literární časopis založený v roce 1964

Méla Machálek

DIVOKÉ VÍNO, DO DNEŠNÍCH DNŮ NEZKROCENÉ

Když jsme na konci srpna 1964 na chmelové brigádě v Hředlích začali spřádat tehdy ještě neučesané myšlenky o tom, jak dát naším neumělým pokusům o vyjadřování svých citů poezií nějaký řád, nikdo z nás netušil, jak aktuální to bude ještě za 55. let. Mladické nadšení udělalo divy. Jen několik málo dnů po návratu z brigády jsme již seděli spolu s Ludvíkem Hessem (už nevím proč jsem mu od prvních dnů našeho kamarádství říkal Luďku a říkám mu tak dodnes) na soutoku Rokytky a Vltavy v pražské Libni a formovali konkrétní obrysy nového literárního časopisu pro mladé lidi naší generace a také platformy pro vzájemné setkávání všech milovníků poezie. A právě tady, na místě, kam se nostalgicky vracíme i dnes, vznikl náš manifest svolávající mladé básníky slovy „My kdo píšeme poezii -„ a myšlenka na založení divadla poezie a časopisu byla na světě. A protože jsme byli tehdy hodně netrpěliví a rychlí, neuplynul ani měsíc a na stole bylo první číslo Divokého vína, jak jsme časopis po dlouhých úvahách a diskusích nazvali. Nový časopis nezvyklého „nudlovitého“ tvaru jsme vlastníma rukama kompletovali v malém sklepním prostoru, který jsme získali na kopci nad libeňským gymnáziem v Krejčího ulici č. 4, kde jsme ve dvou místnostech začali rovněž svépomocí budovat naše Divadlo poezie. Netrvalo dlouho a v našem sklepě jsme začali ve stylizovaných pásmech ve vlastní režii představovat své oblíbené básníky a organizovali nejrůznější text-appealy a diskusní večery. Dodnes tuto dobu připomíná knížka Bohumila Hrabala Kluby poezie, kterou napsal na počest těch poetických mladíků, kteří jsouce dojati a rozrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli na libeňské ulici bílý transparent s nápisem Klub poezie, na počest Vladimíra Boudníka a všech lidi, kteří milují pražský folklór a poezii. Dnes už skoro zapomenuté místo v Krejčího ulici připomíná i mosazná pamětní destička u vstupních dveří domu, kde se narodilo Divoké víno.
Tuto vzpomínku na dobu dávno minulou jsem považoval za nutnou kulisu, do které chci vložit svůj příspěvek, věnovaný 100. číslu elektronického časopisu.
Poté co se po maturitě, kterou jsme oba s Luďkem „s odřenýma ušima“ úspěšně absolvovali, naše osudy se rozešly, Luděk zůstal u novinařiny, já se začal věnovat svému druhému koníčku – přírodním vědám, která jsem studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze. A tak po našich společných středoškolských časech zbyly všechny starosti na bedrech Luďkovi. Naše mladá a vlídná šedesátá léta byla v roce 1968 násilně přetržena a normalizace v dalších letech se promítla velmi dramaticky i do dalšího osudu Divokého vína. Obdivuji, že se mu přes nejrůznější peripetie v osobním životě i nepřízni staronového politického establishmentu, podařilo ještě nějakou dobu udržet tento literární časopis při životě. Do okamžiku, kdy bylo v roce 1972 vydávání Divokého vína ve své klasické podobě násilně přerušeno, stačil vydat celkem 58 tištěných čísel. Znám jeho povahu velmi dobře a vím, že co si umane, neopustí za žádných okolností.
Minulo celé desetiletí, ve kterém Luděk mezi svými koňmi, kterým se začal věnovat, a kravami, péčí o jejichž paznehty se živil, přemýšlel o té černé díře, která po Divokém víně zbyla.
A tak, snad, v předtuše budoucích revolučních změn mediální sféry, se s podporou počítačových odborníků, rozhodl obnovit Divoké víno a přenést ho do kyberprostoru. Koncem roku 2002 do něho uvedl první číslo a celý řetěz se zase spojil. Možná, že i díky tomu, že titulní strana elektronického časopisu je koncipována ve stejném duchu jako u původního časopisu.
Je obdivuhodné, že muž, který ve svém životě nebyl vždy zcela důsledný a zodpovědný ke svému nejbližšímu okolí, dokázal pro svou myšlenku zkoncentrovat své síly a vůli a se železnou pravidelností od roku 2002 vždy 19. dne každého druhého měsíce vypustit do internetového éteru nové číslo profesionálně zpracovaného elektronického Divokého vína. Žádný autor, který do Divokého vína posílal své výtvory, ani žádný jeho čtenář si neumí představit co času a úsilí musel věnovat čtení všech příspěvků a jejich přípravě pro publikaci. V každém čísle bylo něco nového. Jeho úvodníky a rubrika Divoká vinice je prostorem, ve kterém prokazuje své novinářské kvality. Staly se pravidelnou přehlídkou nejrůznějších myšlenek, vzpomínek, ale i aktuálních vstupů, reagujících na živé problémy a události. Setkáváme s řadou nejrůznějších lidí, vedle básníků s grafiky, malíři, fotografy, hudebníky a dalšími všelijakými kumštýři, ke kterým měl, a v řadě případů má Luděk velmi úzký a přátelský vztah. Za každým takovým člověkem stojí konkrétní příběh, často i takový, který se teprve stane. Právě tato část elektronického Divokého vína z něho tvoří živý organismus, reagující na současnost a výrazně ho odlišuje od publikací almanachového typu.
Všechno co jsem se snažil ve svém příspěvku k 100. číslu elektronického Divokého vína připomenout je namířeno na dva cíle: Prvním je vyzdvihnout úlohu tohoto dnes již legendárního časopisu v současném velmi rozsáhlém knižním a časopiseckém světě, druhou je upřímná výzva doufat, že Luděk ten rozjetý vlak neopustí. Současné Divoké víno je dílem „jednoho muže“ a další přerušení kontinuity by již nepřežilo.
Nemám rád “hraběcí rady“ a proto bych závěrem rád vyslovil své upřímné, a velmi citově zakotvené uznání a prohlášení a současně i zbožné přání: Blahopřeji k 100. elektronickému číslu „poetického časopisu“ Divoké víno a především jeho protagonistovi Luďkovi Hessovi, že vydržel až do dnešní doby, Divoké víno se stalo památníkem jeho života. Začal s ním jako nadšený, zamilovaný mladík a končí jako životem unavený stařík. Je to krásné, když vám něco vydrží celý život. Protože jsme oba na tom s věkem stejně, umím si představit, co všechno bychom ještě chtěli ve dnech, které nám osud nabízí, dokázat. Z toho vychází i má víra, že Luděk Divoké víno neopustí a vydrží s ním až do konce svých časů. A potom… děj se vůle boží.

Méla Machálek, 72 letý, životem unavený, „mladý“ básník