literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Účastníci zájezdů

Dovolené na pláži jsou nuda. Ale na druhé straně, příjemné prázdninové lelkování je mnohdy jediným obdobím roku, kdy sáhnou po literatuře i zapřisáhlí odpůrci knížek!

Rodinka takového nečtenáře vyráží na pláž brzy ráno. Jde o to, aby zabrali výhodná místa! Zatímco ostatní ještě dospávají, oni se už uvelebí na lehátkách - a s výjimkou občasného smočení ve vlnách z nich do večera neslezou. Žena si obvykle vezme s sebou pletení, křížovky, mobil a i„něco na čtení“, tatík ale přijde s prázdnýma rukama. Místo literatury si nese chladící tašku s pivem. “Dejte mi pokoj s knížkama, já chci jen klid,“prohlásí.

Nicnedělání si nicméně pochvaluje jen první den dopoledne. Po obědě se už začne vrtět a k večeru alespoň postaví se synkem hrad z písku. Druhý den se jeho nuda prohloubí. Když ho přestane bavit sledovat Němky nahoře bez, vyžádá od manželky křížovku. Pak zkusí sudoku. Pletení pochopitelně odmítne -a konečně k večeru už to nevydrží: „Mařko, půjč mi tu kníhu.“

Pokud má Mařka s sebou detektivku nebo thriller, přelouská jí do večera a vyžaduje další. Pokud si ale drahá polovička vzala jen nějakou úžasnou červenou knihovnu, prokouše se přes prvních pět stránek a pak knihu znechuceně odloží. O den později ale stejně rezignuje - a přečte i zbytek.

Obvyklá plážová dovolená ale trvá sedm dnů a Máňa se nechce z pláže hnout a knihy došly. Co tedy se zbytkem pobytu? Zoufalý muž se začne vrhat po odhozených novinách, dokonce si s odporem přečte i čísi Rytmus života. Českých tiskovin ale bývá na Krétě či v Bibione sakra málo. A tak si znovuzrozený čtenář dokonce pokusí osvěžit znalost azbuky ze ZDŠ a pustí se do časopisu, zbylého po „nových Rusech“... .

Ke konci dovolené takový znuděnec obvykle žebrá u sousedů. „Až tu knížku přečtete, mohl bych si jí půjčit? „A náhle je mu – člověku, který během roku nepřečte ani řádku a mužně pohrdá intelektuálskými slabochy – najednou jedno, že kýžená publikace je překomplikovaný román Virginie Woolfové či Hegelova Fenomenologie ducha. Autorovi tohoto sloupku se takový zoufalec jednou svěřil.“Pomozte mi. Já už čtu i návody k lékům v naší příruční lékárničce.“ Půjčil jsem mu Účastníky zájezdu.

Dušan Spáčil
www.literarium.cz

O Janě Černé alias Honze Krejcarové vypráví ve vysílání Českého rozhlasu Vltava v pátek 6. září ve 20 hodin Tomáš Mazal.

Titulek říká vše, poslouchejte Vltavu! Čtenářům Divokého vína připomenu, že Jana Černá byla jedním z mála honorovaných autorů časopisu, v němž jsem jí otiskl několik vyprávění o jejích kamarádech. Hrdinou jednoho z nich byl i Jirka Ostermann, zakladatel Violy, a snad i můj kamarád. V Divokém víně vyšla i Janina reportáž o pobytu v ženské věznici pod názvem Otisky duší a knížka vzpomínek na její maminku Milenu Jesenskou nazvaná Adresát Milena Jesenská. S odstupem času pohlížím na Janinu tvorbu i osobu kriticky. Ostatně jsem nebyl nikdy jejím obdivovatelem, ale měl bych jí být vděčný, že jsem se vydáním knížky, jež už svým názvem připomíná, že Milena byla adresátem dopisů Franze Kafky, zařadil do skupiny těch, kteří se přiblížili k literárnímu fenoménu FK. Ujišťuju čtenáře těchto řádek, že jsem tak neučinil zištně, leč toho ani nelituju. Přesto prohlašuju, že jsem se k dočtení Dopisů Mileně, musel hodně nutit.
A teď se přiměju k přečtení textu Jany Černé o Jiřím Ostermannovi v historickém čísle Divokého vína.
Lu

Anketa aneb Popelka je muž

Buďme chvíli pragmatičtí materialisté a zapomeňme na to, že kniha má mít i duchovní rozměr! Že je to umělecká disciplína a že nám má třeba rozšířit obzory. Protože kniha je samozřejmě hlavně zboží a o tom, kdo jej koupí, rozhodují prostě - zákazníci..

