literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Tři hvězdy Divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic

Karel Sýs oslaví svoje sedmdesátiny 26. července v budově ÚV KSČM. Slaví tam pokaždé, prožil jsem tam s ním padesátiny, šedesátiny, oslavím i sedmdesátiny.
Zora Wildová, největší česká básnířka publikující v Divokém víně, má sedmdesát 14. srpna. Zatím mě nikam nepozvala.
Jindřich Štreit, jehož ukazováček na spoušti fotoaparátu se stiskne vždy v pravou chvíli, získá k sedmdesátinám 5. září čestné občanství svého rodného města Vsetína. Jel bych slavit do Vsetína, leč ve městě jsem persona non grata. Léta se ve vsetínské nemocnici snažím bezúspěšně zřídit babybox, je to jedno z poslední desítky okresních měst v zemi české dosud bez bedýnky na nechtěná lidská mláďata.
Blahopřeju všem třem svým přátelům. Jsem pyšný, že je za ně mohu počítat. Mohu, Karle, Zorko, Jindro..?
Karel Sýs, jehož oslovuju důvěrně Ká, má štěstí – jeho celoživotním přítelem je Jirka Žáček. Tomu říkám Ji. Požádal jsem Ji o gratulaci pro Ká a poslal mi hned tři. První z nich následuje, další dvě pokračují za mým textem.

Gratulace Karlu Sýsovi k sedmdesátinám

(Opáčko)

Karle, kéž Ti slouží každý úd!      Robin Hood
Každý Tvůj nepřítel ať bídně zajde!    Walter von der Vogelweide
Když máš křídla, hurá do výšek!     Ježíšek
Piš jak umíš – jako Bůh i ďábel!    Izák Babel
Karla nedám ani za milion!      Franta Villon
Čert vem roky! Prožeň holkám faldy!     Garibaldi
S múzou rychle na otoman!    Karel Toman
Mileráda bych Ti (srdce) dala!     Dalíova Gala
Jen ty nejušlechtilejší chtíče!     Bedřich Nietzsche
Karle, zvals mě na mecheche, nebo nezval?     Vítek Nezval
Číst Sýse je zdravější než sendvič z McDonalda!     F. X. Šalda
Nejraději bych Tě líbl!    Kosťa Biebl
Fackuj, kopej, rubej, ale nebruč!     Petr Bezruč
Vymeteme spolu všecky bary!     Mata Hari
Česká poezie? Kam se hrabe Dallas!     Franta Halas
Kájo, posílám Ti gratulační moták!     Kamil Lhoták
Nezapomeň na Písek!     Rumcajs, Manka, Cipísek
Nalož do octa ty buržoazní trosky!     Majakovský
Pytel kuráže, až dojde na facky!     Palacký
Futuristo, dej si do trumpety!     Marinetti
Pokoříme spolu veletucet flašek!    Jarda Hašek
Kéž ti stále zpívá ptáček posměváček!     Jirka Žáček

Výročí Mistra Jana Husa proběhlo nedávno, ale fundovaným článkem je připomíná Marta Ehlová, jež se odvážila ryšavou lišku Zikmunda ukázat v objektivnějším pohledu. Leč kdo po staletích posoudí, jak to bylo doopravdy… Pokračování bude i v příštím čísle.

Vilém Stránský mi poskytl k ilustrování Divokého vína dřevoryty letošního nebožtíka Zdeňka Mézla. Všechny se dají koupit v internetové aukční síni www.artbohemia.cz.
Neutrápí-li mě „mladí“ básníci Divokého vína nezbytnými korekturami svých literárních děl, na shledanou při 52. výročí založení Divokého vína 19. září. Než mi své texty pošlete, moji milí, požádejte svoji vnučku či vnuka v češtině prospívajícího, aby vám chybičky opravili, prosím.

L. H.

Jiří Žáček

Poděkování

(Karlu Sýsovi – mírně pateticky)

Za líheň metafor v tvé hlavě díky
kam na ně žádný křivák nemůže
za vědomí že smrt je krátká na básníky
co píšou verše přímo do kůže

za nekonečný oceán všech inspirací
kde na nás čeká Ostrov pokladů
dík za mládí co se ti dennodenně vrací
i bez cestovních dokladů

Když zdoláváš svou magnetickou horu
cvičíš se v lásce odvaze i vzdoru
a dobře víš že není cesty zpět

Kentaure s něžně zatvrzelou duší
vím proč ti srdce v hrudi buší
Tím srdcem musí projít celý svět

