literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

22.06.2026 - V letošním ročníku literární soutěže ART BOTIČ získala báseň Sebepřijetí Kateřiny ANIMA 1. místo v kategorii dospělí a senioři - poezie.

Kateřina ANIMA Dušková (občanským jménem Kateřina Müllerová) Jsem česká básnířka, i... Více »

Slovo úvodem

Číslo přináší čtyři desítky autorů a jako často podotýkám, že za všechny bych ruku do ohně nedal. Je to můj alibismus?! Jistě mě k tomu vedou i jiné důvody. Chci, aby časopis zůstal tribunou psavců, nikoli albem malé skupiny autorů, za něž ručím. Rozeznejte je sami.
Zdůrazním články na památku Mély Machálka a našeho plánovaného seriálu o koních, koňolidech a jiných bájných tvorech. Pegasy popisují Olga Nytrová a Františka Vrbenská, poněkud lehčí formou František Cinger. Články napsali na moji „objednávku“ a o to jsou cennější. Přinášejí spoustu obrázků okřídlených koní.

Na prvním a nezřetelnějším místě najdete bez hledání fotografie Pavlíny Novotné, s níž mě seznámil můj fotografický guru a přítel Jindřich Štreit, přítel, jemuž poněkud závidím, že za své jméno může připisovat dr. h. c. - titul o něco cennější než MBA. Pavlínu znám osobně a mám ji rád. Ilustruje svými fotenkami všechny autory a kromě toho má vlastní galerii s osobním textem.

Druhým koněm Jindry Štreita je Jindřich Buxbaum, jenž už taky ilustroval svými fotografiemi s židovským tématem jedno číslo Divokého vína. S oběma autory se v budoucnu ještě setkáte. Pro tentokrát nepřehlédněte jeho galerii se čtrnácti fotenkami. Úmyslně užívám slovo Jindry Štreita značící jeho láskyplný vztah k této umělecké disciplíně.

Prosím, abyste nepřehlédli texty Františka Cingera a Karla Sýse, jež sice nejsou součástí čísla, leč aktualitami na téma Koněv či Vlasov. Jsou taky výrazem mého postoje, i když nedokážu posoudit tehdejší situaci tak zodpovědně a jednoznačně, jako pražští komunální politici a jejich souputníci. Narodil jsem se totiž až rok po popravě Vlasova a z dětství si pamatuju obdiv sovětského vůdce Stalina i celonárodní smutek nad jeho smrtí vzápětí spojený s následným žalem československého lidu nad smrtí Klementa Gottwalda. Ve školce jsme poslouchali nejsmutnější hudbu obklopeni černými plátny a asi i občas plakali. Dnes si spolu se svým profesorem psychologie a přítelem Milanem Nakonečným musím položit otázku nezodpověditelnou – Hitler nebo Stalin?! Kdo z nich byl větší vrahoun?! Měl Vlasov morální právo bojovat pod Hitlerovým vedením proti Stalinovi?! Proč jeho vojáci vlastně pomáhali pražským revolucionářům, zatímco Vlasov váhal? Pokusil se o získání rehabilitace na poslední chvíli, než prchnul do amerického zajetí, z něhož byl zákonitě vydán Stalinovi, který jej nechal žít v cele ještě déle než rok, než jej po vojenském soudu nechal popravit? Odpusťte, moji milí čtenáři, že se starý muž pouští do oblasti, v níž nemá co pohledávat. Že nezůstane u babyboxů, s nimiž 1. června 2020 oslaví otevřením babyboxu nové generace v Hradci Králové 15. výročí, a za něž jej příznivci vedení profesorem Alešem Roztočilem navrhují na Nobelovu cenu, uvádějíce počet odložených dětí přesahující dvě stovky, a na rozdíl ode mne tvrdíce, že jim babyboxy zachránily životy. Patří k Nobelovce nějaká finanční sumička, nevíte?
Nepřehlédněte verše Jirky Žáčka, Káji Sýse, Evy Frantinové, Štěpána Votočka, Oldřicha Damborského, Dušana Spáčila… a nechť přijmou moji omluvu ti, které jsem nejmenoval.
Závěrečná zásadní prosba publikovaným literátům: Naučte se pravopis! Už mě to opravdu …., do nekonečna korigovat vrcholná literární díla! Když používáte interpunkci, pak všude! Jedna opuštěná čárka uprostřed básně vyčnívá smutně, ještě častější je jedna tečka na konci básničky, jež není interpunkcí vybavena. U některých autorů jsem vysílen poznamenal, že jejich texty nejsou korigovány. V příštím editorialu asi budu pravopisné ignoranty jmenovat.

Ludvík Hess