literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Syn Václava Hraběte Jan Miškovský na mě podal další žalobu - 3. díl

Po 51 letech jsem vstoupil do Gymnázia Na Zámečku, kde vznikalo Divoké víno.

Do Libně mě to táhne silně, leč vstoupit do budovy gymnázia, které jsem navštěvoval v letech 1962 — 65, jsem se odvážil dnes poprvé. Abychom tu nostalgii zvládli, šli jsme spolu s Mélou Machálkem, spolužákem a spoluzakladatelem Divokého vína. Časopis vznikal ve škamnách gymnázia v září 1964. Už na dvoře před vchodem staříky oslovil statný muž. Na moji otázku, zda je ředitelem, upřesnil, že je školníkem. Když jsem se mu představil, zaradoval se a vysvětlil: "Vaše jméno je na desce mezi významnými studenty." Vzápětí nám desku umístěnou ve vstupní hale ukázal. Na naši prosbu nás zavedl do tělocvičny, do jídelny i do naší třídy. S Mélou jsme vzpomněli na zvláštnosti "ústavu". Ve třídách byla kamna, a když jsme nechtěli mrznout, rádi jsme si doběhli do sklepa pro uhlí. Jídlo se přiváželo do školní jídelny v termoskách a studenti, kterí měli hlad, je donášeli od dodávky do jídelny. Nebo nejedli. Cestou po chodbách nás pozdravila paní profesorka a požádala mě, abych se zapsal do školní kroniky. Přidal se zástupce ředitele a přišel i ředitel "ústavu" doktor František Kosina. Zapsal jsem se nejen do kroniky, ale podepsal jsem se i na pamětní desku hned pod Františka Hrubína, Yvonnu Přenosilovou a Cyrila Svobodu. Děkuju za tak vlídné přijetí, moji milí!

Jaroslav Holoubek 70!

Básník Jaroslav Holoubek oslavil svoji dnešní sedmdesátku ve velkém stylu! Rodinu a přátele pozval do Caffé Italia na Staroměstském náměstí a recitoval svoje verše. Gratuluju, Jardo!
L. H.

Moje tečka za Janou Černou. Rozhovor s Ivou Hüttnerovou

Píšící malířka a herečka. Dáma první třídy. Ve své knize Obrázky z lásky vydané v roce 2000 v kapitole Curriculum vitae na Janu Černou alias Honzu Krejcarovou, dceru Mileny Jesenské, vzpomíná: …vypadala i žila podivně, ale byla neuvěřitelně vzdělaná, psala zvláštní, krásné knihy a půjčovala mi literaturu, o které jsem nikdy neslyšela.
Vydal jsem Janě Černé koncem šedesátých let knížku Adresát Milena Jesenská, autobiografickou reportáž z věznice Otisky duší a seriál Malá růžová zahrada - vyprávění o jejích přátelích. Byla jediným honorovaným autorem z okruhu Divokého vína. Asi jsem podlehl svým občasným mesianistickým sklonům.
Svoje vzpomínky na Janu Černou ukončím povídáním s Ivou Hüttnerovou.

