literární časopis založený v roce 1964

Marta Ehlová

Pod kopcem Mužský v Českém ráji. Na vrcholu kopce je pomník na památku 66. války.

P Á R A   N A D   H R N C E M

Na hodinu švédštiny jsem pokaždé kráčel zvolna a tvářil se důstojně. Patřil jsem totiž do hrstky lidí, kteří se tenhle jazyk učili, a tak jsem svou výjimečnost dával jaksepatří najevo. Kolemjdoucím to muselo být fuk, napadne vás, ale bystrozraký jedinec si mohl říct, že ten zasmušilý mládenec musí mít v hlavě něco veledůležitého. A uhodil by hřebíček na hlavičku. Já jsem totiž vymyslel šelmovský plán. Jednou se vypravím do Švédska, budu tam navštěvovat muzea, galerie a knihovny, zkrátka místa, kde se Švédi chlubí uměleckými díly, které jejich předci odvezli z Prahy, když ji ve třicetileté válce vydrancovali. To byl důvod, proč jsem se dal do studia švédštiny. První, co jsem si předsevzal, bylo vyhledat ve slovníku slovo, kterým budu Švédy za to rabování pranýřovat a dávat jim na srozuměnou, co si o „jejich“ uměleckých dílech myslím.
Plundrare (drancíři). To je ono! Zaplesal jsem, ledva jsem to slovo našel.
„Plundrare!“ za vypleněnou Prahu.
„Plundrare!“ za uloupené obrazy od Michelangela, Raffaela, Tiziana, da Vinciho, Dürera!
„Plundrare!“ za vzácné sochy od Adriana de Vries!
„Plundrare!“ za vzácné knihy a rukopisy!
„Plundrare!“ za Stříbrnou bibli!
„Plundrare!“ za Ďáblovu bibli!
Takhle budu na Švédy nemilosrdně hromovat v jejich muzeích, galeriích a knihovnách, a představoval jsem si je, jak přede mnou prchají s mým úderným smíchem v patách.
Byla to krásná představa.
Cestou domů jsem si pohvizdoval. Ve švédštině jsem o něco pokročil a pomsta za vyrabovanou matičku Prahu byla zase o krůček blíž. V hlavě mi vířila konverzace s panem Gunar Ericssonem. S tímhle bodrým Vikingem, který mě svému rodnému jazyku vyučoval, nás pojila vzácná harmonie; on komolil moji mateřštinu, já zase tu jeho, takže jsme si takříkajíc byli kvit. A tak jsme si dobře rozuměli.
Pan Gunar Ericsson byl vysoký, modrooký muž s pečlivou pěšinkou uprostřed vlnitých světlých vlasů. Když mě ve dveřích vítal všeobjímajícím úsměvem, představoval jsem si ho s rohatou vikingskou helmicí na hlavě. Radoval se, že našel ovečku, která klasiky švédské literatury bude číst v originále a filmy Ingmara Bergmana sledovat bez potupných titulků.
„Kéž by bylo víc takových mladých mužů,“ chvalitebně pravil na mou adresu, „které by slovesnost Konungariket Sverige (Švédské království) zajímala,“ posteskl si někdy pohnutě.
Své plány jsem panu Gunar Ericssonovi zatajil. Kvůli jeho vlasteneckému zanícení jsem míval špatné svědomí; jednou se stalo, že jsem mu už jen tak tak nenalil čistého vína. Pomněnkové oči toho dobráka mě naštěstí včas odzbrojily a já vzal zpátečku. A tak jsem se dál klátil mezi pravdou a předstíráním, dál bifloval slovíčka, při konverzaci perlil, div si jazyk nezlomil a hrál zájem o všechno, čím pan Gunar Ericsson výuku švédštiny vylepšoval.
„Vasa Loppet (Vasův běh),“ řekl.
Zkoumavě se na mě zadíval, zda vím, o čem mluví.
„Pořádaný od roku 1922 ve Švédsku,“ já na to vypálil.
