literární časopis založený v roce 1964

Marta Ehlová

MŮJ PŘÍTEL KAREL SVOLINSKÝ

V pozdním odpoledni dne 16. prosince 1964 jsem se zeptala vrátné na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde najdu profesora Karla Svolinského.
"Ve druhém poschodí, první dveře vlevo. A buďte trpělivá, pan profesor hned neotvírá," doporučila mi.
Zařídila jsem se podle rady té zkušené ženy. Srdce mi bušilo až v krku. Jdu přece k významnému malíři, dokonce profesorovi vysoké školy! Já, nedávno plnoletá! Už ani nevím, jaká slova jsem si připravila, když se dveře s matnou skleněnou výplní otevřely – a s nimi se otevřelo i mé přátelství s Karlem Svolinským.
Jak by mě v tom okamžiku mohlo napadnout, že se staneme přáteli na celých dvaadvacet let? Že tato návštěva je začátkem dlouhé řady dalších návštěv, které uskutečním v tomto ateliéru? Že se pan profesor stane milým hostem naší rodiny?
Dívala jsem se na asi sedmdesátiletého muže stojícího ve dveřích. Byl střední postavy, s brýlemi, hladce oholený, s mírně semknutými rty, které se zřejmě rády usmívaly, v tmavozeleném roláku a tmavých kalhotách, s vlasy sčesanými dozadu, na skráních prokvetlými stříbrnými nitkami. Čišela z něho životodárná energie; nevypadal vůbec jako přísný pan profesor. Zapůsobil na mě jako laskavý člověk, před nímž nemusím mít trému; ta ze mě proto hned spadla.

Když jsem pozdravila a představila se mu, podal mi ruku a se zájmem si mě prohlížel.
"Nu, pojďte dál," vyzval mě.
Překročila jsem práh ateliéru a nasála vůni barev a malířského náčiní. Ocitla jsem se v úplně jiném světě, než byl ten za dveřmi. Ani jsem se nedivila, že tady pan profesor nevnímá nějaké to ťukání na dveře.
Měla jsem dojem, že se tváří, jako by mě neviděl poprvé. Ale zároveň jsem velmi dobře věděla, že jsme se nikdy předtím nepotkali. Teprve později se měl tento můj pocit potvrdit.
Po chvilce vzájemného pozorování jsme se dostali k důvodu mé návštěvy. Byl poměrně prozaický: dlouholetý přítel naší rodiny, akademický malíř Bojmír Hutta, přijel v prosinci 1964 do Prahy jako zástupce Městské galerie v Chebu a přivezl s sebou obraz Karla Svolinského. Obraz znázorňoval dva staré šašky se skloněnými hlavami, kteří se o sebe unaveně opírali zády. Toto dílo totiž galerii tematicky nevyhovovalo, a proto ho měl pan profesor vyměnit za jiné. Všechno bylo předem vyjednáno, šlo jen o předání. Bojmír Hutta věděl, že výtvarné umění mám ráda, a tak mě tím úkolem pověřil.
Nyní jsem tedy předala panu profesorovi obraz i průvodní dopis a chystala se k odchodu. Pan profesor však teprve v té chvíli ožil. Bylo na něm vidět, že úřední jednání nejsou zrovna jeho silnou stránkou.
Pokynul rukou k židli vedle svého pracovního stolu. Posadila jsem se a prsty si začala kroutit špičku copu. Světlé dlouhé vlasy jsem tehdy nosila spletené do copu, který mi splýval přes pravé rameno. Už ani nevím, co mě to napadlo, ale z ničeho nic jsem začala mluvit o sobě.
"Budu studovat práva. Stejně jako kdysi můj tatínek," slyšela jsem se říkat.
V modrých očích pana profesora se objevilo nepředstírané překvapení.
"Vy? S tím copem?" zeptal se.
"To už ho mít nebudu," obhájila jsem se rychle.
"Ale to by byla škoda! Takový právník s copem – to je přece báječné!" zvolal.

