na další stranu
 DIVOKÁ VINICE, aktuálně05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace
Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více » 28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny
Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více » 26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.
Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více » 05.11.2024 - V EUC Klinice na Denisově nábřeží v Plzni mají babybox nové generace!30.10.2024 - Babybox na záchrance v Českých Budějovicích přijal 269. děťátko20.10.2024 - Veronika Hlaváčová, Příběh Johanky z babyboxu a 2. místo Prix Bohemia Radio19.10.2024 - Výstava Pavla Jasanského16.10.2024 - V Plzni mají babybox nové generace!Slovo úvodem
Padesátka..? Pěkný věk. Padesátník..? Už neexistuje. Padesátikoruna..? Můžeš za ni koupit dvě šišky chleba v Lidlu nebo dvě polévky v řeznictví a sníst je na stojáka. Padesáté číslo internetového www.divokevino.cz..? Předtím 57 historických čísel na papíře vytištěných. Za ta papírová bych už pár korunek dostal. Leč neprodal bych je ani za milión. Chovám je v trezoru. Těch padesát internetových chová ve svém archivu Národní knihovna České republiky. Přijde mi to jako uznání. Přiznávám – jsem na to pyšný, moji milí.
Za nejvzácnější literární a výtvarný artefakt uložený v šuplíku o Kouli považuju kresbu Josefa Škvoreckého s rukopisným textem Blues libeňského plynojemu. Čtěte vševyčerpávající poetický text Tomáše Mazala, v němž se dozvíte o Kouli skoro vše. V jubilejním 50. čísle zcela jistě nepřehlédněte vzpomínku Tomáše Mazala na jeho seznámení s Divokým vínem. Když už mi ji slavný hrabalolog vnutil, pokusím se vnutit ji i vám, milí. Laskavému čtenáři doporučuju, aby určitě věnoval pozornost textu Františka Cingera pojmenovanému Žáčkoviny, přinášejícímu výběr z dosavadního díla Jiřího Žáčka, jenž prožil 6. listopadu tohoto roku kulatých 65. Jiří Žáček spolu s Karlem Sýsem jsou Nejdivokovínovějšími autory, neb publikují své verše od počátků časopisu dodnes. Veselých 65 let se 12. listopadu ve zdraví dočkal i známý tenista Miroslav Paleček, jenž se ve volných chvílích věnuje i psaní písničkových textů, ba dokonce jejich zpěvu. I Mirek Paleček patří spolu s Michalem Janíkem do rekvizitáře historického Divokého vína, a proto přináším jeho písničkové texty. O dva dny později slaví ještě pozdější narozeniny ve skvělé kondici fotograf Pavel Hudec Ahasver. Pořídil si dokonce nový digitální fotoaparát. Samozřejmě, že se živí prodejem svých fotografií, především starých, jež k dostání jsou v prodejně Antique Ahasver v Praze 1 na Malé Straně v Prokopské ulici číslo 3 nebo v Kávovarně Café v Pasáži Lucerna ve Štěpánské. Pro jistotu uvádím i Pavlovo telefonní číslo – 604 591 669 – a navrhuju, aby mu volali nejen milovníci jeho fotografií, ale i dívky a ženy toužící vstoupit jako modelky do dějin fotografie.
Jedním z výtvarníků tohoto čísla je Rostislav Říha, architekt, který mi darem nakreslil projekt DOMOVA, azylového domu pro ženy s dětmi a pro stařenky a staříky, jenž hodlám postavit na Hájku. Děkuju, Rosťo.
Druhým výtvarníkem je grafik a ilustrátor Karel Beneš, jehož litografie mi zapůjčil sám Velkokníže Vilém ze Stránských, majitel internetové aukční síně www.artbohemia.cz, v níž je možné všechna Benešova díla, jakož i mnohá jiná koupit.