„V domě v Korunovační 32 jsem bydlela odjakživa, u babičky, od miminka, celej život. A pak jsem bydlela na koleji nějakej čas. Mám složitý rodinný vztahy, protože rodiče se rozvedli, nevěděli kam se mnou, takže nejdřív jsem byla u babičky, pak babička umřela a já jsem po ní dostala ten byteček, tak jsem se tam vrátila. Pokoj s kuchyní bez příslušenství, voda na chodbě, záchod na chodbě, ten nejhorší byt, co si umíte představit. Tam jsem se nastěhovala se svým prvním mužem Ivanem Rajmontem, teď umřel.“
„Vím, že umřel den před vašimi narozeninami.“
„Ne, umřel 7. prosince a já mám narozeniny 17. prosince. A kde jste tohle všecko vyčet? To je na tom internetu?“
„Milá Ivo, pakliže jde někdo, kdo se občas živí novinařinou, k hvězdě, tak se samozřejmě podívá na internet.“
„Já se na internet nedívám nikdy, tak mě to vždycky překvapí. Ale chodí sem spoustu novinářů si se mnou povídat a nikdy se nepodívají, nevědí a ještě dlouho si myslí, že jsem Naďa Urbánková, nebo tak něco, asi že mám brejle.“
„Když umřeli babička i děda, jsem dostala ten byt, asi čtyři nebo pět let jsem tam nebydlela, a když jsem si ho jakoby zařizovala, tak jsem jeden den potřebovala napínáčky, a neměla jsem je doma a zjistila jsem, že na chodbě bydlej noví sousedi, který jsem neznala, a slyšela jsem, že jsou doma, tak jsem zaklepala, jestli by neměli náhodou tři napínáčky. Otevřela paní, která vypadala tak, že jsem skočila leknutím úplně, takhle měla cinklý, to sklíčko na brejlích rozbitý a obtočený nějakou lepenkou a opravdu vypadala naprosto šíleně, a z toho bytu vyběhlo pět malejch psů, který se do mě úplně jako zakusovali a všechno to bylo celý děsivý. Nikdy jsem takovej byt neviděla. A ona mi naprosto tím nejkultivovanějším hlasem a nádhernou češtinou řekla, ať jdu dál, že se ale obává, že taková věc v jejím bytě by se těžko našla. A to bylo vlastně to seznámení, jak mě překvapilo, jak vypadá a jak mluví.
„V tom byl ten rozdíl.“
„To bylo první setkání a pak tím, že jsme bydlely na patře a já jsem končila vysokou školu hereckou, tak jsme se spřátelily. Ona ke mně chodila na kafe, víte sám, jestli jste ji znal.“
„Znal.“
„Jak vypadala a prostě všecko. Tam to bylo s tím mytím obtížný, ale myslím, že u ní to bylo ještě obtížnější.“
„Hroznej bordel.“
„Strašnej, ale i ona byla…“
„Špinavá.“
„Nechci to takhle říkat…“
„Ne, já to vím, vždyť jsem ji znal. Jsem z těch lidí, kteří o ní psali, jeden z mála z posledních, který ji znal osobně.“
„Bylo mi dvacet, myslela jsem si, že mě jen tak něco nevyvede z míry, ale třeba když se rozvyprávěla o svých věcech a říkala mi… Ona byla taková věcná, za těma brejlema, šilhavýma očima, jak vyprávěla o svých dětech, který má ten doktor Černý a teď manželé a děti, že se o ně nestarala, že byla ve vězení. Pro mě to bylo všecko šokující, ale zajímavý a bavilo mě to. Psala jsem diplomku, nebo jsem něco dělala do školy a ona mi třeba řekla, tak napiš o Ladislavu Klímovi, já jsem do tý doby vůbec nevěděla, kdo je Ladislav Klíma. Hned mi strčila Utrpení knížete Sternenhocha…“
„Ona měla teda knížky doma?“
„Měla, měla, v tom bordelu musely být knížky. Myslím si, že jo, protože si přesně pamatuju Utrpení knížete Sternenhocha, že jsem měla od Jany.“
„A vy si pamatujete, že tam stála nějaká knihovna?“
„Ne. Knihovnu si nepamatuju. Měli u okna úl, aby jako včely tam mohly lítat. To vím. Knihovnu si nevybavuju. Postel, to byl pelech, nepovlečenejch hadrů. Ten Daniel vypadal nesrovnatelně líp než ona.“
„No, počkejte, vy mluvíte o Danielovi. Ale v 68. roce tam Daniel nebyl.“
„To ještě ne, ten tam byl pozděj.“
„To tam byl Lipanský.“
„Ale toho Daniela už jsem zažila.“
„On tam možná u nich bydlel…“
„On tam bydlel, ten vypadal jakoby udržovaněji, ale taky už myslím, že to nasál. Na mě Daniel nikdy žádnej velkej dojem neudělal. Nevěděla jsem, co na něm ta Jana má.“
„A ona už tenkrát chodila s oběma nebo…“
„Určitě tam byl ten Ladman.“
„Myslíte, že spala současně s oběma.“
„Já nevím, asi jo.“
„Pak jsem měla svatbu, v roce 70, a to jsem dostala právě od Jany…“
„Jezevčíka…“
„…to si pamatuju, protože to byl svatební dar. Potkávala jsem ji na chodbě, ona mi pomohla třeba s diplomkou takovým tím svérázným způsobem. Já jsem vždycky něco psala a ona mi dělala korekturu. Ale to je fakt asi všecko.“
„Jak se jmenoval jezevčík?“
„Klára, holka. Hrubosrstá.“
„Kde byla svatba?“
„Svatba byla v kostelíčku U Gotharda, kterej je v Bubenči.“
„A tam ona toho pejska přivedla? Ona byla na vaší svatbě?“
„Byla na svatbě, ale pejska mi dala doma, ale dala nám ho v den svatby.“
„Ale to už zřejmě byl Lipanský pryč.“
„To tam už Lipanský nebyl, v roce 70 už tam byl jenom Ladman.“
„Hezký vyprávění.“
„Já se bojím, že budete zklamanej.“
„Ne, nejsem!“
„Byly jsme sousedky, bavila jsem se s ní, chodila ke mně na kafe, vyprávěla mi ty svý hrůzostrašný příhody, což mě v těch dvaceti absolutně šokovalo, ale zároveň to pro mě bylo neuvěřitelně přitažlivé."


L. H.

Milan Nakonečný 84.

Největší český psycholog prof. PhDr. Milan Nakonečný, publicista a malíř, má dnes 84. Patří do skupiny mých blízkých narozených na přelomu ledna a února, leč patřil by mezi ně, i kdyby se narodil 33. prosince. Ať žije Milan!
L. H.

Dušan Spáčil 60!

