literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Zeptal jsem se Evy Kantůrkové, co říká zprávě uveřejněné na www.irozhlas.cz

Dík za informace. Dalo se čekat, že se kolem Karla Sýse strhne vřava, netušila jsem, že tak velká. Pokud jde o cenu prezidentovi, nekomentuji to, Petr Žantovský i Karel Sýs museli vědět, proč to dělají. Vy znáte dopis jistě skupiny spisovatelů, kteří se zastali Sýsovy poesie, zdánlivě se tím dostáváme do politického mlýna, ale dohodli jsme se, že dopis pošleme; jde v něm o stanovisko zásadní, a ne pouze o dajli či nedajli medajli.
E.K.

Byl Einstein rasista?

Skandální pověst získala čerstvě vydaná kniha Travel Diaries of Albert Einstein. Jsou to skutečné soukromé deníky A. E. z cest po Asii. O problematickou popularitu knihy ve světě, tedy hlavně o zdvižená obočí feministek a jiných nových moralistů, se postaral její editor Zeev Rosenkrantz, který privátní zápisky slavného vědce opatřil omáčkou o tom, jak tento svazek přináší důkazy o tom, že autor teorie relativity a příkladný humanista byl vlastně rasistou a misogynem! A v čem by Einsteinovo provinění mělo spočívat? Dovolil si – čistě pro pro svou soukromou potřebu - učinit třeba takovéto poznámky. O Číňanech: "...dokonce i ti, kteří jsou zvyklí pracovat jako koně, nikdy nevyvolávají dojem uvědomělého utrpení. Zvláštní stát podobný stádu [...] kde lidé jsou častěji víc automaty než lidmi." O lidech v Colombu na Sri Lance: "...žijí ve velké špíně a je cítit značný zápach na nejzákladnější úrovni..“ Nebo ještě jednou o Číňanech: „Všiml jsem si, jak malý je rozdíl mezi muži a ženami; Nechápu, jakou osudovou přitažlivostí disponují Číňanky, které zaujmou příslušné muže do takové míry, že se tito nemohou bránit proti hrozivému požehnání potomstva...
No, fuj, jak se ten Einstein přetvařoval a hrál si na lidumila, co? Jestlipak si ale Rosenkranz a jeho „followers“ uvědomují, že jim je houby do toho, co si Albert psal sám pro sebe, že mu nechutně lezou do soukromí? A navíc, že postrádají smysl pro ironii a humor, kterého měl geniální fyzik vrchovatě?
(ds)

Zpráva Karla Sýse!

Vyšla mi nová kniha vlastním nákladem - pokračovatel Bordelů - U snědeného státu. Zdraví Karel Sýs

Narodilo se u mne 176 hříbat, vydal jsem 153 čísel Divokého vína a do babyboxů bylo odloženo 171 děťátek

Za 43 let, kdy chovám koně, se u mne narodilo 176 hříbat. Za 13 let, kdy provozuju babyboxy, bylo do nich odloženo 171 děťátek. Mohlo by se zdát, že vydávat Divoká vína je nejpracnější a nejsložitější. Navíc je vydávám už 54 let. Pokud bych ovšem z Divokého vína vytvořil týdeník, rychle by se dostal na špici. Vypadá to, že sbírat nechtěná děťátka je snazší. Nemýlím-li se, v roce 2018 překročí počet odložených dětí počet narozených hříbat. Ach jo.

Píše mi Olin Damborský!

Milý Lu, čtu v Divokém víně o básníku Karlovi Sýsovi... Piráti se zalekli nemístné kritiky na Karla... Je to škoda, že nedostane vyznamenání, rozhodně si to za svou skvělou tvorbu zaslouží. Vždy to byl můj velký vzor a rád jej čtu! Jeho básně jsou skvělé, metafory neotřelé a sugestivní... A že má jiný politický názor? To přece může mít každý a kolik je tady politických stran a každá má jiným program a stanovy. Proto jsme demokratický stát, že uznáváme i jiné politické názory druhého... i když se to děje málo... Srdečně Olin Damborský.

