literární časopis založený v roce 1964

Ludvík Hess

Vyvolávám staré filmy

Chtěl bych vás potěšit, čtenáři milí, zase nějakou erotikou, vzpomínaje na ohlasy předchozích svých „vývojek filmových“, z nichž erotiku jste nejčastěji glosovali. Ale na počátku toho památného roku 1968, kdy vyšlo Divoké víno 1-2/68, jakoby snad ani erotika nebyla.

Zcela jistě být musela někdy kolem 19. června toho roku, protože za devět měsíců na to se narodila Dorotka, moje nejstarší dcera, tudíž je to jisté, vzpomínku vyvolám. Co ale bylo počátkem roku...?

Ubíhaly poslední měsíce života s Naďou, mojí první ženou. Byl jsem dvacet jedna let stár, čtvrtým rokem šéfredaktorem Divokého vína, jež bublalo v posledních dvou letech pražského jara a volnosti ducha mohutným proudem. Třetím rokem studentem Fakulty sociálních věd a publicistiky, již jsem sice navštěvoval jen sporadicky, ale podpisy v mém indexu přibývaly utěšeně. Těžko bych si dnes vzpomínal na cokoli z „Dějin mezinárodního dělnického hnutí“ či z „Vědeckého komunismu“. Nebo snad myslíte, že bych byl schopen pohovořit na téma „Politická ekonomie“? Nepamatuji si na nic z toho, co nám naši nemilí ani milí profesoři vykládali. Ba ne, už vím — čím začínal děkan fakulty a spisovatel Jiří Marek každou svoji přednášku — „Už Roger Garaudy...“

Věděli jsme všichni, že odkazem na francouzského filosofa začne a těšili jsme se... Co říkal náš děkan a učitel literatury dál v souvislosti s Garaudym si už opravdu nepamatuju, ale francouzské jméno mi zní hezky dodnes.

Učitel gentleman byl Milan Nakonečný, psycholog, z jehož přednášek si ovšem pamatuji jediné — že jsme jeho terminologii nerozuměli nikdo. V Divokém víně jsem otiskl několik odborných textů oblíbeného profesora a ve spolupráci s ním jsem vydal a vytiskl pravou černokněžnickou knihu — Magii innaturalis. Doktor Nakonečný mi vyplňoval index se slovy: „Ale pane kolego, vás přece nebudu zkoušet.“

Moje žena Naďa byla také studentkou téhle prapodivné školy, oba jsme se poněkud angažovali ve Svazu vysokoškolského studentstva, a tak jsme jednoho jarního dne spolu odlétli s vysokoškolskou delegací do Bologni družit se s italskou universitou. V Itálii nás všichni měli rádi, pražské jaro bylo nesmírně populární. Asi jsem v tu dobu už disponoval nějakou hotovostí, protože jsem si vysnil, že se z Itálie vrátíme autem — ojetou fiatkou. Představoval jsem si, ani nevím proč, že si pořídíme multiplu, což byla taková legrační šestistovka, jež pojala šest cestujících.

Jenže v Itálii nám bylo s Naďou nevídané horko, Naďa pila jednu limonádu za druhou a zakusovala je dobrou italskou zmrzlinou. Pak jsme si udělali několik výletů po Itálii, zajeli jsem si k moři a přespali v hotýlku na pobřeží poblíž Říma. Sami dva, bez delegace. Na milostnou noc na břehu moře si už nepamatuju, ale vím, že k snídani byly jehněčí kotletky. Na autíčko nám nezbyla ani lira.

