literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Věra Kulišová vydala knížku Epigramy a říkanky.

Ve sbírce epigramů nahlížím s pobaveným i rozhořčeným pohledem na aktuální dění v naší společnosti. Toto vše vyjadřuji výrazovými prostředky, typickými pro tuto formu sdělení, tj. ostrou satirou, ironií i sarkasmem.
V knize jsou použity reprodukce obrazů a jejich části výtvarnice Mirky Mádrové.

Knihu je možno objednat v nakladatelství Nová Forma, s. r. o., Písecká 413,375 01 Týn nad Vltavou.

Zemřel Pavel Jasanský.

Pavel Jasanský byl můj přítel a zásadním způsobem se zasloužil o podobu Divokého vína od roku 1965. Spolupracoval také na Antologii Divokého vína 1964-2007. Pavel Jasanský mi prodal můj první automobil Aero 18. Bylo to v roce 1966. Dvoumístným kabrioletem jsem vjel do světa dospělých. Pavel zemřel 21. ledna 2021. Salve, Pavle. Luděk

Sochař Milan Vácha pracuje na soše mého nejúspěšnějšího koně Marco Polo.

Akademický sochař docent Milan Vácha se ode mne nechal přemluvit a stal se jedním ze dvou desítek sochařů, kteří v české a moravské zemi vytvořili jezdeckou sochu. Bude stát na zahradě v Hájku a připomínat vítězství tříletého Marco Polo ve Velké jarní ceně, můj největší dostihový úspěch. Socha bude vytvořena z hořického pískovce. Děkuju, Milane.

Karel Hvížďala - ukázka z knihy Věta jako povolání/Nezapomínky

Když se Karel Hvížďala začal ohlížet a vzpomínat hlavně na svou moudrou babičku Bohumilu Maštalířovou, rozenou Mallottovou, bylo mu přes sedmdesát a disponoval dosti obvyklou vyhraněnou zkušeností českého intelektuála s kultivovaným rodinným zázemím. Komunistický převrat rodiče ani prarodiče nevítali, ale podobně jako velká část střední třídy nepředpokládali, že dojde na diktaturu proletariátu sovětského typu. Doufali, že to tak nějak po česku i s těmi komunisty půjde. Míru odstupu a jistou bezstarostnost ilustruje babiččin výrok z roku 1948: „Já vím, že teď se říká něco jiného, ale tvé děti se o tom už budou učit, Jan Masaryk neskočil z okna, ale vyhodili ho.“ (Jaké bylo moje dětství?)
Do budoucnosti dohlédla, ale téhle podoby se dočkali až její vnuci. Záhy bylo naopak jasné, že k přežití bude nezbytné konformní zapouzdření a taky trochu štěstí, aby si vás nová moc nevyhlédla k exemplární exekuci – jako důkaz, že nepolevuje v revoluční ostražitosti. Infekce měla podobu společenské schizofrenie, které položila základ už německá okupace – jinak si povídáme doma, jinak mluvíme mezi lidmi.
Karel Hvížďala se odhodlal k emigraci v roce 1978, tedy po deseti letech od okupace. Ten odstup může sloužit jako charakteristika husákovské normalizace – tlačila na lidi nekrvavě, ale neodvratně jako utahující se lis. Postupně odcházeli nebo byli donuceni odejít ti, na něž Hvížďala vzpomíná: Arnošt Lustig –1968, Karel Kryl – 1969, Antonín Brousek – 1969, Josef Škvorecký – 1969, Václav Bělohradský – 1970, Milan Kundera – 1975, Jan Tříska – 1977, Pavel Landovský – 1978, Pavel Kohout – 1979, Jiří Gruša – 1980, Jiří Kolář – 1980, Jiří Němec – 1983, Karol Sidon – 1983.
Na tyto lidi, často blízké přátele, a jejich a svou dobu Karel Hvížďala vzpomíná a zároveň přemítá, kam spěchá svět současný. Přesněji: vzpomínal a přemítal před „vejbuchem“, který nakonec přišel v úplně jiné podobě, než jaké se lidstvo bálo od začátku studené války. Pravda – že přišel z totalitní země, zas tak překvapivé není.
Karel Hvížďala psal své fejetony a vzpomínky před pandemií, která změní dosavadní pořádky v míře, jakou si dnes, kdy píšu tento doslov, nedovedeme představit. A stávají se tak bezděčně epilogem za odcházejícím světem podobně, jako je melancholickým ohlédnutím za věkem páry a šněrovaček kniha německého novináře a spisovatele Floriana Illiese 1913. Léto jednoho století (česky 2013). Na rozdíl od Illiese, ročník 1971, tedy vrstevníka Hvížďalova syna, který rok 1913 rekonstruoval, jsou ale Hvížďalovy vzpomínky autentické. Takhle to chodilo ve světě před „vejbuchem“, takhle to autor zažil a takhle na to vzpomíná, aniž by cokoli jen tušil o pandemii, která teprve přijde.