Po jaké knize ale zákaznící - čtenáři zatouží tak intenzivně, že má šanci stát se bestsellerem? Babo raď.

Redakce Literária se proto rozhodla, že alespoň udělá malou anketu mezi čtenáři, a zjistí pro zoufající a tápající autory námět. Jak jsme to udělali? Kolemjdoucím z ulice, potencionálním čtenářům, jsme "dali k dispozici" fiktivního autora, "který napíše knihu jen pro ně. Jediné, co po nich chce, je téma." K potěše redakce z necelé stovky oslovených nás nikdo neodmítl a všichni zodpovědně, až urputně vymýšleli téma „té své nej knihy“!
A jaký byl závěr? O životě by chtěli čtenáři číst! Jak si s životem poradit, jak přežít lásky, manželství, vzestupy a pády. Jak přežít srážku s blbcem a že to prý nemusí vždy končit dobře, ale vše se má zvládnout s humorem a s nečekaným rozuzlením. A trochu sexu by prý také neškodilo.
Je to tak prosté. Když něco nevíte, tak se zeptejte. Léto pomalu končí a za chvilku tady máme podzim. Budou se konat knižní veletrhy a Vánoce na sebe také nedají dlouho čekat. Nejkrásnější doba jak pro autory, nakladatele i čtenáře. Téma na bestsellery bychom tedy měli, teď už zbývá je jen objevně formulovat, napsat a vydat. A my, čtenáři, se budeme o Vánocích hezky těšit.

Kateřina Čechová

P.S. Tady jsou jsou z naší ankety „nej kniha pro mě“ nejzajímavější návrhy knižních námětů:
Jan z Brna: Humorná knížka o mezilidských vztazích, třeba na exotickém ostrově, kdy čeští Hujerovi vyjíždějí na expedici do Latinské Ameriky.
Walter, G: Popelka je muž.
Petr,K.: Porno, sex, drogy a rokenrol.
Martin, IT: Život s rybami, ale musí to být trilogie.
Michal, K: Filozofický pohled slavných osobností na život.
Alena, F: O životě, a zpětně se podívat, kde se stala chyba. Něco jako kronika mé osoby.
Pavlik, K.: Komiksový příběh. Svalnatý hrdina na mašině zachraňuje prsatou blondýnu ze spárů mutantů, nebo zloduchů, musejí tam být i lehce erotické scény, prostě něco o mně.
Věra, V: Humorné historky ze života, vztah muže a ženy klidně po dobu 60 let.
Karolína, Č: Sbírky neuvěřitelně absurdno-vtipných příběhů života. Taková tragikomedie.
Lucie, B: Já a mí muži.
Lenka, Kroměříž: Cyberpunk, lehce strašidelný až děsivý román na pomezí reálného života a trocha utopie.
Klárinka, P: O holčičce, co měla problémy doma, ve škole, s kamarády a pak se dostala do kouzelného světa, zjistila, že má nějakou super kouzelnou moc, zachránila ten svět, vyrostla, zkrásněla a zmoudřela. Ale nemusí to být jenom happy, klidně ať je to i smutný s nějakým dramatem.

