literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Marcela Hradecky Hajtášová vystavuje svoje textilní vitráže

Galerie Glance 4 ART ve smíchovských Dienzenhoferových sadech 1 zve na vernisáž, která se koná ve středu 22.8.2012 od 18 hodin v prostorách dolní galerie „V podzemí“ - v neopakovatelné atmosféře sklepních akustických prostor.
Svá díla budou představovat umělci Marcela Hradecky, jejíž specializací je úžasná vitráž, a Jozef Krivánek, který duši pohladí svými krajinkami a abstrakty.
Večerem provází a moderuje Veronika Paroulková - moderátorka České televize a zazpívá
Hanka Křížková.
Kavárna „Art café“ v galerii nabízí značkové kávy a extra rumy.
www.glance4art.cz/

Vitráž

Vitráž
Marcela Hradecky Hajtášová

Tvůj život
je jako střípky
do vitráže.
Každý je sám
a každý se s tím druhým
váže.
Někdy
se všechno náhle rozbije.
Jindy
zas spáry kdosi s láskou zalije.
I když se každý den
tak jedinečně tváří,
své dny a roky
si přesto skládáš
do vitráží...

Prezident ve svých blahopřáních hýří pravopisnými chybami!

Znovu jsem nahlédl na www.hrad.cz a s hrůzou zjistil, že k nedávné pravopisné chybě v blahopřání olympijskému sportovci přidává prezident další hrubky a stylistické nešikovnosti. Nejen, že nectí užívání přivlastňovacího zájmena svůj, neumí skloňovat jméno Andrea, vynechá čárku v souvětí, dvě ženy oslovuje jako jednu a konečně i to velké Vaše, oslovuje-li ženy dvě... Čtěte sami, moji milí.

Prezident poblahopřál Andrei Hlaváčkové a Lucii Hradecké
Datum: 3. 8. 2012, Praha

Prezident republiky Václav Klaus zaslal dnes 3. srpna 2012 blahopřání Andrei Hlaváčkové a Lucii Hradecké, které na letních olympijských hrách v Londýně postoupily do finále turnaje ve čtyřhře žen:

Milá Andreo a Lucie,

s velkým nadšením jsem sledoval Vaše semifinálové utkání olympijského turnaje ve čtyřhře. Přijměte mé upřímné blahopřání k Vašemu výkonu a postupu do finále. Je vidět, že když se do toho dá srdce a bojovnost, nese to své ovoce. Byla radost se na Vaše nadšení a hru dívat. Ale tak jak Vás znám z našich setkání nejenom na Štvanici, vůbec mě to nepřekvapilo. Budu Vám v neděli držet palce.

S pozdravem
Václav Klaus
Prezident České republiky

Nechám se pitvat jedině od patologa Rudolfa Macháčka!

Kamarád Slim, skaut z Plzně, mi poslal scan novinového rozhovoru se soudním patologem MUDr. Rudolfem Macháčkem z Nemocnice Sokolov. V rychlosti jsem prolétl celostránkový text a až na konci interview jsem našel to podstatné. Patolog je nejsmutnější, když pitvá nechtěného nalezeného novorozence. Navrhuje mě na vyznamenání za záchranu dětí v babyboxu. Ostatně - přečtěte si sami. Ještě štěstí, že mi pan prezident nedá státní cenu, když jsem zrovinka upozornil veřejnost na množství pravopisných chyb, jichž se známý český spisovatel dopouští ve svých blahopřáních olympijským vítězům.
Místopřísežně ale prohlašuji, že jako svého patologa určuji MUDr. Rudolfa Macháčka. Určitě bude s mými pozůstatky zacházet slušně. Děkuju, milý doktore!
Lu

Pijete hnědou limonádu z Krnova? A jezdíte po moravských silnicích? 51. babybox jsme otevřeli 30. července v Krnově.