Nabídl mi čokoládový bonbon z bonboniéry Mon chéri. Tyto bonbony, zabalené do růžového vroubkovaného staniolu a průhledného celofánu, se během následujících let staly neodmyslitelnou součástí každé mé další návštěvy jeho ateliéru.
"Také maluji," řekla jsem k vlastnímu překvapení dost důrazně. Vzápětí jsem se sama sebe lekla; proboha, aby si pan profesor nemyslel, že se chci přirovnávat k němu, nebo že dokonce zlehčuji malířské umění! Ani to ode mne není slušné! vyčetla jsem si v duchu.
On však zareagoval s pochopením.
"No prosím, to je pěkné. A copak malujete?"
"Hlavně figury. Tanečnice. A pak velikonoční vajíčka."
Pan profesor se začal vyptávat, jaké tanečnice maluji.
Vysvětlila jsem mu, že je nekreslím jen při tanci na jevišti (jako třeba kolombínu s harlekýnem), ale i v trikotu při zkouškách baletu, například u tyče. Rovnou jsem dodala i vysvětlení, že malování kraslic je moje záliba.

Svolinský dobře poznal, že tato moje zpověď pramení především z rozpaků, a aby mě nezklamal, zatvářil se, jako bych mu právě prozradila něco úžasného.
"Vida!" prohlásil. "Tak vy jste takový všeumělec."
Jeho tvář prozrazovala, že se tím rozhovorem baví. Opět pokynul rukou k bonboniéře.
"Další jsou v rezervě," ujistil mě.

Ateliér Karla Svolinského se pro mě stal na dobu téměř pěti let výjimečným místem. Poznamenal můj život a dal mi poznat nové hodnoty. Stával se pro mě oázou – jiným světem. Světem, jejž jsem dosud podvědomě hledala, protože právě takový svět jsem potřebovala ke svému bytí. Uvědomovala jsem si, že bych měla být vděčná za to štěstí, že se mi podařilo takový svět najít. Později jsem se dovtípila (především z korespondence a z různých maličkostí, jimž jsem tehdy nevěnovala pozornost), že náš vztah byl pro Svolinského jakýmsi kořením života.
Jednou, po příchodu do ateliéru jsem si všimla, že na stojanu je obraz, který jsem tam dosud neviděla. Z plátna se na mě dívala téměř moje dvojnice! Seděla v lehkých šatech na rozkvetlé, sluncem zalité louce, zlatý cop měla přehozený přes rameno…

Stála jsem před obrazem a nemohla uvěřit svým očím. Až když mi padl zrak na spodní část obrazu, kde byl podpis a letopočet, zjistila jsem, že obraz namaloval pan profesor už v době, kdy jsem ještě nebyla na světě. Se zvláštním pocitem jsem si vzpomněla na naše první setkání, kdy mě vítal jako dávnou známou. Daleko později jsme potkali jednoho známého malíře, který se Svolinského ihned zeptal, jak se mu podařilo dodatečně najít model jeho obrazů.
Dřevěná podlaha v ateliéru byla značně prošlapaná, takže z ní na některých místech vykukovaly suky. Při chůzi se ozýval díky vyzrálému dřevu sympatický klapot. To přispívalo k teplé atmosféře ateliéru. Kromě stojanů s dokončenými nebo rozpracovanými plátny zde byla řada polic s malířskými, grafickými, ale i sochařskými a řezbářskými potřebami. Hlavním pracovním místem pana profesora však byl jeho prostorný pracovní stůl, umístěný pod obrovským oknem s výhledem na střechy Rudolfina a na sochy hudebních skladatelů lemující střechu nad hlavním vchodem. Na tělesech ústředního topení ležely čerstvé i suché kousky pomerančové kůry a velké korkové špunty se zabodnutými jehlicemi, na nichž se ve víru teplého vzduchu otáčeli papíroví i stanioloví hadi. Nad tím vším na nitkách visely hlavy čertů se zakroucenými rohy, vystříhané z kladívkové čtvrtky papíru, dále hadroví i dřevění pestře malovaní ptáčci s různě velkými zobáčky. Na stole byly ve džbáncích, ve vázičkách a sklenicích čerstvé, uschlé i papírové květiny. Všechny tyto věci byly pro pana profesora nepostradatelné. Jak jsem časem pochopila, dělaly mu společnost, která ho při práci nikdy nerušila. Jen ti stanioloví hadi bývali občas výjimkou – to když se jejich tělíčka o sebe otřela a vydávala jemný šustivý zvuk. Nejzajímavějším byl ovšem pracovní stůl. Připomínal obrovskou paletu díky množství věcí, které musely být vždy po ruce.

