literární časopis založený v roce 1964

Štěpán Kučera

Jóbova žena

Text obsahuje úryvky ze Starého zákona, knihy Jób
Jób byl ctnostný člověk, kterého Bůh uvrhl do utrpení, aby vyzkoušel pevnost jeho víry.
Ale JÓBOVA ŽENA není příběh o Bohu, je to příběh o ženách a mužích…

„Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu,“ řekla Jóbovi jeho žena, když mu střepem škrábala vředy na zádech. „Nemel nesmysly,“ okřikl ji Jób. „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme??“ Tenkrát Jóbovi zemřely všechny děti, sedm synů a tři dcery. Velbloudy mu ukradli Kaldejci, osly Šebovci a ovce uhořely během obrovského požáru. Všichni se ho začali stranit a ještě mu celé tělo obrostlo bolavými vředy.

To si zrovna Hospodin prohlížel svoji tvář v mořské hladině, když za ním přišel satan. „Co se tváříš tak smutně, chlapče,“ zeptal se Hospodin.

„Ani ti nevím. Nějak nemám do čeho píchnout,“ přiznal satan.

„Mám na zem seslat pár pogromů?“ zeptal se Bůh.

„Pogromy už mě nebaví, je to pořád to samý…“

„Co takhle menší živelnou katastrofu? Nebo nějakou hodně nakažlivou nemoc…“ Satan jenom otráveně mávl rukou. Chvíli oba mlčeli a Hospodin se vrátil k prohlížení svojí tváře. Vtom satan řekl: „Dej mi Jóba.“

Hospodin sebou trhl.

„Jóba. Toho svatouška.“

„Na Jóba mi nesahej. Nemá na zemi sobě rovného, je to muž bezúhonný a přímý a vystříhá se zlého. A každé jitro mi posílá zápalné oběti. Nevíš, jak impozantně to vypadá, ty plameny v ranním šeru…“

„Pche, bezúhonný a přímý! Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude zlořečit.“

Hospodin přemýšlel. Nakonec řekl: „No jo, co mám s tebou dělat. Měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“

„Díky, taťko.“

Hned příštího dne lupiči ukradli Jóbův dobytek a pobili čeledíny. Jeho synové a dcery obědvali v domě svého prvorozeného bratra, když se od pouště zvedl ohromný vítr a strhl zdi. Jób tahal ze sutin mrtvá těla a mumlal si: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ Sousedé si všimli, že svatoušek Jób je v boží nemilosti, a nenáviděli ho se stejnou urputností, s jakou mu dřív prokazovali úctu.

„Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu,“ říkala Jóbova žena a zasypávala mu vředy popelem. „Nemel nesmysly,“ vrčel na ni, „to máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme??“

„Ale proč to dělá?“

„Za všechno si můžeme sami. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, všechno, co učinil, je dobré. Ale Adam si chtěl hrát na Boha a od té doby se vezeme všichni. Já nejsem jako Adam, jméno Hospodinovo buď požehnáno! Posyp mi ještě ten pod lopatkou, ten pálí jak čert.“

„Ale proč to dělá?“

„Takhle se nesmíš ptát! Všechna naše moudrost je proti němu jak slina v oceánu, tak jak bys chtěla pochopit to, co dělá?! Moudrost je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem. Jenom Bůh rozumí její cestě… Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil, když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu, hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil nepohnutelnou a také ji prozkoumal a řekl člověku: Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.“

„Miluju, když začneš básnit,“ řekla Jóbova žena sněhobílým hlasem a něžně se k němu přivinula. Všiml si, že během posledních dní zestárla o několik let.

Poslední tři přátelé, kteří Jóbovi zůstali, ho skoro ho nemohli poznat, jak byl obsypaný boláky. Rozhlíželi se po domě, který vždycky býval plný lidí a vína. Jób nebyl zvyklý na svých přátelích šetřit, nechal vždycky porazit dobytče a čeleď rozestavila před domem dlouhé stoly s vyšívanými ubrusy. Dneska jim Jóbova žena přinesla čočku. I propukli všichni tři v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli spolu s Jóbem sedm dní a sedm nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná. Pak do něj začali rýt.

„Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; kázeň Všemohoucího neodmítej,“ řekl jeden konverzačně a druhý pokračoval: „Snad to s tebou není úplně beznadějné. Jestliže teď napravíš své srdce a vztáhneš své ruce k Bohu, jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost… Nechceš si to začít psát?“ Kdyby Jób neměl kůži pokrytou boláky, viděli by, jak rudne vzteky. Dobrota předchozích let mu skřípala v zubech jak písek z pouště, dostal chuť od plic si zanadávat.