Dr. Zdenko Pavelka (ukázka z doslovu)

Jako ilustrace přikládám fotografie z šedesátých let od Pavla Váchy s Janem Zrzavým, o kterém v knize rovněž píši.

Karel Hvížďala vydal knihu vzpomínek Věta jako povolání/Nezapomínky!

Významný český novinář a spisovatel brzy oslaví své 80. narozeniny. K této příležitosti vychází mimořádné souborné vydání jeho úspěšných knih.
„Když jsem tuto knihu psal, v hlavě jsem měl obraz svého vybledlého, oprýskaného a již bezmála osmdesátiletého života, jehož výřezy se mi nahodile promítaly na zavřená oční víčka. Nezapomínky, které jsem zahlédl, jsem se snažil obtisknout na papír a dát jim zřetelnější kontury. Tomu, kdo tuto knihu otevře, nabízím možnost zahrát si ping-pong na stole složeném jako puzzle z let, o nichž jsem slýchal nebo která jsem zažil. Nabízím možnost zúčastnit se imaginativního divadla, komediální kontaktáže, slavnosti konfrontace se mnou i s mými přáteli a souputníky, z nichž některé nejspíš dobře znáte. Mé nezapomínky se zprávami o mně i o světě vás možná místy rozzlobí, urazí, rozbrečí, rozteskní, dovedou k zamyšlení či se při nich od srdce zasmějete nebo i hurónsky zařičíte. Přistoupíte-li však na tu hru, nemůžete nikdy prohrát: posunete si totiž, byť jen maličko, své oko, a tudíž i preambuli svého vlastního desatera." Karel Hvížďala

Ukázka z knihy:
Duševní geologie
Minulost jsou slova a budoucnost obrazy. Tato kategorická věta mě vyvedla z míry. Co to znamená, když v mé duši je to opačně?
Nejstarší obraz z mé minulosti je nejspíš z jara roku 1944 a vypadá jako od Kamila Lhotáka. Vidím na něm kovovou tříkolku se zvonkem od firmy Heko, s. r. o., s červeným, kůží potaženým a dobře tvarovaným sedlem, vedle níž stojí zářivě nablýskané černé holínky. Sedím na bobku na pískovišti a hraji si s autíčkem zn. Mercedes. Pohledem sjedu z holínek na maminku a v jejích tmavých očích vidím hrůzu a děs. Křečovitě si tiskne kabelku k hrudi a mlčí. Zvednu oči, nad černými holínkami vidím černou uniformu a brigadýrku s lebkou. Neznámý blonďatý muž se na mě přívětivě usmívá. V zátylku ještě dnes cítím ustrašený matčin pohled, který ostře kontrastuje s milým úsměvem muže v černém. Nejdál ve mně je uložen obraz spojený s nepochopitelnou svíravou úzkostí.
Druhý obraz je z roku 1945: hořící Gröbeho vila v Praze na Vinohradech. Šedovlasý, štíhlý a vysoký děda v obleku mě u okna na půdě drží v náručí, abych lépe viděl. Dnes mi zpětně připomíná Vittoria De Sicu. Zbytek rodiny odešel do krytu. Vidím anglická letadla a slyšímpískání bomb, které vypadají jako padající tužky. Děda se usmívá. Jeho padnoucí a nažehlený oblek, čistá košile a motýlek ostře kontrastují s pohledem na hořící dům. Tento obraz voní dědou a tu vůni si dodnes umím vybavit: byla jarní, svěží, s odérem mandlí.
Třetí vzpomínka je z téhož roku: Vystrašený otec dorazil na naši chatu v Lukách pod Medníkem. Měl rozervané kalhoty a odřenou ruku. Mlčel. Těhotná maminka se ho na nic neodvážila zeptat. Nalil si trochu vody, pohladil mě a zase mlčel. Po chvíli řekl: Na Pankráci hnali ženy a děti před tanky a u Jílového mně Rusové ukradli hodinky. Každý z nich měl na rukou alespoň patery. V těchto dvou letech jsem si poprvé uvědomil, že i dospělí se mohou bát.
Tříkolka, holínky a úzkost. Oheň, pískot bomb a úsměv. Ticho a hnané ženy a děti, vyjukaný otec s roztrženou nohavicí, Rusové s vyhrnutými rukávy, kteří mají ruce až po lokty plné hodinek. Na těchto obrazech stojí můj život. Těmito vzpomínkami ho poměřuji, protože jsou tak hluboko, že se jich nemohu zbavit. Mám je srolované jako staré pergameny na dně duše. Vše, co nemá srovnatelnou intenzitu, propadá sítem mého mozku do kanálu zapomnění: Muži v černém vyvraždili část mé rodiny, u Gröbeho vily téhož dne při bombardování zahynula teta a vojáci s hodinkami přemalovali dvě třetiny mého života.
Jediné vysvětlení, které pro svou obrácenost mám, je, že slova jsou pro mé vzpomínky příliš veselá. Nepatřičně veselá. Nedostatečná. Písmena se mým vzpomínkám vzpírají a stále přede mnou utíkají. Ke psaní se nutím, protože nejstarší obrazy mě bolí či alespoň svrbí. Naopak čtení je pro mne stále jistou formou štěstí asi proto, že dobré texty jsou nedostižné a člověk z nich cítí úžas z uhranutí. Taková je moje duševní geologie.

