literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

30.09.2026 - V Nemocnici Tišnov jsme otevřeli 94. babybox.

Ve středu 30. září ve 12 hodin jsme slavnostně otevřeli 94. babybox v nemocnici Tišno... Více »

SLOVO ÚVODEM

Událostí čísla 125 www.divokevino.cz, možná i roku 2023, jsou nesporně 80. narozeniny mladého básníka Petra Cincibucha. Dožije se jich 28. června a mně tedy nezbývá, než abych Petrovi blahopřál předem.
Petr Cincibuch nastoupil do rozjíždějícího se Divokého vína koncem roku 1964. Časopis našel na stolku v poetické vinárně Viola, kde jej prodával básník Václav Hrabě. Byl externím zaměstnancem Violy a dělal tam jakousi holku pro všechno. Jeden sešitek Divokého vína jsme prodávali za 2 Kčs, ale nepamatuji si, že by se nám z Václava Hraběte podařilo dostat sebemenší obolus.
V tiráži Divokého vína byla uvedena adresa Praha 8, Krejčího 4 a program představení divadla poezie, která jsme tam pořádali. V domě číslo 4 naproti škole Na Korábě, dnes Škole Bohumila Hrabala, byl sklep o dvou místnostech, kde jsme s Mélou Machálkem recitovali básně světových autorů a občas i svoje. Scházelo se tu neuvěřitelné množství mnoha desítek mladých básnířek a mladých autorů. Když jsem se Petra v současné době ptal, jak byl ve sklepě přijat, jako první jmenoval Oldřišku Svobodovou. Petr, tehdy zaměstnanec telefonní ústředny ve Vršovicích, přicházel v uhlazeném oblečení. Zakrátko Petr publikoval v časopise nejen své básničky, ale dokonce jej i graficky upravoval a spolu s malířem Zdeňkem Bouše, přítelem Bohumila Hrabala, texty přepisovali přímo na kovolisty, na které pak Petr Cincibuch také vytvářel kresbičky. Jednu z nich, jakéhosi poetického koně, najdete v bloku tohoto čísla věnujícího se výhradně Petrovi a jeho tvorbě.

Když se koncem šedesátých let Divoké víno rozrostlo do nevídaných šířek a výšek, získal v něm Petr Cincibuch dokonce zaměstnání, jež jsem pojmenoval „odpovědný redaktor“. Hlavní sídlo Klubu Mladá poezie bylo v domě číslo 106 ve Francouzské ulici ve Vršovicích, kde jsem seděl já se svou asistentkou Janou Dejmovou, nedávno umřelou, obklopeni jsme byli hlukem maloformátových ofsetových strojů Zetaprinton, Rominor a Romayor. Petr Cincibuch seděl v detašované redakci V Jirchářích číslo 4 přímo v centru Prahy. S tajemnicí redakce Ivanou Pavlovou, také už nebožkou, v malinké komůrce velikosti 3 x 2 metry zažívali naopak klid a ticho. Bůh ví, co tam ti dva mladí lidé celé dny dělali. Petr tvrdí, že Ivaně diktoval dopisy mladým autorům spojené s lektorskými posudky a ta je klepala dvěma prsty na starém psacím stoji Remington. Petr dále tvrdí, že denně přicházelo osobně i několik mladých autorů. Redakce neměla samozřejmě ani tekoucí vodu, ani toaletu. A tak Petr, když potřeboval, sedl do auta zaparkovaného před domem a ujížděl do vršovického bytu svých rodičů. Ivana navštěvovala toaletu v přilehlé restauraci a Petrovi prý jeho luxus velmi záviděla.
Divoké víno číslo 125 zdobí fotografie Pavlíny Novotné, pořídila je v Rumunsku v české vesnici Šumice. Určitě si přečtěte zcela nové, dosud nikde nepublikované básničky Zory Wildové, Evy Frantinové, Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Štěpána Votočka, Oldřicha Damborského, Dušana Spáčila a písňové texty Václava Bárty.
Přidám verš Petra Cincibucha, který si nechal vytesat na náhrobní kámen: „Láska je věřit, že láska je.“

L. H.