Přidávám jeden obrázek a dvě rukopisné básničky od grafičky a výtvarnice Alenky Kučerové, své kamarádky. Obrázek visí v mém domě ve velké galerii jejích obrázků. S lítostí se loučím já i Divoké víno s autorem nad jiné mi milým – Luďkem Krásou. Podrobnosti o smutném konci se dočtete na jeho stránce. O to veseleji vítám na stránkách Divokého vína budoucí básnířku a malířku Toničku Vítkovou, novorozenou dceru básnířky Pavlíny Pulcové – Vítkové a na její počest jsem složil kratinkou básničku: Ať žije Antonie! Kapitola pátá(Z knížky Romance o klisničkách a balady o ženách, vydalo Nakladatelství Petrklíč. Od října k dostání v knihkupectvích nebo na objednávku na petrklic@petrklic.info.)
(následující text si můžete zde prohlédnout v knižní grafické podobě ve formátu PDF [1,18 MB])
Rodiče spolužačky Míly vlastnili malou chatičku, jakýsi trampský srub, v údolí potoka Kačáku kousek od Horního Podkozí. Od rodného Kladna to bylo, co by kamenem třikrát dohodil, a tak není divu, že se Jaroslavovi líbila nejen Míla, ale i sroubek. Posvětili jej se spolužačkou a pak tam jezdili i s přítelem Mélou a jeho Alenou. Strávili v chatičce silvestrovskou noc. Původně měli být ve čtyřech, ale pak se něco nevydařilo, a tak zůstali jen tři. Byli vybaveni čtyřmi lahvemi gruzínského bílého vína, tehdy jedné z nejlevnějších značek. Méla s Alenou spali v podkroví, tedy spíš na půdičce, kde se dalo jen ležet, opuštěný Jaroslav v přízemí přikládal do litinových kamínek. Na chmelové brigádě koncem prázdnin v roce 1964 si Méla a Jaroslav vymysleli Divoké víno. Rozhodli se vydávat svůj vlastní literární časopis. Pojmenovali jej podle básně polského autora Konstanty Ildefonse Gałczyńského Dzikie vino - Divoké víno. A taky nechtěli být krotcí, chtěli být divocí. První číslo časopisu vyšlo v září 1964 v nákladu tisíc výtisků. Scházeli se s mladíčky - umělci a s poetickými pannami ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici a recitovali básničky. Někdy svoje, jindy uznávaných autorů. Výběr autorů byl spíš náhodný, jak vyplývá z nahlédnutí do programů otištěných v Divokém víně – Jeffers, Aragon, Urbánková, italská renesanční poezie, Hrubín či Michelangelo. Jaroslav a Méla byli posedlí básničkami. Méla je psal pro svoji životní lásku Alenu Háchovou. Nestálý Jaroslav chvíli pro Jiřinu, Mílu nebo pro Radku. Radaně Ve staré knihovně jsem našel vzpomínky, schované tam rukou mé maminky, mezi stránkami zastrčené knihy básní, pak na pohovce s přehozem a vyrudlou třásní. Vypadl mi čtyřlístek z knížky, než dopadl na podlahu z té výšky, rozlétl se na zažloutlý smutný prach, co odjakživa pokrývá jen regály, vzpomínky a strach. Už tři dny se na mne dívají tři karafiáty od tebe do červena — dal jsem jeden jejich lístek do knížky potají. A prosil jsem pak za spásu našeho mládí a myslil jsem na dynamiku tvého jména a na skutečnost tvé hlavy. Zdá se, že karafiáty byly tehdy oblíbenou kytkou. Radka studovala na karlínském gymnáziu a o to byla exotičtější. Bydlela v domě na rohu Křížkovy a Vítkovy ulice a Jaroslav za ní přijížděl z Palmovky tramvají. Když vystoupil, zapálil si cigaretu, aby ji mohl vzápětí před přicházející Radkou s divadelním gestem odhodit a zašlápnout. Radka měla prsa velká a kulatá a Jaroslav je zkoumal na nábřeží Vltavy a byl udiven jejich velikostí. Dál vpuštěn nebyl. Radku to – zdálo se - příliš nevzrušovalo. Když byla pozvána na Jaroslavův maturitní večírek, na útržek papíru ve vinárně Barberína napsala básničku pro Jaroslavovu spolužačku a taky milenku Mílu. Teprve po letech, když Radka emigrovala do Švýcarska a našla si tam svoji