do sekce pro vozíčkáře. Svoje zamilované fláky si ale táta užívá jako za zdrava.

Jiří Holzmann Autor je hudebníkem ve skupině The Tap Tap

Simona Vališová pomáhá projektu babybox!

Dětské krizové centrum a ing.arch. Simona Vališová ve spolupráci s artpro gallery si Vás dovolují pozvat na vernisáž výstavy
Stonky Možností...

akci moderují Elen Valentová a Tomáš Krejčíř, součástí programu je módní přehlídka
značky TIQE by Petra Balvínová.
vernisáž výstavy
5.5. 2010 od 18hod
Žofín Garden Restaurant
Slovanský ostrov 226, Praha 1
prodejní výstava děl se koná
od 7.5. 2010 do 7.6. 2010
v prostorách
Zelená zahrada Restaurant, Šmilovského 12, Praha 2

R.S.V.P.: ing.arch. Simona Vališová
tel.: +420 602 543 215
e-mail: nyna@nyna.cz

Paroubek (a Nečas) v Ruďasu

Taky máte pocit, že deníky jako MF Dnes či Právo teď před volbami totálně hloupnou? Ne, není to jarní únavou kmenových redaktorů. Můžou za to stránky pokryté politickými články, které si jako inzertní plochu kupují strany. Stratégové hlavních partají totiž v posledních letech vymysleli fígl,. Píše se v MF Dnes o Paroubkovi jen záporně? „Nevadí, koupíme si stránky v tomto deníku a na ně umístíme jeho prezentaci tak ,jak se nám líbí!,“ rozhodují volební teoretici socanů.Funguje to i v opačném gardu. Nečase v Právu upozaďují? Pracovníci volebního štábu ODS zavolají inzerťákům společnosti Borgie (vydávající Právo) a pár dnů na to máte pocit, že čtete jiné noviny!
Vypadá to jako docela dobrý nápad. Obchodníci v novinách si mnou ruce. Vydavatelé je plácají po ramenou za dobré zisky a ještě mají pocit, že noviny takhle poskytují objektivní obrázek. Jenomže chyba lávky. Ve skutečnosti tyto maskované přílohy prospívají právě jen kšeftmanům. Novinám ovšem snižují profesionální úroveň a medvědí službu dělají i stranám. Proč? Je to asi dáno poplatností stranickým sekretariátů i malou profesionalitou se stranami propojených pisálků. Zvláště z příloh ČSSD v MF Dnes máte pocit jako byste se znovu octli někde v Rudém právu v roce 1980. Ne v roce 1988 – rok před revolucí byl tehdejší hlavní komunistický deník současné přílohy ČSSD už současné přílohy socanů strčil do kapsy. Nebo , že by tyto přílohy ČSSD byly geniálním tahem ODS? A naopak?
(mk)

Píše mi Jirka Žáček

Vážení a milí,
hlásím, že včera měla v Městkém divadle v Brně premiéru moje komedie Ptákoviny podle Aristofana, která po uvedení v Národním divadle v roce 1989 usnula na dvacet let. Myslím, že nezestárla ani v nejmenším. Na premiéře bylo nabito, herci i diváci se zjevně bavili a při děkovačce publikum tleskalo vestoje. Z toho jsem usoudil, že se ta taškařice líbila nejen mně. Posílám pár fotek z divadla - na jedné jsem s autorem hudby Zdenkem Mertou, na druhé mě režisér Moša vleče na pódium a na další je závěrečná děkovačka. Odpusťte staříkovi, že je chlubivý.
Srdečně Vás všecky zdraví Jiří Žáček

