literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Jak dloubnout vládu do žeber

Internet je plný úvah o tom, jak to odboráři přehnali. Ať si stávkují, ale nekomplikují nám život! To naštvání je logické - i mně vždycky vadí, když mi někdo zhatí plány. Když se nemůžu dostat do práce, je to nepříjemná věc, o tom není pochyb. Jiná věc je, zda stávka, která nezabolí, může něco přinést.. Stávka je přece taková menší sestřička revoluce! Zatím jsme se ušklíbali nad odboráři, kteří si svoje oddemonstrovali a pak se s rodinami vydali nakupovat do Letňan. To bylo ovšem u „stávek“, které vlastně ani stávkami nebyly – místo demonstrování mohli odboráři vystavit svoje názory do internetových a jiných výkladních skříní, přišlo by to skoro nastejno.
Teď poprvé ale zaměstnanci dloubli nepopulární pravicovou vládu účinně do žeber. Máte pravdu – je to násilí! Ale odboráři tak dali najevo, že pracující, jakkoli toto slovo zní archaicky, jsou stále významná síla, se kterou musí politici, lobyisté a jiní manipulátoři počítat. A já mám z toho spíš radost, protože se mezi „námezdně pracující“ počítám, i když nejsem dopravák. Mám radost, i když jsem skeptický v tom, zda je touto metodou možno něco změnit. Mimochodem – jak už jsem naznačil – když musí bolet stávka, musí bolet i revoluce. A může být tedy vůbec revoluce sametová? Odpověď si dejte sami.
Matěj Kouba

Stáří je jen nepohodlný oblek

Nebojte se,nikdy nebudete opravdu staří! Já vím, jsou tu objektivní známky jako revma, ztráta sluchu a zadýchávání se, šedivění vlasů a brejle na čtení. Jenomže, jak vám řekne každý na léta bohatší člověk, uvnitř se lidi nemění! To, co se děje s tělem, prožívají skoro všichni „senioři“, asi jako ti mladší vnímají nepohodlný oblek či jiné protivné oblečení.

Uznáte, že třeba bývá k vzteku, když máte malé boty – každou chvíli se musíte zastavit a kamarádi jsou za chvíli v prachu! Ale znamená to,že byste se kvůli nějakým křápům stali jinými lidmi, že byste neměli stejné chutě a touhy jako ti ostatní čilouši!? Určitě ne. No a staříci to prožívají stejně. Dokonce i ti nejslavnější. Asi před dvěma roky jsem měl tu čest napsat pro jedny noviny dlouhý rozhovor s Karlem Gottem. Jak kolegové novináři vědí, hovořit s mistrem je vcelku pohoda, protože povídá rád. Tehdy však byl k nezastavení, bylo to až únavné! Dotaz na blížící se sedmdesátiny ho však doslova zmrazil. „Sakra to už mě budou brát jako starého,“ posteskl si a bylo vidět, že příchod stáří jeho mladá duše nemůže pochopit. A už skoro nic neřekl.

Nebo jiný příklad - Před lety jsem chodil do hospody s asi o třicet roků starším kolegou. Stačila tři piva, aby ho přestala bolet kolena a ze zad mu vykoukla obnošená, leč bytelná křídla. Rozletem fantazie hravě strčil do kapsy všechny cucáky okolo, rozvíjel velkolepé plány a na zpáteční cestě z RaJe (pro mladší – z podniku "patřícímu do národního podniku Restaurace a jídelny") nikdy nezapomněl drobně lumpačit, třeba mačkat zvonky u domovních vchodů či pískat na holky. V tom nyní nepohodlném modelu z roku 1935 byl prostě stále skryt stejný uličník jako ve dvaceti.

Zkrátka subjektivně stáří opravdu neexistuje – starý je maximálně "ten, kdo je o deset let starší"! Ale tahle zákonitost platí už v osmnácti. A co tím vším chci říci? Jak sám pomalu přicházím do let, zjišťuji, že až budu vlastníkem skutečně ojeté tělesné schránky, asi mi nebude zas tak moc vadit, že o mě mladí ideálně nepečují. Určitě mě ale bude štvát, když se mnou budou jednat jako s mimozemšťanem, jako s tvorem z jiného starého světa! A bude se mi chtít na ně zakřičet- ne, to jsem pořád já, vzpomínáte si! Něco jsem dokázal, něco jsem uměl! To si fakt už nepamatujete, že jste dokonce chtěli být jako já!?

