na další stranu
Petr Havel
Poetický démon
Text nebyl redakcí korigován
PODZIMNÍ ŠLÁPOTY
Podzim dělá
pestrobarevné šlápoty
do zmáčeného jílu
z učesaných polí letí
obláčky sazí,
jejichž krákání
zní do smrákání
Po lesích divoká zvěř
za sebou nechává stopy
a zryté jazýčky kypré půdy.
Stromoví trouchniví
v podzimní době,
během níž stádo jelenů
je připravené v říji
hájit svou sílu a čest
Podél cesty opadaly
na kost vyhublé topoly,
jež na mne hledí přes
hladové oči.
Slyšel jsem déšť, jak zvoní
na cimbál v zahradách
a hluboké přehradě,
do jejíž hladiny
kapky vyťukávají
kulaté šlápoty
TOPOLY V ŘÍJNU
Zlaté čepice topolů
rostoucí ve smutné áleji
šumí v deštivém říjnu
když penízky listů hází
vítr ke kořenům
podzim se opírá
chladnýma rukama
o pilíře kmenů
které časem vyvrátí
Ve štíhlých korunách
podzim svítí zlatem
a kdesi v mracích
je nebe protkané
tisíci ptačích křídel,
jež odlétají
na dlouhou cestu
bez návratu
Ve zlatých korunách
topoly chrastí,
jako plné měšce mincí,
jen vítr jim dno proděraví
a lesklé mince listů
rozsypou se po ulici
OKNO DO ULICE
Z okna paneláku hledím
z výšky do ulice
kterou kdosi potřísnil
skvrnami sněhu jež připomínají
expresivní malbu
na Pollockově plátně
jen slunce a déšť
může je vybílit
padá noc jak těžké kamení s kusy hlíny
zavřela jsi oči a spíš
a já si přihnul z kalíšku rumu
abych na tebe nezapomněl
Na obloze září
jediný světelný bod večernice
jež se špičce sirky podobá
jenom tak rychle nezhasne
uprostřed rozlité temnoty
Zatím měsíc odkráčel
po nylonových strunách
brnkat kamsi za scénu
a nebe se pomalu rozsvěcí
když tmu úsvit zahání
jak krysu do kouta
krátce na to vyšlo slunce
s kulatým hřbetem
takže se o něj mraky nezraní
jako čmelák spadlý do bodláčí
MRHOLENÍ
V mateřských horách
blízko Ještědu se rozednívá
a světla z nebeské klenby zhasla
ještě před úsvitem.
Červánky jsou jako tvé rty
z kterých jemně mrholí
a vítr na zastávce
vlhké stránky novin obrací
Nebe má vlasy plné
šedivého popela
jako vrásčitá stařena,
jež venčí svého bišonka.
Je ráno a lampy jdou spát
zatímco já spěchám na vlak
déšť mi na bundu tence zvoní,
nemůže však přehlušit
výstražný zvuk přejezdu
Přestává pršet, zatím drobně mží
a všem ulicím v okolí
naskákaly puchýře louží.
Zrovna přijel vlak,
kterým odjíždím z města
za okýnkem sleduju krajinu,
jež utíká pozpátku
zatímco ty na perónu pláčeš,
jako dnešní den
|
