Archiv divoké vinice

Jaroslav Kučera zve!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

152. děťátkem z babyboxu je Tomík - Tomáš ve Slezské nemocnici v Opavě!

Tomík mi zavolal z babyboxu ve středu 12. dubna 2017 ve 2 hodiny a 13 minut. Oblečené měl nové dupačky a zabalený byl v nové dece, ale nestačil se po narození vykoupat, a tak mi jeho první lékařka, vlídná a milá MUDr. Soňa Krejčí z opavské neonatologie, řekla: Trochu páchnul... Převázala mu pupečník a pozornost věnovala především jeho prohřátí, cestou do babyboxu prochladnul na 32 stupňů. Je zcela čerstvě narozený, donošený, zdravý a váží 3 100 gramů.
Tomík je 4. děťátkem, jež vstoupilo do života dvířky opavského babyboxu za osm let jeho existence, šestým letošním a 152. celkem.
A proč jsem jej pojmenoval Tomík..? Po MUDr. Tomáši Fialovi, řediteli Nemocnice Strakonice, jemuž jeho dědeček JUDr. Jan Horný v dětství říkal Tomíku. Jezdili na výlety spolu s mojí tetou Melittou Kozmovou, rozenou Hessovou, a brali s sebou moji praneteř Janu Kozmovou. Před padesáti lety... S Tomášem Fialou jsme se po tomto zjištění rozhodli, že jsme vlastně bratranci! Tomík ze Strakonic je nejvlídnější ředitel nemocnice, kterého znám, a velmi mi pomáhá.
Ať žije Tomík v Opavě! Ať žije Tomík ve Strakonicích!
Lu, babydědek z Prahy

 

151. děťátko celkově je 24. nalezeným v hloubětínském babyboxu a 5. letošním!

Klučíka odloženého ve čtvrtek 30. 3. 2017 v 5:21 jsem pojmenoval Vladislav (Jarý) na počest svého přítele a člena vedení spolku Babybox. Vladislav vstoupil do světa nahý, zabalený v černém šátku – něco mezi látkou a igelitem. Zcela jistě se nenarodil dnes, ale ještě si nestačil obstarat oblečení. Skóre holky versus kluci upravil na 63:88. Ať žije Vladislav! Ať žije Vladislav Jarý!
Babydědek Lu

 

Jaroslav Kučera zve na výstavu fotografií!

Vážení přátelé.

V příloze posílám pozvánku na vernisáž a výstavu fotografií Sudety, pokud jste ji nestihli nedávno v Praze v Czech Photo Centre, a budete se vyskytovat ve Strakonicích, třeba na místním hradu. Je to sice trochu z ruky, ale počasí bude výletní.

Jaroslav Kučera

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Povídal jsem si s čilými babičkami (a taky dvěma dědečky)!

Linda Lomozová a její sestra Dominika Hůrková mě pozvaly do pražského centra RoSa, abych si popovídal s jeho obyvateli. Pro setkání bylo typické, že jsem neslyšel ani já ani babičky, a tak vzájemnou komunikaci zprostředkovávala ředitelka Marta Dietrich Dvorská. Babyboxy nebyly zdaleka jediným tématem. Na řadu přišli koně, knížky a básničky. Ze všech obyvatelek byla nejpozornější Františka Modlitbová (103) a Josefa Tibitanzlová (95), jež mi věnovala svoji knížku veršů "básně z rosy". Ať žijí milé dámy z RoSy! Sláva jejich ředitelce Martě Dietrich Dvorské!

S ředitelkou Martou, obklopen dámami z RoSy
S ředitelkou Martou, obklopen dámami z RoSy
Báseň Josefa Tibitanzlová, ilustrace Jan Vincenc Šubrt
Báseň Josefa Tibitanzlová, ilustrace Jan Vincenc Šubrt
 

Vladimír Stibor zve!

 

Jiří Altmann zve na Výstavu!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
KLikni!
KLikni!
 

Jindra Štreit vystavuje v Chomutově!

Na chomutovské radnici otevřel 22. března profesor Jindřich Štreit svoji výstavu s cikánskými motivy pod názvem Lidem blízko. Gratuluju, Jindro. L. H.

 

Antologii 2007/2017 pochválil Pavol Janík!