Ale neřeknu to a budu trpně přijímat jejich útrpné laskavosti, protože je budu potřebovat. Budu trpně panáčkovat, trochu jako zvířátka v klecích, protože ty jsou jako dříve narození odkázáni na své krmiče a pečovatele. Naštěstí je pro mne taková doba (snad)ještě daleko. Ale už dnes bych chtěl připomenout: Lidi, uvědomme si, že „senioři“ nejsou jiný živočišný druh! Pod těmi těžkými skafandry mnoha desetiletí jsou plnohodnotné mladé duše! A navíc: "to, co jsou dnes oni, budete i vy".
(mk)

48. děťátko v Ostravě!

Aby byl pořádek, uvádím, že číslo 48 nese holčička odložená kolem desáté večer 6. června v Městské nemocnici Ostrava. Pojmenoval jsem ji Iveta, sestřičky Zdenička Krásná. Je to čtvrtá holčička v ostravské nemocnici, celkové skóre holčičky versus klučíci je teď 29 : 19.

47. děťátko v kadaňském babyboxu!

„Neprobudil jsem vás?“ ptal se šetrně do telefonu v 9 hodin ráno ředitel Nemocnice Kadaň MUDr. Josef Mašek a mně bylo hned jasné, že v neděli ráno si chce se mnou povídat o odloženém děťátku. Nevěděl jsem jen, jestli je to kluk nebo holčička.
Druhým kadaňským nalezencem je klučík a sestřičky jej pojmenovaly Dalibor. Narodil se před pár hodinami mimo zdravotní zařízení, je zcela zdravý, ošetřený a oblečený. Nalezen byl ve 4:30 v neděli 5. června 2011. Odpovím i na tradiční otázku – váží 3,30 a měří 50 cm. Kadaňský babybox je v pořadí čtvrtý, čili jeden ze zakladatelů, otvírali jsme jej 1. června 2007. První děťátko – kluka Pepíka – přijal do svých vytápěných útrob za dva roky -16. června 2009, na druhé si tedy počkal bez jedenácti dní další dva roky. Dalibor je celkově devatenáctý kluk, odložených holčiček je 28.
Zavolal jsem kadaňské primářce neonatologie a zároveň poslankyni MUDr. Patricii Kotalíkové, s níž jsme babybox otvírali. Její první věta: „S radostí jsme přijali na naše oddělení druhého chlapečka z babyboxu!“
Zprávu jsem už poslal emailem Kate, vévodkyni z Cambridge, s níž jsem anonymně kadaňský babybox před dvěma roky navštívil. Kate byla ze starobylého města na Ohři nadšená.
Babydědek Lu

44. babybox v Trutnově

Mezinárodní den dětí jsem oslavil otevřením 44. babyboxu v Sanatoriu MUDr. Jaroslava Bílka v Trutnově. O jeho zřízení mě požádala majitelka sanatoria Mgr. Zuzana Bílková a podpořila je i darem. Druhým místním dárcem je společnost ETIGRAF ze Dvora Králové nad Labem, následují další. Děkuju všem! Děkuju hlavnímu inženýrovi babyboxů Michalu Čumpelíkovi, jehož Teletech plus servis, továrna na babyboxy, všech 44 babyboxů vyrobil! Za šest let své existence pomohly zachránit 46 dětí, pradědeček zakladatel v hloubětínském GynCentru 17 dětí.
Lu

Ladislav Hovorka a UNFOCUSED vystavují

Vernisáž fotografií skupiny Ladislav Hovorky, Harry Farkase a Libora Kousala pod názvem Red Line má vernisáž v úterý 31. května v 18 hodin v Písecké bráně v Praze 6. Setkání s autory 12. června v 18 hodin tamtéž. Výstava končí 15. června.