převzato z www.literarium.cz

Ptáci z podzemí, almanach české poezie L.P. 2013,

Na mém stole přistála pozoruhodná publikace „Ptáci z podzemí“. Je to almanach soudobé české poezie sestavený básníkem Vladimírem Stiborem. Útlá nenápadná kniha obsahuje 111 básní od 54 autorů.
Almanachy poezie znám ze svého mládí. Vycházely každoročně jako prémie pro členy Klubu přátel poezie. Pár jich mám dosud ve své knihovně. Letošní Ptáci v podzemí jsou almanachem tak trochu jiným. Ne snad proto, že knižní prémie byly kdysi zadarmo. Ona totiž byla ta bezplatnost vykoupena četným smetím z pera režimu poplatných poetů. A tak kontrastovalo několik velice pěkných básní s téměř padesáti procenty děl, které na tváři dnešního čtenáře budí úsměv místy shovívavý, častěji však sarkastický.
S pokorou a ostychem jsem přijal úkol napsat na zmíněný almanach L.P. 2013 krátkou recenzi. Rozhodně mne k tomuto úkolu neopravňuje postavení nějakého znalce. Jedinou kvalifikací je snad pokročilý věk a vzpomínky na doby, kdy jsme ve škole povinně vytrhávali z čítanek stránky, jejichž autoři upadli v politickou nemilost. Byla to vlastně v našich očích jejich význačné zvýhodnění. A je to snad také příčinou toho, že dodnes umím Seifertovu Píseň o Viktorce celou zpaměti.
Ano, my jsme se ještě ve škole učili přednášet básničky. A dokonce ještě v hodinách češtiny na gymnáziu, kterému se tenkrát bohužel říkalo Jedenáctiletá střední škola. Na pana profesora Mikšana vzpomínám vděčně dodnes. Můj vztah k poezii je jeho zásluhou. A občas se ještě ve společnosti blýsknu dokonce recitací povinně naučené staročeské satiry Mastičkář nebo když jsem jel nedávno přes Postoloprty: „Kněz Oldřich v Postoloprtech lovieše, sta sie, že skrze jednu ves jedieše, uzřie, že sedlka krásná na potoce stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše.“ A už jistě tušíte, že „ta sedlka velmi krásná bieše, jmě Božena měješe.“ Staročeský pravopis je jistě špatně, píšu to opravdu zpaměti.
Sestavit dnes almanach soudobé poezie je práce olbřímí. Vladimíru Stiborovi budiž vzdána čest a sláva. Jistě jsou tam básně lepší a horší, ale čestné slovo žádná špatná. Nečekejte ode mne hodnocení těch výborných a méně výborných. Každý čtenář má přece trochu jiné gusto. Mně se nejvíc líbí ty, jejichž autory znám osobně. Tyto osobní sympatie mne potkávají ovšem i při čtení prózy.
Přečetl jsem všech 128 stránek a skoro se stydím říci, že duševně povznesen. Těch posledních 19 stran jsou ovšem krátké životopisy autorů. Je to četba neméně povznášející. A hlavně potěšující zjištěním, že básníci v Česku nevyhynou. Je mezi nimi totiž kupodivu dost mladých. A ani v konkurenci zkušených bardů se rozhodně nemusí za svá díla stydět.
A Vladimíru Stiborovi děkuji za dedikaci „váženému panu spisovateli“. To jsem se tedy nafouknul.
Radim Uzel

Nedoporučuju oběd na hradu Kost!!

Splnil jsem si dětský sen - vyvezl a vyvedl jsem své tři synky na zříceninu hradu Trosky. Až dosud jsem na hradě nebyl, dostal jsem se v minulosti jen k zavřeným vratům.
Výška věže Baba mě trochu vyděsila, ale strkaje před sebou malého Tondu, nemusel jsem odpočívání při výstupu zastírat.
Další mojí vizí byl dobrý oběd. Představoval jsem si jej na terase hotelu pod hradem Kost s pohledem na nikdy nedobytou tvrz. Usedli jsme k volnému stolu, leč číšník nás uzemnil: Nebudu tady lítat v dešti! Pravda, možná zrovinka spadla kapka, možná učůrnula moucha. Požádal jsem, zda si tedy jídlo můžeme sami odnést na terasu. Ostentativně nad námi sklapl reklamní deštník a utrousil: To je slunečník a ne deštník!
Zkusili jsme štěstí v druhé restauraci honosně pojmenované Hradní. Venku neobsluhujeme! Můžeme si odnést jídlo na terasu..? (Slunečníky či deštníky byly u Hradní restaurace jednoznačně napevno.) Nádobí se ven nosit nesmí, zněla strohá odpověď. Kupte si jídlo vedle v bufetu!
Hurá! Nakoupili jsme tedy jídlo na talířích z PVC, dopřáli jsme si pečené koleno prezentované hmotností 700 gramů. Abychom se nepřejedli, objednali jsme si pro jistotu jen jedno, zaplatili a čekali, až vyvolají naše číslo 19. Moje šťastné číslo! Nepřejedli jsme se. Jako častý jedlík kolen na stojáka v řeznictvích, odhadl jsem porci na 300 gramů. Na hradě Kost stálo s hořčicí 170 Kč...
Lu

Tři poznámky Karla Sýse

UŽ JE TO TADY!

