literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Apokalypsa podle Karla Sýse

Kníže básníků není jen otřepaná metafora. Ve Francii tento titul literáti a kritici skutečně kdysi přidělili Victoru Hugovi, Paulu Verlainovi, Stéphanu Mallarmé nebo posléze Jeanu Cocteauovi. V Čechách jsme takový čestný přídomek sice oficiálně nikdy neměli, celkem bez námitek býval však přijímán v souvislosti se jmény jako Vítězslav Nezval, Vladimír Holan či Jaroslav Seifert a Ivan Diviš. Majestát knížete u nás žil sice jen v hlavách kolegů literátů a věrných čtenářů, překračoval však ideologie a byl nadstranický.
To ovšem ještě bývaly Čechy poetickou velmocí. V posledních desetiletích ale i tuto říši společně rozvrátili král mamonu a démon kádrování. Impérium je žalostně rozkolíkováno na kmenová území, literární vladaři jsou vesměs jen parvenu, honosící se špatným vkusem a pozlátkem za cenu podbízivostí docílených vysokých nákladů.
Kam ale zmizel skutečný kníže, tedy ten, který nemá nic společného s usínajícím staříkem v parlamentu?! Stal se zbojníkem, Robinem Hoodem českého literárního Sherwoodu, v němž jinak řádí dosazení šerifové!
Mluvím o Karlu Sýsovi. Už když vyslovím jméno tohoto sesazeného vladaře, tuším temný nesouhlas. Podobá se vlně nevole, kterou zachvátí stadion Sparty ve chvíli, kdy domácí dostanou gól od SK Dolní Lhota. „Cože!? To je nějaký omyl,“ zamumlá šokovaně dav, jehož paměť sahá jen k minulé výplatě. „ Asi slušnej oddíl,“ váhavě pronesou ti z nich, kdo si zachovali smysl pro fairplay. I ti jsou však rychle zpraženi fanouškovskými šikovateli a tak dál už jen nespokojeně pískají s ostatními.
Karel Sýs teď vydal sbírku Apokalypsa dle Joba, knihu, kterou si v očích těchto literárních hooligans rozhodně nepolepší. A to i mezi těmi, kteří by mu jinak byli ochotni držet místo na tribuně 24 B českého Parnasu. „Budiž, že se nehodlá přiznat k „proviněním mládí“ jako to třeba dělá Pavka Kohout, to se dá pochopit,“ říkají. „Ať si ale aspoň nasedne na některou z loděk straniček mírného pokroku v mezích čehosi, ať se chopí vesla, my se pak rádi přimluvíme!“ I ti však po přečtení této dvěstěšedesátistránkové knihy poezie zmalomyslní. „To nejde, Karel by potměšile vesloval proti směru, bůhvíkam by pak naše úctyhodná galéra zajela!“
Jenže Sýs má v této sbírce k jakékoli potměšilosti daleko. Apokalypsa podle Joba je prostě Sýsovo „A přece se točí“, je to jeho krví zbrocený lament nad stavem světa. Problém je jen v tom, že Sýsův Job je, tak jako jeho autor, přiznaný komunista. A je to tedy dílo, které má červenou kartu ještě před tím, než vstoupí do zápasu.
Autor této recenze na stadióny nechodí, přiznává, že píšťalky současných rozhodčích spíš ignoruje. I když není soudruh jako Sýs, na atomovou elektrárnu jeho metafor v této knize se ale chtě nechtě díval s nadšeným úžasem. Na druhé straně musí přiznat, že některé myšlenky v Jobovi obsažené ho skoro pohoršily, z jiných má pocit, že vedou do slepých uliček. Co ale na tom, když kniha je psána s upřímností až sebevražednou a s až dojemnou touhou po rehabilitaci levicového ideálu. Tohle všechno dělá, alespoň
pro nezaujatého milovníka poezie, z Apokalypsy podle Joba mimořádné dílo světového básníka. Ne-li dokonce jeho dílo největší. Škoda jen, že si tuhle sbírku si nejspíš přečte jen velmi málo lidí. Zásadní chybu má totiž jen jednu. Není to kniha lehce stravitelná. Ani ne snad kvůli pískotu šerifů – spíš jde o to, že Jobovou zpovědí bude mít nejspíš odvahu pročíst se jen zlomek čtenářů. Poezie se obecně skoro nečte, a pokud už někdo sáhne po sbírce, vybere si spíš knížečku japonských haiku, než drásající skoro tři sta stránkovou poému o bídě světa. Karel Sýs zkrátka napsal knihu bez šance uspět v žebříčcích či čtenářských chatech. Přesto chápu, že básník toto dílo potřeboval ze sebe dostat - a věřím, že bude jednou doceněno jako klíčová umělecká výpověď o světě roku 2013. Knížecí výpověď.