lesbickou lásku, Jaroslav pochopil příčinu své mizivé milostné úspěšnosti. Radku vystřídala básnířka Helena, černovlasé židovské děvče se zádumčivým pohledem v krásných tmavých a hlubokých očích. Studovala uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově. Vzájemně se malovali, psali si básničky a říkali si je i při milování. Jeden verš Helena, jeden Jaroslav. Když neměli kam se svou láskou jít, půjčili si v turistickém oddílu Pionýrského domu v Karlíně malý stan, postavili jej na stráni chudých lásek na hoře Vítkově a milovali se pod jeho plátěnou stříškou. Za milováním a se stanem spolu jezdili i do údolí potoka Kačáku. Vystoupili z vlaku v Unhošti a nesouce stan a spací pytle, vydali se polními cestami do Podkozí, pak ze stráně dolů na romantická místa kolem staré trampské osady Údolí oddechu. Je s podivem, že zamilovaný Jaroslav vůbec složil maturitní zkoušky. Vzpomínky z deníku Mély Machálka Pátek 13. září 1963 Začalo to vše už o prázdninách. Uvažovali jsme s Jaroslavem o partě, kterou bychom mohli dát dohromady. Po spoustě úvah jsme dospěli k názoru, že bychom to mohli zkusit s Jiřinou, Mílou, Máňou, Jardou, Robem, Jitkou a samozřejmě s námi dvěma. Bylo by ideální dát dohromady takovou skupinu lidí, kteří by si rozuměli, měli si stále co povídat a byli by schopni shodnout se a být činní po všech stránkách. V těchto dnech jsme začali budovat klubovnu v Krejčího ulici. Zanedbaný sklepní prostor bez záchodu se podařilo dostat do podoby, že se tam mohli setkávat lidi, aby zde poslouchali představení našeho „Divadla poezie“, zapojili se do jam sessions nebo text appealů, kde měl každý možnost recitovat své poetické výtvory, nebo jsme vášnivě debatovali o problémech dospívajících dětí. Pracovali jsme velmi zaujatě a tvrdě. Každý podle svého. Největšími pracanty byl samozřejmě Jaroslav a já, s námi držel krok i Jarda. Byli tam i tací, např. Michal, kteří přišli, pronesli několik rad, jak se má řešit ten nebo onen problém a s výmluvou na něco velmi důležitého bez přiložení ruky odešli. Robert, ten vždy věděl jak věci řešit, oškrabal půl zdi a po hodině se po anglicku vytratil. Velice nám pomohl i Pavel Kačírek, který se ukázal jako pilný a čas nehlídající pracant. 19. října 1963 jsem začal chodit s Alenou Háchovou. Ve stejný čas vstupuje do děje Alena Hejnová, kterou okamžitě uchvátil Jaroslav. 13. listopadu 1963 Začaly problémy s naším klubem. Mluvili jsme spolu s Jaroslavem s naším třídním Janem Petrem o našem klubu. Dověděli jsme se, že o našem klubu mluví celá škola a že jeho pověst není právě nejlepší. Pověsti říkají, že je to sídlo neřesti, že se tam pije a kouří. Když jsme se mu snažili vysvětlit, že tam čteme poezii, nevěřil nám. Také nám vytkl, že děláme problémy dalším lidem, které strháváme na šikmou plochu. Pohrozil nám, že nás zničí a bude o všem informovat rodiče na třídní schůzce. Nakonec tak neudělal. 29. listopadu 1963 V partě lidí, která chodí do klubu, nastaly velké problémy, spočívající ve vzájemném párování a rychlých změnách ve složení jednotlivých párů. Řeší se neustále nejrůznější vztahové záležitosti a v té době se začalo používat sloganu „významnosti ve vedlejší místnosti“, který diskutující pár řešící banální věci vyzýval, aby si své bolístky řešili v soukromí. Vánoční prázdniny 1963 Společný zájezd party do Německa. Z tohoto zájezdu, který byl plný alkoholu a byl hezký i ubytováním ve společné noclehárně, mám schované fotky – krásné mladičké holky v nočních košilkách a pyžamkách. Při cestě autobusem, kde mimo nás byli i „slušní“ lidé, vznikl pokřik „ČSM jde čůrat, ČSM jde blejt“.
