na další stranu
Petr Havel
Poetický démon
Text nebyl redakcí redigován
VĚZEŇSKÁ NOC
Noc studená, jak vězení,
kde starý bachař měsíc
špehýrkou hledí, do temných ulic
v níž stojí dům s malými okny
v jednom se ještě svítí,
ač tmu zavalil důl
za oknem bydlí dívka
krásná, jako úplněk,
jenž pronikavě září vysoko nad hlavou.
Každé nebe se jednou zatáhne
do lesa padá bílá onuce mlhy
z níž drobně mrholí
do vlasů a na kabáty
v šedivých ulících se válí
poslední zbytky rozmočeného sněhu
do kterého ustavičně prší
honem spěchám v dešti k tvému domu
a budu doufat, že mne vezmeš někam do sucha
Déšť usedl za bicí,
chopil se paliček
a do plechových střech vyťukává
jako do tympánů takty z kapek
dávno už jsem u dívky a společně
posloucháme dešťovou sonátu,
ale teprve u tebe si uvědomím,
že tvůj byt má čtyři stěny
a stejně, jako ten můj mi připomíná vězení
ROZLITÁ TMA
Píská mi v uších
tak hlasitě, že
přes ten hlahol
neslyším vyzvánět zubožené zvony
Ve tvých očích se rozednívá
a včely v nich naplnily
své plástve čerstvým medem
Ze stříbrného talířku luny
se rozlila tma
po běhounu nebe
jež z oblohy stéká dolu
na naší zem
Srp měsíce skosil mě,
jak plevel nekontrolovaně
šířící se po zahradě
u tvého domu
jen vousy jsou jako trní
o které se vždy poraním
když si holím tvář
NÁSTRAHY ULICE
Černý had silnice
přede mnou se plazí
a jen když na mokrém asfaltu
mi noha sklouzne
tak mě do hlavy uštkne
silnici lemují z obou stran
štíhlé kokety pouličních lamp
v jejichž mrtvém světle
se odrážejí kaluže po včerejším dešti
V šedi chodníků nehybně leží
pár spadaných listů
z blízkého javorového háje
který voněl vlhkým vzduchem
a tlejícím kobercem zlatých mincí
jež lákaly mne stále
hlouběji do vnitřností lesa
abych všechny nasbíral
do děravých kapes
Zlý had mě uštkl
když vracel jsem se z hospody
z jednoho dlouhého flámu
upadl jsem do černého chřtánu silnice
a ošklivě se zranil na ruce
z níž krev kane
jenom lampy jako lehké děvy
se mi celou cestu smály
pod kuplířem noci
když jsem jak raněná zvěř domů šel
|
