na další stranu
Petr Zemek
První krok
Prvním krokem k filozofii je možná
samota v ulicích,
kde se málo svítí.
V duši sklep s uhelným mourem,
nafouklé kočičí hlavy
zpívají se mnou ze zvyku
táhlý žalm
a orvaný plakát
zve na koncert
Psích vojáků.
Zajímalo by mě,
jestli Topol už vážně nechlastá.
Vzduch je nějaký šedý.
Je to nitkami cigaretového kouře,
nebo snad tím,
co v sobě chováme, tajíme
a nedokážeme říct,
napsat, nakreslit
a už vůbec ne vydýchat?
Asi si dám pivo.
Co taky jiného,
když mi v hlavě skřípe vlak
s lidmi,
jejichž osudy bych chtěl žít,
a konečně si nepřipadat jako
cyklostylový samizdat.
Symbol
Ráno vstanu.
Samé opakující se symboly
v mém životě.
Káva, ulice
a nekonečná řada inzerátů s volnými místy,
které vůbec nejsou pro mě.
A přesto je tupě pročítám.
„Chcete dělat manažera?“
„Jsme dynamická společnost …“
„Čtyřicet tisíc týdně,
časová nezávislost …“
„ … praxe v oboru vítána!“
Jsou všichni určitě šťastní.
Možná časem dám za tuto větu otazník.
To až se proberu
jedno obyčejné ráno
ve svém kafkovském bytě
ze snu člověka,
co nikam nepatří.
Víš, miláčku,
cesty, nejistota
a vůně žen i vína —
— to mě vždy provázelo.
Proto když sníš,
neskládej si ideál
z obrázků.
Miláčku, získal jsem tvé srdce.
Jediné výběrové řízení, kde jsem uspěl.
A to srdce je všude.
Víc a víc.
V bytě, v kapsách
ve slunci
a na posteli v peřinách,
které už žijí jen pro noci,
kdy vzdycháš pode mnou.
Miláčku,
zdá se ti to nechutné?
Taková slova, myšlenky?
Já vím,
jsi ten čistý lístek,
dívenka spící v rose
a svírající v ručce kvítek—
tak nějak by to psal čínský básník.
(Jsou všichni tak strašně něžní
a v těch metaforách naivní…)
Ale ty jsi krásná.
A je podivné, co všechno krásného
a čistého máš.
V čem se vznášíš
a co prožíváš.
Proto ta slova, touhy
a přirovnání.
Jsem jak kamínek,
spuštěný do tůně.
Miláčku, je tolik krásného,
co spolu můžeme vypít, sníst
a prožít.
Igelitky ze supermarketů
ztratí svoji komerční identitu,
když do nich nasbíráme
byliny promilovaných nocí.
Něco si můžeme usušit
na ty horší časy
houskových knedlíků
a nudných návštěv u příbuzných.
Miláčku, ta slova a slůvka tady
jsou jako symbol.
Symbol, který denně
se mnou vstává, uléhá,
v rychlosti večeří.
A když mám místo tvých rtů,
křehké duše
a tvých vlasů,
které přepečlivě češeš,
jen pár cigaret
v kavárně,
kde je umělecky vyfocena plástev,
včela i samotný med,
radost mi ten symbol nahání.
Proto píšu, sním,
lezu nahoru a dolů.
Někdy dřímu.
Dám si pivo klidně ve stoje,
rádio zapnu, když z bytu odcházím.
A v tramvaji si čtu rodokaps a mám děsnou radost z toho,
že tě miluju a jsem černý pasažér.
O rybě, o tobě
(napsáno na Bobovo téma a přání)
Po kotníky v bahně,
pijavice, vlasy od smutné vrby
a žalostná zvonice
na oprýskaném kopci.
Po kotníky v bahně.