V pátek 9. srpna noviny hlásí, že penzion Modřín ve Velké Úpě odmítl pohostit prezidenta a jeho tým během výstupu na Sněžku. „Nelíbí se nám prezidentovy názory, nejsme jeho voliči, naopak tu máme velké slevy pro pravicově smýšlející seniory. Je nám to jedno, hostů máme dost, neděláme všechno jen pro peníze,“ dal se slyšet majitel Ondřej Palla.
To není fašismus v plenkách, to je fašismus v plné síle!
Jak Herr Palla zjišťuje názory a politickou příslušnost hostů? Poučit se může u Adolfa Eichmanna. Ten se chlubil husarským kouskem: zjistil, že Hitlerův kuchař je z jedné dvaatřicetiny Žid! Spolehlivější však bylo povinné červené razítko v dokladech „J“ – Jude. Stejným „J“ měli Židé označeny potravinové lístky. Další řešení: dnem 1. září 1941 museli Židé starší šesti let povinně nosit žlutou šesticípou hvězdu s písmenem „J“ uprostřed.
Čtěme tajný rozkaz z 6. prosince 1938: „Říšský vedoucí SS znovu nařídil, že vedoucím SS je výslovně zakázáno bydlet v hotelu Excelsior, Berlín a tamtéž se stravovat. Majitel hotelu, komerční rada Elschner, byl svobodným zednářem vysokého stupně…“
Od ledna 1940 Židé nesměli vlastnit telefon, řidičský průkaz, filatelistické sbírky, nakupovat cukr a dorty, ryby, drůbež, tabák, ovoce, holicí mýdlo, navštěvovat archivy, muzea, knihovny… V tramvajích směli cestovat pouze v zadní části posledního vagonu. Nesměli do zahrad, parků a lesů, do nádražních čekáren, do zábavních zařízení ani restaurací.
V Praze se směli ubytovat pouze ve dvou hotelích: Hvězda a Fišer. Podnikaví a nebojácní restauratéři však zřizovali zvláštní místnosti, v nichž přes zákaz a hrozbu tvrdými tresty Židy obsluhovali!
Pogromů na neposlušné se účastnili i nečlenové fašistických organizací. Zprvu jen přihlíželi, až je násilí natolik vzrušilo, že přiložili polínko, třeba při napadení židovských hostů brněnských kaváren Zemanovy a Brychovy, Louvre, Alfy, Avionu…
Pronásledování se mohli vyhnout pouze vystěhováním, anebo získáním tzv. čestného árijství. K tomu bylo třeba především prokázat, že člověk není člen komunistické strany.
Pronásledování neskončilo ani osvobozením. Ještě 12. května 1945 byla zaznamenána tato příhoda: Mladá Felicitas Wolfová potřebovala odjet autobusem do Olomouce, aby zjistila, co se stalo s jejím bratrem Ottou. Řidič jí však zakázal vstup do vozu se slovy: „My Židy nebereme!“
Je to podobnost čistě náhodná! Nikoli! Ještě 9. srpna 2013…

Jejich starosti!

Podle Mittelbayerische Zeitung a podle die Presse, kteréžto noviny chová (nebo musí chovat) česká pravice v neobyčejné oblibě, je „prezident Zeman opojený mocí a zalíbila se mu role vulgárně populistického Martina Luthera“.
Inu, katolíkům nejde pod nos Luther, natož český Hus, nebo nedej bože Žižka. Ten ovšem nebyl populista, radši dal protivníkům hned po papuli, třeba i papežskému legátovi.
„Čechům je nyní jasné: lidem přímo zvolený prezident vůbec neznamená více demokracie. Král Miloš I. chodí po Pražském hradě, jako by mu posadili na hlavu svatováclavskou korunu.“
V tom se redaktoři sekli: první nositel svatováclavské koruny Němcům lezl do zadnice a ještě jim návdavkem posílal přebytečné české voly, stejně jako Václav zatím Předposlední!
Čechům je jasné, že se sousedé starají, o co nemají.
Jednu chybu však Zeman dělá: po Hradě chodí, místo aby jezdil na kolobrndě!