„Pravidelně jsem se tohoto slavného masového běhu na lyžích zúčastňoval,“ zvesela pokračoval Ericsson. „Výsledky jsem měl sice nevalné…, ba, řekl bych až tristní…, ale mě přece nešlo o medaile,“ zavtipkoval bujaře. „Když se nás pár opozdilců k večeru dokodrcalo k cíli, všichni už byli pryč.“
Vida! Na to jsem zapomněl. Tihle potomci někdejších raubířů mají dobře vytrénované nohy. V hodině pravdy jim musí zdřevěnět, aby se před mým Plundrare jen tak lehce nevypařili!
Potřeboval jsem se naučit i jadrnější výrazy než jen ty spisovné, kterými mě Ericcon zásoboval; takové, kterými si Švédové spílají. Vyzrát na učitele slušňáka, a přitom ho nezviklat v jeho nadšení, však byla fuška. Ale napadla mě milosrdná lež. Občas utrousím něco, jako že mě zajímá i slovesná tvořivost prostého švédského obyvatelstva. Po pár hodinách, kdy mě Gunar Ericsson chválil za pokroky v jeho mateřštině, se konečně chytil do pasti.
„Teď už se můžeme pustit do rozmanitějších souvětí,“ prohlásil bezelstně.
„Začněme slovníkem publika z periferie,“ prohodil jsem ledabyle, abych zakryl radost, že mi tak pěkně nahrál na smeč.
Gunar Ericsson se zarazil, ale když jsem se vytasil s tím, že tak lépe proniknu do mentality jeho spoluobčanů, po chvíli váhání kapituloval.
„Jděte k šípku, sousede…,“ zprvu pronesl plaše. „I vy jeden nestydo…!“ pravil hlasitěji. Pak se odvázal a zvolal „Láry fáry!“
Žádná sláva milý Gunare; s tímhle se mi ti tví Vasovci leda tak vysmějí. Budu muset pátrat na vlastní pěst, vyčetl jsem mu v duchu, ale zatvářil se, jako by mě právě o tohle šlo.
Navštěvoval jsem městskou knihovnu, listoval tam ve švédských slovnících a přelouskal kdejakou encyklopedii, až jsem nakonec zjistil, že si s Plundrare vystačím.
Věděl jsem, že než uskutečním svůj plán, uplyne ještě hodně vody. A tak jsem se rozhodl, že prozatím budu brázdit tuzemské toky a hledat příležitosti, kde bych si svůj plán mohl procvičit nanečisto. V Praze je přece tolik míst, které turisté z celého světa navštěvují! To by v tom byl čert, aby se mezi nimi nenašli i ti ze Švédska.
A tak jsem se vydal na štrapáci po pražských pamětihodnostech. Mým prvním cílem byl Karlův most. Tehdy tady probíhala většina bojů, tak by tohle místo mohlo potomky někdejších raubířů přitahovat. Pak jsem se vydal na Hradčanské náměstí a Pražský hrad, kde jsem prošmejdil všechna jeho nádvoří. Pamatoval jsem i na divadelní nadšence a hudbymilovné turisty a lelkoval ve foyeru Národního divadla, postával před šatnami v Rudolfinu i pod schodištěm Obecního domu. Všude jsem se ochomýtal kolem turistů a napínal uši, abych zjistil, jakou řečí mluví. V tom babylonu jsem to však sotva kdy rozpoznal. Spasilo mě, když průvodce turistů nesl vlaječku země svých oveček připevněnou na vztyčeném deštníku. Leč, musel jsem si hryznout do kyselého jablka. Na deštnících průvodců žádné švédské vlaječky nevlály. Slabou útěchou mi bylo, že i kdyby se tam třepotaly, stejně bych nemohl na Švédy jen tak halabala vybafnout Plundrare, Plundrare! A u skrumáží turistů s průvodcem bez deštníku zase hrozilo nebezpečí, že bych si švédštinu popletl třeba s norštinou a pak bych spílal nevinným Norům. Takovému přehmatu jsem se chtěl vyvarovat. Dobře jsem si zapamatoval, jak mě pan Gunar Ericsson na podobnost obou jazyků upozorňoval.