Všechno jinak! Za 13 let 171 děťátek! Malá Marie v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří

Holčička se v brněnském babyboxu objevila ve 22:47 ve čtvrtek 31. května. Na přiloženém lístku je „Marie 17. května“, tedy zřejmě datum narození. Pupek nic moc a smrdí od cigaret, oznámila mi sestřička, jež děťátko vyjmula z babyboxu. Zdeněk Juřica mi poslal video, na kterém Maruška mává ručičkama, a sestřička mě ujistila, že vypadá zdravě. Na sobě měla bodýčko a byla zabalená v peřince. Marie je sedmnácté brněnské děťátko a posunula skóre holčičky v. kluci na 98:73. Marušku viděl už i lékař ve službě Petr Lavický, jenž byl ve chvíli nálezu u porodu, holčička je v pořádku. Petr Lavický je absolutním rekordmanem v počtu ošetřených odložených děťátek. Z brněnských sedmnácti jich osobně jako první lékař vyšetřil 15. Ať žije Marie! Ať žije doktor Petr Lavický! Babydědek Lu

Roštěnky a čudlíky

Nedávno jsem byl na koncertě Jana Buriana. Zazpíval tam i svou starou písničku, o tom jak s potěšením kouká na holky v tričku. Tu, jak v ní v refrénu hlesne „a všechny bez !!!.“ Současné mladé publikum se přiměřeně frivolně zasmálo a to včetně několika dívek ve velmi sexy tričkách. Ale ani jedna Honzu úplně nepotěšila – na módních přehlídkách sice chodí teď modelky klidně „do půl těla“ , erotické stránky na webu už nejspíš znají i žáčci v čtvrté obecné – ale nosit T-shirt s půvabně trčícími „čudlíky“ (termín jednoho kolegy novináře) to si zřejmě žádná současná roštěnka netroufne. Jo milé děti – vy máte určitě představu v jak sterilně úzkoprsém světě jsme v našem mládí žili. V jistém směru je ale opak pravdou. Vážení puberťáci – dovedete si vůbec představit jak eroticky inspirativní bylo v takovém horkém červnu 1985, kdy všechny krásky byly v mini nebo šortkách a v tričku „bez“ ,třeba jen cestovat metrem?
(ds) Foto Ludvík Hess

170. děťátko v babyboxu ve Slaném!

Slánský babybox na své první děťátko čekal přes sedm let. Sloužící doktorka Veronika nebyla příliš sdílná, a tak jsem se z důvěryhodných zdrojů dozvěděl, že holčička je na první pohled zdravá, zřejmě novorozená, oblečená do bodýčka a místo plenky dostala na cestu utěrku. Výjimečné je, že holčička není úplně bílá, rozumíte-li mi. Děvčátko je osmým letošním děťátkem a skóre holky versus kluci zvýšila na 97:73.
Ke slánskému babyboxu mám osobní vztah. Otevíral jsem jej 3. února 2011, v den 90. narozenin své maminky Jaroslavy, která se narodila pouhých 10 km od Slaného – v Libušíně. Ze Slánska pochází taky mí předkové – Durasové a Dundrové. Otevíral jsem jej s primářem dětského oddělení MUDr. Oldřichem Doubravským, který už odešel do důchodu. Tak jsem mu radostnou zprávu zatelefonoval. Aha, jak jsem holčičku ze Slaného pojmenoval? Přece Jaroslava!
Babydědek Lu

Při Sýsových básních se tajemníci propadali do kanálů

"Pro mne znamenala v osmdesátých letech tři jména - Sýs, Šimon a Žáček neuvěřitelně inspirativní, kreativitou prýštící studnici naprosto nesocialistické poezie vášnivých kritiků všední šedivosti, stydlivých pornografů společnosti. Básní hrajících si s jazykem erotické hry, básní při kterých se červenaly i otrlé slečny a okresní tajemníci se propadali do kanálů nočního města.Pokud ten pán má dostat metál za celoživotní dílo, dostane ho právem."
Štěpán Kotrba

Co ke slovům Piráta profesor Milan Nakonečný..?

Kultuttrégři vyšli ven
z pražských kaváren
vidno tu zas tvůrce značek
duchovních to velesraček

Sýs: Dajli mu tu medaili?