Jak tyhle dvě otázky souvisí s krnovským babyboxem? V Krnově jsou dvě velké firmy. První z nich vyrábí tradiční sladkou hnědou vodu, druhá opravuje výmoly na moravských silnicích. Předkové majitele limonádovny tančili s Řekem Zorbou, přesídlili do Slezska a podařilo se jim zprivatizovat lepkavou hnědou vodu. Předka moravského cestáře naučila bída housti na housle, zahrál na duši moravskoslezského hejtmana a měl štěstí — opravuje cesty v kraji. S pomocí přátel jsem pracně získal čísla řeckých mobilních telefonků. Rozhovor se starým Zorbou byl velká švanda, leč stařík už zřejmě ztratil v limonádovně rozhodující slovo. Mladý řecký manažer roku byl na mne přísný a strohý — ať se domluvím s Novákovou, kázal mi. Napsal jsem řadu žebráckých dopisů, vyplnil předepsané formuláře, leč kačka nevypadla z limonádníků ani jedna.
Mladý cestář si přál získat při sponzorování krnovské bedýnky exkluzivitu. Ještě, že jsem mu nenaletěl. Poslal jsem dva návrhy smluv, jak požadoval, a další jednání mi už nebyla umožněna. Muž, jenž v minulém roce přiznal přes 70 milónů osobních příjmů, neupustil na krnovský babybox ani kačku.
Pozor na hnědou limonádu a na moravské silnice, moji milí!
Lu

Prezident udělal hrubku?!

Prezident republiky Václav Klaus zaslal dnes 3. srpna 2012 blahopřání Ondřeji Synkovi, který na letních olympijských hrách v Londýně získal stříbrnou medaili ve skifu:
Vážený a milý Ondřeji, dovolte mi, abych Vám poblahopřál k Vašemu dnešnímu výkonu ve skifu a k zisku stříbrné olympijské medaile. Váš závod jsem pečlivě sledoval a na dálku Vám fandil. Jsem velmi rád, že jste přidal do Vaší sbírky nesmírně cenný úspěch.
Děkuji Vám za skvělou reprezentaci naší země a přeji hodně dalších sportovních úspěchů.
S pozdravem
Václav Klaus
Prezident České republiky
Kdybyste mi nevěřili, přečtěte si www.hrad.cz, odkud jsem gratulaci zkopíroval. Ale odvysílala ji i Česká televize v Událostech, kde mi bylo potěšením si ji přečíst.
Dovolíte otázku, moji milí? Dobrá tedy. Našli jste hrubku?
Škodolibý Lu

McCarthy počesku

Navštívil jsem jednoho dobrého a kdysi velmi slavného spisovatele. Známe se už dlouho – před několika lety jsem s ním udělal velký článek a nadchlo mě, jak vyrovnaně a mladě tento sedmdesátník působí. Tentokrát mě však uvítal skutečně stařec. Ukázalo se, že den předtím s ním vyšel v jednom mediu rozhovor, ve kterém musel odpovídat na otázky ohledně své údajné spolupráce s STB. Mistr trpělivě vysvětloval, že šlo o formální souhlas, epizodu, kdy na něj zaútočili kvůli buržoásní rodině. Článku, který vyšel k jeho kulatému jubileu však téma „byl to agent“ přesto dominovalo. Starý pán to nemohl pochopit, vysvětloval, že se k tomuto tématu přece už několikrát vyjadřoval a že nikdy nikoho nepoškodil

Dorazil jsem domů a začal jsem trochu pátrat, jak to s tou jeho spoluprací bylo. Zjistil jsem, že si asi moc nevymýšlí. Podle publikovaných údajů podepsal v padesátých a šedesátých letech, nejspíše, aby mohl do ciziny. I to však spisovatel popírá. Nikde se neobjevila nejmenší konkrétní informace, že by někomu ublížil. Pravda byl úspěšný, za jeho úspěchem však bylo zjevně především jeho pronikavé vidění světa a osobitý smysl pro humor. To ostatně potvrdila i západní kritika, pro kterou byl zprvu jedním z nejlepších českých spisovatelů. V sedmdesátých a osmdesátých letech ho ale přestala sledovat, po osmašedesátém roce měl totiž škraloup, a tak toho mnoho nevydal.

Takže takhle to s ním bylo. Ve zmíněném článku nepopírají, že česká literatura by bez něj byla poloviční, ohavné „spolupracoval s STB“ je však pro ně určitě mnohem důležitější sdělení - ostatně estébácké téma dali do titulku. Přitom nejde o nějaký nový objev – o mistrově údajném estébáctví se psalo už v devadesátých letech. Pak zajímavost tohoto sdělení vyprchalo – nic strašného se totiž mistrovi prokázat nedalo.