Neházel jsem flintu do žita. Když Švédy nezajímají historické krásy hlavního města, musí je sem přilákat něco jiného, napadlo mě. A začal jsem se po nich pídit na sportovních kolbištích. Takový hokejový zápas se Švédy. Safra, to by bylo něco! Na stadionu bych do Švédů pálil Plundrare! Plundrare! o sto šest.
I svět sportu mě trpce zklamal. Žádný hokejový, ani jiný sportovní mač se Švédy na obzoru nebyl.
Ještě zkusím štěstí v kinematografii! Zajdu do biografu na švédské filmy. Pan Gunar Ericsson přece švédskou kinematografii tolik vychvaloval.
„Drahá Lovisa Gustafssonová,“ pronesl zasněně. „Naše slavná Greta Garbo,“ dodal na vysvětlenou. „Jak věrohodná královna Kristina to byla!“
„Vědychtivá panovnice,“ zabodoval jsem skromně.
„Též uměnímilovná žena,“ odtušil Ericsson, ledva se vzmohl.
„Režisér Ingmar Bergman je se svými filmy ověnčován vavřínovými ratolestmi na filmových festivalech po celé zeměkouli,“ natřásal se pyšně. „Jen se na ně běžte podívat.“
Gunarovi se to řekne, běžte se na ně podívat. Ale v Praze se promítal jen jeden film, a k tomu ještě do osmnácti let nepřístupný. Taková pitomá překážka. Pak jsem si vzpomněl na Robina Hooda. Vymyslel přece fintu jak se dostat do lukostřelecké soutěže. Převlékl se za chudáka a vyhrál zlatý šíp. Převlek! To je ono! V něm zaboduju i já!
Hamšíka jsem požádal, aby mi půjčil sako svého statnějšího bratra. Hamša se nejdřív divil, k čemu mi bude dobré, a pak, jako že mu to došlo, do mě šťouchl. Máš rande a v tom saku se chceš předvést, co! Tak jsem ho při tom nechal.
„Nech si ho, jak dlouho chceš,“ přejícně na mě mrknul, když mi druhý den sako přinesl.
Teď ještě udělat něco s obličejem. S tímhle mě z biografu vyženou. Zalitoval jsem, že v patnácti letech vypadám pořád jako klučina. Dramatický kroužek, Horejsek! Blesklo mi hlavou. Horejsek měl přece nalepený krásný knír! A Budíkové jsem její drama Hurá na náves zachránil před propadákem. Půjdu za ní, vymluvím se, že na oslavě dědečkových narozeniny chci převést nějaké taškařiny a ona mi knír určitě půjčí.
„Přidej i nějaké to parlando,“ doporučila mi principálka, když jsem se jí s tím po vyučování na chodbě svěřil. Ukazovátkem z rákosu udala směr k rekvizitárně, jak svému kabinetu říkala, a já v naději, že můj plán je zase o krůček blíž svému cíli, ji tam následoval. U dveří chvíli lovila v kapse klotového pláště, až konečně vytáhla klíč na velkém kovovém kroužku a zarachotila jím v zámku.
„Nechť si vašnosta ráčí vybrat podle libosti,“ pronesla melodramaticky, když jsme byli uvnitř, a ukazovátkem švihla k obrovské almaře. Pak mi přikázala, abych, až skončím, dal klíč pod rohožku, a odporoučela se. Ledva jsem almaru otevřel, její obsah se mi div nezřítil na hlavu. Přebral jsem nekonečné haraburdí, až jsem knír v jedné krabici nakonec našel.
V hodině H jsem se doma dal do díla. V Hamšíkově sáčku jsem jaksepatří vypadal, nalepený knír držel jako klíště. Před odchodem jsem z věšáku sebral tatínkovu placatou čepici, dědečkovi z futrálu jedny z jeho četných brýlí (kvůli silným dioptriím si je nasadím, až budu lístek ukazovat biletářce) a takhle vyzbrojený jsem vyrazil k cíli.