Za co se u nás dávají „medaile“? Určitě za hrdinství, za statečný rozhodný čin. Ale protože hrdinů zas tak moc není, také třeba za to, jak vyznamenaný prospěl prací vlasti a světu. A když jsou mezi adepty ocenění umělci, vědci či podnikatelé, vyznamenání se propůjčují i za vytvoření mimořádného díla...
Musí mít ale laureát k udělení vyznamenání správné politické přesvědčení? Myslel jsem, že už ne, ale komická scénka s politiky, kteří nejprve schválili nominaci básníka Karla Sýse a pak ji kvůli jeho komunistické minulosti i přítomnosti vzali zpět, mě přesvědčila, že se v tomto směru moc nezměnilo. Ano, i dnes zřejmě platí, že můžete být ve svém oboru sebelepší, pokud však politicky nestojíte na správné straně, na státní ocenění nemáte nárok. Ideologicky nám to v posledních dnech vysvětlil třeba i takový borec jako Miroslav Kalousek. Moc se to ale obvykle ani nezdůvodňuje. Prostě stačí třeba říci, že dotyčný byl vyznamenán už za Husáka. „Fuj, to musí být stvůra,“ zvolá kavárna a spol. Že by už tehdy za totáče mohl být oceněn i proto, že něco uměl?! Proboha ne, taková úvaha je z Marsu, honem na ni zapomeňte.
Mimochodem, nejvíc tohle hnutí za ideologickou čistotu medailí kypí v diskusích na sociálních sítích. Jeden pán se dokonce vytočil nad Sýsovou nominací do té míry, že si na facebooku ulevil: „Karel Sýs je mnohem horší a cyničtější vic slizkej a větší zrádce než Karel Čurda-budiz jejich jméno zapomenuto!“ Toto podivuhodné přirovnání mě zaujalo natolik, že jsem autora, který je literát a učitel tvůrčího psaní na gymnáziu, vyzval, aby mi vysvětlil, koho, že to Sýs zradil, a kdo kvůli tomuto básníkovi přišel o život, pokud je jako Čurda. Odpovědi jsem se pochopitelně nedočkal. Ani nemohl – k básníku Sýsovi je možno mít četné připomínky, ale autora názorově tak konzistentního jako je on, aby čtenář pohledal. Ne, Sýs není žádný převlékač kabátů. A zároveň je to muž, kterému víc než jiným leží na srdci věci veřejné. Není to pro kandidáta vyznamenání dobrá kvalifikace?
Dobrá, ale jak jinak to ten pan učitel s tím Čurdou a Sýsem myslel? Napadá mě jen jeden další výklad – Sýs zradil „zájmy národa“ nebo alespoň „zájmy kulturní elity tohoto národa.“ Ale to už je verze, se kterou by se zmíněný kritik básníka určitě ztotožňoval nerad – zní to totiž nejen jako tvrzení poučené nejen totalitou, ale rovnou i českým nacismem. Jako člověk, který má Sýse hodně načteného, vás nicméně mohu ubezpečit, že ani národní zájmy nejsou básníku Sýsovi cizí – už proto, že tu máme málo poetů s tak dokonalou češtinou, jako má Karel.
Rozumějte mi ale dobře. Docela dobře chápu, že existují lidé, kterým levicoví autoři jako Karel Sýs leží v žaludku. Rozhodně si proto nemyslím, že by měli nad jeho nominací jásat i ti, co jsou docela jiného přesvědčení. Že by ho neměli kritizovat. Jen bych si moc přál, aby tito arbitři kromě kritičnosti k jeho politickým postojům byli schopni uznat i jeho kvality. Třeba že je to i v evropském měřítku mimořádný autor. Básník, který celoživotně odevzdává dílo velmi humanistické a kvalitní a jeho imaginace je geniálně osobitá. Chtěl bych, aby kritici při vší kritičnosti pochopili, že vzhledem k tomu, že tu máme „tu demokracii“ - neexistuje důvod, proč by nemohl být vyznamenáním oceněn i autor se znepokojivě neortodoxními názory.
Dušan Spáčil

Milý Kájo, osobně Ti vyznamenání nemohu doporučit. Ludvík

Ahoj Luďku,
následující zpráva tě bude určitě zajímat, protože si to zažil na vlastní kůži.
Zdraví Méla Machálek

Pirát Pikal se omlouvá za podporu pro vyznamenání komunistického básníka Sýse

Pirátský poslanec a místopředseda Sněmovny Vojtěch Pikal se na sociálních sítích omluvil za to, že jeho strana podpořila nominaci komunistického básníka Karla Sýse na státní vyznamenání.