Převrat za dveřmi
Kalousek se při projevu ve sněmovně chvěl spravedlivým strachem; zdálo se, že živý od mikrofonu neodejde. Kdo zvedne ruku pro Rusnokovu vládu, podepíše se na zániku demokracie v Čechách a okolí a potomci do desátého kolene mu budou čurat na hrob.
Neboť – považte – hrozí převrat!
Kalousek je neomylný jako Gottwald a nemýlil se ani tentokrát. Převrat nejen hrozí, on již probíhá! Hlídací psi demokracie, najmě v tzv. státní televizi, se rozhodli, respektive byli „rozhodnuti“.
Za prvé neuznat zvolení Miloše Zemana hlavou státu. Proto ho netitulují prezidentem, nýbrž agresorem z Hradu, Milošem I., (divím se, že ještě nepřišli na Milouše, nebo jsem to přehlédl?), notorikem atd.
Za druhé resuscitovat Václava Klause. Ačkoli nadávky, jimiž mu nedávno unisono spílali, dosud nevychladly, nyní je vše zapomenuto, a pane prezidente Klausi, vraťte se, vše odpuštěno.
V Čechách se převrat naaranžuje snadno, zejména plíživý. Seriálovým mozkům zvyklým na Töpferovy četníky, Moravcovy otázky a Reportéry na opačné straně stačí předvést oživenou mumii, ana leze na Sněžku po svých, a vzápětí předhodit samozvance, který se nechá vyvézt na státní útraty autem (škoda, že už dojezdily šestsettrojky, ty by se teď náramně hodily!). Prošedivělý pašák, urostlý tenista, starostlivý Hospodář, proti opilému bonmotistovi, který málem upadl na naše korunovační klenoty! To přece trkne i totálního blbečka, to by snad došlo i mladému Bendovi! Nějak se vytratilo, že Duka na kótu, kde má k Pánubohu v Česku nejblíž, zřejmě dojel na oslu.
Navinulá ODS, kterou s její Němcovou a Kubou (neplést s ostrovem svobody!) už nechce čuchat ani pes, se z obrazovky nehne ani při zprávách o počasí.
Kdo však tahá za nitky? Můžeme se domýšlet, ale zas takovou námahu to nedá.
Matěj Kopecký určitě ne!

Karel Sýs

57. babybox slavnostně otvíráme ve čtvrtek 15. srpna 2013 ve 12 hodin v Uherskohradišťské nemocnici.

S korunkami na zřízení 57. babyboxu už po druhé pomohla jako hlavní dárce Nadace SYNOT, jež poprvé přispěla na zřízení babyboxu v Kroměříži. Její zakladatel Ivo Valenta přislíbil, že se slavnostního otevření zúčastní. Děkuju!
Děkuju i ostatním dárcům, z nichž významnými dary přispěly společnosti ČSAD Invest a Z - Group Steel Holding. Děkuju Zdeňku Zemkovi, jejich majiteli. Děkuju příznivcům i dalším dárcům z uherskohradišťského regionu, z nichž velkoryse přispěl Zlínský kraj. Děkuju hejtmanovi Stanislavu Mišákovi.
Dvířky babyboxů za osm let jejich existence prošlo do nového života 88 dětí. Poslední holčičku našli zdravotníci v Krnově 6. srpna za rok a sedm dní po otevření bedýnky. Byla zabalená jen v ručníku krátce po porodu, ale zcela zdravá. Pojmenoval jsem ji Šárka. Zvýšila skóre holčičky versus klučíci na 52:36, letos ovšem 6:1 vedou jednoznačně holčičky.
Babyboxy nové generace vyrábí MONTEL Zdeňka Juřici v Náměšti nad Oslavou a jeho počítačoví rádci Slávci mladší a starší a Hanka Dittrichovi.
V den otevření 57. bedýnky slaví 7. narozeniny Kajetán Vávra, řečený Kajda, synek mého hlavního mediálního rádce, autora sloganu babyboxů „V popelnici umřu“ a v krizových situacích příležitostného mluvčího babyboxů Libora Vávry, místopředsedy Městského soudu v Praze, muže, jenž byl spolu s předsedou téže továrny na spravedlnost Janem Sváčkem od samého počátku na straně babyboxů. Váha Jana Sváčka a Libora Vávry převážila váhu společenské přízně angažované veřejnosti na stranu babyboxů. Ať žije sedmiletý Kajda! Ať 57. babybox pomáhá jen jako jistič, jako pojistka pro nešťastné maminky.
Lu

Vladimíra Čerepková umřela.

