na další stranu
 Jana ČernáOTISKY DUŠÍ
ÚŽASVýpůjční doba je od 15 do 18 hodin v pondělí, ve středu a v pátek. Během těchto tří dnů se v knihovně vystřídá přibližně sto čtenářek. Z nich dvě vědí, co chtějí, osm jich hledá v regálech, deset chce „něco zamilovaného“. A zbylých osmdesát naléhavě žádá pohádky. Osmdesát ze sta žen odsouzených pro nejrůznější trestné činy. Totiž — osmdesát z toho sta žen, které ve výkonu trestu čtou. Žen, z nichž každá se dopustila nějakého trestného činu od vraždy až po příživnictví, nevyjímaje krádeže, výtržnictví, napadení veřejného činitele či sexuální aberace. Několik málo výtisků pohádkových knih, které knihovna NVÚ vlastní, jde z ruky do ruky, mají odřené hřbety, oslí rohy, uvolněné listy a ušmudlané obálky. Listy potištěné příběhy o neexistujících kouzlech a neskutečných princích se stávají dokonalou sbírkou otisků prstů existujících a neskutečných zločinců.
Divadelní kroužek odsouzených připravil pro spoluodsouzené premiéru. Talent totiž nevylučuje spáchání trestného činu a naopak — ani spáchání trestného činu nezničí v delikventovi jeho vrozené talenty.
Na chodbě před ordinací lékařky čeká asi třicetiletá žena. Zřejmě recidivistka, podle oblečení je z druhé nápravně-výchovné skupiny. Čeká trpělivě, přechází pomalými kroky sem a tam a v dlani drží krabičku od sirek, ke které co chvíli pronese pár něžných slůvek. Na udivený dotaz: „Co to máte?“ napřed nedůvěřivě schová dlaň, teprve po chvíli ji opět rozevře a ukáže vatou vystlanou krabičku, ve které je malé myší mládě. S opatrnou něhou je hladí bříškem ukazováčku, zvířátko nezabírá ani polovinu prostoru v krabičce. Po několikáté trestaná žena je ve zřejmých rozpacích, přistižení při něze se jí trapně dotklo… „No jo, musím tu přece mít někoho živého!“ vysvětluje.
Na ubikacích musí být pořádek, který je od odsouzených velmi kategoricky vyžadován. Každou sobotu se dělá velký úklid, který provádějí ženy střídavě, jak na kterou připadne řada. Nikdo nemá právo na výjimku, ve svou sobotu musí každá uklidit, vydrátkovat parkety a umýt okna a nábytek. Jenomže výjimky existují… Silná, statná padesátnice, odsouzená pro vraždu manžela, uklízí dvě soboty po sobě. Moc u toho nemluví — vyjadřuje se vůbec jen se značnými obtížemi. Je rodem Polka, její slovní je velmi omezená a navíc je velmi prostoduchá. Ale je pracovitá a velmi čistotná. Druhý úklid dělá za mladou pracovnici, kterou si oblíbila a které pro její malůvky jediné promíjí notorickou nepořádnost.
STRACHŽena, kterou přivezou do výkonu trestu na několik let. Způsobila svou neopatrností smrt několika mladých lidí, devatenáctiletých studentů, jejichž školní autobus nechala najet na vlak, protože včas nespustila závory. Je zde první den, seznamuje se a v prvních okamžicích se taky — jako většina — svěřuje: „Je to smůle. Zavřeli mě zrovna teď, když jsme si konečně chtěli koupit auto…“ Žena, která je odsouzená za špatné nakládání s dítětem. Děcko po neustálém, opakovaném bití do hlavy zblblo. Po roce je volána znovu k soudu, protože dítě zemřelo. Reaguje na jeho smrt se zrůdně čistou logikou: „Je to dobře, že zemřelo. Přece jen, kdyby mělo žít jako blbec…“ Holohlavá odsouzená, která má povoleno nosit paruku. Češe se v noci na záchodě na umývárně, aby nikdo neviděl její holou hlavu. A píše neustále dopisy na presidentskou kancelář, ve kterých se snaží vysvětlit, že jí musí být zbytek trestu prominut, přestože se činu, za který byla odsouzena, dopustila, protože vzhledem k její holohlavosti je výkonem trestu ponižována její lidská důstojnost, což, jak jistě pan president pochopí, je v rozporu se zákonem. Debilní matka několika dětí, odsouzená pro prostituci a příživnictví. Dopisuje si se svým druhem a když po třech měsících pobytu v NVÚ začne nápadně tloustnout, nechá se napsat v nejbližším termínu ke gynekologovi. Nosí se pyšně po táboře a každému radostně zvěstuje: „Asi budu mít děťátko. Já už mám čtyři a dvě jsou docela normální.