Mezi lidmi, které poslanci prezidentovi Miloši Zemanovi v pátek navrhli na státní vyznamenání, jsou třeba snowboardistka a lyžařka Ester Ledecká, fotbalový brankář Petr Čech, velitel protinacistické odbojové organizace Obrana národa Josef Bílý a právě i Sýs. Seznam čítá celkem 28 jmen. [celá zpráva]
Poslanci hlasovali po jednotlivých jménech. Když došlo na Sýse, byla pro kromě zástupců ANO, SPD, KSČM a ČSSD i většina Pirátské strany (výsledek hlasování zde).
To neuniklo pozornosti médií a lidí, kteří začali o návrhu diskutovat na sociálních sítích. Začali připomínat, že levicový básník sbíral úspěchy a pocty již za komunistického režimu.
Pikal se za hlasování v sobotu omluvil. „V předloženém medailonku u pana Sýse nebylo nic, co by nasvědčovalo tomu, že je nutno zbystřit. Omlouvám se tedy, že jsem si dostatečně neprověřil všechny kandidáty,“ napsal na Twitteru.
„Nutno však zmínit, že za nominací pana Sýse stojí úplně jiné strany a poslanci, a to zcela vědomě, nikoliv omylem,“ dodal.
Šéf poslanců TOP 09 Miroslav Kalousek na Twitteru uvedl, že za návrhem stojí komunistický poslanec Leo Luzar.
„Ve svém prvním funkčním období vyznamenával Zeman normalizační bolševiky z vlastního rozhodnutí. Teď už to bude moci dělat na doporučení Sněmovny. Pokrok nezastavíš,“ napsal Kalousek.

Zdroj:
www.novinky.cz/domaci/473190-pirat-pikal-se-omlouva-za-podporu-pro-vyznamenani-komunistickeho-basnika-syse.html