K osmdesátinám se to ale aktivistickým novinářům hodí zas. „Přece nebudeme šetřit estébáka,“ ozývá se unisono z pravicové novinářské obce. Autoři takových článků obvykle jsou chváleni na redakčních poradách – a nijak je nezaskočí ani třeba moje vyprávění, že staroch měl v době mé návštěvy na stole měl rozložený tlakoměr a ruce se mu chvěly.

P.S. Nepochybuji, že mezi čtenáři tohoto blogu se objeví nemálo těch, kteří tak trochu pomstychtivě prohlásí: „Dobře mu tak. Žil si jako v žitě, zatímco jiní trpěli v base!“ Omlouvá je, že ti, co se takto vyjadřují, většinou neměli s reálným socialismem československého typu osobní zkušenost. Kdyby totiž měli a byli soudní, došli by k závěru, že česká totalita byla sice v mnohém šedivá nevlídná doba, černobílé pohledy na ni ale rozhodně nesedí. Disidentů bylo jen pár, většina lidí žila vcelku konformním životem. Ve straně se vedle fanatiků a pragmatických hajzlů našli i slušní komunisté a nebylo jich málo. A v bezpečnostních složkách vedle estébáckých stvůr existovali i spolupracovníci a agenti STB, jejichž jedinou vinou bylo, že nedokázali odolávat nátlaku.

Zvláště tahle poslední kategorie mi přijde ostrakizovaná neprávem. Zvláště když jde o lidi, kteří něco dokázali a své vlasti jinak prospěli, nechápu proč by měli být znovu a znovu deptáni minulostí. Spíš než za snahu o naplnění spravedlnosti to považuji za něco jako mccarthysmus v českém vydání, za pomstu ve jménu letité závisti a nepřejícnosti.

P.S.2 Jen pro připomenutí uvádím pár lidí, kteří také figurovali na estébáckých seznamech: např. František Tomášek, Pavel Kohout, Jarek Nohavica, Leoš Suchařípa, Ondřej Hejma, Vladimír Páral, Petr Eben, Arnošt Goldflam, Ivan Vyskočil, Miroslav Plzák, Mejla Hlavsa, Jan Skopeček, Jan Tříska a Vlasta Chramostová. Zajímavé přitom je, že někteří s tím žili a žijí vcelku „bez ztráty kytičky“(tedy dobré pověsti) a jiné tato záležitost otravuje celá léta. Proč? (mk)

Dubčekův omyl

Zeptal jsem Dubčekova syna. „Chtěl otec i po listopadu 89 budovat socialismus s lidskou tváří?“ Pavol Dubček, bratislavský lékař, mi řekl: „Tátův ideál byla ke konci života prostě společnost s lidskou tváří. Socialismus, kapitalismus, to pro něj už nebylo důležité!“ Asi to tak opravdu bylo – Dubček i další protagonisté Pražského jara 1968 byli po listopadu tak okouzleni prudkostí probíhajících změn, že si ani nevšimli, jak jejich někdejší humanistické ideály mizí pod tsunami touhy po majetku a bezohledného carpe diem.
Podobné to bylo i u nás v podhradí. Ostatně i já patřil k prohavlovským naivkům, kteří usoudili, že levice i pravice jsou dávno prošlé nálepky, a že stačí být „slušným člověkem“. Ve stejné době ale tuzemské i zahraniční vlčí smečky porcovaly tučnou kořist z bohatství sloužícího všem...
Jak u nás v Česku „lidskou tvář“ víc a víc nahrazuje hrabivý cynický škleb, začínám mít ale pocit, že „kapitalismus s lidskou tváří“ je nelogický protimluv. A že rezignace na myšlenky Pražského jara byla rozhodně předčasná. Nepochybuji přitom, že ji nějaká příští revoluční vlna opět vyzdvihne do popředí – jen se bojím, že čím delší období od roku 1989 uplyne, čím více negativní zkušenosti se stoletím komunistické totality vyblednou, tím menší šance bude, aby to byl skutečně demokratický socialismus a ne opět zřízení založené na kasárenském pořádku a dogmatické víře.