Z doslovu Zdenka Pavelky:
„Karel Hvížďala psal své fejetony a vzpomínky před pandemií, která změní dosavadní pořádky v míře, jakou si dnes, kdy píšu tento doslov, nedovedeme představit. A stávají se tak bezděčně epilogem za odcházejícím světem podobně, jako je melancholickým ohlédnutím za věkem páry a šněrovaček kniha německého novináře a spisovatele Floriana Illiese 1913. Léto jednoho století (česky 2013). Na rozdíl od Illiese, ročník 1971, tedy vrstevníka Hvížďalova syna, který rok 1913 rekonstruoval, jsou ale Hvížďalovy vzpomínky autentické."

Karel Hvížďala (*16.8.1941)je významný český novinář, dramaturg a spisovatel.Vystudoval Strojní fakultu na ČVUT (1963), později studoval politické vědy v Moskvě (1967–1968) a němčinu a německou literaturu v Německu (1978 - 1979).
V letech 1966-1970 pracoval jako redaktor v časopisu Mladý svět, v období po normalizaci 1971-1974 byl redaktorem v nakladatelství Albatros, kde založil a řídil edici Objektiv.V letech 1978–1990 byl v exilu v SRN, kde žil v Bonnu, pracoval v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a spolupracoval jako žurnalista s rozhlasovými stanicemi RFE (Radio Svobodná Evropa), Deutschlandfunk, DeutscheWelle, BBC, psal rozhlasové hry a přispíval do exilových časopisů.
Od roku 1990 bylšéfreportérem (do 1992) Mladé fronty/MF Dnes, v roce 1993 šéfredaktorem Mladého světa, v letech 1994 až 1999 šéfredaktorem a spoluvydavatelem zpravodajského týdeníku Týden.Od roku 1999 je svobodným žurnalistou a spisovatelem.
Je autorem dvou až tří desítek knih rozhovorů (spolu s dalšími), románů, novel (Raroh, Nevěry, Výpověď), knížek pro děti (Fialoví ježci) a více než dvou desítek rozhlasových her (m.j.Rekonstrukce začínajícího básníka, Vzkaz, Veverky na tři řádky, Tři výpovědi).
Za rozhlasové hry obdržel dvě ceny v Rakousku, za Dálkový výslech Václava Havla řadu cen v zahraničí a jednu doma, za povídku EulebeimAugenarztcenu Goethe Institutu a naposled za Rozhovory na přelomu tisíciletí (2002), obdržel Cenu Egona Erwina Kische Za rok 2007 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Napsal také novelu Vzkaz, která patří do žánru sci-fi.

Babydědek chystá do tisku svoji devátou knížku Mám víc kamarádů nebožtíků než živých!

Vašek Neckář poslal velkorysý dar!

Vašek Neckář, můj dávný přítel, mi zavolal a řekl mi, že chce věnovat finanční dar na babybox v Nemocnici Most, k níž má osobní vztah. Léčili tam nejen jeho, ale také tatínka, v mostecké porodnici se také narodila Vaškova snacha Hanka.
Vašek mě zavázal mlčením o výši daru, ale napíšu vám aspoň, že se jedná o částku vysokou, velmi šlechetnou.
Vašek Neckář s bráchou Honzou přišel zcela spontánně na otvírání babyboxu ve Zlíně v roce 2007 a zazpívali spolu pár veršů – verzi své populární písničky přizpůsobenou bedýnce ne děti.
Děkuju, milý Vašku!