Práva jsem začala studovat v roce 1965 a dokončila je v roce 1970. Letní prázdniny roku 1965 uběhly jako každé jiné. Školní rok na právnické fakultě začínal až začátkem října – co lepšího by si mohl člověk přát?! Vysokoškolská studia začala slavnostní imatrikulací nás studentů v aule pražského Karolina. Po imatrikulaci vedla moje první cesta z Karolina rovnou za profesorem Svolinským. Když jsem po marném ťukání na dveře jeho ateliéru chtěla už odejít, náhle se otevřely dveře. Stál v nich pan profesor a díval se na mě jako na záškoláka. Pokynul rukou – a já vešla. Bylo mi dobře, když jsem zase slyšela klapot svých podpatků na dřevěné podlaze. Jakmile jsem se však posadila na židli vedle pracovního stolu, zjistila jsem, že mi tečou slzy po tváři. Pan profesor mi dal svůj kapesník a chvíli nade mnou bezradně stál. Pak přešel přes celý ateliér k policím na zdi. Po chvíli hledání postavil přede mne na stůl dvě malé číše na útlých nožkách. Do každé nalil z podlouhlé láhve voňavou tekutinu.
„Musíme se podívat, jestli se nám podaří udělat stejné perličky, jaké máte na krku,“ vysvětloval přitom. Sáhla jsem na svou jednoduchou šňůrku perel a udiveně jsem se na něho podívala. Svolinský se jen usmíval a měl radost, že už je po slzách. Ťukli jsme si a teprve teď jsem zpozorovala, že tekutina vytvořila kolem celého obvodu skleničky drobné třpytivé kuličky; jakoby miniatury perliček, které jsem měla na krku.
Naše schůzky se staly přirozenou součástí našich životů. Proto jsem pana profesora pozvala na oplátku k nám domů. Většinou míval volno v pátek odpoledne, a tak se brzy stal naším pátečním hostem. Přijížděl většinou tramvají č. 23, která měla stanici přímo před VŠUP. Pokaždé když zazvonil, otevřela jsem dveře a on stál ve svém světlém baloňáku a černé rádiovce skromně přede dveřmi. Časem se stal jakoby členem naší rodiny. Snad i to ho motivovalo k tomu, že mi nabídl tykání. Zpočátku jsem se zdráhala jeho nabídku přijmout, připadalo mi neskutečné důvěrně oslovovat natolik známého umělce, ale on mě k tomu vyzval s takovou přirozeností, že jsem měla brzy pocit, jako bychom si tykali odjakživa.
Po začátku školního roku na právnické fakultě pro mě Svolinský vymyslel univerzálního ochránce studií. Byl to slon, nakreslený na čtvrtce papíru modrou barvou s červeným kloboučkem na hlavě. Pod ním se vznášel rovněž červený nápis Slon pro štěstí.

Ke každé mé zkoušce prováděl pan profesor ještě tzv. palcovou přímluvu. Znamenalo to, že nakreslil červenou a modrou pastelkou množství palců a pod ní napsal: palcovou přímluvu vykonal KS. Jako patronku státních zkoušek si pak vymyslel půvabnou princeznu ve splývavém lila oblečení a s kyticí – pro něj tak typickou – v ruce. Nad mou rigorózní zkouškou zase bděl imaginární portrét dívky, a protože šlo o rozhodující zkoušku, dodatečně k portrétu připojil i písemné ovace na počest jejího úspěšného složení.