(mk)

O tom počasí (a o té politice)

Minulý týden jsem byl na dovolené, s kamarády z Brna jsme na kolech „sjížděli“ Moravu, od Zábřehu do Břeclavi, pár dnů jsem strávil s přáteli v Pohořelicích, kousek pod Brnem. A protože je červenec, měsíc nepříliš stálého povětří, stihli jsme po cestě některé jeho rozmary. Občas tak samozřejmě přišla řeč na meteorologické jevy prožité, probíhající i očekávané, na to, jak je tu či onde sucho, kde naopak bylo a je vody či větru až moc (jako Hradečák jsem měl velmi čerstvé zážitky), že obilí je leckde malé, neduživé či polehlé, že houby sice rostou, ale ještě to není ono. No znáte to, ač dávno nejsme zemědělci, maximálně máme nějakou tu zahrádku či zahradu, tak je to pořád oblíbené téma k hovoru a zkušenému pokyvování či vrtění hlavami.
Přišli mi přitom na mysl Angličané, proslulí svými hovory o počasí, skuteční mistři v oboru. A nějak mě napadlo, jestlipak jejich schopnost často a všeumně rozvíjet rozvláčný hovor na takovéto stále omílané téma, nějak souvisí s politickou kulturou. Nemůžu si pomoci, ale přece jen pokládám tu britskou za poznatelně vyšší. A koneckonců v našem světě nakonec všechno nějak souvisí se vším, že. Motalo se mi to hlavou a přece pořád nevím – zvládnutí umění takového námětu hovoru na vysoké úrovni má vliv na úroveň politické kultury, anebo je tomu naopak? Že tedy vyš&scaro n;í úroveň politického a vůbec veřejného života vede od hospodského nadávání k dlouhým mudrováním na tak důležitá témata, jako je počasí?
Rád bych to zjistil. Pak by se mohlo v okurkové sezóně na nevážném místě nějakých známých novin objevit namísto oblíbeného – „Britští vědci zjistili po dlouholetém výzkumu…“ – třeba „Jeden český programátor ve své volné chvíli zjistil…“ .

Ro (Rostislav Opršal)

Kterak boří se svět...

Trávím si tak poklidnou půlku víkendu v Matičce Praze netušíc, co děje se po vlastech moravských.
Cesta vlakem probíhala celkem poklidně, až na menší zpoždění jemuž nepřikládám téměř žádný význam. Jen co vylezu před nádražní budovu ostravského „hlaváku“, všimnu si zakaboněných tváří a postaviček debatujících o jistém výpadku. Jelikož, jak už jsem zmínila, vystoupila jsem v Ostravě, debatující nešetřili ostrými slovy, jež jsou pro Ostravsko zapsány ve slovníku slov spisovných.
Nastoupím do auta a řítím se cestou necestou ke svému domovu. Po ulicích chodí lidé jako mátohy. Smutek, zloba a křivda jdou cítit na každém rohu. V místní hospůdce debatuje starší pár o nespravedlnosti a děti na písku přestaly stavět bábovičky.
Na chodbě vedoucí k mému bytu se konečně dozvím příčinu. Milá sousedka mě jistě již vyhlíží a pěkně zatepla mi povykládá tu příšernou novinu, která se stala. Jeden z mobilních operátorů měl dnes dvouhodinový výpadek sítě. Lidé se nemohli nikam dovolat!
Návštěva u mých rodičů probíhá ve stejném duchu. Pořád nejsem schopná tu tragédii pochopit. Zapínám tedy počítač a hledám informace, které by mi tuto strašnou událost nějak přiblížily. Jako první navštívím stránky idnes.cz, po přečtení strohého článku (co taky psát) se dostávám ke čtení diskuze. A začíná zábava. Žasnu nad názory některých lidí, řekněme spíš nad názory většiny lidí. Když už jsem v tom, nedá mi to a podívám se ještě na facebookové stránky mobilního operátora, který podle komentářů ztratí po dnešním výpadku asi všechny zákazníky. A tady se už nebavím, ale jen se divím. A pomalu dospívám k názoru, že nikdo z komentujících, až na pár světlých výjimek, neudělal v životě chybu... Chtěla bych mít štěstí jako oni...
(alex)