1. ledna 1964 Byl to krásný Silvestr. Celá parta jsme byli u Jaroslava a strašně rychle to uteklo. Už to skončilo, je to zvláštní, když si vzpomenu, jak moc jsme se na ten poslední den roku všichni těšili a najednou jeden krásný večer, jako kdyby odvál vítr. Silvestr 1963 už nikdy nebude. Na Silvestra 1964 už mi bude 18 let, a kdo ví, co dál. 4. března 1964 Děláme nyní poezii s největším vypětím svých sil. V našem divadle poezie uvádíme několik pořadů najednou a moc si od toho slibujeme. Nedávno se Jaroslav sešel se svojí spolužačkou Zuzanou Vinklerovou – Tomanovou, s níž chodil nejen na základní školu, ale i na gymnázium. Malinká Zuzanka se ani příliš nezměnila. Pravda je, že starý muž ji už neposuzoval jako potenciální milenku. Zuzanka bydlí celý život ve stejném domě v Novákových ulici. Sedli si do jakési libeňské pseudopizzerie U Komína a vzpomínali. Víc na gympl než na základní školu. A z celého gymnázia nejvíc na lesní brigádu v Kladské u Mariánských Lázní. „Hajný nás ráno naložil do nějaké káry a odvezl nás s miliónem stromků do lesa, ať je zasázíme do děr 30 x 30 centimetrů. A odjel. Bylo nás pět holek, určitě tam byla tvoje Jiřina a Slávka taky. Svlékly jsme se nejdřív do kalhotek a do podprsenek, pak nahoře nic, pak už ani dole nic, a opalovaly jsme se. Hajného jsme v poledne vyděsily, ale právě na to jsme asi hrály. Stromky jsme sice zasázely do děr, ale po několika,“ vzpomíná nadšeně Zuzanka. Došlo i na Jaroslavovy předky a padlo jméno Duras či Důras. „Mary Durasová byla moje teta!“ zaradovala se Zuzanka, vzpomínajíc na uznávanou českou sochařku, žákyni Jana Štursy, jež zemřela v roce 1982 v požehnaném věku 84 let. Za svoji ženskou postavu V dřepu získala na Světové výstavě v Paříži v roce 1937 zlatou medaili. „Jsme tedy příbuzní, Zuzanko. Že jsme si to neřekli už dávno!“ radoval se i Jaroslav. Posílám pár informací, moc toho není, ale už to tak vypadá, že špetičku krve máme společnou, napsala druhý den do emailu Zuzanka. Můj dědeček z máminy strany - tedy otec mojí máti - měl sestru Johanu rozenou Mysyková a ta se provdala za rakouského generála Adolfa Durase. S ním měla tři dcery - Mary, Grete a Hani - a jednoho syna - jméno neznám. Teta Mary se narodila 10. 5. 1898 ve Vídni. Její první muž byl Max Kopf, akademický malíř, s kterým žila dlouho v Americe. Kopf byl blízkým přítelem Gregory Pecka a kamarádila s ním tedy i Mary. Žila deset let v Anglii, kde sošila mimo jiné Winstona Churchila a často se s ním vídala. Pa, brácho! Zuzana Pokrevní příbuzní tím pádem určitě nejsme, milá Zuzanko, zalitoval Jaroslav. Zato mě a tvoji tetu Mary Durasovou nějaká ta kapička krve skutečně pojí. |
|||||||||||||||||
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