Dušan Spáčil

Já koblížek koblížek...

Velký Pekař Babiš se pochlubil, že hladovějícím Pražanům rozdal 1000 koblih.
Počítáme-li koblihu plněnou marmeládou (prázdné koblihy by přece miliardář nerozdával!) po osmi korunách, přišel o 8000 korun.
Starozákonní Ezau prodal mladšímu bratru Jákobovi prvorozenství za talíř čočky. Pošmáknul si, prdnul si a zbyly mu oči pro pláč. Následky nesl celý život nejen on, ale i jeho rod.
Všemi mastmi mazaný koblížek se hned po volbách odkutálí a voliči ponesou následky do příštích voleb. Mezitím budou bez koblih, ale to už je jiná pohádka: o 1000 + 1 koblize!
Ano, hlupáčkové, ANO!
Karel SÝS

Dobře utajený deník

Pozoruhodnou knihu vydal Jiří Tomáš-nakladatelství AKROPOLIS (Praha 2013) – GUILLAUME APOLLINAIRE: DENÍK 1898-1918. Lze říci, že se teprve tímto útlým svazkem završilo poznávání díla básníka, který v Čechách zapustil kořeny možná hlubší než ve Francii, své adoptivní vlasti.
Básníkovy svazky s Čechami shrnul v úvodu Aleš Pohorský. Právem zalitoval, že v tomto intimním sešitě, který nebyl psán pro pozdější publikování, chybí pro nás důležité období, jež by zachytilo krátký Apollinairův pobyt v Praze v březnu 1902. Zdržel se zde vskutku jen na skok, snad jen na dva dny. Jenže básníkův skok není poskok trpaslíka! Hlavní město nesamostatných Čech ho inspirovalo k nádherné pasáži, k jedenácti „pražským“ veršům Pásma, zakladatelské básně moderní poezie, jakož i k několika stranám Pražského chodce z povídkového souboru Kacíř & spol.
Jana Podhorská přeložila deník, uložený v pařížské Národní knihovně a pocházející z pozůstalosti po básníkově manželce Jacquelině. Ve Francii vyšel teprve v roce 1991!
Kromě útržků reality všedního dne obsahuje několik odjinud neznámých, do vydaných sbírek nezařazených básní. Přebásnil je Petr Skarlant bez povinné, leč zbytečné úcty:
„Apollinaire se ve francouzštině chytá každého náznaku souzvuku; francouzština však mnoho rýmů a asonancí nenabízí. Za dlouhá staletí se rýmové možnosti v jazyce tolika básníků téměř vyčerpaly; je těžké najít souzvuk nikdy nepoužitý. Zato mladá čeština by na Apollinaira musela působit přímo obžerně, skloňování dovoluje, že neotřelými rýmovými možnostmi naše mateřština stále hýří. Básně se snažím přetlumočit tak, jak by je Apollinaire napsal, kdyby uměl česky, češtinou se bavil a česky i myslel.“
A přebásnil je vskutku znamenitě!
Deník svou nespojitostí a jí vybuzenou spontánní, bezděčnou metaforičností vrhá pátravé světlo na básníkův osobní, ale i všeobecně pařížský literární život. O to pátravější, že nebyl určen pro jiné oči než básníkovy a nebyl stylizován „pro věčnost“.
Nit, vížící básníka k Čechám, je v něm bohužel opravdu tenoučká.
V zápise z 8. července 1903 se čte poněkud záhadná větička: „Praha a hudebníci.“ Snad může souviset s jinou poznámkou o kapele cikánů, kteří hrají na harmoniky, bubny, housle, cimbály, tympány a kastaněty, načrtnutou na listu papíru z pozůstalosti vdovy po básníkovi, spolu s lichotivým údajem: „Čechy produkují vše kromě soli.“ Ach to moře, které nám schází, kdykoli se v Čechách chceme odvázat od pobřeží mělkých sladkovodních rybníků, slitého falešného stříbra!
Dne 19. dubna 1918, několik měsíců před smrtí, Apollinaire do deníku přičinil podivuhodnou poznámku:
„Česká královna Libuše, panna, co se nechce vdát. Její lid požaduje, aby se vdala. Řekne, že si vezme toho, kdo vystoupí až na vrchol té největší věže, k němuž vede točitá cesta po její vnější stěně, dole široká a nahoře nesmírně úzká. Mnoho jich to zkusí, avšak zahynou. Přichází černý rytíř. Královna ho miluje. Chce vylézt nahoru. Řekne mu, že je to zbytečné, vezme si ho i tak. On odmítne a říká, že ostatní byli podrobeni zkoušce, a tak se o to musí pokusit. Vůči ostatním byla nemilosrdná, jestliže tedy zemře, stihne ji trest. Leze nahoru a bez nesnází dosáhne vrcholu. Lid jásá. Sotva se však dotkne vrcholku, zmizí. Královna je zoufalá.“
Guillaume Apollinaire, takto Albert Vladimir Alexandre Kostrowicky, přenesl slovansky pohanskou Prahu kamsi na Střední východ, kde kandidáti ženitby podnikají krkolomné výstupy po obvodové šroubovici minaretů! Libuše sice přišla o hrdinu bez bázně a hany, vplula však do manželského přístavu neskonale klidnějšího s Přemyslem, takto oráčem ze Stadic.
A bylo na staletí vyoráno! Nebo vymalováno?
KAREL SÝS

