na další stranu
 Slovo úvodemDivoké víno 2/2003 vychází jako vzpomínka na Divoké víno 2/1964. Přináší několik vybraných básniček z historicky druhého čísla, ale taky dosud nepublikované verše Jiřího Žáčka a Karla Sýse. Básničky Petra Cincibucha vyšly pouze v jeho bibliofilii Skleněný výtah. Petr Cincibuch našim čtenářům nabízí zdarma zaslání téhle knížečky jako prémie. Stačí si napsat. Největší radost „redakci“ udělaly příspěvky Nely Zapletalové a Martina Plotze zaslané spontánně. Potkali jsme JohanuChvilku jsem přemýšlel o titulku, zda tu podivnou osobu, jíž nesporně Johana Vondřejcová-Kohnová byla, forzírovat či zamlčet. Je rozhodnuto!
Jeli jsme tehdá s Mélou Machálkem tramvají a jako vždy jsme klábosili o poezii. Řekl bych, že tramvajka byla desítka nebo čtrnáctka, snad někde na trase mezi Libní a Holešovicemi. S námi dvě exotické ženštiny, drobné, exaltované, výstředně oblečené, jedna z nich výrazného židovského exteriéru. Ženštiny poslouchaly naše bláboly a my jsme se asi předváděli, jak jsme byli zvyklí z pódia divadla poezie, které jsme provozovali jednou až dvakrát týdně ve sklepě v Krejčího ulici naproti škole Na Korábě. Žena s velkým nosem se vložila do našeho rozhovoru — a započala éra Johanina lektorství! Jestliže si dnes, po třiceti devíti letech, vzpomínám na naše tramvajové seznámení, muselo to být jistě setkání významné. Projíždím-li po těch letech Veletržní ulicí, přibrzdím před domem číslo 33, popadne mě nutkání vystoupit a silně a falešně pískat melodii z Carmen: Toreadore smělý, pozor si dej… Signál, na nějž Johana v kteroukoli denní či noční dobu otevřela okno ve čtvrtém patře, hodila klíč na chodník a vlídně přijala bloudícího mladého umělce. Johana Kohnová se rozvedla s novinářem Pavlem Kohnem, jenž posléze emigroval, a vychovávala více či méně dobře jeho syna Karla řečeného Lištíka. Ještě že jí pomáhala stará šedovlasá matka… Johana sama v jinak prostorném a uklizeném bytě obývala knihami a sbírkami všeho druhu zaplněnou místnost, jíž dominovala postel. Johana byla, pokud si vzpomínám, v posteli takřka stále,v ní přijímala mladé básníky — nemylte se, k fyzickému kontaktu s nimi ale nikdy nedocházelo — neb Johana měla svého rytíře — profesora Václava Dvořáka, podivínského učitele na průmyslové škole strojní. Nemohu na tomhle místě nevzpomenout její nadšené a časté popisování profesorovy zarostlé hrudi — říkala jí „kápě“. S profesorem jsem udržoval partnerské vztahy dlouho, neb měl zálibu ve starých autech. Honosil se nádhernou limuzínou „impérií“ a pomáhal mi udržovat v chodu moje první auto Aero 662 z roku 1932, jež jsem odkoupil od Pavla Jasanského někdy v roce 1966 (za pět tisíc). Johana byla živoucí studnicí informací o pražském uměleckém podsvětí. Se specializací na židovskou obec. Byla to nakonec ona, jež mě seznámila s Janou Černou, dcerou Mileny Jesenské. Janě Černé jsem otiskl v Divokém víně řadu próz a vydal její knížku Adresát Milena Jesenská.
Johana byla jmenována oběma redaktory Divokého vína — Mélou Machálkem a mnou — lektorkou. Jejím prvním úkolem bylo obhájit nejdiskutovanější literární dílko — Deník Edity Chýlové — otištěný v prvním čísle Divokého vína. Johana jej v písemné diskuzi v druhém čísle (vyšlo v říjnu 1964) přirovnala k deníku Anne Frankové a k důvěrnému deníku Charlese Baudelaira a Editin opus před nactiutrhačnými kritiky obhájila. Spolu s oběma samozvanými redaktory a s Johanou byli v tiráži druhého čísla uvedeni jako spolupracovníci redakce Oldřiška Svobodová, Václav Hlásek, Jaromír Fiala, Zbyněk Kočí (grafická úprava) a Robert Šmied — kromě Oldřišky jsme byli všichni žáky libeňského gymnázia Na Zámečku. Ve druhém číslo Divokého vína se skvěly básničky Jana Lederera, Karla Višňáka, Dagmar Kubánkové, A. Eliáškové, Heleny Pěkné, Jarmily Horákové, Emila Steinbauera, Antonína Svobody, Vítězslava Fáry, Petra Zrna, Václava Horáka, Oldřišky Svobodové a jedna jediná moje — nejspíš písemný vzkaz ne vždy věrné mladé básnířce. Tuším, která to byla, chcete si tipnout…? Na prostřední skládačce formátu A3 byly otištěny reprodukce čtyř plakátů tvůrčí skupiny Zdeňka Chotěnovského, Evy Průškové, Eduarda Hájka, Václava Ševčíka a Věry Faltové. Asi že mladým redaktorům plakáty přišly dostatečně divoké.