Může to být
zapomenutý rybník
mezi zrcadly jižních Čech,
nebo louže splašků
na periferii stále popelavé Ostravy,
kde se zvoničce podařilo skrýt
před černými tlapami štol,
kašlem strachu a bídy
a i před lunaparkem těžebních ocelových kol
z doby,
kdy se na oslavu pily
jen dva litry sovětského šampaňského
z Jednoty.
Tak tam někde stojíš,
po kotníky v bahně,
nevíš sám
občas nevíme nikdo,
zda první, nebo už druhá
rána v týle —
a je ti strašně.
Z tebe, z ní,
ze smrtících map
na těžkých stolech v přepychových palácích.
A taky z Ježíše Krista.
Jak to myslel — nevíš.
Dneska je tolik výkladů.
Tolik odborných a zaručených statí.
Hodně zboží.
Až nevíš, co si vybrat.
A čím žít.
A nevíš ani, kde se zítra ráno probudíš.
A kde se pomiluješ.
Máš toho dost v hlavě, v duši
po kotníky v bahně.
Camelky v kapse dej rybě,
co je zaživa pohřbívána
v tlející kaši
dva metry před tebou.
Je tak sama.
(Ale i samota je mocná!!)
Ale ani tahle nejmocnější ryba
nikdy neviděla velblouda,
rozcuchanou palmu
a prostě nic z motivů Orientu.
Jen do toho!
Nakloň se, podej rybě krabičku
a zadívej se jí do očí.
A možná ještě něco.
Na to musíš přijít sám,
když poznáš, že večer na obzoru
se nenarodil jen pro jistou smrt,
ale že může být stvořeno
i několik opravdových gest.
Po kotníky v bahně,
smrdíš, sníš a propadáš se.
A už ses podíval
do očí poslední rybě v rybníce.
Právě, že jsi se jen podíval
a zahleděl.
Nehybný a neschopný.
Právě proto si ty oči,
ty kamenné vyděšené sochy
u brány zrušeného koncentráku,
budeš pamatovat celý život.
Budeš pít pivo
a ve hnědavé tekutině
se začnou plácat dvě vypouklá
špínou a výčitkami zanesená skla,
která se přesto budou dívat
přemoudrým pohledem
invalidního profesora.
Budeš vyznávat lásku,
všude kolem květen, šeřík
a všechen obvyklý kýč.
Políbíš jen jednou její ňadra
a všechno horko, tep a štěstí
se rozpadne
do kousků studených břidlic,
když místo dvou rudých květů,
tak vzácných a nadevšechno dívčích,
spatříš jen dva černé kruhy.
A neucítíš ani nepoválíš po jazyku
vůni a sirup ženství.
Místo toho jen odporný puch
utýrané ryby
s červy,
co mají rozkoše téměř římské
z jejího těla.
A budeš se budit ze sna.
Všude oči, oči,
oči rybí.
Pokoj polepíš plakáty
ze svých oblíbených divadelních her,
přečteš nějaké knížky,
ale stejně budeš trpět
jako ta poslední ryba v bahně.
A pak začneš psát dopis na rozloučenou.
Poděkuješ, omluvíš se
a tak.
A každé to slovo,
ten shluk písmen,
bude obtěžkán rybím okem,
jako přívěskem,
který působí směšnou bolest,
protože „pánova“ kůže
je alergická na zlato.
Oběsíš se,
ale lékaři z Evropské unie ti vrátí život.
Všichni budou mít rybí oči.
A tvoje láska tě opustí.
Půjdeš se opít do hospody,
kde po deseti pivech
spadneš do okrasného akvária.
Střepy tě pořežou a rozbodají
jako nože starý polystyren.
Svaly ve tváři ti ochrnou
a zbudou ti jen oči.
Oči údivu, strachu a ticha.
Rybí oči šílence.
A jednoho dne dojdeš zas k tomu rybníku
se zvoničkou a smutnou vrbou.
Budeš stát po kotníky v bahně.
A nebudeš se na nic ptát.
Po kotníky, po kolena,
po pás v bahně.
Ano — utopíš se.
|