Pozvánka na oslavu života
Bohato ilustrovanú knižnú publikáciu DIVOKÉ VÍNO: ANTOLOGIE 2007–2017 s podtitulom Pegas? Kentaur? Satyr..? (Nakladatelství Slovart, Praha 2017) nemôžem nestranne či nezaujato recenzovať, lebo som počas rokov 2007 až 2013 v Divokom víne (literárnom časopise založenom v roku 1964) publikoval množstvo básní, aforizmov, divadelných hier a poviedok – v slovenčine, angličtine i prekladov z českej poézie.
Preto sa sústredím na vecné informácie. V prvom rade treba najmä slovenským čitateľom objasniť, že Nakladatelství Slovart vzniklo v Prahe vo februári 1994 ako dcérska firma Vydavateľstva Slovart so sídlom v Bratislave. Pražské nakladateľstvo vydalo už vyše 2000 českých titulov z produkcie popredných svetových editorov i diela domácich autorov prevažne z oblasti detskej a populárno-náučnej literatúry.
Prezentovaná kniha nadväzuje na antológiu Divoké víno 1964–2007 (Nakladatelství Slovart, Praha 2007). V desiatich častiach, ktoré zodpovedajú rokom 2007 až 2017, prináša výber z rovnomenného periodika.
Vydavateľ a šéfredaktor Ludvík Hess sa od roku 2005 venuje aj záchrane nechcených detí, a tak sumarizuje zriadenie 70 babyboxov, ktoré poskytli prvotnú opateru 150 novorodencom. K autentickému príbehu jubilanta, ktorý sa 4. februára 2017 dožil sedemdesiatky, patrí rozprávanie o vlastných potomkoch, o vzťahu k ženám, ale aj príhody spojené s chovom koní v jeho žrebčinci.
V tvorbe prominentných autorov literárneho časopisu Divoké víno – Karla Sýsa, Jiřího Žáčka, Michala Černíka, Petra Cincibucha, Evy Frantinovej, Pavla Vernera a desiatok ďalších – rezonujú predovšetkým erotické a citové vzplanutia, s čím korešpondujú aj diela viacerých renomovaných výtvarníkov a fotografov.
Publikácia je určená každému, kto má záujem sa pripojiť k oslave života ako najvyššej civilizačnej a kultúrnej hodnoty.

 

Bořek Mezník zve!

Dobrý den, milý Ludvíku,

jak jste mi doporučil, ozývám se přesně týden před naší akcí pro noticku do Divoké vinice.
A samozřejmě Vás srdečně zvu.
Budeme křtít 25.3.2017 v 18:30 v Avoid floating gallery v Praze na náplavce.
Křtít bude Adam El Chaar svoji prózu BerZlín, já básně Vy mně taky a Šimon Leitgeb také poezii Mezi náma.
K dobré pohodě zahraje recitační undergroundová úderka Vítrholc.

Děkuju a mějte se krásně,
Bo.

Adam El Chaar, BerZlín
Adam El Chaar, BerZlín
Bořek Mezník, Vy mně taky
Bořek Mezník, Vy mně taky
Šimon Leitgeb, Mezi náma
Šimon Leitgeb, Mezi náma
 

150. děťátko v babyboxu v táborském G - centru, domově důchodců!

V úterý 14. března ve 21:46 se realizovalo mé dvoudenní
očekávání. 150. děťátko jsem cítil pod kůží už od včerejška, tušil jsem, že
bude v jižních Čechách, ale představoval jsem si ho spíš v Písku. Je
to první děťátko odložené v domově seniorů, babičky a dědečkové dneska
neusnou. Zdeněk Juřica dokonce viděl za několik vteřin po odložení ruce
sestřičky Ivany, která děťátko vyjmula z bedýnky. Hned jsem telefonoval
ředitelce domova Jaroslavě Kotalíkové. Děťátko našla v mobilu taky, ale
nemohla se dovolat do G - centra, takže nevěděla podrobnosti. Vzápětí mi
hlásila: Je to kluk. Dostala jsem ho jako dárek narozeninám!
Klučíka oblečeného jen do plenkových kalhotek a zabaleného v dece jsem pojmenoval Jaroslav Kotalík, samozřejmě
pracovně, a na počest ředitelky, jež zatím jediný babybox na domově seniorů v zemi
české dovolila zřídit. Jaroslav je čtvrtým letošním děťátkem a upravil skóre holčičky
versus klučíci na 88:62.
Ať žije Jaroslav! Ať žije Jaroslava Kotalíková!
Gratuluju k narozeninám, milá Jaruško! Babydědek Lu

 

Jindřich Štreit zva na výstavu!