94.děťátko v dosud bezdětném kroměřížském babyboxu.

Dnes v pondělí 14. října ve 12:15 hodin změnil kroměřížský babybox svůj stav z bezdětného na rodiče holčičky. Nejdůležitější je zjištění lékařů, že je zcela zdravá. Pojmenoval jsem ji Pavla Calábková podle bývalého ředitele nemocnice, s nímž mě poutají dva otevřené babyboxy – nejprve ve Zlíně a pak v Kroměříži. Ing. Pavel Calábek se vrátil do zlínské nemocnice a zachraňuje její finanční situaci.
Pavla opět zvýšila skóre holčiček proti odloženým chlapečkům na 56 : 38 a počet plodných babyboxů proti bezdětným na 36 : 21. Třeba další děťátko odložené ve Zlínském kraji obměkčí ředitele vsetínské nemocnice Martina Metelku, aby souhlasil se zřízením babyboxu ve své nemocnici. Ať žije Pavla Calábková i její nevlastní tatínek Pavel Calábek!
Babydědek Lu

Helena Rytířová zve přátele na zádušní mši za Zdeňka.

Sakra drahý perník!

Jména hloupých na všech sloupích. Na každém rohu číhá na potenciální oběti Josif Ano.
U Anděla narazím na frontu u stánku. Stoupnu si taky a vida: obdržím zabalený perníček ANO. A coby nášup maličkou opečenou klobásu, co se vejde akorát na párátko.
Kdo má štěstí, zahlédne i Velkého Pekaře, kterak osobně zásobuje své nadháněče předvolební municí.
Demokracie je lidovláda a lid ji ochotně odprodá za odřezek buřta.
Doporučuji: párátko nezahazujte, po volbách si na něj můžete napichovat drobky, co spadnou ze stolu břichopasů.
Perníčky pro Mařenky a Jeníčky jsou gratis jen jeden den. Jenže rok jich má 365. A kolik dní zbývá oloupanému pahýlu republiky? Vejdou se za nehet.
Karel SÝS

Slouha kolika pánů?

„Kandiduji za hnutí ANO, které založil Andrej Babiš, ale nikdy bych nevstoupil do strany Babišovců. Jsem Martin Komárek, ne slouha a nohsled nějakého guru.“
To napsal jako předvolební domácí úkol v náhlém hnutí mysli, přesněji řečeno v trvalém pominutí smyslů, bývalý redaktor-slouha socialistické Mladé fronty, dnešní publicista všech možných tiskovin skoupených jeho pánem Babišem.
Věřím, že Babiš není jeho guru. Guru je cosi duchovního, a tedy mimo Komárkův obor i obzor. Stačí, když boss dobře zaplatí. Tím se Komárek řídil po celý dosavadní život.
Jeho otec Valtr se musí otáčet v urně.
Karel SÝS