Znovu se ozvala Kate, vévodkyně z Cambridge a příznivkyně babyboxů

Už jsem vůbec nedoufal, že Kate, poté co se provdala za prince Williama, se vůbec ještě někdy ozve. Česká vláda ale věnovala královským novomanželům jako svatební dar starokladrubského hřebce, bělouše Favory Alta XXI-30. Novomanžele to zřejmě uvedlo poněkud do rozpaků, ale diplomaticky nepříliš šťastný počin mi pomohl obnovit komunikaci s mladou vévodkyní. Kate měla okamžitě nápad – zeptá se svého českého přítele. „Dear Ludvik...“ začínal mail od Kate, a když jsem jej našel v počítači, rozklepal jsem se radostí. Mail jsem přeložil s vypětím všech svých chudých znalostí angličtiny.
„Vzpomínám na Tebe často. Jak jsme se před dvěma roky seznámili a jak jsi mi ještě ten den předvedl první český babybox v Praze. Jak jsme spolu pak cestovali po českých babyboxech, na večer na břehu Ohře ve městě Kadaň. Nikdy v životě jsem tak romantické chvíle neprožila. Nic o Tobě nevím, i když se často dívám na Tvoje stránky a na www.babybox.cz. Něco pochopím, něčemu nerozumím vůbec. Porozuměla jsem, že dnes už máte 44 babyboxů a bylo do nich odloženo 46 dětí. Velice Ti fandím a gratuluju.
Jistě víš, že jsme s W. dostali od České republiky darem koně. Viděli jsme jej jen na obrázku, vypadá krásně, ale sám jistě nejlíp víš, jací jsou chovatelé koní. Vady o koni si nechají vždy pro sebe. Dočetla jsem se, že kladrubáci jsou skvělí v zápřeži, ale darovali nám jen jednoho karossiéra. Podle našich zvyků bychom měli mít v kočáře šest koní, a tak nevím, co si s darem počít. Prosím, prosím, mohl bys ke koni zajet a prohlédnout jej zblízka? A napsat mi, jestli je v pořádku?“
Dopis byl dlouhý a nechci jej pochopitelně celý publikovat. Kate musí jistě vyhovět, a tak vyrazil do Kladrub. Dostat se k hřebci nebylo snadné, ale s pomocí svého přítele, pracovníka hřebčína, jsem si nakonec koně mohl osahat vlastníma rukama. Získal o něm i jisté reference. Jistotu ale zdaleka neměl.
Dozvěděl jsem se, že britská královská rodina si starokladrubské koně pořizovat nehodlá. U dvora zapřahají bílé norfolky, typické anglické plemeno, ale jen výjimečně při oficiálních příležitostech. Královská Veličenstva jezdí v kočáře taženém osmispřežím. Královské Výsosti - vévodové a knížata, nekorunovaní příslušníci královské rodiny, mají tradičně v kočáře zapřažené šestispřeží, hrabata čtyřspřeží a baroni dvouspřeží.
Kladrubáky používají od roku 1993 jen na dánském královském dvoře. Dánové koupili osm hřebců a podle potřeby je doplňují.
Darovat jednoho hřebce je nezdvořilost, která jistě nebyla s královským dvorem předem projednána. Obdobně se zachovali na Slovensku, když britské královně Alžbětě II. darovali při její návštěvě v Topolčiankách 23. října 2008 lipického hřebce. Stojí v hřebčíně dodnes...
K podobnému faux pas došlo při návštěvě španělského krále Jeho Veličenstva Juana Carlose I. v České republice v roce 1995. Tehdejší chovatelé starokladrubských koní Tomáš Barták a Jiří Jehlička prezidentu Havlovi nabídli, že králi darují tříletou klisnu Seneca. Ve večerních hodinách 12. července 1995 při procházce královských manželů s prezidentem Havlem po hradčanských zahradách směrem k letohrádku Belveder se náhle z temného křoví vynořil vousatý koňák Tomáš Barták ve smokingu s kovbojským bolem kolem krku, vedoucí tříletou šimlu Seneca narozenou v Benicích. Scéna jako by ji napsal i zrežíroval náš exprezident – dramatik. On byl také jediný, kdo se v tu chvíli usmíval. Na fotografiích lze ve tvářích španělských královských manželů zřetelně rozeznat zděšení. Královna se vzpamatovala dříve a pravou rukou se smířlivě dotkla nosu šimly, o jejíž náladě vypovídaly zřetelně dozadu položené uši. Jaroslav odpověděl Kate diplomaticky a popsal historickou hodnotu starokladrubských koní. Za dva dny vyšly v českých médiích zmatené informace:

Češi zatím Williamovi a Kate místo koně posílají jeho spermie
Kabinet premiéra Petra Nečase (ODS) ve středu schválil svatební dar pro britského prince Williama a jeho manželku Kate. Novináře o tom informoval předseda vlády. Zatím je do Británie vyslán na vyžádání alespoň genetický vzorek, zřejmě spermie hřebce pojmenovaného Favory Alta XXI-30.
Na výslovnou žádost Kate a Williama prý kůň zatím zůstává v ČR. „Na jejich žádost putuje zkumavka se specifickým genetickým obsahem do Velké Británie, tudíž část tohoto hřebce tam bude s předstihem,\" řekl Nečas s úsměvem na tváři.
Důvody tohoto požadavku však zatím nejsou přesně známy. Poslanec VV Miroslav Petráň, který se dostihům dlouho věnuje, Právu řekl, že Anglie si zřejmě touto cestou zjišťuje, zda se jedná o koně plnokrevníka nebo polokrevníka. Pouze plnokrevníci tam totiž mohou běhat dostihy.
„Vláda vyslovila souhlas k bezplatnému převodu starokladrubského hřebce vévodovi a vévodkyni z Cambridge. Bílý starokladrubský kůň bude zatím nadále ustájen v hřebčíně Kladrubech. Jeho hodnota je odhadována na 30 tisíc euro (zhruba 735 tisíc korun),“ uvedl premiér Petr Nečas (ODS).
Nejdřív jsem se zprávě dlouho smál. Pobavilo mě vysvětlení poslance Petráně, že si Anglie ověřuje, zda se jedná o plnokrevníka. Pak jsem pochopil, že za váháním Kate a Williama může stát i moje diplomaticky stylizovaná zpráva. Dopis jsem si sice nechal přeložit od překladatele, nechtěl jsem se před Kate zesměšnit svou ubohou angličtinou, jenže samozřejmě jsem netušil, jestli jsou moje náznaky nejistoty dobře přeloženy a zda je Kate správně pochopila. Ještě štěstí, že česká vláda má teď jiné starosti, než se zabývat koněm zevrubně, uklidňoval jsem se.
Zkumavka s „genetickým vzorkem“ je zřejmě jen zdvořilým oddálením odmítnutí daru oceněného českým státem tak vysoko, že i placení darovací daně by bylo nepříjemnou povinností.
Při poslední aukci v Národním hřebčíně Kladruby nad Labem konané 30. března 2011 bylo nabídnuto 52 koní a z toho prodáno jen osm. Navíc skoro všichni za méně, než kolik byla jejich vyvolávací cena. Nejdráže prodaným koněm se stal čtyřletý hřebec Rudolfo Pastorella vydražený za 8 500 EU, tedy stejnou částku, za jakou byl nabízen poprvé.
Kdybych byl tak nezdvořilý, jako je český stát, mohl jsem věnovat Kate třeba jedno svoje plnokrevné hříbě. Určitě by do dostihových stájí britského dvora zapadlo snáz, než kladrubský šiml mezi norfolky.

Co na to říká ing. Emil Machálek, CSc.

Pro potěšení a jako dárek k dnešnímu svátku jsem poslal předchozí kapitolu svému celoživotnímu příteli Mélovi Machálkovi. Nikdo ji předtím nečetl a tuhle výjimečnost jsem mu samozřejmě k dárku napsal. Odpověď přišla obratem.

> Je to skutečně velmi silný příběh,
> kapitolku jsem přečetl \"jedním dechem\". Je to skutečně velice zajímavé
> a pro Tebe myslím velká pocta, že Tě oslovila vévodkyně. Při té
> hysterii, která byla spojena se svatbou, je to něco fantastického.
> Škoda, že tu korespondenci nemáš v papírové formě (díky existenci
> internetu si již velmi málo píšeme prostřednictvím pravé pošty), byl
> by to velmi cenný dokument. Samozřejmě i mě, který není v oblasti
> chovu koní tak kovaný jako Ty, okamžitě trkl ten výrok \"znalce koní a
> dostihového sportu\" Petráně o plnokrevníkovi. Připadá mi to, jako když
> Bártova blonďatá Kateřina hovořila s Krausem o biomase. Děkuji za
> milý dárek, kapitola je velmi zajímavá a určitě bude mít další
> pokračování, na které se těším. Méla


Úryvek z mé připravované knihy, jejíž název neznám. Jisté je, že se v ní vystřídá románový příběh s autentickými událostmi.