To víte, že jsem s ní chodil. Zlobilo mě, když zmizela s mojí boxerkou Creou. Najít mladou básnířku se psem po Praze nebylo koncem šedesátých let snadné. Vladimíra s Creou ráda spala, líbilo se jí, jak hřeje.
Poznali jsme se v Liliové v bytě Jirky Ostermanna, herce, recitátora a zakladatele Violy. Bylo to asi v roce 1966. O Jirkovi se tradovalo, že je homosexuál, ale vím zcela jistě, že spal nejen s Vladimírou, ale i s Janou Černou - Honzou Krejcarovou. Vladimíře jsem otiskl básničky v Divokém víně a zařadil jsem ji i do Antologie Divoké víno 1964 - 2007. Narodila se ve stejný den jako já - 4. února. Jenom o rok dřív.
Určitě se potkáte v nebíčku s Creou, Vladimíro. Hezky spinkejte!
Lu

KROTITEL ZOMBIE

Tak Gorbačov nezemřel, byla to kachna! Doufám, že mu to prodlouží život, měl jsem ho koncem osmdesátek fakt rád. Já vím, je to dnes nepochopitelné - bolševici ho nesnášejí, protože pohřbil "reálný socialismus", a pro pravičáky je to bývalý komouš, který už prostě nemohl imperium udržet. Ale pro mě - a myslím, že pro hodně lidí mé generace, to byl první živý člověk v čele zakleté říše jinak ovládané podivnými zombíky! To jak dokázal SSSR otevřít, byl nesmírně odvážný a potřebný čin. Škoda že se to přelilo do nejtvrdšího kapitalismu, nicméně změna to byla nutná a potřebná. Vážím si i toho, že se stal sociálním demokratem.Pro bývalého komunistu to byla jediná čestná volba. Pozdravljaju Vas Miša!

Dušan Spáčil

Policejní důstojník zestřelil sebe a pak ještě ženu!

Titulek článku ve včerejším Blesku mě nadchnul, a tak chci potěšit i vás, moji milí. Více čtěte na
http://umsle.peklo.biz/img/1375901549.png
Lu

88. děťátko v babyboxu je Šárka v Krnově!

Úterý 6. srpna je od rána vyhrazeno Šárkám, což vysvětlím, jakmile popíšu svoje setkání s nejmenší Šárkou, 88. děťátkem odloženým ve 21:52 do krnovského babyboxu. Ohlásila se mi nejprve smskou do mobilu, pak mě prozvonila a nakonec mi poslala svoji první fotografii v životě. Je na ní zabalená v ručníku malinko ušmudlaném a spokojeně si lebedí v klimatizovaném babyboxu v Krnově. Zavolal jsem nejprve Zdeňkovi Juřicovi, s nímž jsme krnovský babybox před jedním rokem a sedmi dny otvírali, pravda, se skřípěním zubů. Prodělali jsme na něm totiž kalhoty, přiznávám, krnovští mecenáši se příliš neodvázali. Všechny naděje skládané do místního výrobce sladké hnědé vody, jejíž jméno jsem si zakázal byť jen vyslovit, a do moravského silničáře, dvou místních boháčů, se ukázaly jako liché. Malinká Šárka se pro mne stala satisfakcí k prodělaným korunkám. Z krnovského finančního debaklu jsme se dodnes nevzpamatovali. Po roce.
Zavolal jsem Šárce Tavandzisové, náměstkyni krnovské nemocnice, jež byla od počátku zásadní protagonistkou babyboxu, a potěšil jsem jí informací, že má děťátko. Měla upřímnou radost!
První mojí dnešní Šárkou byla loutkářka Šárka Váchová, jíž jsem gratuloval a přál hezké narozeniny. Potěšila mě informací, že druhá knížka podle jejího televizního pohádkového seriálu pro děti zvaného Chaloupka na vršku, chystaného ČT na letošní Vánoce, už je v prodeji. A že je v ní jedna kapitola věnovaná mně - kováři Ludvíkovi, husarskému vojenskému zběhovi.
Všem třem Šárkám děkuju, udělaly jste mi radost! Vy, moji milí, se koukejte o letošních Vánocích - budu pro vás hrát každý večer v České televizi.
Lu, babydědek, husarský vojenský zběh, nyní podkovář

Vernisáž obrazů Zuzany Sváčkové v Anežské 5 v Praze 1

Od pondělí 5. srpna vystavuje malířka Zuazana Sváčková svoje obrazy ve vinárně Sv. Anežky v pražské Anežské ulici číslo 5. Ptáte se, moji milí, jestli se mi líbí? Jinak bych o nich nepsal, samozřejmě. Líbily by se i Sigmundovi Freudovi, to si pište.
Lu

Volej (knižní) pohotovost!