Básník, spisovatel a publicista Dušan Spáčil vstoupil nepozorovaně mezi nás šedesátníky ve chvíli, kdy většina z nás už skupinu této věkové kategorie opouští. Chováním, myšlením a vzhledem je to pořád mladý kluk. Ať Ti to vydrží, milý Du! Lu

133. děťátko v babyboxu na Praze 2! Babybox nové generace Pavla Hlaváčka D.I.SEVEN a. s., jsme předali v Nemocnici Příbram!

V úterý 2. února před desátou dopolední přivítal babybox Jany Černochové své třetí děťátko. Zdravý klučík nese pořadové číslo 133, byl vykoupaný, s laicky ošetřeným pupečníkem, zabalený do kusu bílého prostěradla. Pojmenoval jsem jej Jan Černoch, podle starostky městské části Praha 2 Janičky Černochové, na jejíž přání jsme vůbec první babybox na radnici v roce 2010 zřídili. Honzík je třetím letošním děťátkem a skóre holky versus kluci upravil na 77:56.
Ve 12 hodin téhož dne se mi podařilo předat v Oblastní nemocnici v Příbrami babybox nové generace, kterým jsme hodlali nahradit původní bedýnku na nechtěná lidská mláďata, nainstalovanou v roce 2008. Povšimněte si slova předat, nikoli zřídit, protože zřízení babyboxu nám Stanislav Holobrada, ředitel nemocnice, neumožnil.
Hlavním dárcem příbramského babyboxu je Pavel Hlaváček, majitel bezpečnostní a úklidové agentury D.I.SEVEN, a. s. www.diseven.cz,jeho dar je o to cennější, že se přihlásil sám. Pavel Hlaváček je dárcem mnoha charitativních aktivit, podporuje handicapovaná zvířata. Až dodnes se mu dařilo svoje mnohonásobné mecenášství tajit. Odpustíte mi, milý pane Hlaváčku, že jsem Vás odhalil?
Babydědek Lu

132. děťátko bylo odloženo do babyboxu v Krajské nemocnici Liberec!

Dvířka babyboxu v Liberci vrzla v 9 hodin 15 minut a mobil mi hlásil, že 31. ledna bylo odloženo druhé letošní děťátko. Klučíka jsem pojmenoval Pavel podle hlavního dárce druhého babyboxu v příbramské nemocnici Pavla Hlaváčka, majitele bezpečnostní a úklidové agentury D.I.SEVEN, a. s., www.diseven.cz.
Klučík je na první pohled zdravý, váží 3 600 g a měří 50 cm. Na sobě měl chudé oblečení, pupečník neošetřený.
Je čtvrtým děťátkem libereckého babyboxu, zřízeného 27. června 2008 za korunky Nadace Komerční banky – JISTOTA. Se stejným dárcem hodláme libereckou bedýnku letos vyměnit za babybox nové generace.
V úterý 2. února ve 12 hodin mě a Zdeňka Juřicu potkáte na chodníku před Oblastní nemocnicí Příbram. Regionálním dárcům a novinářům budeme exkluzivně předvádět, jak vypadá babybox nové generace ze všech šesti stran, tedy nenamontovaný do zdi. Taškařice vznikla, protože se nám nepodařilo domluvit se s ředitelem nemocnice Stanislavem Holobradou o instalaci babyboxu. Nepodařilo se nám po šestiměsíčním úsilí ani podepsat smlouvu mezi nemocnicí a z. s. Babybox. V tuto chvíli je pro Holobradu problém smluvně se zavázat, že nemocnice bude babybox nové generace provozovat po dobu minimálně deseti let, což je naše přání. Ti z vás, kteří znají můj pokročilý věk a celkovou stařeckou zchátralost, jistě chápete, že chci babyboxům zajistit, aby mě přežily.

Babydědek Lu, 602 305 139

Žáček nad všechny mistry

V druhé polovině loňského roku uvedlo Nakladatelství Šulc–Švarc na trh výbor z básní Jiřího Žáčka s příjemně jednoznačným názvem Sonety. Ten také říká, podle jakého klíče byly zařazené básně voleny. Mistr formy se představuje v jedné z těch nejoblíbenějších, sonet se od pre-renesančního Petrarcy neomrzel dodnes.
Knížka je strukturovaná tematicky, 87 sonetů se dělí na 18 lyrických, 29 delirických a 40 melancholických. Naopak pominuto je hledisko časové, do bezprostředního sousedství se tak dostávají sonety, které od sebe dělí i několik desítek let.
Pozná to však jen ten, kdo je před těmi skoro třiceti lety (Než ti napočítám stou a prvou pihu – str. 16) četl. Ty staré i ty současné jsou pořád stejně svěží a hravé a mají stále tu jiskru, na niž jsme u autora zvyklí už od 70. let.
Je to samozřejmě věc talentu, ale také autorské kázně. Žáčkovy básně jsou jako cukrářské pusinky, které se pečou z vyšlehaných bílků. Čím intenzivněji, déle – a ano: pracněji sníh šleháte, tím jsou lehčí a vzdušnější. Jiří Žáček je pro mne jedním z nemnoha básníků, kteří jsou ochotní na básni odvést skutečnou práci. Zvažovat synonyma. Poslouchat rytmus. Opakovaně posuzovat melodii otevřené či zavřené samohlásky na konkrétní pozici. Udržet metrum – a něco jím sdělovat. Zachovat atmosféru básně, záměrně pro ni i oslabit pointu. Usilovně pracuje, aby stvořil báseň lehkou jako dech.
S tím také souvisí fakt, že Jiří Žáček nedělá čtenáři žádné naschvály. Neustoupí ani o píď v poetické konstrukci básně, jeho obrazy ovšem nemají ambici smysl problematizovat či zastřít, ale naopak ozřejmit jeho podstatu. Artistní zaumnost svědčí špatným básníkům, kteří se svou nejistotu pokoušejí schovat v temných koutech účelově komplikované řeči. Jiří Žáček se prochází po stolové hoře jazyka a všechny čtenáře tam zve – do přímého slunce poezie. Pojďme. Pojďme!
Petr Kukal