O průběhu zkoušek na fakultě měl pan profesor své vlastní představy, které s humorem sobě vlastním umělecky ztvárňoval. Nakreslil například jednoduchými tahy tuší zkušební komisi, sestavenou z řady čertů. Uprostřed sedí její předseda – čert s velkými rohy, z nichž jeden je stočen do paragrafu. Jiný obrázek zase představuje zkušební komisi složenou z dravého ptactva. Před ní stojí ptáček se šňůrkou perel na krku a své odpovědi zpívá do mikrofonu. Další komisi vytvořil ze skupinky človíčků.
„Jednoduché tahy nejlépe vystihují charakterové vlastnosti osob, zvířat i věcí. Tenhle je ukřičený, tamten potměšilý, onen hloupý…,“ vysvětloval a ukazoval přitom na popisované tváře. To vysvětlení mi natolik utkvělo v paměti, že vždy, když se setkám se zajímavou tváří, představím si ji nakreslenou jednoduchými tahy.
Studijní neúspěchy, které mě pochopitelně také neminuly, pan profesor přecházel s pedagogickou zkušeností a laskavým nadhledem.
„Každý student musí alespoň jednou opakovat zkoušku, jinak ne vysokou školu nepatří,“ říkával, aby mě utěšil.
K promoci mi pan profesor složil dokonce báseň. Nikoliv však obyčejnou. Vymyslel si totiž zvláštní jazyk: jednotlivá slova rozdělil a slabiky pak různě pospojoval, takže vznikly výrazy připomínající dávno zapomenutou řeč. Tato hra s písmeny a slovy nás tak okouzlila, že jsme ji časem povýšili na náš dorozumívací jazyk. Zde je ona báseň v obou podobách, v běžné i „naší“:


Princezna byla Marta
zlatovlasá
do učených lejster zahleděná
ze stromů učenosti ovoce
do sebe střásá
až mistři universí Karlovy
pronesli sborem
princezno staň se
práv veškerých doktorem

Ceznaprin laby amart
tovlasázla
od nýchuče terlejs názahledě
ez můstro stiučeno ceovo
od ebes sástřá
ža střimi versíuni lovykar
sliprone remsbo
ceznoprin seňsta
vápr kerýchveš remdokto

Během studia jsem se nadchla pro tři významné osobnosti minulosti, jejichž příjmení shodou okolností začínala písmenem ,,B“: Michalangela Buonarottiho, Ludwiga van Beethovena a Cesare Borgiu. Toto moje nadšení a nekonečné debaty, které jsme o těchto mužích vedli, inspirovaly Svolinského k vytvoření malého literárního díla. Když jsem jednou přišla do ateliéru, tvářil se pan profesor tajuplně. Samozřejmě, nevydržel to dlouho a prozradil mi, že má pro mě překvapení. Odmítl mi ale říct víc a poukázal na to, že všechno má svůj čas – a ten pravý ještě nenastal. Ten tedy dovedl napnout moji zvědavost! Nakonec se mi pochlubil, že vymyslel báseň na každého našeho oblíbence, a že je vlastnoručně sepsal. Dodal ovšem, že neví, jak obstojí v mých očích. Napadlo mě, že nejlepší bude, když mi přednese básně on sám, a hned jsem mu to navrhla. Svolinský to kupodivu odmítl a místo toho mi slavnostně předal dvojarch ručního papíru. Obsahoval tři básně označené písmeny B I, B II a B III, napsané na ručním papíře jeho charakteristickým písmem.

B I
Posedlost dlátem zvučí
dláta třesk
z balvanu blesk
pryč hmoto!
Objev se tvar
a zjev
co moji duši mučí
poslední balvan mramoru
kmen zmrskaný
bouřemi vichřic
spálený ohněm nebes
poslední záblesk
smířeného vzdoru

B II
Zběsilých bouří fortissimo
v žaláři nitra běsnící
píšťalou pastýřskou
s kukačky doprovodem
jen chvíli – ach – tak krátkou
líbezně znějící
ponurých mračen davy
novým zápasem hrozí
v temnotu beznaděje mizí
milosti zjev
Musí to být?
Osud člověka
v tóny přetvořils
zběsilé fortissimo bouří hřmí
zbývá ti zemřít