 

Milan Kuzica píše z Austrálie!

Vazeny pan Hess,
dakujem za upozornenie na Pravo.
pozdravujem az teraz...cely tyzden (v Australii) som nemal ani chvilu volnu.

Pozitivne som ukoncil celotyzdnovu pracu okolo sochy a vytavy (v teplotach 30 -36C). Kazdy den som sa vracal pred polnocou,...ale uz to mam za sebou :-).
Velkym prekvapenim je, ze som bol hned na zaciatku podporeny Australskym ministerstvom kultury a vcera som dostal jednu z cien

http://sculpturebythesea.com/cottesloe/awards-subsidies/

+ priamu nominaciu na este vacsiu vystavu do Sydney (co je zaroven najvacsia socharska svetova vystava v exteriery :-) Sculptures by The Sea ...asi som teda neurobil hanbu :-)
(priznacna je skutocnost, ze nam na niekolko ziadosti - prosieb z ceskych Ministerstiev a zastupitelskych uradov v AU ani neodpovedali. Ked zistili z medii ocenenia, tak sa zrazu ku mne hlasia)
...hold, iny kraj iny mrav

Dnes letim domov, a moc sa tesim na Vas vsetkych.
M:-)n

fotky poslem z domu

Milan Kuzica doplnil informace: Dobry den Vazeny pan Hess, ...vratil som sa z protinozskeho Perthu Vystava dopadla vyborne, - bol som viacnasobne oceneny a postupil do Sydney (november) :-)))) Milan pre lepsie osvetlenie prikladam par fotiek a kompletna vystava je tu: http://sculpturebythesea.com/cottesloe/cottesloe-gallery/

 

Imaginární portréty a sny. Psychologové a malíři Marie Lhotová a Milan Nakonečný vystavují!

Marie Lhotová (PhDr., Ing, Ph.D.) a Milan Nakonečný (PhDr. prof.) uvádějí výstavu svých obrazů na radnici ve Vodňanech v Sloupové síni. Výstava začíná 4. března 2017 v 16 hodin a potrvá do 30. dubna 2017.
Malíři a psychologové napsali:
IMAGINÁRNÍ PORTRÉTY A SNY

Tváře věcí, příhod, tajemných dějů a bytostí tu byly v duších lidí dříve než slova. Jsou to imaginace a sny, dvě sestry duše, řeč obrazů „stříbrného světa“, který se vynořuje za světem vnímání a pomyslů jako svět metafyzického, který nás oslovuje vzrušující řečí obrazů. Nevyslovitelné záhadné světy, které se vynořují v naší imaginaci a vnikají do našich snů, jsou průvodci labyrintem naší duše.
Co se v nás odehrává, když pozorujeme nekonečnou hladinu klidného moře, když vstoupíme do gotické katedrály, nebo, jak řekl jistý filosof, když „na horách dýcháme dech věčnosti“. V těch vzácných chvílích zvláštního okouzlení k nám promlouvá řečí beze slov tvář věcí.
Svět má nesčetné množství tváří, je magickou fyziognomií…
Každé setkání s těmito tvářemi, ať už to jsou tváře lidí, dějů nebo věcí nám cosi říká, když naše děravé pojmy a slovní nálepky nestačí zachytit proud dynamického obsahu, který je v nich skryt. To je ta chvíle, když slova či pojmy, jakoby v závrati sklouzly a padaly kamsi hluboko až ke dnu naší duše, teprve tam se dozvídáme, co nám říká soumračná tvář jedovatého durmanu, dívčí úsměvy sedmikrásek, vzlykající dny sychravého podzimu, jak píše Verlaine, nebo tváře, které se vynořují z temnot nočního lesa.
Avšak jsou také tváře imaginární, tváře lidí, které jsme nikdy neviděli a které svět zapomněl, jako třeba tvář čaroděje Fausta, nebo neznámá tvář našeho básníka Máje. Zaujata životem a dílem takových lidí, jde naše duše stopami jejich života a utváří si jejich imaginární tvář, ze které čteme víc, než to, co bychom o nich mohli slov říci my nebo kdokoli jiný. Snažíme se je „definovat“ jejich imaginárními portréty.
A tak vám, sestrám a bratřím v imaginaci a snění, nabízíme naši cestu k imaginárním tvářím lidí, k tajemné fyziognomii krajin a věcí, které se vynořují z té krajiny naší duše, která spolu s dušemi všech lidí má společné to, co staří filosofové nazývali „anima mundi“, „duše světa“. Ponořte se s námi do „stříbrného světa“ imaginace a snů, který alespoň na chvíli je skutečnější než naše každodenní „skutečnost“.

