literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Udělal mi radost Jiří Žáček svým záznamem ze snu, v němž jej vozím kabrioletem po Praze. Stát se postavou ze snu velkého básníka je pro mne velká čest. Moje první auto byl skutečně kabriolet Aero 18, vůz, který jsem zakoupil od fotografa Pavla Jasanského v roce 1966, tedy ve svých devatenácti letech. Vzpomínám si zcela jistě, že jsem za něj Pavlovi zaplatil 5 000 Kčs, což nebylo zase tak málo. Není vyloučeno, že jsem v něm Jirku Žáčka mohl svézt, protože své první básničky publikoval v Divokém víně již v roce 1965. Zdůrazňuji, že to byly vůbec první básničky, které Jirka zveřejnil tiskem. Ostatně svoji první knížku Ráno modřejší večera vydal v Divokém víně taky.
Aero 18 mělo, jak již název napovídá, osmnáct koní, dva válce o obsahu 662 ccm, tři rychlosti a brzdy ovládané lanky. Kdykoli přestávalo brzdit, zastavil jsem na kraji silnice a lanka zkrátil. Volant měl můj kabriolet vpravo. Zcela jistě jsem v něm vozil svou první ženu Naďu a své tři psy boxerku Creyu, bernardýna Mojše a afgánského chrta Corvuse. Zdá se, že se tam vešel i Jirka Žáček.

Důvěrně neznámá
(záznam snu z 5.7.2019)
Kdosi mě veze kabrioletem Prahou, důvěrně známou i důvěrně neznámou. Není to Praha reálná, ale snová. Paralelní. Řidič kabrioletu je Luděk Hess. Proč právě on? Sám bych rád věděl, normálně se mi o něm zdává jednou za sto let. Ani on není reálný. Chvílemi je to sotva ochmýřený chlapec, chvílemi 70tiletý kmet...
Vtiskne mi do ruky knihu, na jejíž obálce je můj fotoportrét. Jsem to já a nejsem to já. A když listuju stránkami, poznávám se i nepoznávám. Panoptikum mladíků i mladic. Přátelé, které neznám, přítelkyně platonické i sexuální – ale která je která? Záběry ze života, který jsem nežil já, který za mě žil můj dvojník...
Luděk mi ještě promítá na zeď malované ilustrace, běžící pás barevných výkresů A4. Ale kdo se v tom má vyznat? Samá abstrakce...
Proplétám se davem známých neznámých a dávám se s nimi do řeči. Kam všichni jdou – a kam jdu já? V tom snu mě nepohánějí žádné touhy ani vášně, o frustracích nemluvě, jen bych se v tom všem rád vyznal. Do kterého z těch paralelních světů vlastně patřím? Jenže všechny paralelní světy patří mně, každý je mou součástí...
P.S. Přinutil jsem se usnout znovu, aby sen měl aspoň konec. Kdo mi přináší potrhaný balík čaje (není v tom marjánka?), po němž se zdají blouznivé sny? „A občas je to sprostota,“ dodává. Kdo jiný než dvojník Luďka Hesse...

Autorem fotografií v čísle 102 je Jan Řehák, zdravotní sestra, doporučená profesorem Jindřichem Štreitem, dr.h.c. Přiznávám, že Jindrovi ta písmenka za jménem poněkud závidím. Profesorů znám hodně, ale žádný z nich není dr.h.c.

Výtvarník Milan Kuzica poslal fotografie ze sochařského sympozia TUSTA SCULPTA doplněné texty Bronislavy Rokytové.

Olin Damborský mi kromě vynikajících básniček poslal svoji historku inspirovanou zřejmě mým nářkem z minulého Divokého vína, že se ve vlastním časopise neodvažuju napsat, co chci. Mám prostě vypracovaný systém autocenzury.
Olin si stěžuje, že při snaze přesunout určitý obnos na jiný účet, paní bankovní a pojišťovací expert na něj vychrlila – číslo občanky, rodné číslo, číslo bankovního účtu. Věděla, kde pracuje (lépe řečeno, kde nepracuje). Pak z Olina vytahovala informace, jestli má vůz, domek a nakonec se ukázalo, že věděla, kdo mu dělal pojistku domku. „Prostě je nad námi Velký Bratr, který nás pozoruje ze stovek satelitů nad námi, všechno o nás ví a my jen nechtěně zíráme, jaké jsem malé ozubené kolečko v tom soukolí…“ Máš pravdu, Oline, taky se mě dotýkají informace o sobě samém, dokonce jeden televizní odhalovač zasutých historií o mně chtěl natočit film o událostech z počátku 70. let minulého století a cítil se uražen, když jsem mu odmítl spolupráci. Obcházel mé přátele a ždímal z nich informace a nakonec o mně napsal článek do zdánlivě seriózních novin, samozřejmě plný lží a výmyslů. Řekl bych, že jej nejvíc rozladilo, když jsem se nesnažil o nápravu.

Divoké víno číslo 102 přináší jako vždy verše Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Zory Wildové, Evy Frantinové, Dušana Spáčila, Olina Damborského a řady dalších hvězd českého poetického nebe. A jako vždy se mezi velkými básníky objevují básničky autorů méně vynikajících, leč uznejte sami, milí čtenáři, že koneckonců něco publikovat musím a dělat lidem radost je šlechetné.
Ludvík Hess