Spáčilovo k. o. smrti smrťoucí

Šestá sbírka veršů svého autora EXISTENCIÁLNÍ KAKAO (nakl. Čas, b.m., 2020, ilustrace a grafická úprava Jan Gabler, bez paginace) je zarámována delší – titulní – básní na začátku a lakonickou Povzdech starého kabátu na konci. První báseň končí verši o kanárkovi poklidně se zpívajícím bez ohledu na to, co se v bytě neblahého trapného děje malému chlapci, jemuž to jako Kainarovu chlapečku u holiče začalo; báseň o kanárkovi je básní o lidech; kanárek netuší, „že ani my lidé / se ze své klece / nikdy nedostaneme“. V poslední básni o pouhých čtyřech verších, ve skutečnosti hořkém epigramu, stýská si starý kabát, že „kdyby měl trochu více sil, / určitě by se… i pověsil“, jenže jak dodává básník, „tak to chodí v naší skříni / Když na to nemáš, pověsí tě jiní“.

Žijem (?) zavřeni v kleci nebo ve skříni.

Že by si takto Dušan Spáčil nad svým a naším zatraceným osudem zanaříkal, že by Existenciálním kakaem napsal svou malou Osudovou?

Ani náhodou. V básni Kola osudu píše Spáčil o komsi (o sobě?), že ze spánku ho probudila jitřenka, za níž se kdysi nadšeně rozběhl, „teď však už věděl, / že je to jen koncové světlo / Velkého vozu“, a tak se už chystal jít pěšky, ale „v tu chvíli / se hvězda na obloze zastavila / a začala couvat“, neboť se ten Velký vůz bezpochyby rozhodl smilovat se nad bláznivým stopařem a vzít ho na cestu nastávajícím dnem s sebou. Tohle není žádná Osudová, to není, abychom zůstali u metaforiky z hudby, žádný Beethoven, ale Berlioz, to je přece Spáčilova malá Fantastická.

Spáčil moc dobře od samého dětství ví – „postrčen devátou vlnou Šostakovičovy hudby“ – o tom, co nazývá vlnobitím „existenciální hrůzy“, ale jako v tom dětství běží s tím neromanticky s odpuštěním na záchod. Jak nevzpomenout Karla Čapka, který za pohnutkami tradovanými nadneseně romanticky hledal obyčejné všednodenní motivace, obyčejný život. Spáčil si virtuózně hraje se slovy a v kakau slyší kakání malého chlapečka, ale taky dobře ukryté budoucí k. o., knock-out, rozhodující boxerskou ránu, jak to ká ó identifikuje Anglicko-český slovník Osičky a Poldaufa.

Komu tu rozhodující boxerskou ránu uštědřuje Existenciální kakao?

Sbírkou obchází strašidlo smrti obcházející planetu, ve které „život je rokenrolek“, „rockec – to byl spolek!“, leč léto neléto „Easy go… in the ghetto“. Spáčilův černý humor, těžící z úsloví jako „do nejdelší smrti“, posmívá se reklamním klamům špatně maskujícím „tlamu / té smrti smrťoucí“, a u vědomí zlého neúniku smrti naslouchá podpatkům múz, „co klepou do rytmu Blue Suede Shoes / jako ti, co jim Elvis zamodřil duši“. A jak je ironický a realistický, neváhající říci, že „dáreček“ v rozbalených plínkách líbezného dítěte smrdí „jak od tchoře“, umí napsat i „andělskou“ báseň, domyslev, rozvinuv známé rčení: „Venku se čerti žení / s bílými anděly / Čekám v tom chumelení / co nám kdo nadělí. // Čerti se skryli s kočkami / za našim komínem / A anděl líbá vločkami / večerem ztichlou zem.“ Pravá idyla vánoční!

Ohromující objevnost Spáčilových hříček vyvěrá z umění naslouchat věcem, třeba Nářku posledního vařeného bramboru nebo nenasytné prázdné popelnice: „Ne nemusíš mě litovat, nejlepší na mně je můj hlad, / jsem milenka všech povalečů / Co trochu hnije, z toho teču / žiju tím, co je bez života: / Tak neváhej a vraž mi ho tam!“ Není Spáčilovo Porno prázdné popelnice perfektní parodie soudobého sázení na dobře prodejné knížky co nejvulgárnější?

Existenciální kakao míchá staré fantastické příběhy s nedávnými fantasmagorickými dějinami i s absurdní současností, představuje si barona Prášila na výpravě na východ za druhé světové a nazývá to jeho nejhorší cestou, neboť „když se jmenujete Münchhausen / je těžké přesvědčit místní / že jste nepřišel do Ruska s divizí Totenkopf“. Reaguje dokonce už i na mor z jara 2020: chtělo se mu dát si panáka, „ale v saloonu mají teď zavřeno / A tak jsem s tím hadrem přes pusu / raději zašel do supermarketu / (doba mezi osmou a desátou je pro důchodce)“, koupil si pití a posléze usilovně přemýšlel: „zda se skutečně / místo plánovaného souboje s Bilem Hickokem / utopím v čínské polévce“.