Jaroslav Holoubek uvádí autorská čtení českých spisovatelů LITERÁRNÍ ÚTERKY NA NOVOMĚSTSKÉ RADNICI

I v době internetu a sociálních sítí se úspěšně ujal projekt básníka Jaroslava Holoubka a fotografa Alana Pajera nazvaný Literární úterky na Novoměstské radnici v Praze. Někdy v konšelském salonku, jindy zase ve svatební síni Novoměstské radnice na Karlově náměstí vždy třetí úterý v měsíci čtou čeští spisovatelé a básníci ze svých nových nebo teprve připravovaných knih. Součástí večera je hudební doprovod, v únoru hrál na saxofon Petr Kroutil, v březnu na hoboj Julie Frýbertová, v dubnu zpívala jazzová zpěvačka Eva Emingerová. Díky stolové úpravě v příjemném prostředí lze během pořadu ochutnávat vína z vinařství Spielberg. Po čtení z rukopisů a vydaných děl následuje beseda se spisovatelem, hosté si mohou zakoupit autorovy knihy a nechat si je podepsat. Hostem úspěšného únorového pořadu byl textař, prozaik a gourmet kritik Vladimír Poštulka, četl ze svého románu Hřbitovní kvítí na smetaně. V úterý 19. března 2013 v Konšelském salonku představili svou tvorbu básnířka a překladatelka Jana Štroblová (básně ze sbírky Rouhavé zpovědi) a básník a prozaik Petr Prouza (četl úryvky z románu Muž noci). Hostem dubnového setkání (23. dubna v 19 h) byla spisovatelka Dana Emingerová, která četla ukázky z knih Živel Lustig a In flagranti. Pořad byl i vzpomínkou na Arnošta Lustiga, který byl dobrým kamarádem jak Jaroslava Holoubka, tak i Dany Emingerové. Pozvání přijala a vyprávěním přispěla i sestra A. Lustiga Hana Hnátová. Hostem velmi navštíveného květnového pořadu (21. 5.) byla spisovatelka Barbora Nesvadbová, která četla ze svého románu Pohádkář, na klasickou kytaru zahrála Anička Vebrová. V červnovém (25. 6.) autorském pořadu četl prozaik Luboš Palata.
V říjnovém pořadu vystoupí prozaička Inna Rottová a bude číst ze svých románů A na hlavu se snášejí dějiny a Muž, který četl. V úterý 26. listopadu bude ze svých próz číst spisovatel Lubor Falteisek a v úterý 10. prosince bude hostem autorských čtení Jiří Dědeček. V příštím roce se na Novoměstské radnici setkáme s Petrem Šabachem, Jáchymerm Topolem a Ivou Procházkovou.
Lidé mají rádi veřejná čtení a besedy s autory. Večer autorského čtení stojí za návštěvu. Živá atmosféra veřejného čtení a fyzický kontakt s autorem se nedá nahradit. Daří se tak oživit nevšední místa staré Prahy, která zase na oplátku svou neopakovatelnou atmosférou dodávají čtenému textu jedinečný otisk živé události a magičnosti v konkrétním prostoru a čase. Aby každý čtenář pochopil, že myšlení není zbytečným obtěžováním, ale cestou k pochopení světa a poslání člověka v něm.
Ve spolupráci s Novoměstskou radnicí, Obcí spisovatelů a knihovnami pořad připravuje, režíruje a večerem provází básník Jaroslav Holoubek, člen Rady Obce spisovatelů.
Těšíme se na vaši návštěvu!

Bílkova Chaloupka v Chýnově s Pavlem Eybertem a Milanem Nakonečným

Splnil jsem si zase jeden dávný sen a navštívil chýnovský atelier Františka Bílka, jenž sochař, grafik a malíř něžně nazýval chaloupka. Doprovod jsem měl královský - senátora a starostu Chýnova Mgr. Pavla Eyberta a prof. PhDr. Milana Nakonečného, svého učitele psychologie. Taky samozřejmě své děti.
Děkuju, milý pane senátore, za tři TŘI hodiny vašeho času. Děkuju za osobní dar a dar města Chýnova na babyboxy. Děkuju, milý profesore, za tvá moudra. Škoda, že jsem tak hluchý...
Lu