V biografu mi srdce spadlo do kalhot. V dědečkových brýlích jsem byl jako slepý, motala se mi hlava a pod nalepeným knírem mi ztvrdla pusa. Hrozící katastrofu odvrátila biletářka. Domnívala se, že jsem invalida, a uvedla mě do řady; usadila mě na sedadlo a lístek mi strčila do kapsy saka. Huhňavě jsem jí poděkoval a koukal, aby už byla pryč. Sotva odkvačila, zaplavil mě pocit blaženosti. Přes všechny útrapy se můj plán začal slibně naplňovat…
Na jméno filmu si už nepamatuji. Vím jen, že jej režíroval Ingmar Bergman. Film se hemžil hororovými scénami a zápletkami, jež jsem nechápal, zato mě pak dlouho děsily ve snech. Herci, zahaleni do černých hábitů s kápěmi na hlavách, z nichž se dívaly bledé vyzáblé obličeje, se ploužili liduprázdnými krajinami a pronášeli prapodivná slova. Vyjeveně jsem četl titulky hrůzostrašných monologů a dialogů, které ty kápě vedly. Mluvily jinou švédštinou, než jakou jsem znal od pana Gunar Ericssona.
Děj filmu podtrhovala pochmurná hudba, z níž se ozývaly mrazivé výkřiky či děsivé vzdechy...
Po skončení filmu se diváci hnali k východu jako diví, a já, hledě na ten úprk jsem kvitoval, že strašpytlem jsem v biografu nebyl sám…
Vyčkal jsem, až u východu opadne největší nápor, a pak odmaskován, jsem se z kina taky vytratil…
Domníval jsem se, že tahle anabáze byla největší oběť, jakou jsem na oltář svému plánu položil. Žel, ani za ni jsem nebyl odměněn. Že jsem neklesal na mysli, bylo díky soše pražského studenta na nádvoří Klementina. Kamenná socha mládence ve vysokých botách, s kloboukem ozdobeném chocholem na hlavě, v přepásaném kabátci, třímající v jedné ruce meč a v druhé prapor, mi byla vzorem. Vždyť to byly legie pražských studentů, které se v těžkých bojích se Švédy o Prahu vyznamenaly.
Kdykoliv jsem svou sochu navštívil, věděl jsem, že moje chvíle přijde.
A ejhle! Kde se vzali, tu se vzali, byli tu košíkáři. Sice junioři, ale zaplaťpánbůh za ně. Ve skromné zprávě sportovní rubriky školního časopisu Kaktus, který vedl spolužák Zdenda Aulický, jsem se dočetl, že do Prahy přijedou košíkáři ze Švédska a Finska a přátelsky se utkají mezi sebou, a i s juniory domácími. Kluci budou hrát v národních dresech, takže Plundrare! Plundrare! zacílím bezchybným směrem, zaplesal jsem. Nemusím jezdit do Švédska, pomstu vykonám na místě činu! Obejdu se bez převleků i nalepeného kníru a dědečkových okulárů.
Netušil jsem, že mi tahle zprávička v Kaktusu mohla udělat pěknou čáru přes rozpočet. Hned po jejím uveřejnění se na mě školní sportsmani sesypali jako sršni. Ponoukal je Zdenda Aulický. Že prý jim musím pomoct se švédštinou! To tak! Já a fandit Švédům! Ani nápad. Když mi kluci nedali pokoj, namluvil jsem jim, že švédština je záludný jazyk a že to správné fandění jim předvedu až na místě.
„A vy to, pánové, po mně budete jen opakovat,“ navnadil jsem je.
Košíkářské duely byly naplánované do sportovního areálu nového gymnázia na okraji města. Určitě tam bude nával a povykování fanoušků bude slyšet široko daleko, říkal jsem si cestou. Ale jak jsem se blížil ke kýženému místu, žádná sportovní hudlařina se neozývala. Jdu pozdě a všichni jsou už uvnitř…, vyčítal jsem si, než jsem došel k budově gymnázia. Byla to moderní stavba s plochou střechou, se spoustou oken, honosným vchodem a oploceným hřištěm. To bylo vše, co jsem viděl. Nikde nebylo ani živáčka…
A v tom tichu jako bych uslyšel Plundrare! Že by to byl výsměch kyrysníků z třicetileté války…?!