Marie Lhotová, Milan Nakonečný

Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
 

Gagarinův návrat

Pořád to píp, píp, píp, píp
nad Sibiří i nad Paříží
tuhle to nahlásil i známý V.I.P.:
„Prý se sem z vesmíru zas něco blíží!“


Hvězdáři z Greenwiche se tváří jak Pythie,
rameny krčí i u nás na Kleti,
„Nějakej podivnej tenhleten ítý je,
v tomhle snad lítali - jedině Sověti!“

Omšelá bambule se kutálí z oblohy,
na matném povrchu pár písmen se skví -
napsal je ruský zloun či imigrant trojnohý?
dokonce i v NASA jsou náhle nesví....

„Chápejte, experti jsou dávno v důchodu,
a tak se půl světa před Rusy klepe!“
EU však zjistilo,že pro strach není důvodu,
není tam SSSR, je to jen CeCeCePe!

Dušan Spáčil

 

149. děťátko v babyboxu v Rychnově nad Kněžnou

Pět minut před sedmou večerní v pátek 24. února vrzla poprvé dvířka rychnovského babyboxu. Vstoupil jimi do života klučík oblečený do modrého, byť obleček mu byl trochu větší. První děťátko v Rychnově nad Kněžnou, třetí letošní a 149. celkově potvrzuje moji teorii, že děti se odkládají po dvojicích někdy až po trojicích, tedy v krátké době po sobě. Půl hodiny mi trvalo, než jsem získal první informace - od primáře dětského oddělení Nemocnice Rychnov nad Kněžnou. Neřekl mi nic a seknul mi s telefonem. Nikoho nejmenuju, ale mohl by se jmenovat Jan Ondruš. Jedné sestřičce v telefonickém rozhovoru uklouzlo, že děťátko je kluk. Ať žije Vojtěch! Tak jsem jej pracovně pojmenoval po pražském mecenáši Vojtěchu Novákovi, majiteli Květiny Novák, a. s.. Ať žijí Vojtěši oba! Lu, babydědek

 

Josef Kobra Kučera vystavuje!

Vážení,
zveme vás na vernisáž výstavy Josefa KOBRY Kučery do Malostranské besedy.
Vernisáž proběhne 7. 3. 2017 od 17 hodin.
Výstava se koná ku příležitosti dvou let od úmrtí. Při této příležitosti jsme se rozhodli vydat katalog Kobrových Fuseklíků v luxusnější podobě, než v jaké jste byli zvyklí u katalogů ze salonu. Katalog vyjde v nákladu 100 ks a obsahuje 64 fuseklíků, v jejich obvyklém formátu (cca polovina A4 na výšku), a je vhodný k zavěšení. Podobně jako kalendář, ale neobsahuje data, takže si jej můžete otáčet neustále dokola.
Katalog bude k zakoupení přímo na vernisáži za 100 Kč. Když nebudete moci přijít na vernisáž, rádi vám katalog zašleme poštou za korun 150.
S pozdravem Růžena a Lukáš Kučerovi rukucerova@post.cz

Josef Kobra Kučera psal také básničky a je jedním z autorů Antologie Divoké víno 2007/2017, jež právě vyšla v Nakladatelství Slovart. www.slovart.cz/vyhledavani.html?page_id=9532&where=author&string=hess&x=0&y=0

 

148. děťátko v brněnském babyboxu!

Šestnácté brněnské děťátko, jež vstoupilo do nového života dvířky babyboxu, je holčička, kterou jsem pojmenoval Lenka po ženě mnohonásobného mecenáše Petra Bečičky, majitele brněnské společnosti 100MEGA Distribution (www.100mega.cz). Lékař ve službě Petr Lavický mi řekl, že děťátko váží 2 480 gramů, je na první pohled zdravé, nevykoupané, zabalené v dece a u něj přiložený útržek papíru s poznámkou "*21. 2. 2017, 17:15 hod." Petr Lavický vyjmul z babyboxu už pět dětí a z holčičky má nelíčenou radost. "Pupečník má zavázaný provázkem, myslím, že je to špagátek, jaký se dává na buřty!" řekl zkušený neonatolog. Letošní druhé děťátko je jedenáctou v Brně odloženou holčičkou, skóre kluci versus holky zvýšila na 88 : 60. Výrobce babyboxů Zdeněk Juřica, MONTEL, Náměšť nad Oslavou, mě ujistil, že se jedná o páté děťátko vložené do babyboxu nové generace v Nemocnici Milosrdných bratří.
Ať žije Lenka! Ať žije Petr Bečička a jeho Lenka! Ať žije Petr Lavický a jeho primářka Ludmila Brázdová!
Babydědek Lu

 

Jak jsem sháněl Haló noviny!