Pohřeb paní Evy Žáčkové

Jasně že ti dlužím
spoustu hezkejch slov
Se mnou děvče na ně nemáš kliku
Dávno už je všecky
umím nazpaměť
jenomže mi váznou na jazyku

takový ty slova jako čmeláčci
huňatý a milý s kapkou medu
Vždycky ti je v duchu šeptám do ucha
ale znáš mě
Řečnit nedovedu

Tak mi promiň děvče
všek to napravím
můj ty smutku já si dám tu práci
Vyklopím je všecky
aspoň naposled
až si pro mě přijdou funebráci

Umřel Zdeněk Rytíř. Titulky jsou si nápadně podobné...

Se Zdeňkem jsme v roce 1965 vytvořili společenství dvou čekatelů. Čekávali jsme oba před Umělecko-průmyslovou školou na Žižkově. Zdeněk Rytíř čekal na Valérii Chmelovou, já na Helenu Pěknou. Zdeněk s oblibou popisoval Valériina prsa, že prý jsou do špiček jako prsa černošek. Jednou jsme se Zdeňkem Rytířem strávili noc čekáním na obě mladé dámy na nádraží Praha Střed (Masarykovo). Byly se školou na výletě a vlak měl zpoždění. Velkolepým zážitkem se Zdeňkem bylo rozesílání Divokého vína. Neměli jsme na obálky a tak jsme se rozhodli, že časopísky zabalíme do papíru a zalepíme. Od hodné úřednice na poště jsme získali vědro hnědého lepidla, jímž jsme postupně pomazali celý náklad, sami sebe i vypůjčenou kancelář Kulturního domu v Bráníku. Všechna čísla se nenávratně slepila k sobě, my k nim, poštovní úřednice k nám… Šli jsme tak jednou se Zdeňkem po Praze kolem hračkářství, požádal mě o pětikorunu, že si chce koupit foukací harmoniku. Nedivte se, stála opravdu pět korun. A že si tu harmoničku přidělá na dráty kolem hlavy, bude na ni foukat a přitom hrát na kytaru. A skutečně, opravdu tak pak hrál, a nejen on.
Je mi Tě upřímně líto, milá Heleno Rytířová, nejstarostlivější manželko.
Lu


Svítání po probděné noci
Krvelačná noc stíná stíny...
dnes už nikdo neumí popravovat
se vznešenou nenávistí
ale několik tvých dobrých přátel...
Ostatně noc jako noc
ale tato již důvěrně známá svou zuřivostí
připomíná mi můj jazyk
přibitý ke stěně vědomí
Tak otálíme s odpovědí...
Proč při chůzi pozpátku
nenapadá nás lepší slovo než Návrat?
Proč jedinou odpovědí je otázka Kam?
Ó ubohé křehké maso vteřin
nevinné tělo času
kamkoliv jdeme po hrobech
A přesto
někam bych odešel
někam pryč od zvracejícího přežraného dobrodiní
lidí kteří se sytí už jen zbytky z pohřebních hostin
pryč od šilhající nenávisti motorů
pryč až třeba k průsvitným andělům nelásky
třeba dokáží zodpovědět tento jednoduchý příklad
z učebnice matematiky pro nižší postupné ročníky
středních škol
Pozor děti
Je-li na světě o jednu žalářní celu více
než je lidí
Kdo je tedy svobodný?
Kdo je tedy svobodný?
Kdo je tedy svobodný?

(publikováno v prvním čísle Divokého vína, 1965)

Umřela Eva Žáčková

Nadaná malířka, manželka básníka Jiřího Žáčka, Jirku namalovala s kočkou. Kočka si na obraze hoví, jako by nemohly přijít horší časy. Na fotografiích si Eva připíjí, směje se, zkrátka žije. Horší časy přišly, ty nejhorší. V pondělí 30. září 2013 paní Eva Žáčková umřela.