Lunapark Evropa

Vždycky se mi líbila představa „multikulti“ společnosti. Onoho Edenu, který by se měl podobat třeba vídeňskému Prátru. Tak jako se v tomto lunaparku mísí kouř z opekaných bratwurstů s vůněmi kebabu,tak jako tam narazíte jak na sachr tak i na turecký med,tak jako vám tam v uších chvíli duní techno, chvíli šraml a chvíli etno rytmy,tak by se v rámci té naší EU měly tolerantně prolínat kultury, navzájem se ovlivňovat a občas se přátelsky poplácat po zádech. Že jako tohle se nám dohromady povedlo. Proč to sakra nejde?
Takový zábavní park totiž může dobře fungovat jen za dvou předpokladů. Když všichni účastníci dodržují domluvená pravidla a když konkurenční lunaparky nejsou jinými zákony zvýhodněny. Lunapark multikulti EU má směrnic mraky, však na ně všichni nadáváme. V souvislosti s multikultipolitikou však není problém ani tak v nich. Potíž je spíš v tom, že někteří ze stánkařů, zejména ti s kebabem a tureckým medem je považují ápriori za diskriminační a tak se raději řídí jen těmi přivezenými, svými. A když jim to někdo vyčítá, poukazují na to že arabské lunaparky se takhle prostě vedou . A tečka. Mají svou pravdu. Náš evropský Prater, Matějská či Tivoli musí však fungovat podle našich pravidel už proto, naše lunaparky chtějí mít nejrůznějších stánků hromadu, zatímco v zemích půlměsíce se prostě všude preferuje spíš ten kebab a turecké sladkosti...
OK, U raději opustím tuto metaforu, protože začíná být zavádějící. Někdo by mi mohl právem vytknout, že neznám realie. Vždyť přece Mohammedovi vyznavači v obchodě žádné velké předsudky nemají. Co jde prodat, prodávají. Pravdou však také je, že v hájemství myšlenek a tradic tolerantní vůbec nejsou. V tomto rezortu je jejich nabídka krámem, který se podobá vyjedenému socialistickému řeznictví, v němž zákazníci ani nemuseli říkat, co si přejí. Všichni dostali stejný bůček. Budiž, je to jejich volba. My ale přece chceme být v myšlenkové oblasti barvitým bazarem z tisíce a jedné noci! Proto nám nezbývá než nesmlouvavě trvat na našich pravidlech a naší tradici. Není to omezování „multikulti“ politiky - naopak jediný způsob jak ji udržet.
(mk)

Náboženství uměleckých snobů

Máte rádi avantgardní umění? Já ano, ale čím dál víc se zamýšlím nad tím kdy je to opravdu kumšt a kdy jen vtipný nápad. A kdy ani to ne. Nebo kdy jde skutečně o dech beroucí dílo a kdy třeba jen o promyšlenou, ale neživotnou filozofickou koncepci, která s uměním nemá nic společného.
Zajímavou zkušeností pro mě byla teď Chalupeckého knihu Na hranicích umění. .I po přečtení Chalupeckého pozoruhodné (a poctivé) publikace musím říci, že cosi jako přínos moderny a postmoderny„jest, opravdu jest!“ Teď ale ještě víc pochybuji, zda jím je všechno ,co se za něj vydává. A to dokonce i u autorů, kteří jsou dnes považování za klasiky.
U Chalupeckého publikace jsem se zamýšlel zejména nad Knížákovými, Mlynarčíkovými a Štemberovými a Mlčochovými díly,které tu jsou popsány. Pro tyto autory bylo příznačné, že v nějakém období života opustili klasickou tvorbu a zabývali se hlavně nejrůznějšími „akcemi v prostoru“- ať už jim říkali performance, demonstrace či manifestace.
Co se pod touto kategorií tvorby skrývalo (Chalupecký píše hlavně o šedesátých a sedmdesátých letech) a skrývá (této disciplíně se věnuje hodně umělců i dnes) ? Někdy docela náročné inscenace pro větší veřejnost, často ovšem pouhá gesta.
Problém je, že tyto akce jsou často tak triviální, že mohou zaujmout jen v kontextu s uměle vyrobeným rituálem kolem těchto aktivit. Příklady toho, o čem chci mluvit si vezmu z Chalupeckého knihy. „Uzavřel jsem se do igelitového pytle. Zůstal jsem v něm až do okamžiku,kdy jsem ztratil kontrolu nad svým jednáním a pomocí nože vylezl“popsal jednu svou performanci Jan Mčoch. Slavná akce našeho pana ředitele NG Milana Knížáka zase spočívala v jednání podle tohoto návodu:“Zdravte všechny dívky,které potkáte. Odpoví li úsměvem,získáte bod.“
Právě tyto performance uvádím jen pro představu, milovníci výtvarna jistě umí jmenovat stovky podobných „děl“ z nedávné minulosti i ze současnosti. Také je třeba říci, že podobné opusy vznikaly a vznikají všude na světě. Česko není žádnou výjímkou.
Proč se tedy pouštím do této kritiky ? Nejsem teoretik,recenzent ani umělec, stále více si ale uvědomuji, že veřejnost má právo o tomto pseudokumštu prohlásit „Král jen nahý.“ A to i přesto, že existuje tendence dávat tyto banality téměř na roveň obrazům Michelangela či Picassa..
Rozhodně si přitom nemyslím,že by podobné směry neměly právo na existenci, jistě by však neměly být považovány za univerzálně platný výkvět umění. Odhodíte li předsudky vyvolané jednostranně zaměřenými teoretiky nemůžete si nevšimnout, že v těchto dílech naprosto chybí, to co bylo v umění vždy stejně důležité jako samotný nápad či myšlenka. Tedy například znalost poctivého řemesla a cit. Či schopnost vzbuzovat u vnímatele krásné pocity či naopak třeba důvodnou ošklivost. „Akční umění“ jsou vesměs jen lopotně podané myšlenkové koncepty,jejichž autoři jen měli schopnost své nápady prodat na veřejnost formou, kterou jiní teoretici dokázali proměnit ve svého druhu náboženství. Náboženství uměleckých snobů. Spíše sociologicky je jistě zajímavé jak je víra ve vyšší smysl tohoto pseudoumění trvanlivá a kolik lidí se kolem tohoto fenoménu dokáže živit. Nepochybuji však, že právě tyto tendence přispívají k tomu, že umění často vnímají obyčejní lidé jako činnost neužitečnou a zbytečnou a právě proto dávají přednost kýči a jiným estetickým hrůznostem.
Matěj Kouba