Jóbova žena zatím uklízela v domě. Během posledních týdnů zestárla o několik stovek let. Zametala zrovna v kuchyni, když si všimla, že u stolu sedí Bůh.

„Pozdravpámbů,“ poručil jí.

„Dobrý den,“ řekla poslušně, ale dívala se zpříma. A Jób venku k pobavení přátel lomil rukama a vykřikoval: „Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel… Ať mi Všemocný odpoví!“

„Přišel jsem k tobě promluvit, ó ženo hříšná!“ pravil Hospodin hospodyni.

„Taky bych ti ráda něco řekla,“ řekla.

„Pokořil jsem tvého muže a ty se ptáš, proč.“

Přikývla.

„Všechna lidská moudrost je proti mě jak slina v oceánu a ty máš odvahu ptát se mě proč??“

Jóbova žena opět přikývla. To Hospodina znejistělo.

„Kde jsi byla, když jsem zakládal zemi?“ vykřikl. „Byly ti odkryty brány šeré smrti? Tušila jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů? Kdo zplodil krůpěje rosy? Kdo rodí nebeské jíní? Dala jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděla jsi jeho šíji hřívou? Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne??“

Jóbova žena nikdy neměla ráda řečnické otázky. Vlastně vůbec neměla ráda řečnění.

„Zabil jsi moje děti,“ řekla.

„Neber si to osobně,“ zabreptal Bůh a uhnul pohledem, „tohle je symbolický příběh… O lidském utrpení… o tom, že mi musíte věřit pořád… nejenom, když se vám to hodí… Je to podobenství, chápeš?“

Jóbova žena nic neříkala. Hospodin žmoulal lem ubrusu a potily se mu dlaně. „Dobře, dobře, nekoukej na mě tak. Změním jeho úděl. Všichni k němu zase budou uctiví, dám mu dobytek… A spoustu dětí, jestli chceš…“

Jóbova žena pořád mlčela. Hospodin se rychle rozhlédl kolem a řekl polohlasem: „Nikomu to neříkej, ale já… ehm… já se omlouvám.“

„Nikdy ti to neodpustím,“ odpověděla Jóbova žena a vrátila se k zametání.

Hospodin rozpačitě vyšel před dům. Potřeboval si na někom zchladit žáhu. Když viděl Jóba, jak rozčileně poskakuje a křičí do mraků, zaradoval se, rozpoutal větrnou smršť a zaburácel: „Kdo to zatemňuje úradek boží neuváženými slovy? Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?!“ Všichni čtyři přátelé vykřikli hrůzou a Hospodin pak mluvil ještě několik stránek; byl vášnivý posluchač vlastních proslovů.

Nakonec Jób padl na kolena a plakal: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“

Hospodin spokojeně pokýval hlavou a pak se obrátil ke třem přátelům: „A vy, za ty jalové řeči, co jste vedli, vezmete pět býčků a pět beranů… ne, radši sedm býčků a sedm beranů a v ranním šeru mi obětujete zápalnou oběť.“

Jób přiběhl do kuchyně, trousil za sebou prach a popel a jásal: „Jméno Hospodinovo buď požehnáno! Za všechno jsem se mu omluvil a on řekl, že změní můj úděl! Zase budeme mít děti, dobytek, čeleď, bude hojnost všeho!“

„Jsem na tebe pyšná,“ řekla Jóbova žena sněhobílým hlasem a slíbala mu z kůže všechny boláky. Milovali se šest dní a šest nocí a sedmého dne odpočívali. Bůh si nebyl jistý, jestli to není provokace, ale nechal to být.

I přišli k němu všichni jeho bratři a všechny sestry a všichni jeho dřívější známí, aby s ním v jeho domě pojedli chléb. Projevovali mu soustrast a snažili se ho potěšit po všem zlu, jež na něj Hospodin uvedl. Všichni si všimli, že Jóbova žena během posledních měsíců zastárla o celý svět. A Hospodin Jóbovi žehnal na konci víc než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí a koz, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic. Jóbova žena porodila sedm synů a tři dcery, a když za jejím mužem přišli učenci, aby jeho život zapsali do knih, odešla zametat kuchyň.

(říjen 2003)