Karel Sýs vydal Básně všeho druhu!

A na mně, známém Karlovu obdivovateli, zůstává snadný úkol - doporučit vám je, milí čtenáři!
L. H.

První pokus o knižní biografii, příběh Honzy Krejcarové - Černé

„Ani víru ani ctnost člověk nepotřebuje ke své spáse“ se jmenuje kniha mladé polské bohemistky Anny Mlitzové. Jak je uvedeno v podtitulu, zabývá se „příběhem Jany Černé“

Nic neříkající, zbytečně dlouhý název brožované knihy a především nepřesně uvedené jméno, zažité a známé naopak jako Honza Krejcarová-Černá čtenář na pultu knihkupectví v produkci jiných titulů ke škodě vlastní lehce přehlédne.
Anna Militzová se osudem Honzy Krejcarové-Černé s urputností zabývala několik předchozích let. I když se jí vytčený cíl podařilo završit vydáním knižní monografie, sama autorka skromně hovoří jen o „příběhu“ tedy pouze „pokusu o biografii“. Má to svoji logiku – od smrti Honzy Krejcarové uběhlo třicet pět let a svědectví i vzpomínky lidí, kteří Honzu důvěrně či s odstupem znali, ze kterých je kniha převážně sestavena (na 132 stran textu 441 odkazů), je jen variantou pravd a možných výkladů jejího komplikovaného života. Tak jako tomu bylo u její matky Mileny Jesenské. Rozhraní mýtů a skutečností, stále časem posunovaných a košatících legend.
Je obdivuhodné, že Anna Militzová nefabuluje příběh veskrze své subjektivní představy a emotivní vývody, jak tomu mnohdy bývá u jiných monografií, kdy se převážnou většinou mladá autorka vžívá a promítá do role objektu. Militzová svůj osobní názor smlčí. Pečlivé rešerše dostupné literatury a drobných časopisecky roztroušených textů Krejcarové jsou doplněny dosud neznámými Militzovou objevenými archiváliemi (např. pečovatelské spisy, rozvodové spisy, chorobopisy a zdravotní spisy, protokoly z Archivu bezpečnostních složek, doklady z Okresni prokuratury v Archivu hl. města Prahy atd.), ale také osobní korespondencí dnes privátních majitelů i verbálních výpovědí.
Ano, lze podotknout, že v archivu PNP v dosud nezpracované sloze korespondence Bohumila Hrabala lze nalézt doklady žádostí o poskytnutí finanční výpomoci Janě i o její realizaci. Že tentýž Hrabal o Krejcarové napsal již v knize Domácí úkoly v roce 1970 i v textu „Černá lyra“ v roce 1991, kde Krejcarovou poeticky nazývá „bílou labutí s poraněnou perutí“, který se stal předmluvou ke knize Jany Krejcarové Clarissa /Concordia, 1991/, že existuje celý spis Zemského úřadu pro duševně choré v Praze z 12. 3. 1949 vedený na jméno Zbyněk Fišer, jehož přílohou je zásadní dopis jeho otce popisující závislost Zbyňka na Honze (jen částečně citovaný v Haňťa Pressu č.9/1991). Jsou to ale již nic neměnící marginálie.
Na základě Militzové takto sestavených podkladů lze se nejen faktograficky dobrat příběhu Honzy Krejcarové, neboli Jany Černé, ale především přibližně ukostřit její velmi svérazný a krkolomný životní osud plný tragických zvratů. Anna Militzivová v této knize odvedla velký kus časově náročné a trpělivé práce (podotýkám, že Militzová je původem z Varšavy, od roku 2011 žije v Praze a knihu o Krejcarové napsala v polštině) .
Navíc Honzu Krejcarovou –Černou o něco přesněji a blížeji zařadila k souvislostem jmen jako je Mikuláš Medek, Zbyněk Fišer, Zbyněk Havlíček ad.
Knihu v překladu Jana Jeništy vydala „Knihovna Listů-13-záznamy“ nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o. v roce 2016. K bezmezné škodě nejen autorky, především ale celé knihy jako takové v naprosto odpudivé (a dovoluji si napsat) v přímo odporné (!) podobě ztvárnění obálky za použití kresby Barbory Krobové. O již zmiňovaném nic neříkajícím názvu knihy i podtitulu s téměř universálním jménem Jany Černé je to ze strany nakladatelství nejen zásadní marketingová chyba, ale i jistým způsobem degradace práce Militzové, která by si zasloužila důstojnějšího vydání.
TM

130. děťátko v babyboxu v Chebu!