B III
Běs vášní rozpoutals
nedbaje mocí žádných
něžný cit v zběsilý plamen proměnils
nedbaje zábran žádných
divokých požárů plameny
ses rozžhavil
člověka v sobě obnažils
do skrytů nejtajnějších
26. 8. 1970



Naše dva renesanční přátele však vysoce převyšoval Ludwig van Beethoven. Tyčil se nejen nad nimi, ale i nad ostatními umělci jako osamocená skála a svou genialitou se dotýkal nebes. Tak jsme Ludwiga van Beethovena vnímali a s takovým respektem jsme vzhlíželi k němu jako k člověku i k jeho hudbě. O Beethovenově hudbě jsme si vlastně jen povídali. Přesvědčovali jsme se navzájem o kráse Beethovenových skladeb a shodli jsme se, že celé jeho hudební dílo je prostě nedostižné. Pokaždé přišla ke slovu i tužka se silnou měkkou tuhou. Tak například vznikly různými tvary písmen napsané názvy Beethovenových skladeb nebo Beethovenův kaligrafický monogram zpracovaný lehkými črtami, kterých Svolinský vykouzlil hned několik variant.
Zajímavé na tom bylo, že pan profesor si při práci v ateliéru nikdy nepouštěl hudbu. Neuznával žádné zvukové kulisy; tvrdil, že odvádějí člověka od práce, ruší myšlenky a nasměrovávají je jinam. Svěřil se mi, že hudbu, kterou má rád, musí vnímat plně, jinak by jeho požitek nebyl celistvý.
On obdivoval především Beethovenovy komorní skladby pro violoncello a klavír. Já zase dávala přednost andantu z Deváté symfonie, Fantazii c moll pro orchestr, klavír a sbor a rozkošné skladbě Zlost pro ztracený groš.
Beethovenovým symfoniím patřila zvláštní kapitola našeho obdivu. Nejvíc jsme však milovali dvě: Sedmou symfonii a Šestou, Pastorální symfonii. Pastorální symfonie snad nejvíc ladila s náturou pana profesora. Jednou mi líčil své představy o jednotlivých částech tak spontánně, že symfonie skoro ožila a ateliér se téměř proměnil v místo, kde se odehrával děj zpracovaný v této skladbě.
Svolinský měl slabost především pro část Nečas a bouřka. Osobitým a vskutku nezapomenutelným způsobem detailně popsal její atmosféru. I teď, při psaní těchto řádků, v duchu slyším a vidím, jak temperamentními gesty doprovází své vyprávění.
Na základě jeho líčení si představuji venkovskou krajinu očekávající bouřku, vůni vzduchu, zatahující se nebe, zvedající se vítr, ohnuté stromy, blýskání a hřmění, po nichž se spustí životodárný déšť.
Tehdy jsem si samozřejmě neuvědomovala, jak tato setkání s výjimečnou fantazií obohacují můj život. Dnes už velmi dobře vím, že tyto vzpomínky na společně prožité chvíle jsou pro mě mnohdy nenahraditelným zdrojem energie a síly.



