na další stranu
DIVOKÁ VINICE, aktuálně
05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace
Přípitek Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »
29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně
... Více »
28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny
Milý Lu,
posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »
26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.
Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »
Slovo úvodem
Před 55 roky, 19. září 1964, jsme s Mélou Machálkem za pomoci spolužáků z libeňského gymnázia Na Zámečku, vydali první číslo Divokého vína. Čítalo 32 stránek jakési nudle, tedy přeložené A4 na výšku. Časopejsek jsme distribuovali s pomocí přátel, kteří toho dne přišli do našeho sklepního Klubu poezie v domě číslo 4 v Krejčího ulici v Praze 8. Vyšlo 1 000 výtisků a prodávali jsme je po 2 Kčs. Detaily jsem popsal už několikrát, a tak snad jen připomenu, jak jsme s Mélou psali editorial: My, kdo píšeme poezii a vy, kteří poezii čtete… Tak začínalo tehdejší slovo úvodem napsané na navigaci Vltavy pod Libeňským mostem. V tištěném Divokém víně publikovalo 360 autorů. V internetových vydáních Divokého vína jsou díla 836 autorů. Pravidelní čtenáři se teď jistě smějí, protože výše uvedené znají nazpaměť. Můj dědeček Jaroslav Matyáš, učitel a ředitel škol, říkával – opakování je matka moudrosti.
Datum 19. září je pro mne památné i proto, že se v ten den v roce 1975 narodilo v mém chovu první hříbě klisnička Alma. To taky všichni víte!
V sobotu večer 19. září jsme s Mélou recitovali básně Michelangela Buonarroti v pořadu nazvaném Titan a člověk. Jejich překladatelem byl Pavel Eisner, jehož jméno nebylo uváděno. Byl Žid a kniha veršů, z níž jsme čerpali, vyšla za okupace. Spolužáci Jarda Fiala a Robert Šmied promítali Michelangelova díla na tři plátna umístěná nad našimi hlavami. Diapozitivy jsme pořídili v Národní knihovně východoněmeckou Exaktou zapůjčenou v Pionýrském domě v Karlíně.
  
V Divokém víně číslo 103 jsou fotografie Jana Suchardy, žáka mého přítele prof. Jindřicha Štreita a taky Pavlíny Matuškové, jež doplnila k fotografiím i své básničky.
Můj přítel a učitel prof. Milan Nakonečný se rozhněval v článku Jak demokratická je česká demokracie. Jistím, že s dvěma jeho řádky úplně nesouhlasím. Víc by mě potěšilo, kdyby psal o psychoanalýze a umění jako psával do Divokého vína v dávných 60. letech. Připomínám, že jsem s Milanovou pomocí vydal roku 1969 v bibliofilské podobě knihu Johanna Fausta Magia Innaturalis. Přeložil ji největší český hermetik František Kabelák, který se bohužel jejího vydání nedočkal. Knížka se dnes výjimečně sežene v antikvariátech za cenu blížící se deseti tisícům korun. Ptal jsem se Milana Nakonečného, proč je tak drahá. Přece proto, že se podle ní čaruje, vysvětlil mi.
Divoké vína vydalo i první knížku Jiřího Žáčka Ráno modřejší večera a na památku mladého básníka Ladislava Landy, který zemřel 4. června 1965, jsem vydal útlou knížku Básně ilustrovanou fotografiemi Pavla Jasanského. Musím ještě připomenout vydání knihy Jany Černé Adresát Milena Jesenská, do níž autorka shrnula své dětské vzpomínky na maminku, která vstoupila do dějin literatury jako milenka - dopisovatelka Franze Kafky. Přiznávám, že kniha Franze Kafky Dopisy Mileně mě nenadchla. Milena zemřela roku 1944 v Ravensbrücku.
Za své životní setkání považuji návštěvu Mileniny přítelkyně Staši Fleischmannové, jež se 24. září dožije sta let. Vyprávěla mi, jak dostala od Mileny na starost malou Janu – Honzu - a přeplavala s ní Vltavu. Staša a její dvojče Ola byly dcery zpěváka a kabaretiéra Rudolfa Jílovského, člena populární Červené sedmy. V devatenácti letech si pořídily fotoateliér Foto OKO v mansardě Topičova domu na dnešní Národní třídě. André Breton, Louis Aragon, Elsa Trioletová, Vítězslav Nezval, Werich, Voskovec a Ježek, ale taky Julius Fučík se stali objekty jejich fotoaparátů. Nejznámější tištěná fotografie Borise Pasternaka je dílem Staši. V roce 1946 se provdala za básníka, spisovatele a diplomata Ivo Fleischmanna, s nímž procestovala svět.
V Divokém víně číslo 103 najdete ukázky z dalšího dílu Chaloupky na vršku, pohádkového televizního seriálu loutkářky, spisovatelky a výtvarnice Šárky Váchové. Jednou z postav je husar Ludva, polepšený zloděj koní a taky podkovář, inspirovaný mojí maličkostí. Děkuju, Šárko!
Jak šla léta, stěhovalo se Divoké víno po Praze. Z libeňské Krejčího č. 4 do karlínského Pionýrského domu, do sklepa v Londýnské 16, do redakční komůrky 2 x 3 metry v Jirchářích 4 a předposlední adresou byla Francouzská 106, kde jsem působil v letech 1968 až 1971. Často jsem kolem toho domu projížděl a nedávno jsem se zaradoval, že v opuštěných prostorách vznikla kavárna. Hned jsem ji navštívil, sedl jsem si do rohu, kde stával Romayor 312, na němž tisknul Jarda Bartušek, a představoval jsem si Pepíka Svobodu, svého kamaráda, básníka a tiskaře, fotografa Pavla Jasanského, grafiky Zdeňka Plačka a Olgu Čermákovou a mnohé další, které jsem tehdy zaměstnával při vydávání Divokého vína, ale také zakázek obchodního rázu. Na protilehlé straně seděla vedle mne Jana, moje asistentka a občasná milenka. Zachovala se původní terasová podlaha, na které jsem se snažil najít zbytky ofsetových barev…
 Fotografie neznámá slečna
Posledním působištěm byl sklep ve strašnické Kralické ulici č. 7. Vydával jsem tam Divoké víno až do zapečetění tiskárny i sebe sama v roce 1972.
L. H.
|