Jakoby

Jako by toho nebylo málo, že mi celá dovolená v Tunisku propršela, po návratu domů jsem zjistil, že mne vytopil soused. Nejdříve jsem zuřil, ale nakonec jsem na pojišťovně slušně vydělal, což mne uklidnilo. Takový husarský kousek vám udělá radost. Vlastně jsem tu pohromu mohl čekat, protože původce pojistné události se jmenuje Ladislav Vytopil. Nakonec jsem byl rád, že se nejmenuje jako ten náš slavný československý fotbalista – Jozef Bomba (1939 Bardejov – 2005 Košice).
Za čtrnáct dnů mi jakoby nic volala manželka.
„Co děláš dnes odpoledne?“
„Co bych dělal, jedu na zahradu.“
„A jak tam jedeš?“
„No přece autem,“ znejistěl jsem, jako by něco bylo ve vzduchu.
„To není možný, vždyť ho máš v servisu.“
„Proboha, jak to v servisu? Ty jsi bourala?“
„Já ne. Ale Laďa.“
Kouřilo se ze mne a byl jsem rudý, jako by mne někdo strčil do vroucí vody. Praštil jsem svou chytrou Nokií o zem, až si vyrazila dech. Oprava Žigulíka stála 15 tisíc (z toho jen levý přední světlomet 10 tisíc), ale od pojišťovny jsem dostal 25. To mne uklidnilo.
Asi kvůli výčitkám a studu, poradil Vytopil mé manželce, aby se pojistila proti úrazu. Do týdne si zlomila nohu. To otřáslo mou vírou v dobré sousedské vztahy, protože již potřetí mám kvůli němu nepříjemnosti.
Po televizních novinách jsem manželku přiměl hlasovat o vyslovení nedůvěry našemu sousedovi Ladislavu Vytopilovi. Skončilo to fifty fifty. Já jsem hlasoval pro vyslovení nedůvěry. Docela mne mrzí, že zvedla ruku pro obyčejného pojišťováka.
Já jsem u sepsání toho úrazového pojištění nebyl, ale fakt je, že včera pojišťovna manželce za tu nohu vyplatila 50 tisíc. To mne uklidnilo. Jako by pojišťovna s námi soucítila.
LFN

Jak pěstovat marihuanu

Kamarád mi chtěl udělat radost a věnoval mi semínka marihuany.
Probírali jsme u piva, jestli by tahle droga nepomohla mé nemocné příbuzné, a on je muž činu. Vytáhl semínka z kapsy a za tři piva mi je přímo v hospodě dal. Nejsa hulič, opatrně jsem se rozhlédl a zašeptal jsem mu, jestli mu nevadí, že se tím vlastně stává dealerem.
Kamarád, který se jointy žije už asi deset let, se rozesmál: „To jsi na velkém omylu. Tahle semínka jsem koupil v legálním growshopu!“ A vysvětlil mi, že trestně postižitelný je jen obchod s marihuanou, tedy s tím, co vyroste. Všechno co k pěstování potřebujete, včetně semen a pomůcek na konzumaci, se však dostane v krámech, které fungují normálně jako každý supermarket. Normálně tam zaměstnávají prodavačky, odvádějí za prodané zboží DPH, mohou inzerovat a podobně. „Ale to je přece absurdní!“ řekl jsem příteli. „Ano je to absurdní,“ odvětil. P. S. Jen mimochodem. Kámoš se ke kouření marihuany dostal, když se vyrovnával s potížemi po chemoterapii. Prý mu to opravdu hodně pomohlo. „Naštěstí žiji na vsi, a tak mám zahrádku, kde se jedna, dvě divné kytky schovají. Je mi líto podobně postižených, když bydlí někde na sídlišti. Vlastně je to vůči nim velká diskriminace.“ Taky absurdní argumentace, ale pochopitelnější, než české zákony.

