|
na další stranu
Emil Machálek
***
Divoké víno, pro mě dnes již legenda a překrásná dávná vzpomínka na čas mládí, lásky, přátelství a nejsmělejších plánů a snů.
Stále vidím velmi ostře ty dny, kdy jsme společně s Luďkem s drzostí a zaujatostí nezkušených začínajících gymnazistů začali - prakticky z ničeho - budovat literární časopis pro podobné šílence, jakými jsme tehdy byli. "My, kteří píšeme poezii …" Tak jsme se neskromně a s velkým očekáváním označili v úvodním "manifestu" publikovaném jako úvodní text prvního čísla. Stačili jsme toho v té době skutečně hodně, prvotní nápad jsme zhmotnili velmi rychle, vymysleli název i originální formát, sehnali papír, z příspěvků nám podobných nadšenců vytvořili obsah prvního čísla a s pomocí grafika Karla Hrušky připravili kovolisty pro tisk, při kterém jsme u starého Romayoru osobně asistovali. Sami jsme falcovali jednotlivé stránky, snášeli je do konečné podoby a kancelářskou sešívačkou sešívali. Veselejší a zábavnější byla distribuce do pražských škol; krásné i méně krásné, ale všechny stejně dychtivé, zvědavé a zvídavé mladé studentky, nám první čísla přímo kradly z rukou. Souběžně s ním jsme se stejným zápalem a nasazením ve sklepení prvorepublikového domu v Krejčího ulici v pražské Libni vybudovali Klub poezie, jehož památka navždy zůstane zapsaná v dílku Bohumila Hrabala "Kluby poezie" a na fotografii Ladislava Michálka, jenž zachytil náš reklamní transparent, který jsme napnuli mezi dva kandelábry nad prostor náměstíčka v sousedství hlavní libeňské třídy. V klubu mělo sídlo naše Divadlo poezie, kde jsme pro nadšené publikum v rámci komponovaných večerů, provázených na svoji dobu moderním multimediálním doprovodem, recitovali verše Michelangela, Tassa, Jefferse, Mikuláška, Aragona, Urbánkové, Trioletové a dalších slavných básníků, ale i vlastní výtvory, s jejichž prezentací jsme pak v improvizovaných sezeních pokračovali někdy až do hluboké noci. V našem sklepě jsme přivítali řadu zajímavých lidí, za zmínku určitě stojí slavný americký beatnický básník Allen Ginsberg, který nám recitoval své beatnické verše a v doprovodu maličkých činel prozpěvoval buddhistické mantry. V klubu nás navštěvovali nejrůznější "dospělí" lidé, někteří ze zvědavostí, řada však se skutečným zájmem a vůlí pomoci. V té době jsme s Luďkem nebyli zrovna vzorní a příkladní žáci, na učení jsme neměli čas, což se zákonitě podepisovalo na našem prospěchu. O to cennější bylo, když nás v našich sklepních prostorách navštívili i naši učitelé - vzpomínám na třídního Petra, oblíbeného zeměpisáře Václava Gardavského, přísnou, ale romanticky založenou francouzštinářku Laštovkovou, ruštinářku Andělkovskou a dejepisářku Roubíkovou. Když poznali, že se zde permanentně nepije, zůstali celý večer a nakonec nás nechali odmaturovat. Dnes s odstupem let si uvědomuji, že naši učitelé, ač se tak navenek netvářili, nás měli svým způsobem rádi. Byla to intenzivní doba, Divoké víno se rozrůstalo po celé zemi a stále se zvětšoval i okruh spolupracovníků a autorů.
Bohužel to krásné mládí, plné nadšení, zklamání a velkých emocí nemohlo trvat věčně a jak šly roky, mé vazby s Divokým vínem se začaly postupně rozvolňovat. Dostal jsem se na vysokou školu, ne uměleckou, ale zemědělskou a já se na místo básniček a redigování literárního časopisu začal věnovat fyziologii a genetice.
Po celé následující roky, až do dnešní doby, jsem však ty mladé časy s Divokým vínem velmi niterně cítil na dně svého srdce. Naše přátelství s Luďkem Hessem, přežilo dnes již téměř půl století a přestože jsme byli každý někde jinde, velmi dobře o sobě víme a na společnou dobu nikdy nezapomeneme.
Obdivuji Luďka Hesse, že byl schopen vykopat časopis ze sutin času a obnovit jeho "slavnou" tradici v současné postmoderní době odpovídající elektronické podobě. Obdivuji jeho neskonale obdivuhodnou vůli a zaťatost, s níž se železnou pravidelností vždy 19. dne každého druhého měsíce nám všem čtenářům rozesílá mail s upozorněním na právě vycházející číslo. Myslím, že by to už ani nemusel, ale kdybych ho nedostal, byl bych si jist, že se stalo něco velice vážného. Vždy ten jeho mail beru jako pozdrav a především zprávu "Ještě žiji a dýchám, moji milí..." Budu velmi rád, když i po zprávě o vydání jubilejního 50. čísla elektronického Divokého vína budu tento signál od Luďka dostávat co nejdéle.
Praha 11. 11. 2010
Méla Machálek
|