Divadlo byl svět, kde se Svolinský cítil šťastný. Alespoň mě o tom přesvědčil svými historkami, které svou četností připomínaly nevysychající studnu. Nikdy neskrýval, jak mu je divadlo blízké. Prozrazovala to nejen jeho slova, ale i výraz jeho tváře, očí, a především nelíčené zanícení. Natolik se vžíval do popisované situace, že přitom zvyšoval hlas. Prostě nebyl k zastavení. Téma divadlo nerad opouštěl.
„Odjakživa jsem měl divadlo rád, ale zvlášť, když jsem byl malý, nebylo snadné se tam dostat. Tak jsem ten problém vyřešil po svém,“ svěřoval se mi. „Jako kluk jsem si vyrobil vlastní divadélko z tvrdého papíru. Osvětlení jsem si udělal ze staniolu. Když na něj dopadlo světlo, zářil jako opravdová žárovka. Z chleba jsem vymodeloval figury a nakreslil si kulisy. Dokázal jsem pak u něj prosedět hodiny. Pro mě to nebylo papírové divadlo, ale skutečné, velké divadlo osvětlené množstvím reflektorů, s živými herci v nádherných kostýmech.“
Pan profesor se mi svěřil, že nebyl sám, kdo u nich doma divadlo obdivoval. Velké zastání našel v tetě, nadšené divadelní ochotnici. Vyprávěl mi, jak jako chlapec navštívil představení, v němž hrála parádnici libující si v líčidlech a bezstarostném životě. V paměti mu utkvěl text role jejího hereckého partnera, který hrál šviháka, co jí nadbíhal. Teta stála na jevišti s nalíčeným obličejem, oblečená do šatů samý volánek a krajka. Ten elegán k ní hovořil strojenou řečí: „Slečno drahá, vaše líce, rdí se stále víc a více. Jakou máte krásnou pleť!“ a s rukou u úst, aby na něho dotyčná neviděla a neslyšela ho, divadelním šepotem říkal do publika: Kdopak by se zamiloval do onoho fintidla! Musel by pak vydělávat na pudry a líčidla!“
Pan profesor tuhle scénu předváděl tak dokonale, že jsem si živě představila nejen ty ochotníky a jejich nalíčené tváře, ale i celou atmosféru představení. Jakmile po tomto líčení opadla vlna Svolinského hereckého a mého diváckého vzrušení, najednou tu byl neuvěřitelný nápad: co kdybychom se naučili celý ten bizarní text pozpátku? Svolinský se hned vrhl do realizace. Vzal ze stolu úzký pruh papíru, vzal pero a nejdřív napsal text správně. Pak některá slova napsal pozpátku, jiná zase rozdělil na slabiky, které různě pospojoval. Vyslovoval přitom nahlas vzniklé novotvary, jež zněly jako nějaké kódy, nebo řeč vymřelého kmene divochů. Ta vskutku obdivuhodná slova dokázal hned napoprvé vyslovovat s takovou přesvědčivostí, že jsem ho podezírala, že si je předtím tajně nacvičoval. Posléze již přednášel celé věty s takovým hereckým patosem, že jsme pro slzy smíchu na sebe skoro neviděli. Papír popsaný tím zvláštním textem mám schovaný. Oba texty, jak ten původní, tak i nově vytvořený, umím dodnes nazpaměť.
Nosleč hádra ševa celí dír es lestá cív a ceví. Kouja temá noukrás ťelp!
Pakkdo yb es lovalzami od ohono findlati
Selmu yb kap dělávatvy na drypu a čidlalí!
Myslím, že se Svolinský vrátil v té chvíli do svých chlapeckých let a ve více než zralém věku konečně uskutečnil nápad, který dostal pravděpodobně už tenkrát, když ono představení sledoval.
Protože nás toto psaní pozpátku a rozdělování slov nadchlo, nezůstal text z ochotnického představení jediným toho druhu, a brzy k němu přibyly další. Iniciátorem těchto her se slovy byl v drtivé většině Svolinský. Připadalo mi, jako by si až teď plnými doušky vychutnával své klukovské sny. Časem jsme zkoušeli naučit se stejně „skládaně“ i trochu mluvit. Obrázky, které pro mne poté nakreslil, podepisoval Yksnilovs Lerak.



Živou i neživou přírodu Svolinský miloval a respektoval její zákony. Dovedl se nadchnout květinou stejně jako uschlým listem nebo větvičkou jeřabin. Obdivoval všechny výtvory přírody. Nesčetněkrát se rozpovídal o barvách a tvarech, které dala té či oné květině, stromu nebo zvířeti. Upozorňoval na vůni, kterou věnovala levanduli, jejíž trs měl položen na pracovním stole. Kdykoliv se rozpovídal o zvířatech – především o sovách a strakapoudovi -, nezapřel zasvěceného pozorovatele. Přírodou byl okouzlen stejně jako divadlem. Bylo to zřejmé nejen z jeho slov, ale především z náčrtků, jimiž svá slova vždy automaticky doprovázel. Skoro to vypadalo, jako by se kresba stala jeho druhým dorozumívacím jazykem. Například mi popisoval tvar orlího oka nebo ptačího pera – a současně se pustil do kreslení. Tyto znalosti, které vtělil především do ilustrací dětských knih, byly výsledkem jeho láskyplného pozorování přírody.