Koncert Julie Svěcené (16) v kostele sv. Vavřince 21. dubna v 19.30

Julie je vítězkou Mezinárodní soutěže Concertino Praga. Kostel sv. Vavřince je na Malé Straně v Hellichově ulici 18. Koncert si nenechám ujít!

Obama si pouštěl CD s Karlem

Obama projevil přání dozvědět se něco o českých babyboxech. Udělal jsem si tedy dnes ráno chvilku času a povídal si s ním o odkládání dětí. Daroval jsem mu plánky na babyboxy a CD s Karlem Sýsem recitujícím svoje básničky anglicky. Obama si jej hned zasunul do přehrávače a já si ho přitom vyfotil. Karle, byl z tebe nadšený. Gratuluju!

Nanečisto na věčnost

Hřbitovy jsou obvykle místem tiché kontemplace. Ten v pražských Ďáblicích je ovšem i místem dokonalého marketingu! Nevěříte? .Zkracoval jsem si cestu přes toto místo posledního odpočinku a zaujala mě dvojice zbrusu nových hrobů. Že by nešťastní milenci, které po smrtelné bouračce soucitní příbuzní umístili bok po boku? Zaostřil jsem zrak na nápisy a nestačil jsem se divit. Ta jména jsou nějaká podivná! Teprve po chvilce mi došlo, že milenci tonebudou. „Vzorové hroby s květinovou výzdobou“ stálo na náhrobcích zlatým písmem! Přemýšlel jsem, zda marketingová vstřícnost zdejšího hřbitova umožňuje zákazníkům si v hrobě i cvičně poležet. Jak odpoví konkurence?
Matěj Kouba

Sochař Milan Vácha a grafik Jiří Altmann...

...vystavují tradičně spolu. Tentokrát uspořádala výstavu Městská galerie Beroun, Duslova vila, třída Politických vězňů 203. Při vernisáži bylo veselo, zcela jistě nejveselejší byly zpěvánky v podání souboru Jelení loje studentek prof. Jany Altmannové z DAMU www.myspace.com/jeleniloje.
Milan Vácha se vypořádá s kamenem i dřevem a tím je mu grafik Jiří Altmann blízký, protože je asi posledním mistrem dřevořezu.
Výstava potrvá do 23. dubna.