Je to holčička, kterou jsem pojmenoval Ondřejka, na počest chebského primáře Ondřeje Čapka. Řekl mi, že holčička je čerstvě narozená, nevykoupaná, s nepodvázaným pupečníkem a zabalená jenom v dece. Váží 2800 g a měří 48 cm, v tuto chvíli se vyhřívá v inkubátoru. Chebský babybox byl až dosud bezdětný, na svoje první děťátko si počkal čtyři roky a deset dní. Je první z řady babyboxů nové generace zhotovený Zdeňkem Juřicou a jeho MONTELem z Náměšti nad Oslavou.
Hlavním dárcem chebského babyboxu byla Nadace České pojišťovny, jež se posléze stala mnohonásobným mecenášem. Děkuju!
Ondřejka je 18. letošním děťátkem, celkově 76. holčičkou oproti 54 klučíkům. Připomínám, že před dvěma roky na Silvestra se počet nechtěných lidských mláďat, jež prošla dvířky babyboxů do nového života, zaokrouhlil na stovce. Bylo to v Pardubicích a holčičku jsem pojmenoval Ria podle manželky největšího pardubického mecenáše Jiřího Křemenáka.
Ať žije Ondřejka, 130. děťátko v babyboxu!
Babydědek Lu

PF 2016 od Dušana Spáčila

Blahoslavená Marie,
zkus na něj chvíli nemyslet
vždyť mrzutý a starý je,
a ty slavíš svých dvacet let.


Bylas s ním chvíli, Marie,
prý měl takových povíce.
však od té doby žárlí jen,
na Boha ve tvé kolíbce.


Můj letošní apokryf je trochu kacířský.... Nicméně přeji všem přátelům i známým Vánoce křesťansky požehnané - a šťastné. A taky pohansky veselé.A ať se nám ten příští rok vydaří.

Dušan Spáčil

Kauza Jan Miškovský vs. Ludvík Hess!

Jan Miškovský je syn Václava Hraběte. Divoké víno bylo prvním vydavatelem básní Václava Hraběte v šedesátých letech. Bylo taky jediným časopisem, který otiskl v roce 1965 básníkovi nekrolog. Jsem si jist, že zásluhou Divokého vína se na Václava Hraběte upřela pozornost dalších vydavatelů, a že časopis, který vydávám od roku 1964, má velký podíl na Vaškově literárním věhlasu.
Internet je dnes plný veršů Václava Hraběte, přesto jsem je publikoval ve spolupráci s Vaškovým spolužákem z vysoké školy Jiřím Růžičkou v ucelené podobě ještě jednou. Stalo se tak při příležitosti 50. výročí Vaškovy smrti a 75. výročí jeho narození. Jiří Růžička je nesporně největším znalcem Hrabětových veršů, v šedesátých letech byl také jejich prvním čtenářem. Básním dal původní podobu, kterou během padesáti let mnohé z nich přepisováním a korekturami ztratily.
Jan Miškovský si přeje, abych básně jeho otce z Divokého vína odstranil, přestože ode mne přijal částku 5 000 Kč poukázanou na jeho účet 5. června 2015. Částku si sám písemně a dvakrát vyžádal a číslo jeho účtu jsem si pochopitelně taky nevymyslel. Je to málo peněz, ale vezměte v potaz, milí čtenáři, že na publikování veršů Václava Hraběte jsem nikdy nevydělal ani korunu. Je jisté, že od jiného vydavatele na internetu by Jan Miškovský nedostal ani to.
Suďte sami, moji milí, zda je spravedlivé pět desítek básní pečlivě upravených do původní podoby z www.divokevino.cz. smazat.
Ludvík Hess

Píše mi advokát Jana Miškovského. Co mi radíte, milí? Aktualizováno 1. 10., dále 3. 10.

K dětem svých kamarádů mívám podobný vztah, jako ke svým vlastním. Jediný syn Václava Hraběte, Jan Miškovský, se ale chová, jako bych mu chtěl ublížit, a utrácí peníze za advokáta. Ten po mně chce takovouhle omluvu za něco, co jsem za padesát let, po které vydávám Vaškovy básně, nikdy neudělal: "Já, Ludvík Hess, jsem na stránkách Divokého vína i jinde v minulosti uveřejnil sérii bulvarizujících článků o osobě Jana Miškovského, jeho otce Václava Hraběte, jeho rodině a jejích jednotlivých členech, kterou jsem navíc doplnil o sérii ryze intimních dopisů jeho babičky, Magdaleny Hrabětové, to vše navíc s úmyslem Janu Miškovskému a jeho rodině způsobit značnou újmu. Za své jednání se tímto Janu Miškovskému a jeho rodině omlouvám. Ludvík Hess."