Cesta básnickým mořem

Současná česká poezie je malé moře. Tím nechci říci, že by to byla nádrž extra hluboká – jsou sice tací, kteří v ní halasně hlubiny oznamují, ale i jiní, kteří tvrdí, že živé vody je tam jen po kotníky.
Taky si mnozí stěžují, že je už moc dlouho poklidná jak Tálínský rybník. Jiní - její příznivci - ovšem namítají, že uvnitř najdete velryby i kosatky. „A až ty jednou vyplují na povrch, bude to stačit na pořádnou bouřku!“ prorokují.
Co si o tom myslím já osobně? Nevím. Že by se dal čekat zrovna velký mazec, to se mi nezdá. Spíš bych to tipoval na lehké vlnobití. Ale že přijde, mi připadá docela pravděpodobné. Byť v knihkupectvích poezii skoro nepotkáte, jako pořadatel „osvětových“ literárních čtení zjišťuji , že básničky píše už zase kdekdo a mnohdy to jsou autoři velmi talentovaní. Jenže najít je a zařadit! A podnítit zájem čtenářů o ně. To je ovšem úkol docela složitý.
Příměr o moři jsem zkrátka použil hlavně proto, že břehy této spousty často spíš jen tušíme. Nové básnické knihy vycházejí po pár kusech a mnohdy vlastním nákladem. V obchodech skoro nejsou- za to jich vyjdou stovky ročně. Ten kdo by si chtěl o nich udělat zasvěcenou představu aby měl na pátrání hodně času a také pohromadě slušnou částku. Což obvykle nemá, protože tak jako se neuživíte psaním poezie, neuživíte se ani psaním o ní.Takže i když je to moře možná mělké, utopit se v něm je možno velmi lehce. Tím spíše, že existuje i dost autorů sázející spíše na klubovou recitaci nebo internet než na knihy.
Ale nechci nadužívat lacinou mořskou metaforu. Celé to píšu proto, abych pochválil ty, co tomuto chaosu dávají alespoň mlhavé hranice. Kdysi to bývaly třeba literární časopisy, ty však díky novým mediím ztrácejí rapidně na síle – řada jich i popadala. A i ty nejtradičnější se stávají spíše skupinovou záležitostí. Literární noviny, Tvar či Revolver Revue budiž trochu smutným příkladem. Situaci dále atomizovaly nejrůznější literární a čtenářské weby. Vlastně je to hezké hemžení – ale kdo se v tom má vyznat?
Myslím si proto, že docela významnou směrovkou, byť také svým dosahem omezenou, mohou být alespoň antologie. I v těch by ale neznalý člověk potřeboval něco jako specifický kompas, aby se pořádně orientoval. Vychází třeba antologie Nejlepší české básně roku – jsou to však opravdu nejlepší básně, nebo jen subjektivní výběr?! Objektivně vzato, b je správně. Docela zajímavým, byť kontroverzně vnímaným počinem je i pravidelně vycházející antologie, kterou vydavá básník Vladimír Stibor. Ta loňská představuje rovnou stovku básníků, to už je docela impozantní počet! Tato publikace však naráží spíše na nevýběr – může do ní prakticky každý kdo přispěje. Vedle dobrých básní tam proto najdete i dost grafomanské příspěvky. Své plusy minusy mají i další sborníky. Problémem třeba bývá politická orientace – ti „co spolu mluví“ mezi sebe přece nepustí žádného cizáka s protivnými názory. Tohle sektářství přitom najdete vpravo i vlevo
Dle mého by proto k zmapování české poezie měla pravidelně vycházet reprezentativní antologie založená na objektivně určených základech. Třeba na bázi nějaké organizace, která odloží ideologická měřítka, ale zachová měřítka kvality. Letos se o něco takového pokusila Obec spisovatelů ve spolupráci se Spolkom slovenských spisovatelov. Výsledkem je antologie 18 českých a 18 slovenských autorů Refrény času. (Zasvěcenými editory byli za českou část Lydie Romanská, za slovenskou Štefan Cifra).
Vzhledem k širokému spektru literárních organizací a spolků, a tím danému omezenému vlivu Obce i Spolku, bude i určitě tato kniha obviněna z nereprezentativnosti. Podle mého názoru je to ale určitě publikace, která naznačuje správnou cestu. Výběr autorů se totiž jeví uvážlivý a multigenerační. A zahrnuje autory bez pohledu ideologickými brýlemi – do knihy se vešli jak básníci vyloženě levicového zaměření (Jiří Žáček,Eva Frantinová) tak i třeba teolog působící v emigraci Theofil Halama. Výběr poetů netrpěl také žádným prago- či bratislavocentrismem – jsou v něm básníci ze všech koutů obou republik.
Knížka vyšla k letošnímu stému výročí založení společného státu Čechů a Slováků, které právě umožnilo uskutečnit v ní laskavou konfrontaci českých básníků nejen mezi sebou, ale i se slovenskými kolegy. Právě toto knižní setkání se slovenskými literáty mi mimochodem přišlo na antologii Refrény času nejužitečnější. Obě naše národní kultury totiž začínají mít stejný problém – existuje vážné riziko, že je pohltí oceán globalismu. Společně mu ale můžeme lépe odolávat.
(ds)

169. děťátko v Přerově, sedmé letošní!

Je to novorozená holčička, na první pohled zdravá a hezká, oblečená. Pupečník má ošetřený dámskou sponou do vlasů, sdělila mi po telefonu MUDr. Ilona Novotná z Nemocnice Přerov. Spona do vlasů na pupečníku, to tu ještě nebylo, povídám. Holčičku jsem tedy pojmenoval Ilonka taky proto, že ve studiu DEGAS pracuje Ilonka Málková, která se se Šimonem Blablou už víc jak deset let podílí na našich tiskových materiálech a webových stránkách.
Ilonka je sedmé letošní děťátko, třetí přerovské a skóre holky versus kluci zvýšila na 96:73 a 56. miminko nalezené v babyboxech zřízených za korunky Nadace Komerční banky, a. s. - JISTOTA, jejíž hlavní protagonistkou je Sylva Floríková, předsedkyně správní rady. Nadace má ve svých dvaceti babyboxech celou třetinu odložených děťátek, to už o něčem svědčí.
Ať žije Ilonka! Ať žijí Ilonky všechny tři! Ať žije Sylva - jedeme spolu ve čtvrtek 10. května otvírat babybox v Nemocnici Jihlava, kde nám Nadace JISTOTA pomohla vyměnit starou bedýnku za babybox nové generace.
Babydědek Lu