(mk)

Předvídavý Matěj Kouba

Moji milí, připomínám, že předchozí glosa Matěje Kouby byla napsána před hlasováním o nedůvěře. Oceňme tedy jeho předvídavost. Plichta 89 : 89 mi přijde příznačná, ale nedokážu si vysvětlit, že desetina poslanců vůbec nepřišla (22). Jsou to ti nerozhodní, nebo ti, kteří z takticko-strategických důvodů nechtěli vyslovit ona dvě osudná slova..?
Nepíšu proto, že bych nenabyl klidu bez vyjádření svého názoru. Tentokrát píšu, abych vám naznačil, milí moji, že jsem připraven i vám publikovat lacjakou ptákovinu. Tedy ne každou, jen lecjakou.
Váš Lu

Vladimír Stibor – kalvárie pobásnicku

V rozhovoru s Břetislavem Kotyzou (Pozitivní noviny 29. 10. 2008) Vladimír Stibor řekl, že tvůrčí sny se nemají prozrazovat. Nazdáváme se ovšem, že tvůrce propadlý slovesnému kumštu nakonec vyjeví každý svůj sen – přece vydanou knihou. Vladimír Stibor (též jeho přičiněním není rodné Sedlčansko krajinou literárně neprobádanou a zapomenutou) již po- sedmnácté přišel na veřejnost neodrazen kalvárií mezi propadlinami na místech dřívějších výsep čtenářova hladu po poezii, a ještě k tomu s hrstí květů léčivek. Jeho nejnovější básnická sbírka se podle toho i jmenuje: Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi. „Prolézal jsem sklepení, / bloudil mezi séraky / upíjel mlhu tvých neřestí, / až se mi najednou zatočila hlava. // Mezi kostelem a krchovem / ručkovalo nebe. / Do fáče vkládalo / hojivé divizny. / Každý den, / co jsem byl s tebou.“ (Dopis z dětství) Ano, je to knížečka veršů i milostných, i erotických, tedy knížečka odvážná, neboť v ohništi erotiky z roku 2012 tak často už jen doutná neobjevnost, okoukanost, ba i domněle originální hrubost. Ale Vladimír Stibor to dokázal – být pořád nový! Nový, a ne stokrát již přečtený, a ne epigonský, a právě naopak plný inspirativní obraznosti a výrazové objevnosti.

Nezdráháme se tvrdit, že v relativně klidnějších dějinných dnech právě ta milostná a tím spíše erotická poezie teprve vyjeví, s jakou hloubkou kultivovaného lidství se recipient potkává. V případě Stiborově nejednou nedohlédneme dna: „Kdybych snad jednou nemohl, / neříkej: / V nejlepším nepřijdu. / Jako nevyhasne oheň / ve tvém přístěnku, / tak budu vždycky / živou vodou skrápět / polštáře z ložnice. / Na stolek položím / studentskou pečeť, / polibky s vanilkou, / koláče s nočním drobením. // Motýl na okně / vrací se s jitřní modlitbou. / Zavřu oči. / Schová se pod tvou peřinou.“ (Noc ve tvém náručí) A tak vůbec není nedorozuměním, že básník byl v roce 2010 z nominovaných na Státní cenu za literaturu. Třebas na ni pro tentokrát nakonec ještě nedosáhl, aspirantem zůstává. „Taková vznešenost, / procedí mezi zuby a odvrátí se. / Rozlomí portál tmy, / přejede po hraně / druhého srdečního svalu. / Takových už bylo, / holenkové moji, / kteří umírali žízní i plamenem / u vysychající křtitelnice.“ (Čekání na odpověď; ze sbírky Jablko smírčího soudce)

Pravdaže i básníci mívají slabé chvíle. Avšak ti opravdoví z nezidealizovaného podoblačna se nebrání přiznání. „Nedaří se mi chytit / nejlepší slova, / i když jsem vyměnil / roucha i ornáty, / samotné nebe i návnadu / a do řeky, / což jsem nikdy nedělal, / vstupoval naboso.“ Zajisté, jsou tací Stiborovi čtenáři, kteří už vědí: Úryvkem z básně Na konci neklidu jsme se hlédli deset let zpátky. To se píše magický letopočet 2002 a Knihovna Jana Drdy v Příbrami vydává básnickou sbírku Zpráva o křehkosti slov. Je teprve třetí Stiborovou, ale právě tou básník už naznačil, že bude mít namířeno do horních pater poezie počátku třetího věku. Letos tam už je. (Vždyť přesvědčen, že slova dorůstají, když uvnitř krvácí.)
Miroslav Vejlupek (Čerchovský)

Jako hrách na stěnu...