Babydědek Lu

Jindřich Štreit znovu vystavuje!

Je to jen pár dní, co jsem vám přinesl zprávu o dvou výstavách svého oblíbeného fotografa Jindry Štreita a už jsem tu s dalšími třemi.
V Žerotínském zámku v Novém Jičíně má vernisáž 23. května v 17 hodin.
O den později, 24. května rovněž v 17, zahajuje v kostele sv. Josefa při Kapucínském klášteře ve Fulneku.
Za pouhý týden, 2. června v 17 hodin, začíná výstava Štreitových fotografií v Muzeu Sigmunda Freuda v Příboře.
Proboha! Jak to všechno stíhá?!
Lu

Milan Vácha tesá Mistra Hussa!

Můj přítel akademický sochař docent Milan Vácha zvítězil v soutěži vypsané Středočeským národním výborem na realizaci sochy Mistra Hussa na hradě Krakovci. Pochopitelně jsem měl radost! Kdo by taky neměl?! Milan mi dovolil, abych si jej při ztvárnění sochy do hořického pískovce vyfotografoval.
Autorem architektonických úprav okolí sochy je druhý můj přítel Mgr. ing. arch. Rostislav Říha. Ano, ten, jenž je s Milanem Váchou autorem projektu azylového DOMOVA, jehož postavení plánuju na Hájku.

Stránky Milana Váchy - www.milanvacha.cz
Stránky Rostislava Říhy - www.rh-arch.com

Lu

P. S. Milan Vácha mě po přečtení aktuality telefonicky upozornil, že jsem se spletl v počtech. Správně je to - co rána, to dvanáct halířů. Na rohlík v Normě je třeba udeřit paličkou do dláta desetkrát. Jsou-li ovšem zrovna rohlíky v akci.

Klisnička Manacce má měsíc. Ve čtvrtek 19. května vychází DV 53

Tak jsem ji dnes ráno vyfotil, abych se s vámi, milí čtenáři, podělil a abych měl do své další knížky. Jak se bude jmenovat? To ještě nevím.

Aktualita od Karla Sýse

„Drahé lístky mají Pražany motivovat“, četli jsme. Aby chodili pěšky? Aby jezdili na koních? Aby ucpávali ucpané ulice auty? Aby řekli dědkovi a bábě, ať si neválejí osmdesátileté šunky a koukají taky platit? Nebo aby vzali sudlice a cepy a vymlátili tu chátru, co si vozí šunky v mercedesech, z radnice?

Cena pro Jiřího Žáčka!

Porota Ceny Jána Smreka sa rozhodla udeliť tohtoročnú prestížnu Cenu Jána Smreka 2011 dvom českým básnikom za ich celoživotné básnické dielo, s prihliadnutím na ich tvorivé aktivity pri šírení slovenskej literatúry v Českej republike: Jane ŠTROBLOVEJ a Jiřímu ŽÁČKOVI. Obidvaja básnici sa svojou tvorbou zapísali do dejín českej literatúry ako obnovovatelia tradície drsného i spevavého verša v modernej poézii, tragiky i triumfu života, ako tvorcovia nezabudnuteľných básní, metafor a obrazov.

Cenu Jána Smreka, ktorá pozostáva z plastiky "Ego" od sochára Dalibora Baču a diplomu, prevezmú laureáti 5. septembra 2011 v Bratislave počas malej slávnosti na záver literárneho podujatia v rámci Medzinárodného literárneho festivalu Jána Smreka.

Cena Jána Smreka ako prejav uznania veľkým svetovým básnikom sa udeľuje od r. 1998. Jej laureátmi sa stali napr. Tomas Tranströmer, Ludvík Kundera, Gennadij Ajgi, Reiner Kunze, Friederike Mayröckerová, Pia Tafdrupová či Mateja Matevski.