Karel Kryl napsal i Kníšku

Přemnozí to o něm věděli: Emigroval na podzim devětašedesátého a než emigroval, stačil v tehdejším Pantonu vydat svoji první dlouhotrvající desku. Přece Bratříčku, zavírej vrátka.
Pravdaže je řeč o Karlu Krylovi (*1944). O tom Karlu Krylovi, který ještě nestačil dostudovat Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni a už měl na svém autorském kontě něco básní a něco písňových textů. Rozpomínáme se i na to, že s první LP gramodeskou stačil pod shodným názvem připravit k vydání knižní debut (sborník textů) - jehož tisk byl ovšem zakázán, a tak svazek vyšel až ve dvaasedmdesátém: ovšem v Kolíně nad Rýnem a přejmenován na Kníšku Karla Kryla. Obsahovala autorovu tvorbu z období 1960 - 1971, a když po letech konečně vyšla i v Čechách (1990), bylo to v nákladu 100 000 výtisků. Nastojte, takový Divný kníže už v ten čas působil jako umělecká relikvie z časů dávno, dávno minulých: "Měl pendrek místo práva / a statky pro gardu / v níž vrazi řvali sláva / pro rudou kokardu / On lidem spílal zrádců / psal hesla do podloubí / v nichž - podle vkusu vládců - / lež s neřestí se snoubí" (viz pátá sloka).
Žeň Krylova celoživotního tvoření je nepřehlédnutelná. Vedle gramodesek a kazet jako byly Maškary, Rakovina, a vedle Karavany mraků také Carmina resurrectionis a Plaváček, když konečný účet uzavřely Ocelárna (1987) a Dopisy (1988), vydal živoucí symbol politického vzdoru tiskem též Sedm básniček na zrcadlo (1974), Pochyby (1977), (Zpod stolu) sebrané spisy (1978), Sedmnáct kryptogramů na dívčí jména (1978), Slovíčka (1980), Z mého plíživota (1986), Amoresky (1982) a nakonec Zbraně pro Erató (1987).
Dnešní jen velmi letmou reminiscenci nemožno uzavřít jinak než pomyslným zapěním Krylova dávného, bože, už tak dávného šlágru: "Chodili okolo kostelních portálů / ulice spěchaly odněkud nikam / Míjeli neony večerních lokálů / Asi se divíte proč to tu říkám / Dva lidé v ulici nebyli z Verony / Chodili okolo setmělých oken / vzali se za ruce hráli si na zvony / hráli si na zvony / a byli spolu // Dva roky později v ulici sněžilo / Na ruce s prsteny padaly vločky / Vedli se pod paží Město je střežilo / bílé jak kožíšek angorské kočky / Dvojice pomalu vešla pak do domu / Na okna vzápětí záclony spadly . . . / Verona vskutku už nechybí nikomu / Nechybí nikomu / z těch kdo jsou spolu // Dál chodí okolo milenci mlčící / Vítr jim ze světel pletence uvil / Chodí a nevidí ulice běžící / jako ti dva lidé o nichž jsem mluvil / Vídám JI vracet se z půlnočních dýchánků / Jeho zas v hospodě u sklenky režné / Před lidmi dále si říkají - Milánku - / Proč vám to říkám? / Vždyť je to tak běžné . . ." (Romeo a Julie)

Miroslav Vejlupek - Čerchovský

Michal Černík zve!

Pozvání na poslech mých zhudebněných veršů pod názvem Smlčení, hudbu složil a nazpíval Rostislav Haša.

www.youtube.com/watch?v=GcIT8VLncUc

Michal Černík

 