Do našeho sklepního klubu poezie přicházíval Vladimír Kafka, básník o desítku let starší, jenž už vydal knížku veršů, i věnovali jsme mu dvě stránky „intervjú“ a tři stránky jeho cestopisné reportáži. Celému číslu vévodil rozhovor s Miloněm Čepelkou. Básníka o půl generace staršího jsem našel spolu se Zdeňkem Svěrákem v armádní redakci Československého rozhlasu umístěné ve vile v Dykově ulici na Vinohradech. Oba muži tu připravovali pravidelný pořad pro vojáky Polní pošta. Ohlásili jsme v něm armádě, že v Libni vychází Divoké víno, časopis mladých básníků a umělců. Věřte nevěřte, nesmělo se nic, ale mohlo se všechno. Pracovna obou mladých rozhlasových redaktorů byla vyzdobena na tu dobu vskutku neběžně — stěny byly polepeny obrázky nahých ženštin vystříhanými ze zahraničních časopisů. Výstavě se říkalo „osvěžna“. Nevěříte? Zeptejte se pánů Čepelky a Svěráka. Ačkoli, teď si uvědomuju, že Zdeněk Svěrák se otázkám na téma ženy vyhýbá. Ale bylo to v roce 1964. Miloň Čepelka nám v rozhovoru Divoké víno pochválil, leč doporučil, abychom dbali na řemeslnou úroveň prací. Nejvíce se mu líbila básnička Heleny Pěkné Geometrie. A dal nám k otištění jednu svoji básničku, již jsem přepsal. Jako každoročně mi přišla i letos novoročenka od Miloně Čepelky – básnička PF 2003. Snad se cimrmanolog nebude zlobit, když ji přiložím… Na závěr se Divoké víno 2/1964 věnuje pozvánce do Luxoru na představení Bláznivěnky Eduarda Pergnera a souboru malých forem Inklemo v rozhovoru s jeho uměleckým vedoucím a autorem Václavem Bártou. Dám si tu práci a přepíšu text Bártovy písničky Poem.
Václav Bárta sehrál o dva roky později v mém životě významnou úlohu. Odešel jsem tehdy z domova a toulal se delší dobu Prahou bez přístřeší a bez prostředků. Václav mi kromě jiné pomoci věnoval svoje staré kalhoty, jakési čínské džínsy. Nosil jsem je jednak proto, že byly in, jednak jiných pantalonů nemaje. Záhy se ovšem prošoupaly v rozkroku a moje cesty po bytech pražských přátel byly zpestřeny dojemnou scénkou. Po příchodu jsem si půjčoval jehlu a niť a kalhoty pečlivě štupoval, rozumějte doplňoval chybějící materiál křížem krážem nití. Bylo to v létě, pamatuji si dobře na detaily. Chtěli byste vědět, jak vypadal tehdy mladý šéfredaktor..? Nosil bílou rozhalenku s krátkým rukávem (denně ji u kamarádů pral a sušil), zmíněné džínsky a na nohou vietnamky, boty sestávající z podrážky a gumového návleku procházejícího mezi palcem a druhým prstem nohy. Vzpomínám si, jaký mindrák mi oblečení a obutí tehdy působilo. Třeba při návštěvě u příznivců Divokého vína v pražském Divadle hudby, jehož ředitel Jiří Šrámek i slavný recitátor Milan Friedl byli vyhlášenými elegány. Na třetí stránce obálky zveme v DV 2/1964 čtenáře a básníky do Klubu poezie v Krejčího ulici na dva sobotní text appealy, představení z poezie Louise Aragona a na premiéru Na truc světu z básní Karla Šiktance. Víte, kdy se odehrála? V sobotu 21. listopadu 1964… |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
text doprovázejí fotografie 