Kája Sýs mi řekl, že ve středu 15. února bude v LUK v příloze Haló novin otištěna básnička Jirky Žáčka věnovaná k mým 70. narozeninám. Těšil jsem se jak malé dítě. Ve středu od časných hodin jsem navštěvoval trafiky, snaže se koupit Haló noviny. Začal jsem mít pocit, že prodavači - zřejmě pravicoví - ze mě mají legraci. Haló noviny jsem v trafikách nezískal, neodebírají je. Soustředil jsem se na benzinové pumpy a na prodejny velkých potravinových řetězců, v nichž jsem se anonymně prohraboval v denících. Zpočátku jsem navštěvoval jenom benzinky, kolem nichž jsem projížděl. Pak už jsem úmyslně jel po trasách, kde jsem o benzinkách věděl. Při několikáté návštěvě jsem nabyl pocitu, že prohledávání deníků na stojanech benzinových stanic už také není zcela anonymní. Ptát se prodavačů po Haló novinách jsem se neodvážil, poučen od trafikantů, a tak abych získal důvěru personálu, nakupoval jsem Terezce a Tondovi lentilky. U každé benzinky jsem se rozhodoval, že už je poslední. Byl jsem rozhodnut, že Jirkovi Žáčkovi musím za básničku poděkovat. A Karlu Sýsovi za její otištění, a tak jsem nemohl ustoupit. Až konečně - úspěch! Benzina Plus na Barrandovské spojce měla mezi desítkami neprodaných Blesků a Aha jediné Haló noviny.
V autě jsem je nedočkavě rozložil a čtu: "Jiří Žáček, zdravice pro Luďka Hesse k jeho 70. narozeninám - Pohanští bohové nám vládnou za zády. Satyr se vtělil v olbřímího Luďka Hesse, prohání útlé rusalky a kypré najády a roztouženě ržá, když si je k milování nese."
Báseň pokračovala dalšími dvěma slokami a já jsem pochopil, že je zcela identická s tou, kterou Jirka Žáček napsal před deseti lety k mým šedesátinám. Změnil jediné slovo, přesně řečeno, jediné číslo "60" na "70".
Děkuju, Jirko, děkuju, Kájo! Udělali jste mi radost. A Terezka a Tonda měli z lentilek radost taky. Váš Lu
Odpověď Jirky Žáčka: Luďku, já Ti přeju stále totéž a proto Ti tu básničku posílám i po 10 letech. Lepší bych už nenapsal! Však i milenkám říkáme pořád totéž: Miluju tě. A funguje to, ne? Jirka Ž.

 

