na další stranu
Zora Wildová
BÝT TAK PALIČKAMI
Nikdo nechce sloužit za bubínek, byť pestře malovaný,
za cár kůže od lokte k lokti kolem těla napínaný
a chvějící se a sténající pod ranami;
každý touží být paličkami
zvysoka a zostra dopadajícími na tamtamy,
každý touží dávat rány na tympány
před svolanými, před s(k)rocenými,
před těžce zk(r)oušenými davy,
každý se snaží, co mu svaly paží stačí,
bít a bušit, tepat a třískat, i sem tam praštit,
jako k neutuchajícímu svěžímu jamování rozehraný sám pámbů bubnování
v transu hraní plochou dlaní mydlit a mlátit
do té tenké, pružné, poslušně kmitající blány,
závratným staccatem zuřivě tlouct do membrány
jen vystupňovaným koncentrovaným hrubým násilím donucené k mohutnému vibrování
nad strunami odsouzenými k postupnému potupnému potrhání,
pro tu opojnou smršť rytmem neartikulovaného nepřetržitého nepříčetného virblování,
a přitom se zrakem blahem subtilního hudebního prožívání přivíraným
poslouchat
ten zvuk při tom vydávaný.
NENÉST VŮBEC NIC
Taky bych si přála světem štrádovat jedině na zelenou
a jenom s malinkou krokodýlí kabelkou přes rameno.
Prostě nevláčet sebou nikdy nic těžkého,
žádné břemeno,
vlastně nenést vůbec nic,
a přitom vždycky všecko potřebné na dosah ruky mít.
ZÁROVEŇ
Jak jsem se kdy mohla smát,
jak jsem se vůbec kdy mohla radovat
a kdykoliv se všelijakých dobrot až k prasknutí natláskat
a v noci pak nerušeně spát
nebo lásku, nebo co to bylo, dávat znát
či aspoň předstírat,
a zároveň vachrlatost světa poznávat,
a zároveň, jak dny svůj k svému
pěšky nebo za vozem
šly za sebou,
se do sutin vesmíru
jenom s lehounkým mrazením v zádech
a v uších sotva slyšeným svištěním
bezmocně propadat.
ASI ŽE ŽÁDNOU NEMÁM
Nic neumím, nic nejsem, nic neznamenám,
já, od zrna oddělená pleva.
A taky omluvu pro to těžko hledám.
Asi že žádnou nemám.
Ale aspoň mě proto nemusí mrzet,
budu-li jednou ne na tu či onu mouku,
nýbrž rovnou až na tu onu moučku,
až na ten úplně nejjemnější prášíneček,
až na ten nejfajnovější pudřík,
až na ten nejhojivější zásyp
na všechny života rozšklebené a hnisající rány
do poslední kůstky rozemleta.
A PROČ SE TEDY SE MNOU RÁČÍ VŮBEC OBTĚŽOVAT?
Ať se s křikem a spíláním pobouřeně rozhořčoval,
anebo jenom předhůzkami jemně naznačoval,
každý den mi život dával najevo,
že je ho pro mě škoda.
A já mu za to, co já na to,
a já mu na to moderato,
co se stará, o co nemá,
co se stará o to, co se samo vstřebá,
a ne o to třeba, aby byl, jak je třeba?
A já kontrovala,
když dal mi téma a mě přešla tréma,
proč nestará se,
k čemu mi ho vlastně třeba?
A proč se tedy se mnou ráčí vůbec obtěžovat,
když mě ráčí,
když mě hodlá,
když ho nechám,
jen svou záštiplnou dotěrností
a jen svými hanebnými kousky obtěžovat?
Ten tlučhuba, vejtaha, šibal a provokatér
nevázaným konverzačním tónem ve vážném hlase!
Ten mistr světa ješitů,
jejich prezident, papež i Manitú!
Ten ukázkový mužský šovinista!
Mezi těmi fakt si žijícími neznám lepší příklad
a horší případ!
KAM SE VŠECKO SBÍHÁ
Táhnu se a klopýtám světem tam,
kam se z různých stran a úhlů
všecko do jednoho scuku a chumlu
prudce sbíhá
a kde končí každá, i ta nejvzdálenější,
i ta nejkrásnější perspektiva.
Tackám se po cestě kamenité a prašné,
vinoucí se skrze moje střevíce,
které mě tlačí a současně ženou a unášejí
ke kohosi mně milého
oplakávající muzice.
TAK TEDY SBOHEM!
Jestli jdete jen náhodou kolem a spěcháte,
tak tedy sbohem, na co ještě čekáte?
Avšak jestli se zastavit a zeptat hodláte,
pak ovšem děkuji zdvořile za zájem,
ale co ode mě vlastně ještě čekáte?
Že zas dám, i místo vás, hlavu na špalek
pro něco, za co by hlavě líp pasoval i posloužil pohlavek?
(Epitaf)
S TĚLEM V JEDNOM PLAMENI
Život jsme prý dostali pouze k vyzkoušení.
A při tom jím byli tvrdě přezkoušeni.
Krví a potem zbrocení a s tělem v jednom plameni
jsme byli jako to nejlepší palivo k hoření
pod kotel světa hozeni.
A že až teprve v pekle nás čeká nějaké větší,
nějaké citelnější zchlazení!
|