Svoji otázku, co mi radíte, myslím vážně.

PŘIŠEL DALŠÍ DOPIS

Vážený pane Hessi,
obracím se na Vás v zastoupení pana Jana Miškovského, a to ve věci Vašich posledních kroků na stránkách www.divokevino.cz.
Dne 26. září 2015 jste na uvedené stránce publikoval předžalobní upomínku, kterou Vám naše kancelář 23. září 2015 zaslala s výzvou stáhnout dříve publikované znevažující texty a kopie intimní korespondence babičky pana Miškovského. Když odhlédnu od skutečnosti, že se i v případě této výzvy jedná o soukromou korespondenci a vy nejste oprávněn ji bez dalšího publikovat na internetu, zejména je v ní uvedeno i datum narození a přesná adresa bydliště pana Miškovského. Spolu s tímto dopisem jste tak bez jakéhokoliv oprávnění uveřejnil i detailní osobní údaj o osobě pana Miškovského.
Vyzývám Vás tedy touto cestou, abyste neprodleně tento dopis z internetové stránky www.divokevino.cz odstranil nebo přinejmenším začernil osobní údaje Jana Miškovského, včetně adresy a data narození.
Pokud tak neučiníte, vezměte prosím na vědomí, že jsme zmocněni ochranu práv pana Miškovského vymáhat soudní cestou i v tomto dílčím případě.
S pozdravem,
Adam Zahálka
Advokátní koncipient | Vyskočil, Krošlák a partneři s.r.o., advokátní kancelář

POKUS O HRU S NULOVÝM SOUČTEM
Právě jsem dopsal recenzi na dvě vynikající knížky Paula Watzlawicka, jedna z nich se jmenuje Úvod do neštěstí, a jal jsem se čísti Divoké víno. A hle, nápadná shoda mezi tím, co jsem právě recenzoval, a případem Miškovský versus Hess. Ať všechno, co tam Hess napsal o básníku Hraběti a p. Miškovském čtu stále dokola, nenalézám nic, čím by se mohl dotknouti cti Václava Hraběte či Jana Miškovského, který jak se zdá, zvolil v interakci s Hessem hru s nulovým součtem, v níž se usiluje o úplné vítězství, o zdeptání protivníka. Pochybuji však, že by se konala zdrcující porážka Hesse, neb důvod pro naprosté vítězství p. Miškovského nenalézám a nenalezne je nepochybně ani případný soud.
Skončí to nepochybně nenulovým vítězstvím, kdy jisté nesrovnatelné ztráty utrpí obě strany. Pro jednu to bude ztráta času, pro tu druhou kromě ztráty času možná i ztráta důvěryhodnosti účelu podané žaloby. Nejvíc získá ovšem strana třetí, právní zástupce p. Miškovského, a nebude to zřejmě málo, advokátní honoráře jsou dost vysoké.
Milan Nakonečný (autor je univerzitní profesor)

Druhá strana. Text požadované omluvy kurzívou.

 

JIŘÍ ŽÁČEK: 70!

