na další stranu
 Slovo úvodemDnešní slovo úvodem bude krátké, kapitola vzpomínek zrovna tak. Víte proč, milí moji? Všechen svůj čas věnuju přípravě knihy — Antologie Divokého vína. Za deset dní ji předávám vydavatelům — Národní knihovně ČR a Nakladatelství Slovart. Nikoli ovšem v rukopisu, ale graficky upravenou a připravenou k tisku. Chápete tedy, že nemyslím skoro na nic jiného…? Dráty mezi mým počítačem a počítačem Vítka Nováka v AVASu jsou horké, nejinak u Pavla Jasanského, který ač nechce, stává se grafikem publikace, jež převzala grafickou podobu původního tištěného Divokého vína. Nebo, chcete-li, supervizorem, jak současná hierarchie pojmenovala vrchního knížecího grafika… Co to blábolím…?
Aha, můj prapradědeček byl vrchním knížecím švarcenberským nadlesním… Jeho ušlechtilá tvář na mne dohlíží ze staré fotografie na psacím stole, zatímco sedím na židli, na níž sedával můj pradědeček Jablonský v lesovně v Mrákavech. Sedí se mi na ní dobře, což o to, jen ty hodinky po mém dědečkovi Jaroslavu Matyášovi a hodinky po mém pradědečkovi rovněž Matyášovi na mém psacím stole nemilosrdně připomínají divoký času cval. Co to blábolím…? Aha, ve výběhu cválají mí koně, nejrychleji cválají večer z výběhu domů, předpokládajíce, že ve žlabu najdou oves, pod žlabem seno. Každý den. Nejen večer, ale i ráno… Konečně jsem se dostal k meritu věci — k času. Antologie vychází 4. února 2007 a její křest proběhne v Zrcadlové kapli Klementina 8. února. Přijďte, hodinu ještě upřesním. Uslyšíte recitovat nejen mě a Honzu Rosáka, exhibovat budou jistě i další staříci. Samozřejmě podporováni mladými básnířkami s našpicovanými slechy… Co to blábolím…?
Aha, slechy má můj pes Graham, černobílý bordercoliáš. Věrný můj průvodce na každém kroku po stájích a po zahradě i při jízdě na koni se minulý týden ztratil. Tedy zašel za nějakou fenkou hárající do vedlejší obce Koloděje. Tam jej dobří lidé odchytili a nechali odvézt do útulku pro ztracené psy v Tróji — na záchytku. Odvoz na psí záchytku a přenocování přijde bratru na 550 kaček. Byl jsem šťastný, že je Gram zase doma, plete se mi pod nohy a štěká na ptáky. Dal bych ochotně mnohem víc. Co to blábolím…? Aha, zdálo se mi, že mám v peněžence peníze. Byl to velmi krásný sen… Dvacáté páté číslo moderního Divokého vína je předposlední vzpomínkou na poslední rok existence tištěného časopisu — na památný rok 1971. Proč památný? Bylo mi dvacet čtyři let, jako má hodin den. Dobrý věk! Vybral jsem básničky z čísel 3, 4 a 5 vydaných v roce sedmdesátém prvním.
A přidávám současné básničky dosud žijících autorů — Václava Bárty, Pavla Vernera, Zory Wildové, Jiřího Žáčka a Petra Cincibucha. Víte, kdo z nás je nejstarší? Přece Vašek Bárta — „Jak se chodí za holkama“. I tentokrát najdete jeho návod zralého muže. Ovšem sedmdesát Vaškovi zdaleka není. A přidávám i skvělou Terezku Šimůnkovou, líbeznou Pavlínu Pulcovou, mužného Bořka Mezníka a krásnou Renatu Foitovou, která je pro Divoké víno o to cennější, že ji za mnou poslal Zdeněk Svěrák. Renata pracuje v České televizi a Svěrákovi se svěřila, že píše básničky. Ten jí doporučil Divoké víno, ostatně zná jej od roku 1964. Zařadil jsem hodného Karla Vodičku. Napsal mi, že chce básničkou udělat radost mamince: Zasílám Vám báseň, kterou jsem směroval ke své matce. Vím, že vybočuje z mých eroticky laděných básní, ale pokud byste se rozhodl uveřejnit ji, myslím, že by to byl pro mou maminku asi ten nejcennější dárek k Vánocům. Je to taková má zpověď, kterou jí velmi dlouho dlužím a již si drahnou dobu přála. Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…Tak dlouho jsem vytáčel telefonní čísla mužů toho jména, až jsem na něj narazil. Architekt a fotograf Jiří Andrle, nyní hoteliér v Kostelci nad Černými lesy. Fotografoval velké i malé cikány a to je, jak říká Pavel Hudec Ahasver, vždycky šťastná volba. Jiří Andrle se svými fotkami cikáňat a polocikáňat vstoupil do Divokého vína 5/1971. Ještě předtím ovšem vstoupil do mého automobilu. Iniciativně mi poslal svoji vzpomínku: Na předměstí Přerova u železničního přejezdu se mi podařilo stopnout projíždějícího Fiata 124 Sport, až když jsem skočil po jeho průjezdu do vozovky a usilovně máchal rukama. Zabrzdil v oblaku prachu a teprve když jsem se usadil na sedadlo spolujezdce se mi řidič přiznal, že myslel, že mu signalizuji utržené kolo, jelikož to už od Žiliny očekává — znepokojeně se vykláněl z okýnka. Moji, v letním vedru zcela mimořádnou pohybovou aktivitu, ale vybudilo to, že jsem za volantem Fiatu zahlédl neopominutelný vousatý profil toho dobrého muže. Asi měsíc předtím jsem se poprvé setkal s Ludvíkem Hessem, když si ve strašnickém sklepě s tiskařským strojem vybral z nabízené krabice mých fotek pár kousků k otištění v Divokém víně. Odpovídal mé představě o prosperujícím bohémovi. Že je především mimořádným organizátorem, to mi došlo o něco později. Zpátky na silnici. Po zjištění, že L. H. ždíme motor tak, aby do Prahy stihnul dojet pokud možno za hodinu, sáhnul jsem za sebe po bezpečnostním pásu, ale nahmátnul jsem jenom cancour se střapcem nití. L. H. mi s povzdechem sdělil, že se pás s kýmsi utrhl. Dojeli jsme včas, jen mě brněla pravá ruka, svírající celou cestu křečovitě ten cancour. V životě jsem nechyt takovýho stopa.