“ Žena, která se poměrně pozdě provdala za vdovce, který měl tehdy nedospělého syna. Po dlouholetém manželství, po mnoha rvačkách a ranách, ho jednoho dne v sebeobraně zabila nožem, jenomže ve vzteku zasadila již mrtvému muži několik zbytečných ran navíc. Tím se její sebeobrana stala nepřiměřenou a ona byla odsouzena k několikaletému trestu. A nyní se odsud, z NVÚ, soudí s nevlastním synem — o dědictví po jeho otci a jejím manželovi. „Nemůžu přece přijít o ten domek, kam bych šla, až mě propustí. Musela jsem už takhle zaplatit dvacet tisíc za pitvu a za doktory…“ Žena odsouzená k dlouhému trestu, která si proto potřebuje v táboře vydobýt dobrou pozici, aby si usnadnila léta, která zde má strávit. Dostane se do samosprávy odsouzených, má několik funkcí a jistou, ne právě malou moc. Večer po večerce se na ubikací rozteskní a vzpomíná na zašlou dobu, kdy žila se svým druhem, důstojníkem SS. Válka je pro ni nejkrásnějším obdobím života: „Kdyby se toho byl dožil, ten by se divil, kde jsem! Ale kdyby ten byl živ, tak bych tu nikdy nebyla, za to vám ručím!“ vypráví teskně a sentimentálně do tmy. Ráno je z ní opět sebejistá funkcionářka samosprávy, nebezpečný nepřítel všech odsouzených. Mladistvá, která byla odsouzená pro vykrádání bytů. Je notorická alkoholička, lesbička a narkomanka. Netají se ani s jedním. Je kamarádská, zvyklá žít v partě a má svou zcela jasnou představu o morálce. Mezi mladými děvčaty má autoritu a řadu milenek. Práci trvale sabotuju, je poctivá, může být na ubikaci neomezeně dlouho sama a nic se neztratí. Většinou má co kouřit, přestože nebere kapesné. Dostává tabák od svých přítelkyň. Ale nikdy se žádnou nekamarádí ze zištných důvodů, prostituce se jí zdravě a živelně protiví. Svými vztahy se netají stejně jako svými zločiny. Pokud je jí přiřčena milenka, se kterou neměla poměr, odpovídá věcně buď: „Ne, s tou jsem ještě nespala,“ nebo „s tou bych nespala, nelíbí se mi.“ „Až vyjdu ven? Co bych dělala, budu zase vykrádat byty. Jenom si dám pozor, aby mě nechytli. Jinýho nic dělat nechci, je to ohromně zábavné. Nikdy nevím, co v takovém bytě najdu. Ale kolikrát to ani nestojí za námahu. To je jen o to vzrůšo, co tam bude.“ Žena, jejíž věk se nedá dost dobře odhadnout. Jistě víc než třicet, jistě méně než padesát. Zabila své děcko a mrtvolku hodila do kanálu. Je nesmírně pracovitá a čistotná. (Ostatně nejpracovitější a nejpořádnější ženy jsou ty, které tu jsou pro vraždu.) Neustále něco na bloku uklízí, myje okna, smýčí ubikace, dílny a kancelář. S nikým se nebaví, nikdy se neusmívá. Jednoho dne sedí na slunci na dvorku, drží v náručí kotě a jemně, téměř láskyplně je trápí. Zvířátko má zježené chlupy a vyděšeně mňouká. A vražedkyně se laskavě, mile usmívá… Manželka muže, který byl příslušníkem a měl přístup k penězům, které systematicky zpronevěřoval. Za několik let dělala zpronevěřená částka několik set tisíc. On byl odsouzen k deseti letům, ona, protože o jeho zpronevěrách věděla, ke dvěma. Je co chvíli v kanceláři výchovné, hlásí jí každý sebemenší přečin odsouzených. Kouření na ubikacích, špatné mínění o příslušnicích, všechno, co se dozví. „Musím se dostat domů po polovině trestu na podmínku, mám doma děti. A potom, stala se nám křivda, nevzali jsme si ty peníze pro sebe. Muž je použil na podvratnou činnost na prvního máje,“ je verse, kterou má pro spoluodsouzené. Verse pro příslušníky zní: „A jakmile jim řeknu, že můj muž podporoval podvratnou činnost, jsou ke mně okamžitě milé. Kdyby mohly, udělaly by státní převrat!“
Děvče, které tak tak že nepatří ještě mezi mladistvé. Útlá dívka s jemnou tváří, s tmavýma očima a s tmavými vlasy. Byla původně odsouzena za příživnictví k šesti měsícům podmíněně. Jenomže po odsouzení bydlela s matkou, která se chtěla znovu vdát a dcera jí překážela. Jednoho dne ji udala proto, že si děvče vzalo doma nějaké potraviny. Protože dívka byla už plnoletá a neměla nárok na to, aby ji matka živila, byla odsouzena ke dvěma měsícům. Tentokrát nepodmíněně, dokonce si musí odbýt i první trest. Nedělní odpoledne. Je to nejnepříjemnější doba v táboře. V neděli se nepracuje, oběd je dříve a od vycházky do večerního nástupu se čas nekonečně vleče. Na bloku je přeplněno, během týdne se střídá dopolední směna s odpolední, takže jsou na bloku všichni jenom přes noc. V neděli na baráku není k hnutí. Na společném záchodě od tří hodin do sedmi sedí na zemi čtyřicet mladých děvčat. Tlučou rukama i nohama do dveří a do zdi a zpívají písničku s refrénem „bendžo mé bendžo, ještě že tě mám.