na další stranu
Petr Havel
ŽEBRÁK PŘED KOSTELEM
Při západu, jako by obloha
žadonila o doušek krve,
jež kane
z tvého půvabného těla
ale nejvíc mne děsí
když stéká k mým nohám
chci připít na tvé zdraví
mešním vínem
z blízkého kostela
Před chrámem Páně
seděl žebrák s rukou
jak podzimní list
počítal mince, které mu osud
házel do klobouku
ten chudák byl vlastně farář
z toho kostela
ale poněvadž se soustavně opíjel
skončil na ulici,
nechtěl však opustit své pracoviště
Jednou ráno
když se v kalendáři zarděla neděle
našli lidé jdoucí na mši
mrtvé farářovo tělo
jak leží zády ke kostelu
upil se chudák k smrti a tak se
pomodlili za jeho duši
ale před vstupem do chrámu
se faráři vyhýbali obloukem
ŠPINAVÉ KRÁSY MĚSTA
Zašlápnu tě
jako žvýkačku do dlažby
a dokouřené cigáro,
jež uvízlo v chodníkové spáře
pošlu rovnou do dražby
Nedopalek s pachem tabáku
posypaný špetkou štěrku
se zbytkem posypové soli
ranní slunce roztáhlo rolety
až zaprší, vezmu hadřík a stěrku
Rozpustilý úsměv dne,
jen šmouhy beránků krášlí
na vlhkých lánech města
mátožně usedá hejno holubů
co kousek housky u kašny našli
Jen stádo deštníků levituje
nad šedivou partií kočičích hlav
a lidé, jako figurky se přemisťují
po šachovnicí dlažebních kostek
jak po kořalce s kávou zmatený dav
SONET O RODNÉM MĚSTĚ
Má drahá Naty, chci za tebou jet
do svého rodného města
z jehož lůna tři věže ční
ačkoliv Jablonec ještě spí
pod peřinou noci
neony z obchodních domů prořízly tmu,
ať mi září na cestu
když měsíc pod mraky
stříbrnou žárovkou otočil
Šel bych s tebou
kolem přehrady,
kde slunce zamrzlou hladinu zrcadel rozbíjí
a splétá v nich sítě prasklin
z těch chladných vod
kachny vzlétají, jako větroně
a pak s námahou lomcují perutěmi
o studený vzduch
Mohli bychom zajít do Tyršáků
kde na nás čekají
jenom mokré lavičky
jež zvou k usednutí
ale hrozilo by nám nastydnutí
proto vytahuji lahev vína
aby nám to bylo jedno
přesto brzo odcházíme
z potemnělého parku vstříc
do nehostinné náruče rodného města
|