Kromě na fiátka jsme měli v Itálii zálusk na pejska — zbláznili jsme se ve svých snech do il piccolo levriero italiano — malého italského chrtka. V tu dobu jsme žili se třemi velkými psy — boxerkou Creou, bernardýnem Mojšem a afgánským chrtem Corvusem. Pravda, do čtyřspřeží malý italský chrtek scházel ... Zašli jsme v Bologni do jakéhosi italského zverimexu a získali adresu na chovatelku chrtků Marii Luisu Incontri Lotteringhi della Stufa z Florencie. Vyběhli jsme s Naďou na dálnici a vyrazili do Florencie. Na adrese, kterou jsme měli poznamenanou na papírku, stál důstojný starý palác. Markýza Maria Luisa Incontri Lotteringhi della Stufa nás přijala se všemi poctami, jež náležely dvěma dvacetiletým Čechoslovákům z doby pražského jara. Ve florentském paláci skutečně několik psíků pobíhalo, ale chov je prý na Il Calcione a ať se přijedeme podívat. Domluvena schůzka na druhý den s tím, že pro nás přijedem řidič na nádraží...

Na nádraží poblíž Il Calcione jsme nepřijeli vlakem, ale stopem, naštěstí jen tak tak. Usazeni v autě vyrazili jsme silnicí do liduprázdných hor. Po hodince jízdy jsme spatřili opuštěný hrad v horách. „Il Calcione,“ podotkl řidič. Bránu hradu i dveře auta otvírali livrejovaní služebníci, na nádvoří vyšla markýza obklopena smečkou malých italských chrtků a ohařů. Chrtka v náručí měli i všichni její předkové na obrazech v hradní galerii několik staletí zpátky, zakopl-li jsem o vázu, byla zaručeně etruská a na ní zobrazeni předkové markýzy Marie Luisy Incontri Lotteringhi della Stufa opět s chrtky...

Náš zájem o chov italských chrtků vzala markýza zatraceně vážně, protože se rozhodla, že nám ukáže ještě svůj chov na Castagnole. Druhý den jsme se sešli opět ve florentském paláci, sportovního fiátka kanárkově žluté barvy řídila tentokrát markýza sama. Nejeli jsme daleko, kousek za Florencií byla Castagnola. Tentokrát se jednalo spíš o zámek než o hrad. Bránu otvíralo livrejované služebnictvo, na nádvoří obklopila markýzu smečka chrtků a ohařů, jimž pro změnu dával přednost markýz, byli vhodnější pro lov...

Právem se ptáte, kolik chrtků jsme si odvezli do Prahy. Jaro nejaro, Dubček nedubček, cena chrtků odpovídala šlechtickým představám. A darem jsme nedostali ani jednoho. Dodnes je mi záhadou, jakou řečí jsme se s markýzou vlastně domlouvali.

Vedoucím naší vysokoškolské delegace byl tehdejší rektor University Karlovy profesor Starý, muž se skvělým vztahem ke studentům a k alkoholu. Rozdal mezi nás celé kartony vynikajících vín, jež dostal ctí a darem od universitních kolegů v Bologni a popíjel s námi. Když letadlo přistálo na staré dobré Ruzyni, našeho milého rektora jsme do letištní budovy museli odnést...

Do Itálie odjížděla Naďa s ručně psaným sešitkem nadepsaným „Nadino italské vademecum“. Speciálně na tuto cestu jej pro ni napsal historik Mojmír Horyna a s ním mě moje první žena taky opustila. Pakliže jsem ji ovšem neopustil já se Zuzanou Čechovou, výtvarnicí a básnířkou. Naďa s Horynou si pořídili dcerku Andreu, já se Zuzanou dceru Dorotku. Jisté je, že milostný vztah mezi mnou a Naďou hned tak neskončil. Vzrušovalo mě Nadino těhotné bříško a ji možná přestal těšit maličký historik, a tak jsem se scházeli dál a milovali se urputně, jako bychom chtěli lásku zachránit. Jméno Naďa Stibitzová se ještě dlouho objevovalo v tiráži Divokého vína, zrovna tak jako pár jejích textů. A nesmím zapomenout na akty, které jsem s Naďou nafotil. Vyšly ale až v čísle 6/68, a tak si na jejich publikování ještě chvilku počkáte.

Fakt to byla hezká holka. A mám ji rád dodnes, i když jsem ji víc jak deset let neviděl.

(současná tvorba)