“ Čtyři hodiny. V jednom kuse. Tu samou píseň. Bez přestávky. V sedm hodin jdou na večerní nástup. Nesmírně nerady, protože to znamená přerušení jediného, co je zde opravdu baví. Zůstávají po nich okopané dveře záchodu, černé šmouhy od bot na zdech. A ticho, které je téměř možné nahmatat. Dělá se večerní nástup. Je třeba seřadit ženy do pětic, aby je bylo možno spočítat. Řadí je jedna z odsouzených. Obchází zástup a řve: „Utvořte pětice!“ Cloumá těmi, které nestojí v zákrytu a přeřazuje ty, které v pěticích přebývají. „Neumíte počítat do pěti?“ vříská. Je nepříčetná snahou předvést příslušníkovi, který přijde sčítat, dokonalý útvar. „V nástupu se nekouří!“ vykřikuje ochraptěle. Konečně se přiblížila její chvíle. Přichází příslušník. postaví se do pozoru a zařve na celý dvůr: „Ženy pozor!“ a podává hlášení: „V nástupu stojí tolik a tolik žen.“ A s vypnutými prsy čeká, až příslušník zkontroluje její údaj. Potom dá povel k rozchodu, svěsí ramena, nechá sklesnout prsa a jde si stoupnout do fronty před kuchyň. Na vydávání večeře už čeká v zástupu jako všechny ostatní. Jenom nepatrná stopa důležitosti zůstala na její tváři a stopa poníženosti na tvářích ostatních. Konec konců má funkci. Něčím se odlišila od stohlavého davu zšedlých tváří.
Jídelna. Vydává se večeře. V nepopsatelné vřavě mezi stoly sedí ženy, jedí lžícemi z ešusů, pokřikují na sebe přes stoly, házejí chleba, po podlaze jsou louže vylité polévky a rozšlapaných brambor. U koryt s teplou vodou je fronta. Tváře se téměř neliší od sebe, všechny stejně šedivé, orámované stejnými šátky. Hluk je takový, že není rozumět vlastnímu slovu. Snad se najde někdo, v kom toto všechno nebude budit strach. Ale já bych ho nerada poznala. Myslím, že bych si ho bála…
SMUTEK
Večerka je v devět. Potom se na celém bloku zháší světlo a osvětlená zůstává jedině chodba a velmi spoře záchody. V půl dvanácté, při mizerném světle a přes zákaz pracovat po večerce, sedí na záchodě třicetiletá žena s tváří, která se trochu liší od těch zde běžných obličejů. Sedí na záchodové míse, na kolenou má blok a kreslí. Na objednávku. Pro táborový časopis. Kresba je dobře provedena, přestože její námět je trochu prostoduchý: dvě ženy, jedna zlá, která se opírá o stroj a kouří, druhá hodná, která pracuje, nad strojem má graf se splněnou normou a v obláčku, v jakém v comics bývají slova jako „dopadl jsem tě, padouchu!“ je sladce barokní dětský obličejík. Kresba měla být sice hotova do večerky, jenomže je nutno si taky přeprat osobní prádlo, umýt se po práci a je nutno i chvíli číst. Malířka tedy dodělává potají v noci. V NVÚ je proto, že v opilosti urazila veřejného činitele. Veřejného činitele urazila v opilosti proto, že jí nechtěl přiznat právo dělat a malovat si, co chce. „A teď dělám objednávky a ani to není za prachy. Kdybych to byla dělala venku, nemusela jsem tu být a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Totiž — mohla jsem dělat to, co by ode mne brali za prachy, že jo. Jeden by řekl, že to skoro není tak velikej rozdíl, jestli jsem zavřená nebo jestli jsem venku…“
Každý večer — nebo téměř každý — se rozdávají dopisy. Některé ženy dostávají psaní denně. Některé téměř nikdy. Z těch, které dopisy nedostávají, jedna část počítá s tím, že se jejich jméno neozve. Ty se při vyvolávání jmen dívají na příslušníka, rozhlížejí se po okolí, žďuchají do sebe a chovají se celkem přirozeně. Druhá část čeká. I ta se dělí na dvě skupiny. První upřeně hledí na toho, kdo dopisy rozdává, nespustí z něj oči a okřikují netrpělivě každého, kdo promluví: „Ticho, není rozumět!“ Druhé se tváří zcela nezúčastněně. Jenom při jménech, které se podobají jejich, sebou nepatrně trhnou a když je vydán poslední dopis, pohasnou jim trochu obličeje a ramena se jaksi schoulí do sebe. Mladá dívka s nepříliš příjemným obličejem a stejně nepříjemným, přidrzlým chováním. Je těhotná. Přes těhotenské přídavky, které dostává, má neuvěřitelnou chuť na mlsky. Občas vykrade někomu noční stolek, ve kterém je něco dobrot z balíčku či od návštěvy. Brzy proti sobě poštve většinu spoluodsouzených žen. A vrstevnice se jí začnou posmívat pro její těhotenství“ „Budeš mít parchanta, viď? Nekecej, že seš vdaná, kdo by si takovou svini uvázal na krk!