Nevím, jak dlouho jsem stál a na tu pustinu kolem zíral, než jsem si všiml velké cedule připevněné na vratech budovy. Když už jsem tady, přečtu si, co je tam napsáno. A k té ceduli jsem zašel.
Juniorský zápas Švédsko – Finsko je přeložen do budovy Sokola (adresa uvedena). Začátek zápasu je posunut o hodinu později.
Dočetl jsem se.
Vida! Do Sokola jsem jako klučina chodil cvičit a babička mě tam doprovázela.
Tak jsem se do svého starého dobrého Sokola po letech zase vydal…
Na chodbě Sokola bylo jako v úle. Takovou úrodu Vikingů jsem v životě neviděl. Blonďatí mladíci v modrožlutých dresech s nápisem Sverige a v rohatých vikingských helmicích na hlavách, s bubínkem zavěšeným na krku a s paličkami či s trumpetami v ruce, byli šťavnatou odměnou za všechny mé dosavadní útrapy.
Prodral jsem se davem a ledva se ocitl v tělocvičně, omráčil mě známý puch propocených dresů a tenisek. Omámen tím odérem se mi zdálo, jako bych odněkud slyšel volat své jméno. Nebyl to klam. Ale Zdenda Aulický. Modrooký blondýn se zdravými zuby, jež dával často na odiv, protože se rád smál, mě už vyhlížel. Stál mezi lavicemi u zdi, volal na mne a mával, abych si k nim sedl. Vedle něj sedělo pár spolužáků ve sportovních dresech košíkářského oddílu naší školy. Vláďa Fiala, tmavooký borec, k němuž neodmyslitelně patřila mičuda, hezoun Vašek Kůs, hubeňour Tomík Daňsa a svalnatec Jirka Jikrů. Přítomnost těchhle čahounů mě nepřekvapila. Ale, co tady dělá Rajský? podivil jsem se, když toho skrčka objevil. Vždyť patří k nejhorším žákům v tělocviku. Svitu naší třídy uzavíral tělocvikář Boleslav alias Překrásné město; ve světlém obleku se rozvaloval na lavičce a v puse si (místo špačka) přehazoval sirku z koutku do koutku.
Prostorná tělocvična Sokola se rychle zaplnila fanoušky. Všichni se všelijak šklebili a bez přestání brebentili. Těsnali se na lavičkách u zdi nebo postávali u vchodu. Někteří měli na sobě dresy svých favoritů s nápisem Sverige či Suomi (Finsko), jiní měli alespoň pomalované obličeje v národních barvách nebo třepotali papírovými vlaječkami.
Tábory Švédů a Finů byly usazené na lavicích v protilehlých stranách tělocvičny uspořádaných jako v amfiteátru. Finský tábor se hemžil modrou barvou, žlutá švédská skrumáž se ježila rohatými helmicemi.
Tak vás mám konečně pěkně pohromadě, vy rohatí čiperové… parádně jsem přehlédl potomky kyrysníků z třicetileté války.
Prodral jsem se ke klukům a na lavičce se spokojeně vtěsnal mezi ně.
„Lvíčku, spoléháme na tebe,“ důrazně mě přivítal Zdenda Aulický a významně zakoulel očima.
„Bez obav,“ uklidnil jsem ho dobrodušně.
A pak to vypuklo.
Publikum přivítalo borce nepředstavitelným randálem. Jen se tužte, hošani, nabádal jsem Švédy, které bylo slyšet nejvíc. Však vám brzy dojde dech!
Heja, heja, Sverige, hřímali žlutí, Hej, hej, Suomi, hej, hej, hej, buráceli modří. Sotva se ozvali jedni, hned byli překřičeni druhými. Domácí fandové hulákali v mateřštině, nebo se opičili po Švédech či Finech. Kluci ze třídy, včetně našeho tělocvikáře, vyřvávali Sverige jako diví. Do toho všeho se ještě troubilo a bubnovalo…
V celé tělocvičně jsem byl asi jediný, kdo se o košíkovou nezajímal a jen seděl a zarytě mlčel.
Tenhle bengál svým Plundrare nepřeválcuju, hořce jsem si přiznával...