Spáčilovo básnické k. o. smrti smrťoucí zní závěrečnými verši básně Bouře, které porozumí i sportovní fanoušci, protože Pucciniho Nessun dorma, tu nikdo nespí, zpíval sám Pavarotti při jakémsi sportovním mistrovství: „Slunce však nabírá své síly / z přádelny života nití / zní zase slavné Nessu dorma.“

Jen aby znělo i z našich přádelen a prádelen života a abychom se jím řídili.

MILAN BLAHYNKA
převzato z časopisu LUK/49 2020

Přibyla nová kapitola do mé knížky Mám více kamarádů nebožtíků než těch živých.

S Ladislavem Mrkvičkou jsme byli přátelé, učil jsem ho jezdit na koni a on vystupoval v exhibičních dostizích, které jsem pořádal na závodišti v Chuchli. Namluvil recitativy do písničky Velká pardubická, k níž jsem napsal text na albu, jež vyšlo na albu s názvem Country kolotoč 3. Najdete ji na internetu www.youtube.com/watch?v=XmIiR9cZYHE.Písničku nahrál Karel Vágner, a jak se jmenoval sbor kluků, kteří zpívali refrén, to už vám nepovím.
Písničku vysílala Česká televize při přenosu 100. Velké pardubické. Salve, Ladislave Mrkvičko!
L.H.

Bohumil Ždichynec vydal knížku povídek Rubikova kostka života!

V nové knize povídek navazuje autor na předchozí prózu Zvláštní způsoby štěstí. I tentokrát jde o čtivé nevšední příběhy, z nichž některé čerpají z lékařského prostředí. „Nikoli náhodou i v této knize Bohumila Ždichynce nejednou dospíváme k příslovečnému poznání, že vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu a náhody se pak stávají těžištěm celé řady povídkových námětů. Naše existence se odvíjí a ubírá ve stínech i světlech permanentních tajemství a cokoli se tváří v tvář všudypřítomným náhodám odhodláváme učinit, jako kdybychom bezcílně i cíleně vrhali Rubikovou kostkou. Života.“ (doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D. , literární kritik) Každou z dvaceti povídek provází ilustrace Martina Doška. Dokáže vystihnout cosi fenomenálního, spojeného s tajnými sny, věčnými archetypy, ztraceným věděním, ví, kudy se ubírá lidská obraznost.
Ilustrace Martin Došek.

Bohumil Ždichynec vydal knížku Noe odpočítává dny!

K životní moudrosti lze dojít cestou přemýšlení, cestou to nejušlechtilejší, někdy cestou napodobování, cestou nejlehčí, a posléze cestou zkušenosti, tedy cestou nejtěžší. Noe odpočítává dny je sice navenek nevtíravou a nenásilnou, možná ale o to závažnější a nezbytnější filosoficky laděnou „zprávou o stavu země“. Jak má prožívanou situaci reflektovat nejenom vědoucí, ale i vidoucí náš souputník a náš současník? „Bohumil Ždichynec, myslitel postrenesančního stoicismu, žijící a tvořící v období postmoderního skepticismu,“ analyzuje ve svých textech smysl života, který nám v čase namnoze uniká. „Nejnovější průřez autorovou přítomnou poezií představuje svébytné, jakož i přímé pokračování v poetice estetického reflektování stavu věcí vezdejších, které známe již z umělcových nedávných opusů Hamlet v tekuté době (2017), Hranatej svět (2018) a Srdce v mrakodrapu (2019),“ uvádí v hodnocení díla literární kritik doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D.
Obálka, předsádky a ilustrace ak. mal. Michal Slejška.

Píše mi Dušan Spáčil

PES
Blíží se Vánoce,
v ulicích závěje...
(...zatím jsou bez sněhu -
špinavý, rouškový)
Brzdím však emoce -
nic moc se neděje:
Ve škole života
jen máme "zkouškový"
Kdy přijde sníh a led?
Kdypak se vyčasí?
Jaká je předpověď?
Je holt psí počasí...

Básničku zhudebnil a nazpíval Jiří Helekal a najdete ji na odkazu www.youtube.com/watch?v=yqbs4dGL7Y8&feature=share&fbclid=IwAR1CLCqNJ0YP6BAL9xjQY-zTCIJjr286OAKwSVOUP7f8N6GJpN2FhIjXsnc.

Mně i vám posílá Miroslav Barták, můj největší oblíbenec!

214. děťátko je po předevčerejší holčičce Jiřince odložené v Pardubicích holčička Olinka v Záchranné službě Hradec Králové.