“ Napřed se brání ujišťováním, že má manžela, ale když to nepomáhá, ukradne z jednoho nočního stolku fotografii, na které je věnování „Mé hvězdičce — Pepík“ a vydává ji za manželův obrázek. Když se na podvod přijde, tvrdošíjně mlčí. Odmítá cokoli vysvětlit a hlavně — odmítá obrázek vrátit. Ničím ji nelze přimět, aby dala z ruky fotografii dvacetiletého, uhrovitého mládence. Spává s ní, má ji pod polštářem a v noci si občas při světle, které z venku dopadá do ubikace, polohlasně slabikuje: „Mé hvěz-dič-ce…“ Je po večeři, chvíle jakéhosi relativního klidu před večerkou. V rohu chodby stojí dvě ženy, zdá se, že si spolu povídají. Není to dialog, co spolu vedou, jsou to dva na sobě zcela nezávislé monology. Když mluví jedna, druhá nezúčastněně pozoruje, co se děje okolo. A jakmile má příležitost mluvící přerušit, skočí jí do řeči a mluví sama. V ten okamžik ta, která mluvila první, dostane zcela neosobní výraz a prohlíží si opět ona okolí. Jenomže nenalezne správnou chvíli, kdy má začít mluvit a přeruší družku uprostřed věty. Ta se ohradí: „Ty mě neposloucháš, viď?“ A v tu chvíli začne prvá horlivě předstírat zájem: „Poslouchám, samozřejmě, že tě poslouchám. Jen povídej. To mě jen tak něco napadlo. Tak jak jsi to povídala?“ a chvíli poslouchá s očima upřenýma na obličej mluvící. Zájem je nutno si kupovat. Člověk musí někomu o sobě povědět, ale je za to nutné zaplatit. A jediné platidlo je tabák nebo oplacená pozornost. Za obojí se smíte vymluvit do sytosti. Dna se neliší jeden od druhého, ráno budíček, potom dílna, potom oběd, vycházka, odpolední volno, nástup, večeře, opět chvíli volno a večerka. Jeden je jako druhý. Stejné tváře ve stejných stejnokrojích, trestaneckých nebo služebních. Stejné hlasy v táborovém rozhlase, které upozorňují na budíček, odchod na dílny nebo večerní sčítání. Stejný nábytek na ubikacích, stejná cesta na dílny. Stejné hlasy, stejné hádky, stejná vyprávění. Stejně rozdělený den mezi několik cigaret a starost o to, co se bude kouřit zítra. Stereotypní monotónnost, která ochromuje. V nástupu se najednou ozve tichý hlas nedávno přišlé ženy: „Holky, vždyť já už tři měsíce neviděla živé dítě!“ Ale i živé děti lze vidět. — Je den návštěv. Ženy, jejichž dovolenka nebyla z domova vrácena s přípisem, že se v udanou dobu návštěva rodinným příslušníkům nehodí a nebyla vrácena ani bez jakéhokoli slova vysvětlení, jsou shromážděny ve velké kulturní místnosti, odkud je jednu po druhé volají, jak návštěvy přijíždějí. Některé drží v ruce balíček. V celofánu zabaleného perníkového ježka, chaloupku nebo panáka. Těm přijedou na návštěvu děti a ony si z kapesného ušetřily na nákup dárku pro malé. Jsou si svou návštěvou jisté. Ani jedna z těch, které třímají v ruce balíček, není zklamána. Nebo snad je to opačně: ani jedna z těch, které by mohly být zklamány, neriskuje, že z kapesného zbytečně utratí peníze za dárek, které by mohla utratit za tabák. A potom, ty, které jsou si návštěvou jisty, nic neriskují: balíček jim vynahradí vydání. A všechny, které se návštěvy nedočkají, budou na ně žádostivě koukat a škemrat o cigarety nebo o sladkosti, pokud jsou pokorné, nebo jim vykradou noční stolek, pokud jsou vzpurné a naplněné třídní nenávistí. Protože ve skutečnosti právě tady lze nejhůř vymýtit třídní rozdíly. Přes všechnu snahu o jednotnost, přes uniformitu a přes nedělání rozdílů. Jsou bohaté odsouzené, a jsou chudáci. A bohatí si kupují moc a služby a pozornost, zatímco chudáci poslouchají, bojí se a prokazují pozornosti. Kromě těch několika vzpurných, které se perou, jsou sprosté a zlomyslné a které jsou předem zatraceny bohatými, chudými i příslušníky. Protože s nikým není tolik starostí, jako se vzpurným chudákem.
V táboře je mimo jiné také spousta cikánek. Jsou hlučné, hádavé a rvavé, některé z nich jsou krásné a téměř všechny kradou bez ostychu či výčitek svědomí. Jako by si vybíraly povinnou daň od bílých za útlak. Rvou se mezi sebou a rvou se s bílými, drží pohromadě a mluví spolu hatmatilkou, která je složena z českým, slovenských, maďarských a slangových slov a jejíž tvrdá nelibozvučnost rve uši.