Za porotu Milan Richter, jej predseda a zároveň riaditeľ Festivalu Jána Smreka

Jindra Štreit vystavuje!

Jindřich Štreit, jehož fotografie hluboce obdivuju, vystavuje od 10. do 31. května v Galerii Octopus v Rýmařově. Vernisáž se koná 14. května v 16 hodin. Současně vystavuje pod názvem Příběhy venkova v Galerii v Podkroví na farmě Hlubočec. Vernisáž je 13. května v 17 hodin. Jindřich Štreit spolu s Robertem Vanem budou besedovat s návštěvníky v Domě kultury v Kroměříži 16. května v 16.30. Je mi ctí, milý Jindro, že Vaše fotografie jsou i v Divokém víně.
Lu

Alenka Kučerová měla narozeniny!

Grafička a výtvarnice Alenka Kučerová oslavila 28. dubna svoje 76. narozeniny. Přijel jsem s kytkou a za odměnu mi Alenka předvedla svoji současnou tvorbu. Nemyslím si zrovna, že by měla vyšívat, navíc je to hrůzostrašně pracné, obraz má statisíce stehů, ale od Alenky je skvělé všechno!
Lu

Ultras jako kladní hoši

Nejsem žádny velký fotbalový "fan", vlastně vůbec nejsem velký znalec fotbalu. Fotbaloví ultras jsou mi protivní a děsí mě- snad není nic horšího než bezdůvodná hrubost.Virvál na stadionu Slavie však docela chápu - mám dojem, že v historii patálií s fanoušky to bylo poprvé, co bylo právo do jisté míry na jejich straně.Podle mě to nebyl výbuch samoúčelného násilí, ale oprávněné frustrace.

Nikdy jsem Slavii nefandil, ale statečný boj jejích hráčů navzdory tomu, že hráli už řadu měsíců zadarmo a neměli mezi sebou velká jména, mě dostal. Copak to nebylo úžasné, že se tým v této situaci dokázal vzchopit a bojovat o pohárová místa?

Jenomže funcionáři za zády fotbalistů předváděli nepěknou hru. Zatímco na trávníku se kopalo jako o život, v zákulisí se spekulovalo a kombinovalo s jediným cílem, jak si namastit kapsu. Je pravda, že fanoušci svým anarchistickým chováním způsobili, že zápas, který mohl být z hlediska pohárových šancí klíčový, bude asi kontumován. Myslíte si však, že kdyby zůstali tiší a pokorní, že by ligová komise Slavii do dalšího roku ligy pustila? Zjevně ne. Copak to byly "fans", kdo můžou za stomilionové dluhy a čachry kolem vlastnictví nejstaršího českého klubu?! Možná že je proto dobře, že k této fanouškovské revoluci Slavie došlo.Kausa Slavie se tak dostala z kuloárů fotbalových institucí a podivných firem na světlo.A třeba se díky tomu konečně rozhoupou ti, kdo mohou Slávii opravdu pomoci.
Matěj Kouba

Pax Usáma

V Pakistánu byl zabit arcilotr Usáma. Pokud to byl skutečně strůjce newyorského masakru z 11. září 2001, dostal co si zasloužil, o to nic. Stejně je ale zvláštní, jak to proběhlo. Ve městě, které je takřka satelitem Islámabádu, hlavního města amerického spojence, který není s nikým ve válečném stavu ani tam neprobíhá otevřená občanská válka, zaútočilo americké komando se čtyřmi vrtulníky. Jeden prý měl poruchu, tak ho Američani sami zničili. (Tato formulace se u amerických zásahů objevuje podezřele často, buďto má americká technika značnou poruchovost, nebo americká armáda nerada přiznává ztráty.)
Akce proběhla za použití těžkých zbraní a trvala čtyřicet minut, byla to tedy regulérní bitva.
Máte z toho dobrý pocit? Fandové Ramba jistě. Přiznám se, že mě ale krapet znepokojuje představa, že by se nějaký gauner, který podobně naštval Amíky, usídlil třeba v Kutné Hoře. Taky by na něj naši ctění přátelé poslali po zuby ozbrojenou jednotku a bylo by jim jedno, že zasahují v suverénním státě, který je navíc jejich spojencem? A o civilní oběti by prohlásili, že se k tomu holt připletla jako živý štít? Asi jo. Jen nevím, jestli takové uplatňováni Pax Americana jde dohromady třeba s Chartou OSN. A jestli je to ještě Pax.
Matěj Kouba

Leopold F. Němec o Usámovi

Jak to vidí ubohý civilista.