Od Newtona k Apokalypse

Karlu Sýsovi k sedmdesátinám

1
Ještě pořád mám v paměti, jak mě v roce 1969 uhranula prvotina Karla Sýse Newton za neúrody jablek. Už ten název! V době, kdy se sbírky básní jmenovaly seriózně, jako diagnóza nemoci nebo heslo do průvodu, pojmenovat knihu vtipnou metaforou! Takový název vydrží věčnost. Zkuste ho zapomenout!
Ta knížka kapesního formátu pro mě byla zjevením. Tehdejší česká poezie zažívala nebývalý rozkvět, mladí talentovaní básníci se doslova rojili, ale Newton byl jen jeden. Mladý, dychtivý, sebevědomý, oslnivý. Transformovat slavnou Einsteinovu rovnici v mnemotechnickou větičku „Ester můj cukroušku cukrovej“ dokáže jen bystrý mozek. Autor však uměl také suverénně křížit humor s láskou. Co je něžnějšího než obraz „malé milé ofélie“, která před zrcadlem „nevěřícně, ale s utajovaným nadšením / prohlíží si svá ňadra / malá a něžná jako holoubci / čtvrt hodiny před stvořením světa“?
Nepodezírejte autora z nesmělosti, umí mistrovsky vylíčit i milostné zasvěcení: „Tedy si dvacetkrát klekneš, dvacetkrát upustíš slovo miláčku, rozepneš dvacet knoflíčků, přistrčíš stoleček s dvaceti srdečními kartami. A po dvacáté první jí ho tam šoupneš. - Ale jak? - Vezmeš její něžné lýtko a položíš do jamky klíčních kostí. Nedívej se dolů, nebo omdlíš milostnou touhou. Jejích slzí si nevšímej, ale prsou, jež budou ukazovati vteřinu vzrušení. Pak se pořádně zapři, jako by na životě záleželo. Se svým vítězstvím skryj se do její neskonalé vděčnosti. Až uvidíš lampu zhoupnout se v jejím oku, zhoupni ji ještě několikrát a uslyšíš bubnování, balvany rozkoše, urvané stromy krve nabodané v povolných žilách. Pak já ti dám zatroubit a dědeček v nebi tě přijme mezi naše muže...“
Kde píše o lásce – a to je skoro všude - tam je i přes rozmarnou dikci a vtipná uřeknutí vážný, skoro až smrtelně vážný. Dobře ví, že „touha ženy není žádný něžný koníček / ale zvrhlá učitelka mučící prvňáčky kleštěmi násobilky...“
Ta knížka je chlapecky prostořeká a roztoužená a tesklivá – a když ji otvírám po 47 letech, cítím až do morku kostí, že nezestárla ani o vteřinu - a nezestárl ani čtenář! Není poezie ten stroj času, o kterém básník Sýs tak často sní?

2
Měl jsem to štěstí být mu řadu let nablízku, objevovali jsme spolu tajnosti Moskvy i zázraky Paříže, ve slovinském Piranu jsme si užili zemětřesení 5. stupně, na Dobříši jsme spolu letěli balonem, v letovisku na Ždáni jsem občas pobyl v pokoji číslo 6, Karlově čarodějnické komnatě, dokonce jsem aktérem několika jeho básní, a tak ho vnímám jinou optikou než ti, co ho osobně neznají. Ale to nevadí, přečtěte si jeho knihy, je v nich celý jeho život, nic nezatajil, všechno na sebe s obdivuhodnou upřímností prásknul.
Od svých 16ti let je básníkem, rozhodl se tak a nikdy z toho neslevil. Je básníkem, i když nepíše – ale ono to v něm píše, i když nemá v ruce pero ani nesedí u počítače. Jako kdyby mu – jak občas mystifikuje sebe i druhé - bůh diktoval verše a on byl pouhý zapisovatel.
Ve skutečnosti jeho mozek živený bystrými smysly, včetně toho šestého, je dokonalý computer na metafory. V tom nemá konkurenci. Myslí a cítí v originálních obrazech a zkušený čtenář pozná jeho poezii i bez uvedení autora.
Od své prvotiny dodneška se samozřejmě změnil jako člověk i jako autor. Poté, co byl apologety polistopadové normalizace téměř vyzmizíkován z české literatury, vyvolal bouři nevole svou Apokalypsou podle Joba. Recenzenti mu svorně vyčetli, že je přítel starých pořádků a současnost vidí příliš pesimisticky. Pokud však populární doktor Hnízdil přirovnává náš svět k letadlu, v jehož pilotní kabině dřepí banda psychopatů opilých mocí a alkoholem, kteří nejsou schopni letoun řídit, nevidím důvod, proč mám po Sýsovi žádat opiát optimismu. Milí čtenáři, chcete-li optimistické čtení, napište si je sami!

3
Co popřát básníkovi k sedmdesátinám?
Buď stále stejně mladý a stejně napružený,
někdo nás přece musí provokovat, štvát, zvedat nám adrenalin, mluvit nám do duše a do svědomí,
aby nám malé šedé buňky správně elektrizovaly,
abychom nezvepřili a nezalkli se tupou spokojeností,
musí tu být někdo, kdo by nám připomínal,
že metafora je mocnější než Rothschildovo portfolio,
že nové lži mají lepší reklamu než staré pravdy,
že český lev je z bezpečnostních důvodů ustájený v prasečáku,
že mrtvé fantomy se pořád scházejí na sabatech upírů,
že zemský ráj na pohled je ta Prodaná nevěsta,
prodaná každému, kdo měl bouchačku zavěšenou proklatě nízko,
že svoboda je k ničemu těm, co nemají svobodnou mysl,
kdo by nám důvěrně napověděl,
že středem vesmíru není žádná boží supergalaxie,
ale dům, kde jsme prožili dětství,
že láska přichází bez varování a odchází bez rozloučení,
že svět se hroutí, když uražení a ponížení propadnou zoufalství,
že lháři, kteří vyhlásili stanné právo poezii, budou zapomenuti,
že jenom na pouti je k mání štěstí za korunu,
musí tu být někdo,
kdo by oblékal češtinu do žlutého trikotu,
kdo by si v ulici Válečných štváčů pískal Internacionálu
a káral capa di tutti capi za všecko, co zpackal.

4
Karle, píšeš, že „básník nezapomene, kdo mu otevřel oči“. Mně je otevřel Tvůj Newton. Díky!

Červenec 2016                                         Jiří Žáček