Kulturu za odsouzené vede v táboře šestačtyřicetiletá žena, drobný, nesmírně pohyblivý a mrštný tvor, jehož energie je — zdá se — nevyčerpatelná. Je duší všech podniků, které odsouzené dělají v rámci kulturní činnosti, její charakteristické písmo je na všech nástěnkách a grafech a všechna představení divadelního kroužku režíruje, vybírá a na chodbě a o večerce vyrábí nástěnky nebo rozepisuje role. Velká většina jich tu věří v Boha. Některé se prostě modlí, aby se co nejdřív vrátily domů, aby jim manžel zatím nebyl nevěrný, aby děti byly zdravé a aby přišel dopis z domova. U jiných je víra jenom pověrčivostí — když udělám to nebo to, tak mi pánbůh pomůže. Mezi sebou o tom většinou nemluví. Jen někdy. Stojí na dvorku a potichu se svěřují se zkušenostmi, které s Bohem udělaly. S křivdami, kterých se na nich dopustil, a se svou nadějí na obvyklé a pověstné pomalu meloucí boží mlýny. Jenom jedna z nich má odvahu přiznat se k nevíře: „Jakejpak pánbůh. Podívejte se na sebe, jak vypadáme. Kdyby to mělo být k obrazu božímu…“
Občas téměř každá dostane záchvat stesku, pláče a nezadržitelného smutku. Omezení svobody je příliš velké, odloučení od svých lidí někdy už nelze vydržet. Smutku je příliš mnoho, je to dominantní pocit, který se tu člověka zmocňuje. Poznamenává všechny, každého jinak a každého nad něčím jiným. Ale ušetřen jej tu není nikdo. NVÚ je nejsmutnějším místem v této zemi. Je smutnější než hřbitov, protože tu jsou živí lidé. Smutnější než nemocnice, protože tu jsou lidé, kteří mají nemocnou duši. A smutnější než psychiatrické léčebny, protože jsou tu lidé, kteří jsou za svou nemoc odpovědni a vědí o tom.
RADOSTZdálo by se, že bude těžké určit hranici mezi tím, co vzbuzuje strach či smutek, nebo mezi tím, nad čím lze pocítit radost nebo naději. Ve skutečnosti je to tak, že nelze oddělit radost od smutku a strach od naděje. Nebo ještě přesněji — lze najít okamžiky jenom smutné nebo jenom takové, ze kterých jde hrůza. Ale ani jeden dobrý pocit nezůstává nezkalen. Nikdy není — a ani nemůže být — radost v těchto místech bez smutku a neexistuje naděje, o kterou by se člověk nemusel bát. Asi to patří k věci — koneckonců není na zločinu nic radostného — a ženy, které tu jsou, nejsou odsouzeny, aby trávily čas v plesání a jásání. Snad je to tedy tím, že je tu tak neradostná radost…
Nový přírůstek je na tom nejhůř, obvykle, pokud je tu poprvé, nemá s sebou dost kouření a musí čekat na kapesné a na první návštěvu. Samozřejmě že se vždycky najde někdo, kdo mu půjčí na ubalení cigarety nebo dokonce nabídne partyzánku. Ale pokud jde o silnějšího kuřáka, ani tyto půjčky nestačí. Než se seznámí s ostatními, uplyne dost dlouhá doba — vztahy se tu nenavazují nijak lehko — a tak se dost často ocitne v situaci, že marně shání alespoň na několik tahů. Ostatně pokud něco dostává, je to půjčka a je tím zatížen balíček, který teprve z domova přijde.
Přestupek kázeňského řádu má za následek kázeňský trest. Je-li to přestupek opakovaný nebo většího rázu, bývá to několik dní v izolovaném oddělení.Ve velké cele v dřevěnými pryčnami se sejdou největší „čísla“ tábora. Většinou jsou to mladá děvčata, ta jsou nejhůř zvládnutelná. A v izolaci nepadne věta neobsahující několik slov, která nejsou ve slovníku. Lesbičky se tu zcela klidně obírají svým sexem za účasti ostatních a za doprovodu lepkavé, dávivé sprostoty. Je to k nevydržení.