KAREL SÝS
5 minut v balóně
Psát paměti – na to je ještě brzy. Ale je docela možné, že pravý okamžik už minul. Napadají mne pouhé historky, anekdoty, teskná zastaveníčka nad rozsypaným životaběhem.
Nikdy jsem netušil, jak brzy nám jednou bude sedmdesát, a když se tak stane, přijde mi to jako zlomyslnost kalendáře, jenž byl špatně sepsán a teď se mstí.
Správně, milý čtenáři, nepíšu o sobě, ale o jubileu jiného básníka. Ale jak prohlížím kupu fotografií, černé na bílém spatřuji, že můj život je s životem Jiřího svázán víc, než jsem si myslel.
První setkání v Písku, poznávací cesta do jeho Strakonic, chata v Krkonoších, kde strašili sudetští kostlivci, Paříž, Apollinairův byt, kde jsme si oba zkusmo lehli na básníkovo úmrtní kanape, kde jsme za laskavé nepozornosti Vilémova synovce otvírali zásuvky a kde Jiří vytáhl poslepu srdcové eso, hospoda Au chien qui fume – U psa, který kouří, v níž jsme si museli odepřít ústřice, ale před níž jsem vyfotografoval kuřáka Jiřího, jak nekouří a on mne nekuřáka, jak kouřím, a ovšem Ždáň, veršorodá Ždáň, kde vyrostly naše děti, kde Jirkův syn Jakub – vybaven mnou vystavenou policejní legitimací na jméno komisař Moulin – zatýkal Jana Pilaře, podezřelého z únosu kulečníkové koule, a kde jsme do mrtě okousali cikánku, již si Josef Nesvadba neprozřetelně držel v lednici, poloostrov Ždáň, kde se samoprašné básně rodily samy od sebe…
Tak aspoň tohle:
14. června 1989 slavil Československý spisovatel 40. výročí založení. Do převratu chybělo pět měsíců a tři dny. Významný nakladatelský dům vyprodal své renomé, v roce 1993 přišel o Slováky, o střechu nad hlavou, v roce 1997 zanikl, aby v roce 2008 vstal jako vypelichaný Fénix z popela pod přílepkem Levné knihy! Nomen omen.
Ale onoho letního dne, ověnčen zásluhami o českou literaturu, se sebevědomě a hrdě připomněl jak se sluší a patří.
Na kraji dobříšského parku vyrostla balónová ohrada. Balón opatřili logem a číslicí a každý, kdo přišel a vyčekal frontu, mohl se na chvíli vznést. Balón byl ovšem upoutaný, takzvaný balón captif. V roce 1891 podobný aparát lehčí vzduchu sloužil k obveselení návštěvníků Jubilejní výstavy ve Stromovce. V Dobříši bylo lze si představit, že na slovo vzatí francouzští vzduchoplavci čili aeronauté – statečný Surcouf a odvážný Godard – majíce přístroj pod kontrolou, co chvíli rázně pronášejí kouzelnou formuli „Lachez-tout! Pusťte vše!“, po níž se koš obtěžkaný vždy dvěma spisovateli či dvěma básníky vydá na několik metrů dlouhou pouť ke středočeským výšinám.
Jiří Žáček a já jsme nemohli zůstat při zemi. Za letu jsem musel myslet na Kamila Lhotáka, který namaloval a nakreslil stovky balónů, ale v žádném se nesvezl.
Žel všechno má svůj konec a brzy po našem šťastném přistání bylo nutno balón vypustit a odvézt.
Akt se neobešel bez drobné příhody, která poslouží i jako vysvětlení, kdo je šťastný básník a kdo ještě šťastnější.
Splasklá směsice látky a lanoví se snesla na Jiřího a na jednu z přihlížejících slečen z aeronautického družstva, respektive Svazarmu. Instinktivně jsem uskočil a mohl jsem s četným obecenstvem jen pozorovat, jak se pod impregnovaným plátnem či hedvábím odehrává přátelský zápas dvou Řípů. Tu byl jeden nahoře, tu druhý dole a naopak, pod tenkou čtvrtohorní slupkou zuřil horotvorný proces, rodila se sopka, už už se vyronila láva…
Děj netrval tak dlouho, aby došlo k početí malého vzduchoplavce, ale ne tak krátce, aby neprobudil závist, nostalgii, veselí, podle povahy diváků, na které se nedostalo.
A místo dalšího povídání a vzpomínání dvě básničky. První líčí výše uvedenou příhodu z Apollinairova bytu, druhou, inspirovanou našimi překlady Préverta, věnuji Jiřímu Žáčkovi k 70. narozeninám.

Saint-Germain 202
Apollinaire před smrtí kouřil
Vzal jsem si z jeho stolu
tři vyhořelé sirky
I já – než umřu –
prožiju nějakou rozkoš
A pak
ani nevím jak
octlo se mi v kapse Apollinairovo pero
Krásně skřípe po papíře
jako když stará poezie odchází
a skřípe zuby
Jako když přichází nová poezie
a ještě jí vržou klouby

Ale ty jsi poslepu vytáhl ze zásuvky srdcové eso
Nebudeš vědět co s láskou
A dobře ti tak!

Pondělí v Zlatnické ulici
Apollinaire nám shůry klepal na ramena
a Rimbaud z pekla žen tam dole
nám sirným květem zapaloval lýtka
Ve vzduchu se tetelila nová láska
Jarní únava? Leda z přemilování
Krásná podstročnice Yveta
pro nás až moc chytrá
možná by se dala kousat z obou stran
Co myslíš? Zkusíme to Jirko?
Nevídáno! Věrných překladů
i nevěrných básní je až dost!
Na smrt nebylo ani pomyšlení
Na každou Mařenku čekal za oponou Jeník
a na Jeníka tucet zakouzlených Růženek
jen se píchnout o prs
Široko daleko nám nikdo neumíral
naopak se všichni rodili
naše nevěsty se dosud batolily
dosud si sušily na věno
zelené lístečky Aljoši Karamazova
poupě přehlasovalo doupě
jarní vzduch jsme pili naležato
zakřiknuté pianissimo nemocí
v zárodku překřičelo furiantské forte
Hannibal stál denně ante portas
a verše měly koule šťávu ocas

Nová knížka k narozeninámPozvánka na její křest

 

129. děťátko v babyboxu!

Mikulášská nadílka v babyboxu v Ústí nad Labem - 129. děťátko, je to novorozená holčička Andělka!
V půl sedmé večer 5. prosince 2015 ji přinesl zřejmě Mikuláš, kdo jiný, do babyboxu v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Sestřičky a lékaři ji prohřívají, je na pohled zdravá, páté děťátko za šest let existence tamní bedýnky. Zprávu mi podal mobil a vzápětí ji potvrdila milá ústecká hlavní sestra Markéta Svobodová. Ať žije Andělka!
Babydědek Lu

 

Polská autorka Anna Militz pokřtí knihu o Janě Černé!