Modré básnické střevo

Z předvolebního veršotepectví ODS mě nejvíc zaujalo „dvojverší“:
Chci mít prvňáčky anglicky mluvící,
proto volím pravici.
Nevím, kterého poetu strana do svého předvolebního blábolení zapojila, zřejmě nějakého chcíplého ptáka, ale možná bych se divil. Peníze nejenže nesmrdí, ale taky zbavují soudnosti.
Výsledek jeho tvůrčích muk napovídá, že absolvoval 1. třídu, jak ji plánuje ODS. Možná umí žvatlat anglicky, leč neovládá mateřštinu.
K tomu ovšem režim směřuje: nadělat ze zbytku národa, který dosud odolal masážím, naprosté blby. A musí se začít od děcek.
Jenže proč tak nákladně? Čecháčkům přece plně postačí basic english. Hlavně když rychle pochopí, co Massa Bob žádá, a servilně splní ctěné přání.
Kolik těch přání bude? Asi šest. Ale možná jenom jedno: Nedumat a držet hubu a krok.
Že jste napočítali dvě? To jste určitě normalizační prvňáci! Pozor na vás!
Karel SÝS

Výstava fotografií Jana Reicha v Portheimce.

Pozvánku na ni mi poslala Jana Reichová, Galerie Nový Svět. Jana Reicha považuju za jednoho z nejlepších fotografů Prahy. Publikoval už v tištěném historickém Divokém víně.
Lu

Do třetice Jindra Štreit. Kdy ten chlap spí?

Jindra Štreit mi poslal pozvánku!

Milý Jindro, škoda, že je to tak daleko. Lu

91. děťátko v babyboxu v Havlíčkově Brodu!

V neděli 15. září v 1:57 se otevřela dvířka babyboxu v Havlíčkově Brodu a v místnosti stálé služby novorozeneckého oddělení signalizace oznámila odložené děťátko. Mě vzbudil telefon a došla mi stejná zpráva do mobilu i do počítače. Spolu s ní fotografie děťátka zabaleného v ušmudlaném ručníku. Totéž se událo v Náměšti nad Oslavou Zdeňku Juřicovi, jehož MONTEL babyboxy nové generace vyrábí.
Službu držel primář Michal Pipek stejně jako v den, kdy se v Havlíčkově Brodu našla první holčička Hana, a ten mi potvrdil, že děťátko je zdravá dívenka a váží celých 3 220 gramů. Na své druhé miminko si havlíčkobrodská bedýnka počkala deset měsíců a dva dny svého provozu. První získala za sedm měsíců na den od otevření, tedy 13. června 2013. Holčičku jsem pracovně pojmenoval Rita, v nemocnici jí říkají Jana, ale těch už máme moc, jmenuje se tak po starostce Janě Černochové i 90. děťátko odložené na radnici v Praze 2 před deseti dny. Jan říkají i klukovi odloženému v Opavě 4. září. Děťátka se odkládají v trojčetných skupinách, tvrdí grafik Šimon Blabla, webmaster těchto stránek, autor loga babyboxu a všech našich tiskovin. Potvrzuji, že má pravdu.
Zprávou o Ritě jsem potěšil i Josefa Štajera, šéfa OSDK, a. s. www.osdk.cz,hlavního mecenáše babyboxů v Neratovicích, v Hradci Králové, v Havlíčkově Brodu a v GynCentru v Praze 9, kde vzal na svá bedra tíži výměny původního praděda babyboxů otevřeného 1. června 2005 za babybox nové generace. Novináře a příznivce zvu na pracovní prezentaci babyboxu nové generace do Hloubětínského zámečku (Praha 9, Hloubětínská 3), jež se koná v pátek 20. září v 11 hodin dopoledne.
O den dřív ve čtvrtek 19. září ve 12 hodin slavnostně otevřeme 58. babybox v Nemocnici Česká Lípa vpravo u hlavního vchodu, všichni jsou zváni.
Babydědek Lu

92. děťátko v babyboxu v Mělníku!

Ptáte se, co cítí starý zřizovatel babyboxů, najdou-li se v jeden den dvě odložená děťátka..? Je to poprvé v historii českých babyboxů a mísí se v něm rozporuplné pocity. Jeden z dosud bezdětných babyboxů v Mělníku potvrdil svůj smysl a po čtyřech letech (otevřeli jsme jej 3. listopadu 2009) pomohl bezbrannému novorozenému děťátku vstoupit do nového života. Z chudoby a sociálního podzemí překročila holčička pojmenovaná Julinka Mělnická práh do standardního světa. Byla ani ne dvě hodiny stará, neumytá, pupečník neměla podvázaný, oblečená ve špinavém triku. Ale je zdravá, váží 3 160 gramů a měří 50 centimetrů. Druhý pocit zřizovatele babyboxů se dotýká státu a společnosti, kde se odložení dítěte z chudoby stává tak často. Nekritizuju rodiče či nešťastnou maminku, ta podle mne udělala možná nejserióznější krok, který učinit mohla. Vinu přikládám spíš společnosti a státu, v nichž k takovému zoufalému kroku maminka přistoupí. Možná je ale všechno jinak, vím, že příběh každého dítěte má jiný scénář.
A na tolik dotazovanou stovku odložených dětí a její oslavu znovu odpovídám - bude to den smutku!
Babydědek Lu