Dlužím vám informaci, že předchozí číslo 4/1971 vyzdobil svými fotografiemi tvůrce nad jiné uznávaný — Jan Reich. I on rád fotografuje děti, ovšem svoji proslulost postavil na fotografiích Prahy. Jenom nechápu, jak se mu daří či spíše dařilo vyfotit pražské ulice bez jediného chodce a bez jediného automobilu. V Divokém víně ovšem nikdy Honzovy fotografie Prahy nevyšly. Zato vyšly jeho děti a taky portrét Honzy Reicha pořízený Pavlem Hudcem. Byl to opravdu hezký mladý kluk.
Fotografie Pavla Hudce Ahasvera vyšly v čísle 6/1971. Nahý Pavel objímá nahou dívku (ovšem jen jakousi neživou pannu — modelku), pak dvojportrét skutečných modelek, trojportrét prostých mužů, dvojportrét dvou krásných dívek — živé a krejčovské panny, ale taky fotografie pasoucího se bílého koně. Že by Pavel tušil, jaký osud čeká jeho editora…? V tiráži Divokého vína od čísla 4/1971 zmizelo jméno Honzy Vyčítala. Přibyla zkratka, jíž dnes už málokdo rozumí — ZO19/II — L OV SSM Praha 2. Můj poslední pokus zachránit časopis… Stal jsem se devatenáctou základní organizací s „L“iterárním zaměřením při Obvodním výboru Socialistického svazu mládeže na Praze 2. Opíral jsem se o svazáckého tajemníka Jaroslava Lemáka, jenž mě o rok později při výslechu na policii (veřejné nebo státní bezpečnosti, ani nevím) zapřel jako Jidáš. Ani se mu nedivím.
V tiráži se taky dočteme, že návštěvní dny v redakci V Jirchářích číslo 4 jsou každé pondělí a středu od 17 do 19 hodin. Tehdy jsem už přijížděl do redakce v rajtkách a ve vysokých jezdeckých botách zálibně čichaje koňský pach z vlastních rukou.
V Divokém víně 4/1971 se uvádí, že ve čtvrtek 6. června 1971 v Divadle v Nerudovce četli básničky Jan Rosák a Ludvík Hess. Aktivní Michael Lorenc zaplnil pořady poezie každý čtvrtek a neděli, při čemž nejen recitoval své básně, ale i na violu improvizoval… Sekundovala mu přitom krásná Markéta Hejná, svoji přízeň dělící mezi Michala a svého budoucího manžela Aleše Synka, básníka — výtvarníka, jehož perokresby přineslo Divoké víno 5/1971. Milostný trojúhelník Markéty, Michala a Aleše se prolínal i v text-appealu pořádaném v Nerudovce 27. května. Markétini obdivovatelé dokonce založili umělecký K-klub. Co znamenalo písmeno „K“ dnes už vědí snad jen oni sami. Možná „K“do dostane Markétu? „K“oho si Markéta vybere? „K“terak obludit Markétu? Soudě podle básní i obrázků otištěných v Divokých vínech byl nesporně zkušenějším milovníkem Aleš Synek. A skutečně, opravdu — Markéta si jej vzala, Michalovi zbyly oči pro pláč.
V Divadle v Nerudovce recitovali veršíky mladíčků a mladic i nebožtíci herci Václav Voska a Eva Jakoubková. Programový vedoucí divadla Michael Lorenc režíroval taky baletky, přivedl do Nerudovky loutkáře a hudebníky. V neděli 20. června se Gogolovou komorní hrou Vij skončila sezóna a do 1. září byly vyhlášeny divadelní prázdniny. Trvají dodnes. V Divadle v Nerudovce se už dlouho prodávají ruské vojenské čepice nebo český křišťál, bůhví… Čas Divokého vína se nachýlil, ale do konce roku 1971 vyjdou ještě čtyři čísla, kalendář pro rok 1972 a dokonce první číslo roku 1972. Zůstalo ležet v zapečetěné tiskárně ve sklepě v Kralická ulici číslo 7. |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
Úvodní slovo doprovázejí fotografie 
Text doprovázejí fotografie 