Ve 22:02 ve středu 16. 12. zachytila kamera snímající interiér babyboxu dvě ženské ruce, které přidaly k děťátku i balíček plen. Doktorka Jana Maléřová vybalila holčičku na první pohled zdravou otřenou od porodního mázku, ale s neošetřeným pupečníkem. Záchranka ji odvezla do Fakultní nemocnice Hradec Králové (do té nemocnice, jejíž ředitel Roman Prymula odmítl zřídit babybox, protože v Hradci Králové není potřeba). Jenže Olinka je čtvrtá z hradeckého babyboxu, přičemž jednu holčičku našli na skládce již po smrti. V Záchranné službě Královéhradeckého kraje nám dovolil instalovat babybox někdejší ředitel doktor Jiří Mašek, nyní poslanec. Děkujeme, doktore Mašku, za čtyři nechtěná živá děťátka. Jméno Olinka dostala podle Olgy Stanley, jež mi dnes předala darovací smlouvu na babybox, který otvíráme 4. února ve 12 hodin v Oblasní nemocnici Náchod. Účast přislíbil Martin Červíček, hejtman Královéhradeckého kraje, senátor, brigádní generál a v neposlední řadě člen Kolegia z.s. Babybox od počátku. Přiznávám, že 3. února by se dožila sta let moje maminka Jaroslava, 4. února se v krajním případě dožiju narozenin i já. 6. února má narozeniny Hanka Hornochová provdaná Kelly, hlavní dárkyně původní bedýnky v roce 2008. Přidám ještě, že 10. února bude mít deset let můj nejmladší syn Tonda. Olinka je letošní 15. děťátko, které do života vykouklo dvířky babyboxu. Jako předchozí dostane od České mincovny, a. s., tradiční zlatý dukát. Ať žije Olinka Hradecká! Ať žije Olinka Stanley z Rossmann a. s., jejíž zákazníci rozhodli o výši daru. Ať žije doktor Jiří Mašek, ředitel záchranky, který dal souhlas k instalaci 46. babyboxu! Babydědek Lu

Karel Sýs, Vladimír Fiala: Rudolf Faukner – Český Verne

Rudolf Faukner se proslavil sci-fi romány Narovnaná zeměkoule, Ural-Uran 235, Záhada roku 2345, Kdo by Sattrech? a Explorer III. Všechny vyšly v rozpětí let 1945 až 1948. Soudobá kritika ho právem považovala za českého Julese Verna.
Naše kniha pojednává o jeho nesmírně zajímavém životě i díle a jejím cílem je obnovit zájem o tuto hvězdnou postavu české science-fiction. Knihu doplňuje 32 stránková černobílá a barevná fotopříloha.