Díky panu profesorovi se mi otevíral jiný svět. Proto především vzpomínky na léta mých studií voní jeho štětci a paletami, skrývají jeho laskavá slova a připomínají společně prožité chvíle. Když se zamýšlím nad tou dobou, zjišťuji, že převažovaly okamžiky pohody. Přesto nás zasáhly dvě mimořádné události, kterými jako bychom platili daň za ty převažující šťastné chvíle.
Byl to srpen 1968 a leden 1969.
Leden 1969 a smrt Jana Palacha patří k nejsilnějším událostem, které jsme vnímali společně. Citlivá duše Karla Svolinského byla činem Jana Palacha hluboce otřesena. Jeho pohnutí pouze umocnilo můj již tak velký emocionální otřes. V tom pozdním odpoledni všedního lednového dne panovala v ateliéru jiná atmosféra než obvykle. Pamatuji si, že venku bylo nebe plné těžkých mraků a uvnitř vládlo téměř posvátné ticho, které mě celou pohltilo.
Dílo, které mi ten den věnoval, jsem si doma nikdy nepověsila. Bylo pro mě bolestnou vzpomínkou nejen na Jana Palacha, ale i na tehdejší setkání. Obraz představuje mužskou tvář s výraznýma očima a s trnovou korunou na hlavě a je namalován tuší a akvarelovými barvami připomínajícími plamen. Obraz byl uložen v mém domácím depozitáři až do 16. ledna 1990, kdy jsem ho věnovala studentům Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

K Svolinského nejoblíbenějším obyvatelům ptačí říše patřili rehek a strakapoud. Proto je také často kreslil. Vyprávěl mi, že když ještě žil s rodiči na Svatém Kopečku, spřátelil se s krásně zabarveným strakapoudem, který k nim pravidelně přilétával. Jednou ale svého ptačího kamaráda našel zastřeleného na zahradě. Vzpomněla jsem si na tuto epizodu v den, kdy jsem pana profesora navštívila naposledy v jeho vile. Bylo to v parném červencovém dni roku 1986. Za necelé dva měsíce pan profesor zemřel. Nikdy předtím jsem pana profesora neviděla nemocného. Nepamatuji se, že by si někdy na něco stěžoval. Pohled na něho ležícího v posteli byl proto pro mne naprosto zdrcující. Uvědomila jsem si najednou, že brzy nastane den, kdy se budeme muset rozloučit. Blízkost toho okamžiku jsem pocítila velmi intenzivně. Sedla jsem si na krajíček postele a jen obtížně předstírala bezstarostnost. Ale ten den byl Karel ve svých vzpomínkách jinde. Vzala jsem jeho ruce do svých a snažila se pevným hlasem říkat, co chtěl slyšet. Náhodou mi přitom padl zrak na stůl vedle postele. Ležel tam obrázek strakapouda, nakreslený silně roztřesenou rukou. Odvrátila jsem hlavu. Nechtěla jsem, aby pan profesor viděl moje pohnutí. Cítila jsem však na sobě jeho upřený pohled. Když jsem otočila hlavu zpět, poklepal mi jemně na ruku a s mírně zvednutým obočím, jak už bylo jeho zvykem, se na mě usmál. Tím úsměvem mi v tu chvíli řekl, že i on dobře ví…
Když jsem o pár měsíců později vycházela v den pohřbu Karla Svolinského z Rudolfina, šla jsem úmyslně poslední. Chtěla jsem být sama se svými vzpomínkami. V duchu jsem si říkala, že by nesouhlasil s pompézností, s jakou byl v Rudolfinu jeho pohřeb vypraven. I on by se jistě raději spokojil s větvičkou borovice, kterou měl rád, se svými dřevěnými i hadrovými ptáčky s velkými i malými zobáčky a namalovanými peříčky a s pestrobarevným strakapoudem. Určitě by uvítal i jemný, téměř neslyšný pozdrav sovích křídel.

Jsem šťastná za přátelství s Karlem Svolinským.
www.martaehlova.cz