Děla se noční směna. Není povinná, ale protože je nutno splnit dodávku, odhlasovala si dílna tuto směnu, aby ráno mohly jít hotové výrobky z tábora. A najednou se ovzduší v dílně zcela liší od toho, které tam panuje normálně. Nikdo se nehádá, nikdo nekřičí. Kouření je společné, nikdo se nedívá závistivě na dveře záchodu, jestli některá z žen nevykouřila o pár cigaret víc. Pracovní výkon dílny stoupne, za těch osm hodin noční směny se udělá víc, než by se udělalo jindy za dvě normální denní směny. Krade se hodně a krade se všechno. Tabák, dopisní papíry se známkami, jídlo z balíčků a součásti erárního oblečení. Krade se všechno, co chybí. Na tom není věru nic radostného — až na jeden důležitý moment: nekrade se nikdy — nebo téměř nikdy — když to není potřeba. V den nákupu je nutno hlídat tabák jen před těmi, které už nemají na nákup peníze. Nic by nebylo jednodušší, než si spočítat, na jak dlouho kapesné vystačí a ukrást tabák, když ještě je vlastní. Budilo by to méně podezření a kromě toho by to bylo i bezpečnější, protože při prohlídce osobních věcí, která se v případech krádeže někdy dělá, by se snáze dalo vysvětlit, odkud tabák pochází. Ale nikoho nenapadne krást, dokud má na jediné vlastní balení. Teprve potom se začne rozhlížet, kde by přišla k dalšímu kouření. Jsou stejně málo rafinované, jako je většina jejich zločinů. Mají stejně mnoho společného s dětmi, jako mají děti se zločinci. Jedna z odsouzených vždycky pomáhá při rozlepování a zalepování dopisů cenzorovi. Nemůže dopisy číst, k tomu jí ani nezbude čas, ale může si všimnout, kdo dostal dopis nebo kdo jej odesílá. Je velitelkou ubikace, na které jiná odsouzená už několik měsíců marně čeká na dopis od manžela. Takové čekání nelze utajit — ví o něm celý blok, protože všichni jsou přítomni při rozdávání dopisů a všichni vědí, kdo nedostává zprávy z domova. A jednoho dne se cenzorova pomocnice odpoledne rozběhne po táboře. Hledá svou spolubydlící. „Nevíte, jestli není na dílně? Neviděli jste, jestli nešla do kroužku? Není v prádelně? Byla už na obědě?“ Konečně ji najde v knihovně. „Máš tam dopis od muže. Co v něm je nevím, ale končí jenom tvůj…“ Kdyby se o tom jejím sdělení někdo dozvěděl, šla by samozřejmě okamžitě od cenzora pryč a navíc by se asi vystavila kázeňskému trestu. Jenomže je sobota a dopisy se budou vydávat až v pondělí…
I tady existuje romantika zločinu. Jenomže spáchaný zločin sám o sobě není romantický. Není nic vzrušujícího na příživnictví nebo na rozkrádání národního majetku. A člověku, který bydlí na bloku s patnácti vražedkyněmi, nepřebíhá mráz po zádech stejným způsobem, jako by četl detektivku, protože většina vražd je většinou spáchána z velmi neromantických důvodů a za nesmírně prozaických okolností. Pro malý byt, v sebeobraně proti opilému manželovi nebo proto, že je nutno zlikvidovat nežádoucí dítě z nežádoucího vztahu a je jasné, že by k tomu komise nedala svolení. Zločiny, které vzrušují, se tu prostě nenacházejí, je nutno si je vymýšlet:
Na ubikaci nesmí být nic, co tam nepatří. Všechny ubikace musí být jednotné. To znamená, že na stolcích nesmí být fotografie, na stěnách nesmí být obrázky kromě těch, které jsou tam pověšeny s povolením výchovné, a na stolech nesmí stát nic jiného než sklenice s květinami, protože to je opět povoleno pro všechny ubikace na celém bloku. Je to opatření nutné, těžko si lze představit, kolik kočiček, pejsků, milenců a filmových herců, maminek, tatínků, dětí a Matušků by se ocitlo na zdech, kdyby to bylo dovoleno a kdyby tomu nikdo nezabránil.
Divadelní kroužek, kromě těch žen, které jsou v něm stále, potřebuje pro každý pořad nebo premiéru ještě několik dalších, podle toho, co je třeba: děvčata, která umí zpívat nebo tancovat, někoho, kdo by zahrál mužskou roli, nebo někoho, kdo by pouštěl gramofon k pořadu a dělal inspicienta. Připravuje se pořad k devátému máji. Protože je v něm dost zpěvů a tanců, nezbývá než přibrat asi deset mladších účinkujících. Jde z toho trochu strach — zatím byl nepsaný zákon, že se v kroužku nikdy nic neztratilo. Jenomže deset mladých holek, které většinou nemají kapesné a všechny kouří nikdo na světě neuhlídá. Jsou dvě možnosti: buď začít tabák schovávat a hlídat si všechno, co se jinak nechává volně ležet po stolech, nebo to risknout a doufat, že se děvčata přizpůsobí. Celkem bez velkého domlouvání se zvolí druhá možnost, začít schovávat tabák by vneslo do kroužku nepříjemnou atmosféru, která tu nikdy nebyla a která by asi otrávila do značné míry práci všem.
