na další stranu
Vladimíra Čerepková
Ryba k rybě mluví
Podívej plavu v zelené
vodě štěstí
nepromluvím
budu číst z tvých očí
dopis z výčitek
neodepíšu ti mé oči
nemají na známku
Bála jsem se některých krás
nevadí ti to
a já ti ztratím všechny vzpomínky
když mě nebudeš poslouchat
kdybys dělala to co nikdo
dnes bys od samého rána
stála s rukama vztaženýma k nebi
Nedám to znát
když se mé oči stydí
do bloku jsem ti napsala
že jsi vůl
a nejsi
mé oči se styděly už mockrát
tak co ty rybo
poznala bys to
Od ticha k tichu nesl se můj křik
a porušil tvé ticho
jak jsi se ty rybo němá
zlobila
Zastavila jsem na chvíli čas
a vítr mně bral zlost
jak
když peníze na to neplatí
mám splatit svůj dluh rybám
Klobouk na hlavě
Nahoře u nebe letí pták. Stačí jen sundat
s hlavy a zamávat. Ale co ví pták?
Rovnou cestou padá déšť.
Přece bys neplakal,
když vystoupíš ze svého rámu.
Přece bys neplakal nad prázdným obrazem.
Podívej se dobře a uvidíš v té prázdnotě
obrys klobouku.
Jen obrys, ostatní se rozplynulo v slunci.
Ta duha je velký měsíc, je to barevný pes.
Pes se narodil ze slunce a deště
a sežral ti klobouk.
Hoď po něm kamenem a on stáhne ocas
a s úpěním zmizí.
Sáhneš po něm do svého obrazu
a zašpiníš si prsty.
Hle, obraz je ještě živý a mokrý.
Jdeš dál. Pro tuto náladu je nejlepší jít
podzimní alejí.
Půjdeš podzimní alejí mysle na svůj klobouk.
Zapomeneš na barevného psa.
Vrátíš se podzimní alejí.
Červené slunce visí nad tebou,
vždyť už je k večeru.
Alej je dlouhá a prázdná.
Vstoupíš do svého obrazu.
Obraz i klobouk je suchý.
Na obraze svítí slunce,
polední slunce a fouká větřík.
Na obraze je všechno jiné než ve skutečnosti.
Nasadíš si klobouk
a on je kousek nad tvou hlavou.
Přidržíš ho rukama a ruce vzlétnou.
Chytneš ho do zubů a zuby ti vypadnou.
Podíváš se na klobouk a oči ti oslepnou.
Budeš utíkat, ale nohy se ti podlomí.
Padneš, budeš lapat po dechu,
ale dech se ti zastaví.
Na své srdce nespoléhej.
Tohle je smrt.
|
