literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

MAMINKA STRAŠNĚ PLAKALA A NÁŠ MISTR TÉŽ

Dvouhodinovku informatiky končívám o deset minut dřív. V kabinetě hned stavím vodu na kafe a se zazvoněním na přestávku je kabinet plný vůně čerstvě zalité kávy. Také dnes jsem se těšil, jak si ji přes velkou přestávku náležitě vychutnám. Jenže tentokrát, pokolikáté už, se projevila stará pravda, že kantor míní a študáčkové mění. Sotva jsem se uvelebil za stolem a rozevřel dnešní vydání páně Babišova plátku MFDnes, ozvalo se nesmělé zaklepání.
„Vstupte,“ zavolal jsem s povzdechem. Jenže nic. Už jsem si myslel, že se mi to jen zdálo, když se nesmělé zaklepání ozvalo znovu.
„Dále!“ zvolal jsem už poněkud naštvaně. Ani to kafe si v klidu nevypiju, blesklo mi hlavou. Vstal jsem od stolu a razně otevřel dveře. Venku stály Krista s Ivankou, vcelku hodné a příjemné terciánky, tentokrát dosti vystrašené.
„Tak pojďte dál, dámy,“ vyzval jsem je dřív, než stačily vykoktat pozdrav.
Ledva jsem za nimi zavřel dveře, začaly jedna přes druhou vysvětlovat, že mne nerady obtěžují, ale že mají praktický úkol do dějepisu.
„Ale co já s tím? Já neučím dějepis, ale matematiku a fyziku a informatiku. Takže vám asi moc nepomůžu.“
Jenže děvčátka se nadala odbýt. Paní profesorka dějepisu jim dala za úkol vyhledat nějakého pamětníka událostí z roku osmašedesátého a trochu jej vyzpovídat.
„A proč jste si vybraly zrovna mne?“ otázal jsem se a s úsměvem jsem jim ukázal na volné židle.
„Protože jste tady ve škole nejstarší a všechno jste tenkrát zažil. Ostatní páni profesoři jsou podstatně mladší, takže tenkrát, pokud vůbec byli na světě, byli teprve malými dětmi.“
„Takže já jsem pro vás takový chodící dějepis, jestli se nepletu,“ opáčil jsem se smíchem.
„Tak nějak,“ špitla Ivanka a šibalsky mrkla na Kristu.
„Tak se ptejte, o čem mám povídat?“
„Nám je to jedno. Co na vás tehdy nejvíc zapůsobilo. Něco, na co nejraději vzpomínáte,“ pokračovala Ivanka.
„Nebo nám povězte o tom, na co vzpomínáte strašně nerad, to by mohlo být zajímavější,“ doplnila Ivanku Krista.
„To chcete slyšet i nehezké věci?“
Děvčata na sebe pohlédla. „Víte, pane profesore, máme takový dojem, že právě to by mohlo být dost zajímavé,“ filozoficky přitakala Krista.
„Vlastně máte pravdu. Vždyť právě o tom, co bylo na tom roku nejstrašnějšího, vy mladí prakticky nic nevíte. V mnoha případech ani vaši rodiče. Tak vám tedy povím, jak jsme byli osvobozeni od rodící se demokracie. Máte nějaký papír na poznámky?“
Holky propukly v smích. „Papír nemáme, ale něco lepšího.“ V momentě odkudsi vylovily tablety, a aniž se dovolily, už mne natáčely.
Víte, v té době jsem byl tak starý jako vy, bylo mi šestnáct. A přece to všechno vidím před sebou, jako by to bylo včera. Politika mne tehdy vůbec nezajímala, stejně jako většinou ani vás nezajímá. Z rádia a z jediného televizního programu jsem neustále slyšel o jakémsi obrodném procesu, o zločinech padesátých let, o rehabilitačních procesech a o spoustě podobných nesmyslů. Jediné, co jsem chápal, bylo, že komunisté nějak ztratili svou moc. Ale jak ji ztratili, to už bylo pro mne příliš složité. Pár měsíců předtím jsem byl přijatý do ČSM, tedy Československého svazu mládeže. Místo toho jsem se stal členem USU, tedy Unie středoškoláků a učňů. Jednotná, komunisty řízená, svazácká organizace se rozpadla na řadu malých organizací a spolků, třeba na Tábornickou unii, Svaz vysokoškolského studentstva a tak podobně. Co se mi líbilo, že se znovu objevil komunisty zakázaný Sokol a Junák, existující údajně už za Rakouska-Uherska. Ale co to ve skutečnosti bylo, to jsem nevěděl, ani mne to moc nezajímalo. Co mne však zajímalo, zvláště na začátku prázdnin bylo, že jsme v půli srpna měli jet na chmel. Všichni jsme byli v očekávání díky vyprávění starších kamarádů, kteří už na chmelové brigádě byli, nejvíce jsme však byli pod vlivem v té době poměrně nového filmu Starci na chmelu. Čekali jsme sice na jedné straně dva týdny makačky, na straně druhé nás čekaly dva týdny nefalšované romantiky z dosahu rodičů. A také, to bylo to hlavní, jako učni jsme měli prázdniny pouze v červenci, v srpnu jsme museli chodit do práce, protože jsme měli praxi. A místo chození do práce jsme si měli pěkně vegetit někde na chmelu.
