literární časopis založený v roce 1964

Marta Ehlová

MLUV, AŤ TĚ VIDÍM

„Protože rádio znamená slyšet viděné a vidět slyšené… A to je nádherná magie…, z textu najednou vidíš a víš, co se tam děje, jak se ty figury pohybují, jak vypadají a sděluješ je interpretům a vedeš je,“ říkal Mistr rozhlasových pohádek vysílaných každou neděli ve třináct nula nula Karel Weinlich.
„Já patřím do pohádky, jsem spíš schopen pochopit filozofii Červené Karkulky – je to logické, jednoduché. Tady je moje parketa,“prozrazoval na sebe.
Když jsem Karlovi v minulém čísle Divokého vína popřála k jeho devadesátým narozeninám, které měl 6. dubna, zdraví a dobrou mysl, netušila jsem, že mu osud vyměří už jen měsíc života. Zemřel 6. Května. Karel patřil k lidem, kteří se pro mne zdáli být nesmrtelní. Proto představu, že bych o něm měla napsat něco jako nekrolog, bych dřív považovala za fabulaci, která byla Karlovi bytostně vlastní. Ač jsme byli přes čtyřicet let přátelé, řeklo by se, že napsat o něm půjde raz dva… Opak je pravdou. Ani moje více jak dvacetiletá spisovatelská dráha mi to neusnadňuje. Dumám nad textem a marně u svých Múz škemrám o pomoc. Asi v tom má prsty i Karel. On mě vždycky zrazoval od toho, abych o něm psala.
„Moje životní peripetie použij jako inspiraci pro román. Ale psát o mně…?“ říkával.
Však mi i jako spisovatelce fandil, pokřtil mi mé knihy.
Tak poraď, Karle, co mám napsat, ptám se ho a zvedám hlavu k nebesům. Ale Karel nic. Mlčí, jen škvírkami očí se na mě z těch obláčků šibalsky usmívá… Dobře, tak to nech na mně. Panu Ludvíčkovi jsem slíbila text a ten slib musím splnit.
Takže, pane režisére, čtěte: Karel Weinlich byl výjimečný člověk, skvělý kamarád, kumštýř par excenlas, nedostižný fabulátor svého života…, života, který se s tím skutečným na hony míjel…Proto za sebou nechával bytosti šťastné i nešťastné (které mu nedávaly spát…). Přesto byl víc milován než zatracován…, a rozdával radost, která se díky jeho pohádkám stala dědičnou.
Věřím, že i Smrt kmotřička byla k tobě, Karlíčku, milosrdná a stejně laskavá, jako v tvých pohádkách, kam jsi patřil…
Měj se dobře v tom rozhlasovém nebi. Už tě vidím sedět za režisérským stolem a před mikrofonem máš tu svoji „hereckou stáj“, jak jsi o svých hercích s láskou říkal. Nejšťastnější z nich je určitě náš milý Vlastíček Brodský. Vždyť, jsi říkal, „jestliže všechny herce jsem měl rád, a jestliže všem jsem vděčný za to, že jsem měl tu čest a to obrovské životní štěstí se s nimi setkávat, tak přeci jenom jeden patří do té kategorie téměř pokrevních kamarádů a tím je Vlastimil Brodský.“
Užívej si nebe plnými doušky, Karle, a pamatuj si, že my, tady dole, na tebe nikdy nezapomeneme…