Odsouzené, které neplní delší dobu pracovní normy, dostávají sníženou stravu. Je to celkem pochopitelné, nevydělají si na sebe a tábor by na jejich výživu musel doplácet. A tak se často stane, že tábor živí někoho téměř zadarmo. NADĚJE
Naději potřebuje člověk k životu jako vzduch. Dokud dýchá, nevzdává se jí. Nebo dokud se jí nevzdá, dýchá. To nevím. Jedině v pekle prý žijí duše věčně bez naděje, ale od toho je to peklo a existuje jedině po smrti. Na této zemi je nejde, vzdor všem lidským snahám, udělat, tak jako asi nejde udělat ráj na zemi. „Napřed půjdu k holiči, ženská musí k něčemu vypadat, jinak se nehne. Mám šest let, když to půjde dobře a vypadnu na půlku, bude mi devětačtyřicet a po třech letech budu vypadat na sto dvacet. To chce plastiku na břiše a na kozách, ženská musí vypadat k světu, i když se svlíkne. Nastoupím kdekoli, alespoň pro začátek. A najdu si chlapa — pamatuj si, že pořádný chlap musí mít v hlavě, v kapsa a v kalhotech. Co nemá v kalhotech, to musí mít v kapse. Z velkýho milování kouká jenom svrab a neštovice, to znám a na to nejsem stavěná. Když jdu s chlapem do podniku, nechci cucat jedno kafe a přemejšlet, jestli si můžu dát třeba sodovku, a než to vypiju tak koukat, ve který jsem cenový skupině. Chci jít do jedničky, posadit se, přečíst jídelní lístek a potom si objednat něco, co tam není, co udělají extra pro mě. Čím víc ženská chlapa stojí, tím si jí víc váží, to je jasný. Já taky jinak zacházím s punčochama z partiovky, než s nylonkama z tuzexu. Když člověk do něčeho investuje, jedná s tím slušně. A potom začnu provozovat zase řemeslo. Opatrně, aby mi na to nepřišli, půjdou po mně, s tím musím počítat, nejmíň půl roku musím počítat. Neměj strach, za rok je prachů zase dost. A za peníze si člověk koupí všechno na světě. Ženská, která má prachy, je taky krásná a je milována, kdyby jí bylo sto let a vypadala jako vopice. A chudá holka aby se dala na lyriku a na věrný milování. Říkám ti, na to nejsem stavěná. Zařídíme si takový život, že se ti o tom ani nesnilo!“
„My už s Danuškou zůstaneme spolu, my jsme si na sebe tady zvykly. Danuška přestane pít pivo, já bych jí nedovolila, aby se opíjela, to by tu byla za chvíli zase, musí na ni někdo dávat pozor. My spolu nic nemáme, jenom takové čisté přátelství, ale to právě nikdy nezklame. Děti si vezmu k sobě. Danuška je bude mít ráda, ona děti nemá, vychováme je spolu. Bydlet budeme u mě, nebo si něco najdeme, třeba nějaké místo s bytem alespoň pro jednu z nás. Nějaký nábytek mám a když budeme dvě dělat, tak už se dokoupí, co bude potřeba. Hlavně, aby Danuška nepila a aby se nestýkala s tou přítelkyní, co u ní bydlela dřív. Ta ji sváděla jenom ke zlýmu, nebýt té, tak tu Danuška nemusela být. Ale ona na mně tak lpí! A já ji přivedu na dobrou cestu, ona nic nepoznala než hospody, a když budeme mít domov, tak bude určitě docela jiná. A stejně, když mu teď povolili ten rozvod, tak bych byla sama… A já už bych ani chlapa nechtěla…“ Já si Vencu vezmu. To nevadí, že je trestanej, alespoň mi nebude nic vyčítat. On mi začal psát na Pankráci, byl na nemocnici chodbařem a koukal nám do cel. Já jsem se mu líbila, tak mi nosil kouření a napsal mi dopis. A když se dozvěděl, že mám malou, tak mi napsal, že to nevadí a že bysme se mohli vzít. Hodnej na ni bude, od svý první ženy utekl jen proto, že to byla mrcha, beztak ho ona udala, aby se ho zbavila. Teď už máme dovoleno si dopisovat a píše mi pořád, akorát teď nějaký čas nepsal, co ho propustili. Ale jakmile si to venku zařídí, tak ihned zase napíše a až přijdu, tak už na mne bude čekat, on má byt a zařízení taky a než ho pustili, tak mi psal, že dojde za malou do domova, aby taky viděla, jakýho bude mít novýho tatínka…“ „Jen co mě pustí, já si na tu svini počkám a uvidí. Já nechci nic jinýho, než ji někde potkat. Ale u soudu jsem jí to taky jasně řekla, ať raději chodí kanálama, až já budu z lochu. Ona si myslela, že mi nedají přečíst její výpověď, a to se tedy sekla. Dva roky za ni sedím — ale zadarmo to mít nebude, na to ať vezme jed. Na nic jinýho se netěším - na co bych se taky těšila! Ten hajzl se se mnou rozved a tu svini udavačskou si vzal, byli spolu smluvený, ale na něj se vyseru, on ještě rád přileze, on je slaboch a na vařený nudli ho utáhne až do Frankrajchu. O ni mě jde, tu až dostanu do ruky, tak z ní zbude nejvejš mastnej flek. Já vím, že zabiju svini a odsoudí mě jako za pořádnýho člověka, ale ať. Jak já se těším, až ji dostanu do ruky…!