Pivař, který učí zaujatou blondýnu

Chlap vyučuje dámu. A rád. Ta ho totiž k výkonu stimuluje - už vlastní existencí. Inspirují se. Navzájem. A hecují. Což je jak princip světově nejžádanějšího výkladu filozofie Sofiin svět (1991), tak princip výkladů o pivu v knize Pivař a Blondýna (2020), kde je překvapeným pedagogem Ladislav Jakl a aktivní žačkou Daniela Kovářová. Ta ovšem proti Soffi odpovídá příteli hned kompletními kapitolami, a to v počtu 21 oproti jedenadvaceti Pivařovým.
Takovéto srovnání s bestsellerem Josteina Gaardera (nar. 1952 v Oslu) snad není přespříliš drzou odvahou. Proč? Jen filozofií žaludek nenakrmíš, tělo neprodchneš; zato moky všech zlatavých odstínů ano. Což není méně důležité.
A to, co řekl (dejme tomu) Spinoza, za to stálo, ale zase jiné vychutnali degustátoři. Stálé dumání navíc lidem nesluší. A sice je realitou, že Gaarder píše mistrně, ale co jeho hrdina vlastně vštípí děvčeti v oné kapitole o Spinozovi? Že si Boha lze představit jako vše přírodní, co nás objímá i prostupuje... Dobrá. Nejednomu ctiteli piva ale bude to samé zjištění připadat samozřejmé, ba dodá, že taky jednou z podstat, jež prostupuje a objímá ryzí pivaře, může být zrovna někdo v nás i na nebi.
Hmotným a nijak zvlášť božským mužem zůstává přitom chebský rodák Ladislav Jakl (1959), který absolvoval na UK žurnalistiku a vedle politiky, médií a rocku žije rád právě pivem, ba je dokonce prezident občanského sdružení První Pivní Extraliga. Spolu s advokátkou a spisovatelkou Danielou Kovářovou (1964) je navíc pojí, že svorně užívají zdravý rozum ve věcech veřejných i soukromých, a to nikoli jenom nad chladivými číšemi. A že rozum využívají klidně i nekorektně. Jakl mimo to spatřil tolikrát prozkoušené pivo díky Daniele v mnohém nově, aby se náhle začal cítit jako šťastný průvodce cizinky městem, které si nejspíš představíme coby Prahu. Mylně se předtím domníval, že to město už zná, aby teprve po boku dámy pochopil dosavadní svou okoralost.
A Danialina výhoda? Trochu paradoxně tkví v jejím původním nezájmu o pivo, jenž Jakl - co jemný demiurg – zručně přetavil v lásku. A zakrátko. Právě pod jeho vlivem odmetla předsudky, otevřela se novým zážitkům a jenom za rok od prosince 2019 navštívila přes třicet pivovarů, pivních restaurací a pivoték. V září 2020 pak i jedinečný festival malých pivovarů Slunce ve skle v plzeňské čtvrti Černice. I já tam, pravda, jednou zajel, a sice jsem nenashromáždil tolik postřehů jako Daniela, zcela s ní ale souhlasím, že to nebyla nuda.
Bylo to kouzlo a taky setkávání s lidmi. Zvláště Jakl ovšem vložil do knihy Pivař a Blondýna dávku odbornosti, i stala se poučnou a praktickou příručkou i průvodcem správnými přístupy k pití. Nikoli, pravda, k pití tvrdého alkoholu, a ani ne vín, kterým dle všeho holdují jak pan Kovář, tak partnerka pana Jakla.
Možná se teď zmýlím, ale pochybuji, že bude Ladislav Jakl ještě někdy znovu kandidovat na českého prezidenta (již se to ostatně stalo), anebo že bude Daniela Kovářová opět ministryní ve vládě (ač už jí byla). Po prostudování jejich společného díla nicméně nepochybuji, že jsou minimálně mistry (a ministry či prezidenty) v užívání života. Až po padesátce bohužel často pochopíme, jak je tento život krátký, a pouze určité požitkářství, které z výkladů knihy čiší, by se mohlo někomu stát trnem v oku. Mravoliční morousové tu ale budou vždy, s tím je zbytečné bojovat, a jednoduše nelze současně pít pivo - a popírat touhu po slasti, asi jako ani po „lyžovačce“ v Peci nebude většina z nás tvrdit, že to nepraktikuje pro rozkoš z rychlosti při sjezdu. Což mi připomíná, že náš nejvýše položený pivovar objevíte uvnitř krkonošské Luční boudy, a že je pan Jakl - po mamince - Polák.
Ale připomnělo mi to i další blondýnčiny postřehy. Pivo si totiž můžete dát, i když šoférujete (ač ne každé, samozřejmě), a bývá lacinější než limonáda. Jeho ochutnávání se vám dokonce může stát dobrodružstvím na celý život. Podobně jako Daniela v něm totiž ucítíte „kávu i čokoládu, citrusy i hřebíček, skořici i perník, koriandr i sušenky, švestky i jablka a med i ořechy“. Lukulské to hody, přičemž i pouhá souvislost mezi pivy a jídly by hned vydala na další knihu. To tuší taky naše spoluautorka a ve finále pak vybírá třináct nejoblíbenějších svých piv, mezi kterými nechybí Morrigan Dry Stout od Ravena z Plzně, Red Ox ze Zlaté krávy v Nepomuku a pšeničná dvanáctka od Bizona z Čižic.
Pozoruhodná publikace. Taktéž v celkově přínosné anketě Lidových novin Kniha roku 2021 jistě bude příštího prosince jmenována, ale já jí přeji lepší cenu: jak totiž brát vážně soutěž, kde naráz vítězí nad autor někdejší ódy na vrahy, žena neúspěšného režiséra a klasik dávno za zenitem, jehož nový román je spíš legráckou?
Ale věřím, že právě u piva se o tvůrcích Novákovi, Horákové a Kunderovi roku 2020 živě hovořilo; jako budou i rozhovory pivařů a blondýn objevovat nová a nová témata v dalších letech.
Sofiin filozofický svět (jakési „jin“) je pak v mnoha bodech podobně éterický a nestabilní jako nějaká pivařka, která přebrala, zatímco chuťovými poháry generovaný Danielin svět (ono „jang“) stojí spíše na zemi, a to až překvapivě pevnýma nohama. Inu, oba bestsellery se doplňují.
Daniela Kovářová, Ladislav Jakl: Pivař a Blondýna. Úvod Miloš Čermák a kolektiv. Redaktoři: Luboš Y. Koláček a Dušan Spáčil. Vydalo nakladatelství Bondy. Praha 2020 s datem 2021. 188 stran plus 8 stran barevných příloh.