Prožil jsem šok. Zjistil jsem, že má zavřeno moje oblíbená Městská knihovna! Všechny pobočky! A že bude mít dovolenou ještě řadu dní! V zoufalství jsem se vydal do Národní knihovny – a tam bylo také zavřeno! Najednou, jako by se mi zhroutil svět. Ne, nechodím do knihoven příliš často, jednak mám doma velkou a nabitou skříň knih sám, jednak mi chodí z různých nakladatelství novinky, o nichž píšeme. Přesto ve mně ale společná dovolená knihoven vyvolává vždy lehkou nevolnost. Je to, jako když vám doma vypnou vodu! Víte, že už zítra na 99,99 procent voda zase nepoteče. Vody máte navíc doma ve skutečnosti dost - na mytí jste si naplnili vanu, na jídlo vám do té doby stačí připravené pet lahve. Přesto zažijete iracionální strach a hrozně se vám chce právě v TUTO chvíli dát si pořádnou sprchu - i když jindy byste v poledne na koupel ani nepomysleli.

Přesně tak mi bylo ve chvíli, kdy jsem si ověřil, že knihu si teď prostě nepůjčím. V hlavě se mi vyrojilo asi deset důvodů, proč bych potřeboval do knihovny zajít – od dávného slibu, že si konečně přečtu Joyceova Odyssea, přes podklady k článku o Hrabalovi, až po vzpomínku na Hanýžku a Martínka, kteroužto knihu jsme půjčili moravské tetě a já si teď najednou nemohu ověřit, jak se slavily dožínky.

Ovládla mě zkrátka mírná panika, která skončí až 11. srpna. To knihovny zase otevřou. A tak se přimlouvám, neměla by vzniknout nějaká knižní pohotovost?! Kam by se mohli obrátit čtenáři s knižním absťákem?!

Dušan Spáčil
(převzato z www.literarium.cz)

Zuzka Sváčková zve na výstavu svých obrázků!

Vernisáž první výstavy malířky - právničky Zuzany Sváčkové se koná v pondělí 5. srpna v 18 hodin ve vinárně Sv. Anežky v Anežské ulici 5 v Praze 1. Nevím jak kdo, ale já přijdu. Pustí-li mě koně...
Lu

57. babybox v Uherském Hradišti v provozu!

V sobotu 27. července jsme prezentovali veřejnosti a uvedli do zkušebního provozu 57. bedýnku na děti v Uherskohradišťské nemocnici. Slavnostní otevření za účasti hlavního dárce Nadace SYNOT založeného před třinácti lety majitelem SYNOT TIP Ivo Valentou se uskuteční ve čtvrtek 15. srpna ve 12 hodin. Nadace SYNOT již před třemi roky podpořila darem babybox v Kroměříži. Bylo to v době, kdy bývalý ředitel nemocnice v Uherském Hradišti nechtěl o babyboxu ani slyšet. Děkuju Nadaci SYNOT a ostatním dárcům!
Babydědek Lu

Recepty automobilové závodnice Elišky Junkové. Vařil Petr Cincibuch.

Jak si užíval Petr Cincibuch své úctyhodné jubileum? Vydal knížku receptů své životní lásky Elišky a stravuje se podle nich. Kuchařka Elišky Junkové jsou autentické recepty slavné závodnice, jež s Jaroslavou Adamovou a Klárou Cincibuchovou uvařil, vyfotil a nyní předkládá kulinářským fajnšmekrům. Za cenu 250 Kč / v knihkupectvích o stovku víc/ určitě hezký dárek pro manželku, milenku, tchýni... možno objednat na adrese Petr Cincibuch, Gruzínská 12, 100 00 Praha 10.

Jak ses dožil tak vysokého věku, milý Petře Cincibuchu?

Otázku jsem položil mladému básníkovi 28. června 2013. S Petrem jsem se seznámil koncem roku 1964, když jsem začal vydávat Divoké víno, v té době ne zcela typický literární či umělecký časopis. Mladý básník jej objevil ve Viole, kde Divoké víno prodával Václav Hrabě. Představte si! Ve třetím čísle už Petr Cincibuch četl svoje básničky otištěné.
Petr mě pak provázel Divokým vínem až do roku 1972, kdy bylo i se mnou zapečetěno. Pod mým tlakem píše básničky i do jeho současné internetové podoby www.divokevino.cz. Za život mu vyšly dvě desítky knížek a zrestauroval do dokonalé podoby sedm automobilů značky Zetka. Pečlivě je oprašuje v automobilovém muzeum „Z“. Poblíž muzea si postavil hrobku a na ni nechal vytesat svůj verš: Láska je věřit, že láska je. Na stará kolena si pořídil vlastní časopis Medicína a Umění, v němž nepublikuje vlastní verše. K sedmdesátinám si vydal knížku Kuchařka Elišky Junkové, sestavenou z receptů naší nejznámější automobilové závodnice, a chystá sbírku básní Zimní zahrada.
Níže otištěnou Petrovu básničku si kdysi holky psaly do památníčků. Možná ještě dnes..?