Výstava Jindřicha Štreita

Světlo víry a naděje
U příležitosti oslav 15. výročí vzniku samostatné České republiky v roce 1993 vzdáváme touto výstavou poctu jednomu z našich nejlepších fotografů, Jindřichu Štreitovi, který život českých občanů kontinuálně dokumentoval, společenský vývoj kriticky nahlížel a zvěčnil svou tvorbou.
Výstava sestává z jeho archivních i dosud nepublikovaných prací, v konfrontaci života lidí v městech a na venkově před revolucí a po ustavení České republiky v režimu liberální demokracie. Ukázky z cyklů, jež se před námi retrospektivně a chronologicky odvíjejí, nesou jen názvy původních destinací, jako Olomoucko, Vítkovicko, či okolí Ostravy apod., kromě názvů hlavních měst. Jako celek však vyjadřují všelidské projevy víry a naděje, jež za všech dob a okolností umírají jako poslední.
Naděje a víra spolu úzce souvisejí, ne vždy se však směly náboženskou formou svobodně vyjadřovat. Je typické, že vždy, když v dějinách došlo ke zhroucení základních křesťanských hodnot, společnost odhlížela od náboženství, a poté, v touze po jejich obnovení se k němu znovu přikláněla. To platilo jak v době krutých válek a represálií, tak v mírové době obnovování lidských práv, měřítek a vzájemných vztahů. Naši historii postihla tato zkušenost několikrát, o to silněji, oč tu byla prosazována totalitní moc a tyranie komunistické ideologie. Ti, kteří nesli svou kůží na trh, to také na vlastní kůži pocítili, jako Jindřich Štreit se svou zkušeností vězení, zákazem učitelského povolání a pracovního omezení, kdy mu fotografie byla jediným prostředkem svobodného výrazu a seberealizace.
Světlo, které vznik fotografické momentky podmiňuje, není jen technického či fyzikálního rázu, ale je i duchovní, spirituální. Je osvícením našeho rozumu a naší citlivosti, poukazuje na groteskní a kruté podoby lidského života, poeticky i s humorem. Je to skutečné světlo víry a naděje, jež se v životě člověka nevytrácí, ale trvá. Provází také samotného autora na jeho cestě k zachycení významných stop nelehkého lidského bytí. Také proto jsou jeho fotografie nikoli barevnou výpovědí, ale černobílou, založenou na líci i rubu pojetí svobody a na kontrastech osvícení a tmářství v našem duchovním bytí. Zážitek svobody tu však hraje základní roli, příkladně jako konopí, jež konzumentu přináší pocitovou blaženost, avšak v procitnutí i tělesnou újmu, nebo jako u bezdomovce je opojným pohledem na hvězdné nebe a zároveň skutečností, že k nanebevzetí již má velmi blízko.
Lidé jsou světlem světa, praví náboženská víra.Světlo je však také symbolem moci a boží lásky, kromě toho, že nám zprostředkovává umění. K poselství vystavených fotografií dodává ještě bible - neztrácejme nikdy naději, světlo věčné ať nám svítí.

Vlasta Čiháková Noshiro

 

168. děťátko v babyboxu, šesté letošní, sedmé pardubické!

Pardubický klučík vstoupil do nového života v 18:20 jako zcela novorozený s chudou výbavičkou - byl zabalený do černého trička s nápisem RUN TOUR. Doktor ve službě mě potěšil, že klučík vypadá na pohled zdravě. Skóre kluci versus holky upravil na 95:73.
Původní starou bedýnku na nechtěná lidská mláďata v Pardubicích jsme zřídili v roce 2008 a před dvěma roky jsme ji vyměnili za babybox nové generace z dílny Zdeňka Juřici, MONTEL, Náměšť nad Oslavou. Chlapeček je druhým děťátkem odloženým do nového babyboxu. Ruce ženy, jež jej do babyboxu ukládala na fotografii interiéru bedýnky, která mi došla do počítače, se snažily chudou výbavičku upravit co nejlépe.
Klučíka jsem pojmenoval Pavel Toulec po svém příteli, jemuž jsem za mnohé vděčný, volal mi zrovna ve chvíli, kdy jsem potřeboval psát tuto zprávu, aby mi sdělil, že má na svých polích zasetou kukuřici.
Ať žije Pavel Toulec mladší! Ať žije inženýr Pavel Toulec, můj přítel a mecenáš!
Babydědek Lu

 

Tereza Janečková zve!

kliknutím zvětšíš!

