na další stranu
Lubomír Brožek
Zpěv černé labutě
Dětství schoulené ve starých křápech poslouchá vzrušený hovor
za dveřmi Po jezeře
plují dvě labutě černá a bílá Dvě
labutě plují po jezeře jako by spaly
Hovor se točí kolem počasí a ženských Obilí
žene k úplňku a bílá
labuť odlétá Však večery jsou teplé jak zevnitř
břicho matky Chléb zmlazený
samčím kváskem dýchá v ošatce jak malé zvíře v noře — život jest
dýchání
nic víc
. . .
Jak tiše a pokorně dýchá chléb
Mezi vdechem a výdechem v prostoru stále užším
dětství přebírá slova s nimiž si neví rady
Ukažte mi krásu která nemá srdce pod závojem a v srdci
divokou růži zrady
. . .
Když přijde řeč na politiku nikdy nevím
co si mám myslet Ještě že počasí
nám jakž takž přeje Na stole čte
z poházených karet koktavá hromnice Arab s věčným Židem
hrají betla Ale co znamená
čínská karta v rukávu dalajlámy netuší ani Svatý otec
sám Na Moravském poli
už je dávno po žních Co jsme zasili
sklidíme Cesty
jsou prašné jak slova v ústech sňatkových podvodníků Kdo ví
co přijde zítra Možná
déšť
dlouhý jako manželství bez lásky trpělivý
jako láska bez dětí...A až naprší? Toť otázka Napsat
sonet anebo dopis na rozloučenou... V prázdných kulisách
kouří trávu Shakespeare a vypouští
omamné metafory jejichž smysl
chápou pouze zamilovaní a sebevrazi...zatímco
šťoura divák: Tak tak ale
co je za oponou?!
2
Co asi... Včera
pokáceli starou zahradu Pozemek
na kšeft Ani nepípla má přítelkyně Jen ptáci
zakroužili nad zmizelými hnízdy jako by nevěřili očím Zemřela
vzpříma To je to oč tu běží O život
jde-li Ať si kdo chce říká nakonec všichni
budou zarovnáni pařez
k pařezu... Jen poslední
ještě stojí a má se k světu Tis
strom smrti...A to je vše? (Stejný šťoura divák) Tak tak ale
co dál?!
Možná nás pozvou
na veliký hon anebo
kázat mrtvým
očím jelenů uštvaných ve všech zatracených honech světa
pro větší slávu nějakého pitomého revíru Z lesa
se ozývá volání honců a student Gavrilo Princip střílí
jako zběsilý Na knírech arcivévody se usazuje prach a slunce
nad Slavkovem ještě nepřestalo hořet Tak rudé
a veliké že rudější
je jenom krev a větší
hoře
A to se ví
a to se počítá Jako že krev si země vzala a hoře
pohltilo moře Ať tak či tak krásný pohřeb
měl bůh spravedlivých: Dělová lafeta Kankán a bílá stehna
vlasteneckých samic Střelci si vyměňují zbraně Dámám
je krapet mdlivno Granátová jablka
hozená mezi děti ráje chutnají hnitím však hon
teprve začíná V čele honců sám říšský maršál
s falem zaraženým do slabin klisny která byla
hvězdou
cválá líbeznou krajinou zmaru k Soumraku
bohů Tak tak milánkové
všichni nemůžou být honci ale jenom kopřiva
a blbost patří v Čechách mezi opravdové
trvalky Jenom mrtví
dokáží mlčet celou věčnost: Vzpomínáš... Nad hradem
vlály vlastenecké podvazky A starý
gramofon...Škoda
lásky
3
Kde končí legenda začíná labyrint: Měsíc
uťatá hlava noci padá klíčovou dírkou se zapomenutým vytřeštěným
okem malého masturbanta v němž stehna královny
matky pokrytá koupací pěnou vypálila bílá místa..Tak dávno Možná
ještě před stvořením světa Svítá a stěny
oddělující minulost a přítomnost se rozestupují Slepé
uličky míjení Zrcadlové sály samoty a bludných
ozvěn ve kterých na okamžik můžeš spatřit sám sebe Za zády
potrhanou nit paměti mizející ve tmě... Jako by neexistovalo
ani toto město ani tento dům jehož střecha s červeným hřebenem
kokrhá proti nebi Minutu po minutě hodinu po hodině a dny
a měsíce a roky v bludišti tisíců
zrcadel
za střídavého zatmění rozumu hledat jedinou... Za tváří
tvář a za zrcadlem... Po nebi se valí
slunce jak poraněný býk...Jen blázen se ptá
co je za zrcadlem Možná
další zrcadlo a opět jiné za tím druhým Za rozmáchlými gesty se skrývá
šmíra a ve velkých slovech prázdnota šmátrá
slepeckou holí Na tenkém krku úzkosti
se pokyvuje obludná hlava jako umíráček: A kdo
jsi ty? Odpovídáš: Jsem
ten který bloudí neboť tvůj labyrint je i mým
labyrintem Tvé osamění
mým osaměním a tvá nestvůrnost
mou nestvůrností Jsem ten který přichází
jako předtucha v okamžiku
kdy se stěny oddělující minulost
a přítomnost rozestupují a za nimi...můžeš spatřit koktavou
lampu na Faustově psacím stole Nočního motýla
v stínítku té lampy do zblbnutí vyťukávajícího spálenými křidly Vteřino
stůj...Vytřeštěné oko přistižené rozbřeskem A bílá
místa v něm: Sebe
...ať už jsi kdokoliv
třeba
provazochodec jenž právě vykročil do prostoru
.....................
v němž kdosi
přesekl lano
4
Ze starých křápů leze
sláma a černá labuť
zpívá a ode dna
stoupá chlad
Zas budem tančit podle píšťalky krysaře
pod běsnícím měsícem
v rozkvetlých zahradách šílenství
kde slepý král káže
hluchým o nejlepším osvětlení
pro zítřejší ples chromých
oblkopen svými muzikálními poradci Těmi veselými
trotly
věštícími z ptačího trusu
příchod Godota A když ne on Třeba
potopa Někdo musí...Voda
sahá k ústům jež se šťastně usmívají Krysař
je jistota Ta voda
čirá
jako hrůza Co s námi bude
až zmlkne píšťalka...
Černá labuť zpívá a dětství schoulené za dveřmi dychtivě
naslouchá slovům jimž nerozumí Prý
půjde-li láska kolem
dřív než ti smutní koně
vzhůru ke hřbitovu...
Ze starých křápů leze sláma
a černá labuť
zpívá
Nebožtíci se těší
výtečnému zdraví
|