Tak se už zase hlasuje o odvolání české vlády – a zase je jasné, že to nevyjde! Ne, ani za mák nefandím Nečasovi. Proč ale socani dělají něco tak zbytečného? Je to něco jako cvičení civilní obrany? Aby - až to bude doopravdy - všechno lépe odjsejpalo?! Nebo je to svého druhu rituál - jako když se věřící modlili, aby jim Pánbůh pomoci ráčil?
(Blesky tehdy sice obvykle mnohonásobně silnější vojsko v podhradí nezasypaly, společná modlitba ale prý tehdy posílila morálku vojska, takže obránci byli lépe schopni odolávat útokům.) V parlamentu to však evidentně nefunguje, po každém dalším neúspěšném hlasování si musí páni poslanci za levici připadat jako po vejprasku.
Nebo že by Sobotka a spol. skutečně očekávali, že se v koalici pohne svědomí a podtrhne si nohy? Bohouši, taková dávka idealismu může být pro politika smrtelná! Může to být ale tak, že se jim prostě nechce domů. Že by je tam manželky nepustili ke slovu, zatímco v parlamentu na to mají zákonné právo. Ale v takovém případě, pánové, běžte raději vedle ke Glaubicům, tam je příjemnější atmosféra. A najde se tam víc lidí, kteří vás budou poslouchat než v koaličních škamnách.
Matěj Kouba

Pošlete mi svoji aktualitu!

První aktualitou k desátému výročí vydávání internetové podoby Divokého vína je zaslouženě glosa Matěje Kouby. Proč zaslouženě..? Protože jich posílá nejvíc. Hned po Dušanu Spáčilovi. Aktuality mají novou grafickou podobu - dárek webmastera k jubileu. Pošlete mi taky svůj rozzlobený text, moji milí! Nebo i vlídný.
Lu

Pálení knih versus vymývání symbolů

Autor glosy „Pryč s Poupaty“ je toho názoru, že filtrovat posluchačům písně podle toho, aby v pozitivním směru neevokovaly dobu před rokem 1989, notabene ve veřejnoprávním rádiu, zavání (rozuměj smrdí) pěknou politickou manipulací. Autor (mk) tak vyvozuje z formulace v jakémsi článku, uvedené na adresu písně od Michala Davida „Poupata“. Cituji: „My nechceme hrát věci, které symbolizují éru reálného socialismu, i kdyby prošly posluchačským průzkumem. A to si pište, že by prošly skvostně!“ Konec citátu.
Podle stejné logiky by museli být odstraněni Gott, Matuška, Vondráčková, Menšík, zkrátka všichni zpěváci a herci, kteří se podíleli na estrádních pořadech včetně silvestrovských, televizních seriálech a tak dále To vše mi výrazně a nesmazatelně připomíná dobu před rokem 1989. Vám ne?
Kdyby se na tyto pořady udělal divácký průzkum, všechny by skvostně prošly. Neprošli by jenom Plastici a Martin Magor Jirous.
A taky že jo. Plastici obrážejí různé festiválky a Magor je již na pravdě boží, zatímco stovky dalších „hrdinů po bitvě“, dnes statečně střílí do mrtvoly v různých super pořadech. A nestydí se ani trochu.

Pokud má veřejnoprávní rozhlasová stanice Radiožurnál získat popisovaným způsobem novou tvář (jak se ve zmíněné glose uvádí) , pak mi to připomíná výrok mé vnučky pronesený ve vážené společnosti: „Dědečku, já jsem si prdla, ale nikdo to neslyšel.“
V televizi to už pochopili.
(LFN)

Pryč s Poupaty

Dramaturg Radiožurnálu Petr Král nedávno v novinovém článku vysvětloval, proč vyřadil z vysílání některé hity. Jedny označil jako špatné, jiné jako ohrané. Nic proti tomu, práce dramaturga zahrnuje především kvalitativní výběr. Pak však, v souvislosti s Poupaty Michala Davida, použil podivnou formulaci: „My nechceme hrát věci, které symbolizují éru reálného socialismu, i kdyby prošly posluchačských průzkumem. A to si pište, že by prošly skvostně!“
Dramaturg veřejnoprávní stanice se tedy hlásí k ideologické cenzuře?!
Poněkud z toho mrazí. Osobně by mi ani nevadilo, kdyby tento cenzor, který má dát stanici novou tvář, zapověděl přístup do Radiožurnálu třeba Pochodu rudých námořníků, kde se zpívá o revoluci a míření puškou. Ale písničce, která zpívá o tom, že květiny a dívky mají „krásný úděl kvést“?! A kterou mají posluchači prokazatelně rádi?!
Tedy ne, že by některé normalizační popové songy - včetně této spartakiádní - nebyly strašlivé kýče. Ne že by mě samotného Davidovy songy neštvaly. Ale jde o to kritérium, které Král použil. Filtrovat posluchačům písně podle toho, aby náhodou v pozitivním směru neevokovaly dobu před rokem 1989, to mi ve veřejnoprávním rádiu zavání pěknou politickou manipulací.
(mk)

Čechy krásné, Čechy mé...

