na další stranu
 DIVOKÁ VINICE, aktuálně05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace
Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více » 28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny
Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více » 26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.
Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více » 05.11.2024 - V EUC Klinice na Denisově nábřeží v Plzni mají babybox nové generace!30.10.2024 - Babybox na záchrance v Českých Budějovicích přijal 269. děťátko20.10.2024 - Veronika Hlaváčová, Příběh Johanky z babyboxu a 2. místo Prix Bohemia Radio19.10.2024 - Výstava Pavla Jasanského16.10.2024 - V Plzni mají babybox nové generace!Slovo úvodem
Opakovat, čím je pro mne 19. březen významný, je nošením dříví do lesa. Přesto připomínám, že ten den se narodily moje dcery Dorotka a Markéta, každá ovšem v jiném roce. Narodil se i Vilém Stránský, majitel internetové aukční síně obrazů a grafik, jenž Divokému vínu zapůjčil obrázky Henri de Toulouse-Lautrec. Připomínám, že všechny obrázky je možné koupit na www.artbohemia.cz. Gratuluju knížeti všech malířů a grafiků Vilému Stránskému k narozeninám a děkuju mu za mimořádnou vstřícnost. Jak mě Bohumil Hrabal zapsal do LiteraturyDům číslo 11 v Novákových ulici v pražské Libni, kde jsem prožil v padesátých a šedesátých letech dětství a kus mládí, jsou s domem číslo 24 v ulici Na Hrázi věčnosti od sebe vzdáleny vzdušnou čarou jen asi dvě či tři stovky metrů. Ironií zůstane, že Hrabal napsal o mně a nikoli naopak. Rozhodně jsem tedy žádnou svoji básničku natož knížku podle Hrabala nepojmenoval. Tož teď to napravuji. V roce 1964 nebo 1965 jsem pomaloval vlastní prostěradlo nápisem Klub poezie a s kamarády jsme je vyvěsili mezi dva kandelábry na nároží třídy Rudé armády, dnešní Zenklovy, a ulice Krejčího. V domě číslo 4 v Krejčího ulici přímo proti škole Na Korábě (dnes Základní škole Bohumila Hrabala) jsme ve sklepě provozovali „divadlo poezie“. Podle zmateného výběru a podle toho, co právě vyšlo, jsme recitovali básničky Robinsona Jefferse, Oldřicha Mikuláška, Michelangela Buonarroti, Františka Hrubína, ale taky Jarmily Urbánkové či Louise Aragona. Pravidelně jsme četli verše svoje vlastní, tedy pořádali tzv. textappealy. Jisté je, že Ladislav Michálek, Hrabalův „dvorní fotograf“ a přítel Vladimíra Boudníka, transparent „Klub poezie“ vyfotografoval, a s fotkou se Hrabalovi pochlubil. Spisovatele obrázek tak oslovil, že podle něj pojmenoval jednu svoji knížku – „Kluby poezie“. Na začátku knížky je věnování: Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků. kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků… Fotograf Michálek tu poslední plachtu vyfotografoval u zadní zdi hostince U Erbu v Libni a já, když jsem se to letos dozvěděl, spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zips, sestavil jsem ze dvou příběhů periferní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují pražský folklór a poezii… Pod textem je Hrabalovou rukou připsáno: Ludvíkovi Hessovi srdečně v Zelené Laboratoři 4. 11. 90 Hrabal
Je třeba dodat, že Hrabal se rozzlobil, když zjistil, že vydavatelství Mladá fronta památnou fotografii v knížce zřejmě omylem neotisklo. Objednal si u Vladimíra Michálka fotografie s transparentem a osobně je do knížky vlepoval. Stoje v knihkupectví nad knihou Tomáše Mazala Spisovatel Bohumil Hrabal, váhal jsem, zda si ji mám koupit. V tu chvíli se mi kniha sama otevřela na stránce 230 a já jsem četl výše uvedené věnování doplněné textem: Hrabal měl konkrétně na mysli skupinu mladých básníků kolem Ludvíka Hesse, kteří ve sklepní „klubovně“ libeňské ulice Krejčího číslo 4 vydávali v letech 1964 – 1972 zcela nekomerční a ojedinělý literární časopis Divoké víno. Přestal jsem váhat a knížku si za 666 Kč koupil. Černá lyra aneb jak Jana Černá alias Honza Krejcarová zmátla Bohumila HrabalaCituji z rukopisu Bohumila Hrabala nadepsaného ČERNÁ LYRA a datovaného 4. 5. 90 v Kersku. „Myslím, že Honza Krejcarová patřila do skupiny posledního roku surrealistické školy Karla Teigeho… a tak jsem ji poznal až na té mé Hrázi Věčnosti s Egonem Bondym, Vodseďálkem, Sekalem i Medkem a samozřejmě Vladimírem Boudníkem… … a Honza psala taky básně, ale byla tajnosnubná, jako by věděla, co ji čeká. Jestliže Achmatová o sobě říká, že je černou labutí, Honza byla labutí bílou, s poškozenou perutí, ale s krásnýma velkýma a smutnýma očima a se srdcem prokleté básnířky. … a věděl jsem, že Divoké víno vydalo její text Zpráva o mém otci, Honza se promítala do dcery Franze Kafky, možná, že i jí byla, ale napsala knihu, která mne ohromila, protože byla psána mužským principem tvoření… …proto svým životem a svými básněmi a texty je Honza prokletou básnířkou, a Praha musí být hrdá na to, že její Osud, osud Honzy Krejcarové, je spjat se srdcem Evropy, Prahou.“ Citace není kompletní, vybral jsem jenom pasáže dokládající, že Bohumil Hrabal věděl o knížce, kterou jsem Janě Černé vydal v roce 1969 pod názvem Adresát Milena Jesenská. Jak už titul sám naznačuje, nejednalo se o Janina otce, kterým jistě nebyl Franz Kafka, jenž zemřel čtyři roky předtím (3. června 1924), než se Jana Černá narodila (14. srpna 1928). Knížka je vzpomínkou na Janinu matku Milenu Jesenskou, kterou milostný vztah s Franzem Kafkou vynesl na vrchol světové popularity mezi českými ženami. O tom, zda byla kniha psána mužským principem tvoření, bych jako její editor a čtenář pochyboval dost zásadně. Bohumil Hrabal napsal text ČERNÁ LYRA devět let po smrti Jany Černé (5. ledna 1981) pro Tomáše Mazala jako předmluvu ke knížce Clarissa a jiné texty. Hrabal si tedy na Divoké víno vzpomněl ještě dvě desítky let poté, co jsem Janě Černé knížku vydal. 
 Dům číslo 1/ 1105 v kobyliské Košťálkově ulici byl Hrabalovým posledním bydlištěm. Požádal jsem mladou básnířku, aby před domem udělala holubičku Ludvík Hess |
||||||||
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