15. ledna bude se konat křest mé první knihy "Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse. Příběh Jany Černé". Velmi ráda bych Vas všechny na tuto akci pozvala, velmi ráda Vas všechny uvídím! Přijďte se mnou oslavit konec mé pětileté práce, na které ostatně se někteří z Vas i podíleli.

O knize: www.listy.cz/profil.php?text=militzova_anna

Křest se bude konát od 19h v Kavárně Liberál (Heřmanová 6, Praha 7) v dolním sálu. Budu tam já, bude tam překladatel Jan Jeništa a nakladatel Tomáš Tichák. Během akci bude samozřejmě možné knihu koupit, stejně jako ostatní knižky z Knihovny Listů..

Těším se na Vás!

Anna Militz

 

Proč věrozvěsti vytvořili dvě písma?

Navázali jsme spolupráci s kamarády ze spolku Slovanská unie - a díky tomu můžeme i čtenářům Divokého vína nabízet ukázky z toho, co se objevuje na jejich pozoruhodných webových stránkách. Zatím vám přinášíme článek pana Mgr. Lubora Mojdla (autora Encyklopedie písem světa) o problémech vzniku a priority staroslovanských písem:

Otazníků je v případě slovanských písem, jejich počtu, původu a vývoje více, než si běžně dokážeme představit. Jedním z prvních otazníků je, odkdy vlastně Slované svá slova zapisují. Existují sice takzvané runy z pobřeží Baltu, záhadné nápisy (jde-li skutečně o nápisy) ze slovenského Smolníku a Velestúru, popřípadě nerozluštěné symboly z Balkánu a severního Černomoří. Každopádně by tyto památky zasluhovaly větší pozornosti, neboť nikoli všechny jsou falsifikáty. Je tedy možné, že jde skutečně o památky skýtsko-slovanské, alansko-slovanské, gótsko-slovanské, popřípadě i normansko-slovanské. Každopádně se na nich projevují jak náznaky pozdější cyrilice a hlaholice, tak i fragmenty turkických či skandinávských run. Tyto nápisy jsou obtížně datovatelné a v některých případech je téměř jisté, že i v „balkánských runách“ byly použity řecké či cyrilské znaky.

Otázka venetského písma ze severní Itálie také zůstává otevřená, neboť slavinita Venetů je pouze teoretická. Venetské písmo je ovšem potomkem etruského písma a rovněž zdrojem germánského písma runového (futhark).

Slovanskými písmy jsou bezesporu písma cyrilská, tedy hlaholice a cyrilice. Obě písma jsou založena na řecké alfabetě a několika přidaných znaků jiného původu. Záhadou zůstává, proč byla vytvořena téměř současně písma dvě, navzájem odlišená vzhledem, ale téměř shodná svými principy, pořadím hlásek v modifikované řecké řadě i názvy jednotlivých písmen.

Celý článek najdete na adrese slovane.org/index.php/z-domova/132-mojdl-otazniky

 

127. děťátko v babyboxu ve Frýdku-Místku!

Děťátko mi oznámil mobil 20. září v 11 hodin 16 minut a chvilku na to mi volala dětská primářka frýdecko-místecké nemocnice Ivanka Röschlová, protagonistka babyboxů a kamarádka. Na její přání byl otevřen babybox ve Frýdku-Místku jako první v Moravskoslezském kraji 7. listopadu 2008. Pamětníkům asi datum připomene Velkou říjnovou socialistickou revoluci a nebudou se mýlit. Vzpomínám si, že můj žert s datem nepřijali všichni s úsměvem.
V babyboxu byla novorozená holčička s pupečníkem zavázaným na uzel, lehce podchlazená na 34 0C. Zatímco já píšu tiskovou zprávu, Ivanka Röschlová holčičku prohřívá. Za chvilku mi Ivana poslala sms: Ahoj Ludvíku! Holčička se úspěšně prohřála a je jí dobře. Zdraví Iva.
Je šestnáctým moravskoslezským děťátkem odloženým do bedýnky a třetím frýdecko-místeckým a zvýšila skóre holky vs. kluci na 74:53. Holčička by se měla jmenovat Ivanka, jenže Ivanky už máme tři. Pojmenuju ji tedy Sylva po předsedkyni správní rady Nadace Komerční banky – JISTOTA Sylvě Floríkové, která se mnou babybox před sedmi lety otvírala. Nadace JISTOTA je největším dárcem babyboxů. Financovala dvacet historických bedýnek a z nich čtyři nejstarší už pomohla vyměnit za babyboxy nové generace. Ať žijí obě Sylvy!
V pondělí 21. září instaluje Zdeněk Juřica, MONTEL Náměšť nad Oslavou, 67. babybox v Nemocnici Třinec. Slavnostně jej otevřeme ve čtvrtek 1. října ve 12 hodin.

 

< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 >