 

Sharon Oldsová se nestydí

Dnes již proslulá americká básnířka Sharon Oldsová (*1942 v San Francisku) takzvaně vstoupila do literatury počátkem osmdesátých let a došla si až pro Pulitzerovu cenu i Cenu Thomase Stearnse Eliota. Její - česky v roce 2014
Hostem vydaná - kniha Papežův penis a jiné básně sestává ze čtyř básnických oddílů, jimž jsou Jedno tajemství, Přesně doladěná křivka odcházení, Sépiový vzduch a Úřad pro nedoručitelnou poštu, a jestliže máme za povinnost čtenářům tohoto literárního webu, tím spíš čte-li o Sharon Oldsové vůbec poprvé, ukázky z jejího kumštýřství v nich obsažené odkrýt bez frází a bez laciných lichotek. Střízlivě zkrátka.
Nuže. Poprvé - jak to básnířka prožívala, když Ze syna se stal muž: "Najednou je mnohem ramenatější, / rozrostlý jako Hioudini, / když ho poutali řetězy. Jako by to bylo dnes, / kdy jsem mu pomáhala do pyžámka, / posunovala jeho lýtka zšeřelou chodbou, / zapínala mu zip, vyhazovala ho do vzduchu a / v náručí tlumila jeho tíhu. Je těžké si přiznat, / že už není dítě, a vím, že se musím připravit, / zbavit se strachu z mužů, když teď / bude jedním z nich. Takhle jsem / to nemyslela, když se ze mě dral jak / zapečetěný kufr ledovými krami do Hudsonu, / rozlomil zámek, vykroutil se z řetězů / a už jsem ho měla v náručí. Teď se na mě dívá, / stejně jako Houdini zkoumal bednu, / aby přišel na to, jak z ní ven, a s úsměvem se nechal spoutat." (odd. Přesně doladěná křivka odcházení)
Podruhé - Proč mě matka stvořila, ptá se, aby se již zahloubala: "Třeba jsem tím, po čem odjakživa toužila, / mým otcem v ženském vydání, / třeba jsem tím, čím toužila být, / když ho poprvé spatřila, jak stojí / před fakultou, vysoký a úhledný, / a ulízané pačesy se mu blýskají / v drsně chlapském světle roku 1937. / Chtěla být silná jako on. Veliká jak on. Mnula ho / a mnula jak hebkou burbonovou / karamelu, mnula a mnula / a mnula jeho tělo, až si vymnula mě, / lepkavou a lesklou, její život po životě. / Možná jsem, jaká jsem, / protože přesně takovou mě chtěla, / ženu, která by byla celá / po ní, ale nespoutaná, a proto / se do něj co nejpevněji vetkla / a úpěnlivě tiskla a tiskla čiré klubko / svého těla jako kostku šlehané smetany / na jeho ukoptěný, kyselý škrabák z ocele, / než jsem vzešla z druhého konce jeho těla, / já, vysoká žena, ukoptěná, kyselá, břitká, / ale v duši jako mlíčko. / Nyní tu ležím jako kdysi, / její výtvor v ohbí její paže, / a cítím, jak se ve mně shlíží / jako stvořitelka dýky / v lesku ostří."
Stejně tak báseň Sestry sexuálního pokladu z oddílu Sépiový vzduch mnohou čtenářku (a čtenáře) rozruší. "Hned jak jsme se sestrou vypadly / z matčina domu, jediné, co jsme chtěly, / bylo šukat, vymazat / její drobné vrabčí tělo a úzká / sarančí stehna. Mužská těla / byla jako tělo otcovo! Mohutné / holeně, slabiny, stehna, / chlapsky stavěné boky, kolena, lýtka - / mohly jsme ho tam mít, příkré zapovězené / hýždě, ohyb kolen, ptáka / v našich ústech, ach, ptáka v ústech. / Jako objevitelky ztraceného / města jsme šílely / štěstím, svlékaly muže / pomalu a opatrně, jako / bychom odkrývaly pohřbené artefakty / potvrzující naši teorii o ztracené civilizaci: / jestli o ní matka tvrdila, že tam není, / znamenalo to, že je."
A jak že to vlastně je s tím Papežovým penisem? Svůj další pokus o pochybnou originalitu Oldsová vložila do oddílu závěrečného, do Úřadu pro nedoručitelnou poštu. Je jednoslokový: "Visí mu v hlubinách roucha, jemně / klinkající srdce v nitru zvonu. / Pohne se s každým jeho pohybem, rybí přízrak / v nimbu stříbrných chaluh, chlupy / rozvlněné šerem a parnem - a v noci, / když oči spí, vstává / k chvále Boží."
Už jen závěrem - námi připomenutou knihu přeložili Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová. Děžinský k ní napsal i doslov.

Miroslav Vejlupek