na další stranu
Petr Havel
ZÁHADA MĚSÍCE
Starý měsíc je k smrti unaven
po milionté noční směně
přesto je po setmění připraven
dotýkat se stříbrem země
až krasavec s bílou fasádou
projde všemi okny pokoje
ale dodnes je mi záhadou
kdo jej vyslal do boje
Slunce v žáru výhně
vyrábí podkovu měsíce
snad všechno stihne
než nazuje střevíce
měsíc s podkovou stříbrnou
co leskne se jako nová
hvězdy si mrak odhrnou
ať neslyší jak slunce ková
NA NEBESKÉ LODI
Ráno je nebe oděný námořník
a slunce jako zkušený lodivod
uchopilo hořící kormidlo
a celý den proplouvá
modrým oceánem oblohy
na té lodi je početný orchestr
znenadání zaslechl jsem houslí hlas
kdesi v rohu bručela basa
a bubny hluboce duněly
klaviatura div nevyskočila z piána
jak po ní prsty tančí
slunce narazilo do bílé pevniny mraků
a celá loď začala vodu pít
tak dlouho dokud nesáhla si na dno
jako notorik po několikadenním flámu
první opustila palubu početná posádka
a mne se najednou zdálo že
na potemnělé obloze
se vznášely hudební nástroje z celého světa
dokud s podzimním listím
a velikým hřmotem
nedopadly zpátky na zem
|