Josef Leopold Zvonař (22. ledna 1824 Kublov - 23. listopadu 1865 Praha) byl český hudební skladatel, teoretik a pedagog. Složil desítky písní, ale i mše, komorní skladby, sonáty a dvě opery; dodnes je známá píseň Vlastenské hory („Čechy krásné, Čechy mé…“), jejíž text napsal Václav Jaromír Picek.
Tolik praví úryvek z životopisu skladatele, jehož píseň znám od dětství, zpíval mi ji dědeček Jaroslav Matyáš i babička Marie. Leč autora jsem neznal, zapomněl, nebo se o něm nemluvilo. Do vsi Kublov jsem jezdíval jako mladíček a pravděpodobně jsem v hospodě Slovanka propil i svoje dvacáté narozeniny netuše, že jsem tak blízko od místa skladatelova posledního spočinutí.
Nevezmu si to do hrobu, a tak vám to, moji milí, napíšu, a posílám vás taky do Kublova i na hřbitov na hoře Velíz, kde je Zvonař pochován. Nebudete litovat!
Lu

Rozdíl mezi kurvou a Kalouskem

V neděli dopoledne ke mně éterem doputoval zábavný mail s definicí slova kurva, sestavený z dětských odpovědí, z nichž nejblíže skutečnosti je ta, že „kurva je namalovaná teta, která stojí u cesty a od strýčků řidičů si bere peníze na šaty,“ jak uvedla šestiletá Zorka.
V neděli v poledne nastoupil na obrazovku ministr Kalousek, který s typicky kalouskovským charismatem oznámil národu, že žádost o vydání exministryně Parkanové k policejnímu stíhání je bezprecedentním útokem na právní stát a že tato policejní zvůle musí být řádně vyšetřena, neboť je to buď neodpustitelná úřední hloupost, anebo přímo zločinný záměr. Přeloženo do jazyka řadových občanů nám všem vzkázal zhruba toto:
Vy tajtrdlíci, co ještě věříte na komedii o demokracii, kterou pro vás hrajeme, máte jediné právo: zvolit nás ve volbách, a pak už můžete leda držet zobáky, kritika se nepřipouští, připomínky se zamítají! Ne vy, my máme kamarádíčky na státních zastupitelstvích a soudech! A když se náhodou najde blouznivý policejní vyšetřovatel, který se pokouší udělat korupční kauzu z obyčejného odklánění finančních toků, praštíme ho přes pazoury, aby zmoudřel, protože kdyby nezmoudřel, skončí jako pucflek někde v Mukačevu.
Nějak se mi ohnivá nedělní obrana právního státu v podvědomí propojuje s těmi roztomilými dětskými nápady - nejspíš surrealistický princip náhodného setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole opravdu funguje. Rozhodně se však nehodlám dopustit nactiutrhání. Naopak.
Milé děti, pamatujte si, že Kalousek není žádná kurva, nýbrž ministr financí, a už vůbec od strýčků řidičů nevybírá peníze na šaty, ale ve vší počestnosti od těch kurev občanů vybírá daně, aby bylo z čeho financovat předražené státní zakázky na dodávku nefunkčních letadel, nepotřebných obrněnců, zmetkovitých padáků, zfušovaných dálnic a tunelů a kdovíčeho všeho ještě. Peníze se musejí točit, aby měli kamarádíčkové z čeho žít. Prolhaní pomlouvači panu Kalouskovi předhazují, že je asociál, a on je přitom vysoce solidární! Pokud chcete, aby byl solidární i s vámi, musíte se trochu snažit! Utáhněte si opasky, nejlépe kolem vlastních krků!
Jiří Žáček