213. děťátko v babyboxu je holčička Jiřina z Pardubic!

Ptáte se, proč Jiřina? Slíbil jste to jedné mimořádné a významné dámě při otvírání babyboxu v Nymburku 19. září 2020, kde financovala výměnu babyboxu Nadace Komerční banky, a. s. - JISTOTA! Jiřina nakoukla do nového života 14. prosince v 9:57, podle obrázků, které jsem viděl v počítači pečlivě oblečená, celá v modrém, takže jsem se původně domníval, že se jedná o chlapečka. Upřesňuji, modrý kabátek s kapucí a modré dupačky. Pravděpodobně se narodila před dvěma dny, pupečník měla ošetřený gumičkou do vlasů. Jistě byla nakrmená a měla plenu. S úzkostí si představme, jaké rozhodování předcházelo jejímu odložení do babyboxu.
Podle personálu nemocnice je Jiřina na první pohled v pořádku.
Pardubický babybox se zařadil s osmi děťátky na třetí a čtvrté místo, o které se dělí s Fakultní nemocnicí Olomouc. Smutné prvenství drží Praha s 39 odloženými děťátky, na druhém místě Brno s 19 nechtěnými lidskými mláďaty.
Malá Jiřina je letošním čtrnáctým děťátkem a skóre holky versus kluci zvýšila na 116:97. Holčičku čeká dar v podobě zlatého dukátu do kolébky, který již tradičně věnuje Česká mincovna, a. s.
Pardubický babybox byl otevřen v den narozenin mého syna Matyáše Jaroslava 29. 7. 2008 a morální zásluhu připišme režisérovi Jiřímu Strachovi, který v tu dobu v Pardubicích natáčel.
Věřím, že odložení malé Jiřiny podpoří moji snahu zřídit babybox v Nemocnici Chrudim.
Ať žije Jiřina Pardubická! Ať žije Jiřina, Dáma, jež se zúčastnila otevření babyboxu v Nymburku 19. září 2020.
Babydědek Lu

Zemřel Jaromír-Jarda Fiala, spolužák z gymnázia!

S Jardou jsme seděli tři roky v poslední lavici u okna. On vlevo a já vpravo. Přes uličku seděl Méla Machálek. Oba zemřeli letos, Méla 7. února, Jarda 16. října.
Poslední mail mi poslal právě 16. října. Omlouval se, že nepřijde na otevření babyboxu na budově Libeňského zámku, že se chystá do nemocnice.
Jarda má syny Petra a Pavla, a od nich jsem se včera o jeho odchodu dozvěděl. Do nemocnice už nedojel, našli ho doma.
Jarda nám pomáhal při vzniku Divokého vína, hlavně při pořádání představení našeho Klubu poezie ve sklepě v Krejčího 4.
Jako první odešel Robert Šmied, pak Méla, Jarda.
Sbohem, Jardo!

Jan Paul vydal knížku Mrkací panenka.

Malíř, výtvarný kritik a prozaik Jan Paul vydal novou sbírku povídek nazvanou Mrkací panenka. Po své literární prvotině Deník pošetilého milence (2006) a knize O štěstí v umírání (2011), se v novém titulu zabývá tématem lásky, nenávisti a smrti. Autor předkládá čtenáři příběhy současných lidí, vystavených těžkým životním situacím. Jsou to lidé mnoha profesí, různosti věku i odlišné sexuální orientace, kteří se často ocitají v mezních a tragických okolnostech života. Autor líčí s jistou dávkou soucitu i pochopení příběhy člověka ve chvílích váhání i vážných rozhodnutí, která nezvratně změní či v některých případech dokonce ukončí jeho život. Paula zajímá nevyhnutelná osudovost existenciálně dramatických chvil, přičemž nevyhnutelná je tato osudovost do té míry, do jaké protagonisté povídek sami svými životy a rozhodováním určují a ovlivňují vývoj událostí, v jejichž pasti se nakonec ocitnou. Bezdomovec, státní úředník, podnikatel, důchodce, šestnáctiletý mladík, žena novináře a mnozí jiní jsou aktéři povídek, které emocionálně vypjaté okolnosti života vystavily náročné osobní zkoušce. Jan Paul s literární imaginací i realistickou přesvědčivostí popisuje osobní, partnerské, a společenské konflikty, na jejichž konci sice čeká hrdiny povídek smrt fyzická, profesní, i duchovní, nicméně přesah knihy zřetelně odkazuje k naději. V širším kontextu jde o vyjádření mezilidských vztahů, které jsou odrazem prožívání současného světa.

Píše mi Vladimír Stibor!