Francie v průniku poetických reflexí

RECENZE Jak se do Francie volá – tak se z Francie ozývá, tane mi na mysli při setkání s pozoruhodnou knihou čtyř autorů, která nedávno vyšla pod titulem „Doteky Francie“. To volání je ovšem třeba vnímat jako dlouhodobý osobní zájem o Francii vystupňovaný až do stavu inspirující a plodné fascinace.
A tak se s ní nalézáme tentokrát v poli poetických reflexí dvou básnířek a dvou básníků. Čtveřice je optimálně vyvážená z hlediska genderového, avšak spíše než s rozdíly mezi mužským a ženským viděním Francie se setkáme se čtyřmi básnickými osobnostmi. Chceme-li však pod čtyřmi výrazně odlišnými poetikami najít alespoň jeden společný prvek, pak budiž řečeno, že se jedná o poezii výrazně vizuální. Francie je personifikována jmény a někdy i plátny (Goghova „žlutá kavárna“) slavných malířů. Mnohé básně doslova září barvami země požehnané sluncem, vínem, láskou a dějinami.
V rozdílnosti poetických stylů začněme verši Bohumila Ždichynce. Na rozdíl od náznakových jakoby odlehčených asociací dalších autorů, obdařuje své verše bohatým informačním obsahem. V některých případech se v jednom verši objeví strukturovaný popis jevu či celé situace (Paříž je i termitiště, kde potkávám černošku / s umně spleteným pyramidovým účesem), v jiném třeba i historizující zkratka (V kabaretu Moulin Rouge objevil svět / lidských bytostí Henri de Toulouse-Lautrec), případně i kontrast idylické Paříže minulosti s postmoderní metropolí jednadvacátého století (Mezi rozkročenými nohami Eiffelovky / není už vidět Břicho Paříže, (...) umělý mim (...) rotuje anonymně okolo zemské osy / ve spinu naděje, jako atomové jádro).
U Olgy Nytrové se setkáváme s přesahem k jakési „metapoezii“, kdy báseň sama sebe reflektuje jako metaforu prožívaného (...metafora závratně pozmění vidění / sevře srdce), jinde od básnivé artikulace prožitku probleskne odkaz na C. G. Junga (Archetypy k nám promlouvají v pohádkách, nebo Rozumíš prostoru imaginace / tušíš co se děje v podvědomí). V duchu svého pojetí „slova jako volného a tichého, ve kterém dýchají záblesky svobody,“ pohrává si Nytrová s vějířem svých asociací. V Provenci cítí v tepnách vzdychající mistral a dokonce ji důvěrně oslovuje: „Provence otevři své mořské oči.“ A nezapomene ani na Vincenta van Gogha, ochutnávajícího červené víno v jeho žluté kavárně. Vincent van Gogh je také ze všech malířů Olze Nytrové nejmilejší, a tak ji inspiroval i v básni Malíři k výrazně osobitému verši „nahé osudy jsou jako nabroušené dýky, svým ostřím ladící s náladou mistralu a prudkého světla“. Z celého putování Francií ovšem zůstává Olze Nytrové nejbližší Paříž. Její básně vystihují i ty nejjemnější nuance kultovních míst města: „Křídla vznešenosti (...) vznáší se nad Seinou“, jinde zase „Podmračený Verlaine / stíná pohledem zvědavce / v Lucemburských zahradách“ či „...Bělostná katedrála Sacré-Coeur“, nebo „kuchaři od Červené boty lákají vůněmi“.
Jitku Bonaventurovou ze všech odstínů Francie oslovuje nejvíce barva modrá, a to v mnoha svých odstínech od „tyrkysu mělké vody u pobřeží“ až po „ultramarín vzdálených hor a ostrovů“ i jako „blankyt oblohy“. Snad také proto ji uchvacuje i lehce melancholická podvečerní nálada na břehu moře a pak i v běhu dne, do něhož patří „benátské zrcadlo mořské hladiny“ i „duha jako most touhy zažehnávající bouři“, aby zas posléze v té jemné melancholii zavládlo ticho, v němž čas „odměřovaný věžními hodinami plyne jako dech“. Prožitek Paříže Bonaventurová odstartuje nikoliv bezprostředním dojmem, ale navozujícím citátem ze Seifertovy básně s „železným plamenem Eiffelky a ovšem „kavárnami pod pruhovanými plachtami“, bez kterých si tu Seifertovu Paříž 30. let snad už nedovedeme ani představit. A tak také následná básnířčina revokace Paříže pluje na vlnách tradiční nostalgie „s bělostným Sacré-Coeur a hroby Edith Piaf a Modiglianiho na Père Lachaise“.
Od epických veršů Bohumila Ždichynce liší se výrazně stručná básnická sdělení Břetislava Ditrycha, například v básni Pláž v Normandii chvíle ticha v neokázalém setrvání nad hroby spojeneckých vojáků padlých při vylodění na normandských plážích (moře hoře moře hoře). Oč méně pathosu, o to více sdíleného pocitu ticha, ve kterém ticho duše rezonuje s tichem mořských hlubin Atlantiku. Též i v dalších Ditrychových miniaturách je účinek umocňován pocitovými kontrasty (Muž s harmonikou / vzdušné akvárium), jindy zase slovními hříčkami (plynule plynou planá slova).
Oba stylově tak odlišní básníci Bohumil Ždichynec a Břetislav Ditrych provázejí knihu též historickými místopisnými črtami, v nichž básnivý jazyk působí ve službách ozvláštnění známých informací. Shrnující tečkou za sbírkou je pak mikroesej Olgy Nytrové Poezie je pravda duše, hledající duchovní rozměr poezie, jež tentokrát nasála své inspirační zdroje v zemi, která to tak nějak umí sama: obrazy, básně, lásku, víno, Paříž ...a sem tam nějakou tu revoluci.
Jan Vodňanský

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 >