“ „Těším? Ty jsi jak malá — na co bych se asi tak těšila, nevěděla bys? Kurvu sem dělala za první republiky, kurvu sem dělala za války, a tak holt dělám kurvu i za socialismu. Jakýpak těšení — leda na pivo, na to se tedy asi těším. To mi tu chybí…“ „Začátky budou asi zatracené. To víte, kantor, který kradl — a k tomu vysokoškolský kantor — ještě kdyby to bylo na medicíně. Doktoři jsou nějak tak tolerantnější, víc toho pochopí. A neposuzují to tak zle. Ale matematici jsou měšťáci, to byste to musela znát, a já jsem spadla z moc vysoký stoličky. Měla jsem spoustu funkcí, byla jsem ve straně — a nejvíc mi u soudu přitížilo, že jsem měla vysoký plat a ještě výdělky mimo. Předseda senátu mi řekl, když mu přečetli, kolik jsem vydělávala, že on nemá ani polovinu. No, a to všechno se těžko odpouští. Budu muset začínat od začátku, na polovinu neprojdu, už napsali z venku, že nejsem žádoucí, že by to veřejnost pobouřilo, kdybych se vrátila před skončením trestu. Odstěhuji se po propuštění někam, kde mě nikdo nezná, a pokusím se začít znovu. Snad se to povede…“ „Já na podmínku domů nechci. Oni prý nedávají pas, když je někdo v podmínce, a já bych chtěla odtud odjet. Jestli dostanu vystěhovaleckej pas, tak nadobro, a jestli ne, - no, jestli ne, tak se uvidí. Hlavně abych dostala alespoň normální pas na návštěvu do Německa, to by mi stačilo… A kdybych dostala vystěhovaleckej pas, tak bych mohla odjet natrvalo, tam už bych se uchytila, tam jsou lidi ohromně placený a třeba můžou dělat jenom chůvu u dětí a každej si jich přitom váží a mají auto. A až bych dostala americkou státní příslušnost, tak bych sem zase jezdila — to by bylo výborné, moct sem jezdit jako cizí státní občan. Neměli by na mne právo — já jsem vlastně nic tak velkýho neudělala — příživnictví je takový záhadný paragraf, nikde jinde prý už ho nemají, jenom u nás. A jiného já nic nedělám, nikomu jsem nikdy nic neukradla ani nezpronevěřila, tak o co jde. Až přijedu jako cizí státní občanka do Československa, tak si tu budu chodit a bude to prima! Já mám náhodou tuhle zemi moc ráda, ale nějak tu neumím žít. A na cizí státní občany se nevztahují ty všechny nesmysly, podle kterých já jsem v jednom kuse v maléru…“ „Já nevím, můžou oni mě připravit o ten majetek, co po něm zůstal? Nakonec jsme to kupovali spolu, já jsem se na to taky nadřela, a nezabila jsem ho jen tak, bylo to v sebeobraně. Já si myslím, že když jsme to kupovali během manželství, tak že mi to vzít nemůžou, ne? No, a do toho domku se nastěhuju, oni ho tam lidi moc rádi neměli, ani mi to prý nemají za zlé, že jsem ho zabila, sestra mi psala, že říkalo hodně lidí, že se diví, že mě za to vůbec odsoudili, že prý by ho na mém místě zabil každý. A budu pěstovat králíky a už se asi nevdám, já nemám dobrý osud…“ „Učím se tu číst a psát, paninko. A půjdu do obchodu, tam se hodně vydělá. Jestli si myslíte, že cikánku nevezmou, tak tedy vezmou. Protože cikán jako bílý — to je dneska jedno. A v obchodě se hodně vydělá, co jsou tu lepší paničky, všechny byly v obchodě. Jenomže byly hloupé. Hloupý člověk nesmí být, paničko, musí být chytrý. Nemyslete si, že cikáni jsou hloupí. Jenomže málo znají číst a psát. Počítat dovedou. A nemyslete si, cikánku v obchodě nikdo neošidí! Proto tu chodím do školy, paničko, proto. Abych mohla do obchodu. Cikán jako bílý, dnes může do obchodu každý. Kdyby mě nechtěli vzít, šla bych třeba k presidentovi. A řekla bych mu to. Jak to, že cikánku nechtějí do obchodu? A on by to musel zařídit. Cikánka už dnes může do obchodu, paničko…“ „Ženská, vy jste se asi zbláznila, ne? Tohle je třetí režim, ve kterém jsem zavřená. Nebo si snad myslíte, že mám doufat ve čtvrtý?“ „Půjdu zpátky na školu. Když se to stalo, tak se za nás škola zaručovala, ale soud to nechtěl uznat, že prý ty provokačky, co jsme udělali na prvního máje, byly moc ostré, a že to lidi pobouřilo. Na půlku jdu domů, táta je v diplomatické službě, teď ani není v Československu. Posudek z tábora mám vzorný, tak dodělám tu ekonomii. A táta mi posílá vždycky z venku kosmetické přípravky, na ty uhry. Dám se do pucu a budu zase na škole…“ A nakonec ještě jedna velká naděje: „Já jsem vlastně původně osvětářka, jenomže tady moc osvěty nenadělám. Ale z jednoho platu jsme živi být nemohli, tak jsem tady. Až malá odroste, najdu si nějaké místo jinde, ale zatím se nedá nic jiného dělat.“ To je naděje příslušnice. Konec konců — každý se odtud chce dostat… Tak tedy vypadají naděje, které tu živí lidé, odsouzení k pobytu v NVÚ. Opravdu je těžké odlišit naději od strachu… (publikováno v Divokém víně 1-2 / 1968) |
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