Konečně jsme se dočkali. V pondělí devatenáctého srpna jsme měli odjet. Batoh, na jehož dně byla ukrytá pivní flaška plná slivovice, potajmu uzmuté doma tatíkovi, byl naditý až k prasknutí. Nástupiště Brodského nádraží bylo naplněné učni z tamějších či okolních fabrik a družstev, průmyslováků a gymnazistů. Konečně přijel zvláštní vlak tažený kouřící lokomotivou, mohutně odfukující oblaka páry. Naši mistři hledali správný vagon, měl být poslední. Jenže nebyl, protože zaúřadoval drážní šotek a zrovinka náš vagon scházel. Jistě si dovedete představit, jak jsme byli naštvaní.
Místo romantiky na chmelu hned druhý den do práce. Ještě že já měl odpolední a mohl jsem si ráno pospat. Vždyť celý rok, co jsem měl dílenskou praxi, jsem vstával v půl čtvrté. A o prázdninách jakbysmet. Odpolední praxi jsme končili v devět večer, protože nám ještě nebylo osmnáct a museli jsme tak mít pracovní dobu kratší než dospěláci. Stále v nás dozníval pocit nespravedlnosti, že jsme neodjeli na chmel, a tak místo na vlak jsme po šichtě šli s kluky k Hanákovi na pivo. To tenkrát byla dost slušná hospoda na náměstí v Uherském Brodu. Dobře se tam vařilo, pivo dobré a hlavně se tam nikdo neptal po občankách. Dnes už ta hospoda nestojí. Místo ní je tam dnes jakési příšerné monstrum s bufetem a různými butiky. Domů jsem jel až poslední půlnočním vlakem. Když jsem něco po půl jedné v noci šel z vlaku, slyšel jsem nad sebou letící letadla. Bylo jich asi hodně, protože celou cestu, asi půldruhého kilometru, jsem slyšel jejich hučení. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, chtělo se mi spát. Bylo už dost pozdě, a také těch pár piv udělalo svoje.
Sotva jsem usnul, tak se mi to zdálo, probudila mne maminka. Ono už bylo ráno, něco před pátou. "Vstávej, je válka. Rusové nás přepadli." A strašně přitom plakala.
„Proč zrovna Rusové, proč zrovna oni?“ neustále opakovala. „Oni nás přece osvobodili a teď tohle!“
Pak začala být pragmatická. Zažila patnáctý březen v devětatřicátém, když nás obsadili Němci, zažila šestadvacátý duben v pětačtyřicátém, kdy naše městečko osvobodili Rumuni a Rusové, a také zažila únor v osmačtyřicátém. Poslala mne nakupovat. Sůl, cukr, mouka, rýže, kroupy. To vydrží, to se nezkazí. Pár týdnů vydržet a potom se to dá do pořádku. Tak to bylo pokaždé.
Jel jsem z obchodu, po Rusech zatím ani památky. Bylo právě osm ráno, v místním rozhlase bylo přímé vysílání z rádia. Vtom se ozvalo, že vysílání končí a spustila hymna. Lidé na ulici stáli a plakali a zpívali spolu s rádiem.
Do práce jsem ten den nejel, ale druhý den maminka nekompromisně: „Válka neválka, flákat se nebudeš.“ Já sedl do vlaku a jel do fabriky. Zbytečně. Stávkovalo se proti okupaci. Další den mne maminka vyhnala znovu. To už se nestávkovalo. Náš mistr, velký Láďa, se před námi postavil, a se slzami v očích pronesl: „Hoši, to se nemělo stát. Nikdy na to nezapomeňte!“ Zvláštní. Byl to velmi tvrdý chlap, amatérský boxer, a nikdo z nás si nedokázal představit, že by někdy mohl plakat. Až tenkrát. Poprvé a naposled. Nikdy předtím jsem neviděl chlapa plakat, to se jaksi neslušelo. Vždy jsem žil v přesvědčení, že chlapi nepláčou. Slzy jsou jen pro ženské. Ale tenkrát nás to vůbec neudivilo, naopak, slzy tekly nám všem. Tak jsme tam stáli spolu s velkým Láďou, plakali a z plna hrdla zpívali Kde domov můj.
Přišlo září, začal nový školní rok, a velký Láďa, stejně jako dřív, honil nás jako nadmuté kozy a nic nám neodpustil. V červnu roku devětašedesátého nám skončil druhý ročník a my jako nastávající třeťáci nastoupili praxi ve skutečných provozech ve fabrice. Velkého Láďu jsme už nikdy neviděli, prý dal výpověď. Až o mnoho let později jsem se dověděl, že odchod z učiliště i z fabriky mu byl důrazně doporučen.
V tomto okamžiku zazvonilo, děvčata sbalila tablety a letmým poděkováním proneseným jen tak přes rameno, vyběhla z kabinetu, aby nezmeškala další vyučování. Já se s lítostí podíval na hrnek již studeného kafe, které jsem do sebe hodil tak jako jindy. Vyšel jsem z kabinetu a stále trošku rozhozený ze vzpomínek na dobu, když mi bylo stejně jako těmto děvčatům, vracel jsem so do učebny informatiky na další dvouhodinovku. Ne, na to se nedá zapomenout. A srdce bolí, že dnešní mladí nemají potuchy, co se tenkrát stalo. I přes vystydlé kafe jsem byl nakonec rád, že za mnou ty holky přišly.
Ještě něco jsem jim neřekl, nebyl už čas. Velký Láďa měl dobrého kamaráda, také mistra. Všude chodili spolu, skoro jako dva bráchové. Jenže tento kamarád byl kovaným straníkem a v srpnu nezpíval s učni hymnu, ani s nimi neplakal. Proto také na počátku normalizace bez problémů proplul stranickými prověrkami a v pohodě mistroval dál. Dokonce se stal ředitelem učiliště, jako ředitel přežil i sedmnáctý listopad a učí tam stále, i když je mu hodně přes sedmdesát. Ono, soudruzi se neztratí.