Co jsem četl v tisku. Pakistán světu desetiletí lhal, že u nich Usáma není. Jenže Američanům neunikl třípatrový dům s mimořádnými bezpečnostními opatřeními, extrémní ostrahou, dvěma bezpečnostními branami a minimem oken, připomínající nedobytnou pevnost (viz foto). Američany však zmátlo, že obyvatelé nevynášejí odpadky.

Rambo se naštval, vzal asi dvacet chlápků (specielní komando) a celou širokou oblast neprodyšně uzavřeli (podle svědectví místních obyvatel). Usámův dům, obehnaný 3,6 až 5,5 metrů vysokým plotem (viz foto) však neměl telefon ani internet, jenom satelitní přijímač na ČT24 a Novu (viz foto).

Zbytek komanda za podpory čtyř vrtulníků tuto pevnost zcela nečekaně přepadl. Pevnost, kterou bránili tři chlápci a jedna ženská v litém boji dobili a zapálili. Ohýnek, který vysílalo několik televizí, byl založen tentýž večer, jako v Čechách ohně při pálení čarodějnic.
Blesková akce a ukrutná řež trvala neuvěřitelně krátkých 40 minut. Během této krátké doby si pakistánská armáda ani policie ničeho nevšimli, jen místní obyvatelé během oněch čtyřiceti minut zaslechli pár výstřelů.
Tento majstrštyk amerických mariňáků pozorovali na hradbách 800 metrů vzdálené pakistánské vojenské akademie míru a Američanů milovní islámští kadeti a jejich zkoprnělí velitelé. Vyučovací hodina trvala obvyklých 45 minut.
Po malé přestávce na cigaretu amíci naložili Usámu bin Ládina do vrtulníku, celou neprodyšně uzavřenou oblast uvolnili a ve zbývajících neporouchaných vrtulnících přes celý Pakistán v klidu odletěli k nejbližšímu moři (2500 km).
Obřadně omytou mrtvolu důstojně (podle islámských zvyků do 24 hodin) pohřbili v moři, protože na Guantanámo je to daleko. Tyrana tak stihne stejný osud jako Hitlera. Donekonečna se může spekulovat, že žije někde v jižní Americe.

Leopold F. Němec

Co vídá vydavatel Divokého vína na jaře z balkónu

Jabloně rozkvetly letos o něco dřív. I ta stará se ztrouchnivělým kmenem před domem - možná už naposledy. Koně vybíhají kolem půl desáté do výběhů. Idylka velmi zdánlivá...

Lu

Komu prospívá agentománie

Co pořád všichni mají s těmi odposlechy, s fízlováním, s tajnými videonahrávkami? Kdo všichni? Naši bohunemilí politikové. S pokryteckým pohoršením povykují ve všech médiích a tváří se, jako že nás chrání před zlými bezpečnostními agenturami.
Hovnajs, jak pravil Otec Ubu. Když potřebují, pošlou na nás všecky fízly, které mají pod palcem. Jim vadí, když někdo monitoruje jejich zákulisní kontakty s podsvětím, jejich lobistické rejdy, velkokoaliční čachry a všemožné lumpárny, jejichž zveřejnění by ohrozilo jejich tajnosnubné kariéry.
Ano, fízlovat řadové občany je zločin, ale monitorovat politiky je žádoucí. Policie by to měla mít v popisu práce. V této banánové republice prolezlé korupcí nemají politikové žádné právo na soukromí. Pokud ho chtějí mít, ať nechají politiky a pěstují brambory, učí děti nebo si třeba otevřou nevěstinec.
Dáte při příštích volbách svůj hlas politikům, kteří odmítají veřejnou i neveřejnou kontrolu svých aktivit, anebo je pošlete do důchodu?
Jiří Žáček

Velký pátek

Lotr na pravici, lotr na levici
Nic nového, a tak zapálím ti svíci...

Vše nejlepší k Velikonocům přeje čtenářům Divokého vína

Dušan Spáčil