„Lvíčku! Předveď se!“ bojovně na mě houkl Zdenda Aulický a dal mi herdu do zad. Byl celý rozparáděný a tvář měl rozpálenou.
A já v ten moment své Plundrare dočista zapomněl… Zdenda s klukama na mě zlověstně doráželi a sevřenou pěstí ukazovali, jak si to se mnou jinak vyřídí. Zoufale jsem tápal v paměti, připomínal si Gunar Ericcsona, jak vykřikuje Láry fáry, vybavoval si i ty vyzáblé příšery v kápích ve švédském filmu, ale všechno bylo marné. Když už to vypadalo, že kluci své výhrůžky splní, zachránilo mě pár rohatých žluťásků. Objevili se u naší lavičky, zubili se od ucha k uchu, cosi švédsky drmolili a ze sympatií, že fandíme jejich hráčům, nás poplácávali po ramenou.
V okamžiku, kdy jeden z nich narazil Zdendovi na hlavu svou helmici, se mi rozbřesklo. Jako ocelová pružina jsem se vymrštil a zařval Plundrare! Plundrare! A pak přidal Sverige!
Zdenda v domnění, že je to ono slibované fandění, to zařval také, ostatní kluci i tělocvikář Boleslav alias Překrásné město se přidali a za chvíli Plundrare! Sverige! Plundrare! Sverige! burácelo ze všech stran. Finové k nám rukama vysílali vlajkoslávu. Zkoprnělí Vikingové se mračili. Hošan, co dal Zdendovi svou helmici, mu ji chtěl strhnout z hlavy, ale Zdenda se nedal. Nechápavě ho odmrštil, div se ten drzoun nezřítil mezi diváky. Další Viking si vyhlédl mne. Už už se na mne chtěl vrhnout, když tělocvikář Boleslav alias Překrásné město zabodoval. Vyplivl sirku z pusy, párkrát bardovi zarýpal do břicha a ten zmizel mezi lavičkami.
Uklidil jsem se stranou a vyjeveně na to nadělení zíral. Potomci těch raubířů měli přede mnou prchat, a ne se se mnou prát! A nejen se mnou. Vždyť teď to vypadalo, že se perou všichni se všemi. Tělocvična burácela. Vzduchem svištěly paličky na bubínek i vikingské helmice a nad tou spouští se jako poraněné vlaštovky vznášely cáry vlaječek na zlámaných špejlích…
O košíkáře neměl nikdo zájem. Však i oni přestali hrát a se zájmem tuhle bitku sledovali. Panečku, to byla mela! Bůhví, jak by skončila, kdyby nezasáhlo pár dobrovolníků z publika a nepřinutila rozvášněné kohouty vrátit se na svá místa. Když se nálada v tělocvičně jakž takž zklidnila, rozhodčí odpískal hru a junioři se zase pustili do díla. Až do konce, kdy hra skončila nerozhodně, pokračovala v pohaslé atmosféře; už jen zřídka se ozval chabý výkřik, bučivé zatroubení či nesmělé bubnování. Na lavicích seděli schlíplí hoši v potrhaných dresech s rozmazanou barvou na obličeji. Helmice na hlavách Vikingů měly polámané rohy, některé dokonce už žádné rohy neměly…
Finis coronat opus! (konec korunuje dílo). Svůj plán jsem splnil, mohl jsem si říct a cítit se hrdě, jako pražský student na nádvoří Klementina. Jenže já jsem nic takového necítil. Tohle nejsou žádní drancíři, říkal jsem si, hledě na zdrchané potomky někdejších raubířů z třicetileté války, ale kluci jako já. Některý z nich možná taky chodí do dramatického kroužku, který vede švédská Budíková. Možná, že i tihle kluci taky pod lavicí louskají kovbojky. Možná, že i oni mají ve škole svého Rajského, který organizuje výjezdní zasedání u spřáteleného hospodského, kde jim potajmu načepuje jedno malé pivo.
Chvíli jsem o svém Plundrare ještě popřemýšlel, a pak je ze své mysli nadobro vymazal.
Vikingské hochy jsem vzal na milost, a zášť proti jejich předkům se ze mne vypařila jako pára nad hrncem…