na další stranu
Alžběta Šerberová
ČISTÝ DECH
Sedá si ke mně na postel opálený zahradník v trenýrkách, s hroznou jizvou na lýtku. V zatáčce u Rumburku boural na motocyklu značky Pionýr, v noze má drát.
„Co říkáš, že mám teď ohromnej sexepíl? Všecky holky šílej. To bys koukala, jak Eva obdivovala mý tělo a jizvu.“ Směje se a zatíná svaly. Schovávám se pod deku a řičím smíchy. Uraženě se zvedá, ještě mezi dveřmi hlásí: „A spim bez pyžama.“ Házím za ním polštář. A když mizí, jsem vlastně nadšená jeho zdravým tělem a rozumem. Na vteřinu zazávidím těm holkám.
Přijíždím za ním do Poděbrad. V ruce od hlíny má zahradnickou žabku a ptá se:
„Co tu chceš?“
„Třeba kytky.“
„Nic nekvete.“ Vytahuje kolo z kůlny. „Tak poď. Musim vedle do lázní s asparágusem.“ Přicházíme k živému plotu, který je zubatý. Hrdě ukazuje: „To zíráš na můj hladovej plot, co?“
„Proč je to křivý?“
„Ále. Za živýho boha jsem to nemoh zastříhat rovně, tak jsem udělal schody.“
Z lázní mě vede do zahrady.
„Ukážu ti svý šnitlikový hospodářství. A dát ti můžu jen karafiáty.“
„Ty nemám zrovna ráda.“
„Seš pitomá, spisovatelko.“
Po chvíli se vrací s náručí bílých a rudých karafiátů. Je to jak oheň ve sněhu. Kleká si na zem a rovná z toho kytici. Přidá zelené stonky dlouhé trávy.
„Až přijedeš příště, seznámím tě s Frantou. Furt se na tebe ptá.“
„Kdo to je?“
„Číšník z kolonády. Má hromadu peněz.“
„Je chytrej?“
„Seš pořád pitomá. To víš, že žádnej entelektuál to neni. Ale živil by tě. Vo Kafkovi by s tebou nekecal.“ Kytka už bude hotová, převazuje ji lýkem.
„Proč zrovna o Kafkovi? Copak ty víš, kdo to je?“
„Jo. Náhodou já jo,“ praví potutelně.
„A kdo tedy?“
„No přeci českej sochař!“
„Seš vůl!“ – Válíme se smíchy v trávě, dostávám kytku a jedu zpátky do Prahy.
Jindy mě vezme na ohromnou večeři s pitím, jsem přejedená.
„Uf. Na to dlouho nezapomenu.“
„Neboj, já taky ne,“ klepne na peněženku. „Budu platit!“
Ustele mi na kanapi ve svém erárním pokojíku s nábytkem sestaveným z osmnácti lázeňských nočních stolků.
„Čumíš, jakej mám sektor? Byly vyhozený. Všechno se mi sem vejde.“ Utrženou záložku kalhot si lepí leukoplastí. „Tak, hotovo. Účinný a rychlý. Drží to.“
Ještě za svítání mě vede dírou v plotě k Labi a kolem řeky k silnici na stop. „Tak čau, ségra.“ Ledabyle zamává a mizí buřinou.
Pak zničehonic umře. Napřed veze opravený trakař bábě do zahrádkářské kolonie, a když se vrací, už s prázdnýma rukama a ničeho se nemůže držet, upadne najednou na kolena a pak čelem na cestu. Našel ho starý zahrádkář.
Při pitvě se ukázalo, že ten drát v noze je titán.
|