Medový kámen
Hladil jsem se tvou rukou,
když jsi řekla:
Ten kámen v prstenu
je medový.
Je to medový kámen a tmavě
se leskne,
když se mi touláš.
A ty se touláš,
ty se mi touláš.


Petr Cincibuch o sobě:

"Před 28 let jsem se stal otcem povedené dcery Kláry, dnes lékařky. No a dožil se 70 let. Starám se o dům u Berounky, v němž mám taky muzeum automobilů Zetka. Od Divokého vína, kde jsem byl hrdě pasován do role redaktora, jsem pak prošel jako šéfredaktor časopisy Literární revue, Almanach autorů, Dotyk, Sanquis. Od roku 2009 vydávám časopis pro lékaře Medicína a umění. Miluji hysterické ženy a sladké pivo.“

L. H.

Co si myslí Karel Sýs

Žižka byl taky zeman

Tak máme dvě vlády, pane Švejku!
Zaplať pánbůh, paní Müllerová!
Kdyby nic jiného Zeman nezpůsobil, než že jsme mohli vidět smečku vypelichaných vlků, jak se třese do kamer, jak soptí s knedlíkem v krku, stálo by to za to!
Všichni ti vyžírkové, bába od vychladlé plotny, vrchní skokan na vysychajícím prameni, kníže trpící spavou nemocí, kamarádi z mokré čtvrti, kmotři, strýčkové, fridolíni a dětřichové se sčuchli do houfu a zaujali děravou kruhovou obranu.
Nikdo je už nechce, ale oni nemohou pochopit, proč musí od koryta, když ještě není vyžrané do dna!
Hoří jim koudel u prdele a ta už nezhasne!

Karel SÝS

Jak jsem k novým džínám přišel!

Díky své publicitě a zveřejněným fotografiím, zvláště pak těm, kde vedle sebe stojíme či sedíme s Milanem Štěchem! Zatímco předseda Senátu je vždy dokonale oblečený, já naopak ve špinavých a otrhaných džínových laclácích a bundě. Majitelka módního Ateliéru NOI Marcela Kučerová mi sama zavolala, že se už nemůže dál dívat, jakou ostudu babyboxům dělám. Pozvala mě na zkoušku do svého salónu v Praze 10, Nad Košíkem 8, vzala mi míry a už mi šije nové oblečky. Máme to k sobě blízko, oba jsme z Prahy 10, a tak už jsem byl i na zkoušce. Chcete taky něco ušít, moji milí? Volejte 604 64 89 53 nebo pište atelier.noi@email.cz. Marcela vás oblékne od hlavy k patě!
Babydědek Lu

86. děťátko – čtrnácté v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně – se jmenuje Marcelka!

V pondělí 10. června v 19:43 hod vyjmula sestřička novorozeneckého oddělení Marcela Hrdličková a MUDr. Dan Wechsler holčičku z babyboxu. V tu chvíli jsme byli se Zdeňkem Juřicou, jenž babybox nové generace v Brně instaloval, jen jeden kilometr od nemocnice. Vraceli jsme se z jednání o babyboxech v Uherském Hradišti a ve Vsetíně. Děťátko v bedýnce jsme viděli na displeji svých mobilů. Řítili jsme se k nemocnici v Polní ulici. Holčička čerstvě porozená, ani ne hodinu stará, si už hověla na vyhřívaném lůžku. Pochovali jsme si ji oba – já i Zdeněk Juřica. Váží 3 330 gramů. Chudá nevěsta měla ve výbavě jen zakrvácený ručník. Za pár minut přijela primářka neonatologie MUDr. Ludmila Brázdová a ujistila nás, že děťátko je zcela v pořádku. Mně nabídla pobyt na jednotce intenzivní péče, abych se vzpamatoval ze svého životního setkání – po osmi letech jsem byl poprvé přitom! Ať žije Marcelka!

Babydědek Lu