Devadesáté děťátko bylo odloženo jako první do radničního babyboxu Jany Černochové!

Devadesátku – věřím, že šťastnou – získala holčička odložená do babyboxu na radnici Městské části Praha 2 na rohu Náměstí Míru a ulice Jugoslávské. Protože hlavní protagonistkou prvního radničního babyboxu je starostka Jana Černochová, nemůže se jmenovat jinak, než Janička. Starostka Janička Černochová seběhla pár schodů, byla u babyboxu první a holčičku si pochovala: „Je krásná, růžová!“ hlásila mi po telefonu. Bylo 17:14, čtvrtek 5. září 2013.
Janičku odvezla sanitka do Dětského areálu Karlov vzdáleného jen pár set metrů od radničního babyboxu. Není novorozená, takže její odložení pro mne znamená jedinou jistotu – každý příběh odloženého děťátka je jiný, ale pokaždé smutný!
Babydědek Lu

Účastníci zájezdů

Dovolené na pláži jsou nuda. Ale na druhé straně, příjemné prázdninové lelkování je mnohdy jediným obdobím roku, kdy sáhnou po literatuře i zapřisáhlí odpůrci knížek!

Rodinka takového nečtenáře vyráží na pláž brzy ráno. Jde o to, aby zabrali výhodná místa! Zatímco ostatní ještě dospávají, oni se už uvelebí na lehátkách - a s výjimkou občasného smočení ve vlnách z nich do večera neslezou. Žena si obvykle vezme s sebou pletení, křížovky, mobil a i„něco na čtení“, tatík ale přijde s prázdnýma rukama. Místo literatury si nese chladící tašku s pivem. “Dejte mi pokoj s knížkama, já chci jen klid,“prohlásí.

Nicnedělání si nicméně pochvaluje jen první den dopoledne. Po obědě se už začne vrtět a k večeru alespoň postaví se synkem hrad z písku. Druhý den se jeho nuda prohloubí. Když ho přestane bavit sledovat Němky nahoře bez, vyžádá od manželky křížovku. Pak zkusí sudoku. Pletení pochopitelně odmítne -a konečně k večeru už to nevydrží: „Mařko, půjč mi tu kníhu.“

Pokud má Mařka s sebou detektivku nebo thriller, přelouská jí do večera a vyžaduje další. Pokud si ale drahá polovička vzala jen nějakou úžasnou červenou knihovnu, prokouše se přes prvních pět stránek a pak knihu znechuceně odloží. O den později ale stejně rezignuje - a přečte i zbytek.

Obvyklá plážová dovolená ale trvá sedm dnů a Máňa se nechce z pláže hnout a knihy došly. Co tedy se zbytkem pobytu? Zoufalý muž se začne vrhat po odhozených novinách, dokonce si s odporem přečte i čísi Rytmus života. Českých tiskovin ale bývá na Krétě či v Bibione sakra málo. A tak si znovuzrozený čtenář dokonce pokusí osvěžit znalost azbuky ze ZDŠ a pustí se do časopisu, zbylého po „nových Rusech“... .

Ke konci dovolené takový znuděnec obvykle žebrá u sousedů. „Až tu knížku přečtete, mohl bych si jí půjčit? „A náhle je mu – člověku, který během roku nepřečte ani řádku a mužně pohrdá intelektuálskými slabochy – najednou jedno, že kýžená publikace je překomplikovaný román Virginie Woolfové či Hegelova Fenomenologie ducha. Autorovi tohoto sloupku se takový zoufalec jednou svěřil.“Pomozte mi. Já už čtu i návody k lékům v naší příruční lékárničce.“ Půjčil jsem mu Účastníky zájezdu.

Dušan Spáčil
www.literarium.cz