|
na další stranu
Leopold F. Němec
Dobrý den, milý Ludvíku.
Období prázdnin je často nazýváno silly season, Sommerloch, nebo čas kyselých okurek. To proto, že z nedostatku mediálně zajímavých událostí se dostávají na stránky časopisů a novin události jinak nevýznamné, senzační zprávy, peripetie celebrit, či jiné ztřeštěnosti.
Činím tedy pokus, zda i Divoké víno si v období prázdnin dovolí uvést crazy pohádku, text napsaný ve stavu beztíže, nebo uznat bláznovství za literárně životaschopný směr.
Posílám Vám text, který nesplňuje to, co by měl, a splňuje to, co se nedá ani popsat. Ale nelekejte se. Pokud text z nějakých důvodů nechcete uvést, nebo ho dokonce nesmíte uvést kvůli pozitivní diskriminaci, tak máte můj souhlas ho uveřejnit i přes Vaše nesouhlasné stanovisko. Prostě spoléhám na to, že v čase kyselých okurek a parlamentních prázdnin nejste tolik ve střehu a můžete minout.
Krásné bláznivé léto přeje Leopold F. Němec
JAK MEDVĚD HLEDAL NEVĚSTU
Blízko dálnice, na samém konci malé vesnice, která byla tak malá, že by se vlezla do velké čepice, stál osamocený dům. K domu patřil dvůr a ovocná zahrada. Vesnice se jmenovala Ostrovačice. Jednou v neděli, kde nic tu nic, objevil se u domu medvěd a rovnou přelezl plot. Na dvorku si vzal žebřík, vylezl na střechu a pozoroval, jak jezdí auta po dálnici.
Jedno auto náhle zastavilo na odpočívadle hned za ovocnou zahradou, odkud byl pěkný výhled na celou vesnicí a její okolí. Z auta vystoupily dvě malé holky, které se jmenovaly Terezka a Ivetka. Když uviděly na střeše medvěda, jak se rozhlíží po krajině a sleduje cvrkot na dálnici, začala Ivetka na medvěda mávat a křičet: „Medvěde, ty stará bačkoro, slez dolů, nebo spadneš a nameleš si čumák.“
A Terezka zase volala: „Medvěde, ty stará papriko, slez dolů, nebo spadneš a natrhneš si kožich.“
Medvěd když to uslyšel, začal mávat mohutnými tlapami a hlasitě bručet: „Děvčata, vy malé velké nezbednice, jestli kvůli vám spadnu do dvora mezi slepice, dostanete na zadnice.“
A děvčata mu hned odpovídala: „Nedostanem, ne, ne ne, ty chlupatá koule, jestli spadneš ze střechy, naskočí ti boule.“
Medvěda to dopálilo, postavil se na zadní nohy a to neměl dělat. Kolem totiž zrovna letěl kos, narazil do medvěda, medvěd ztratil rovnováhu, podjely mu nohy a spadl dolů do dvora, starému kozlovi mezi rohy. Udělal si tuze velkou bouli a natrhl si kožich. Mladý kos leknutím po nárazu zmateně zakroužil nad medvědem a vyplknul se mu na hlavu. Kozlovi se pod tíhou medvěda rozjely nohy a vypadal jak předložka před postel.
Ivetka a Terezka mezi tím nastoupily za maminkou do auta a odjely po silnici směrem k Brnu. To bylo v autě smíchu.
„Viděla jsi, jak toho kozla připlácnul?“ smála se Terezka.
„A viděla jsi, jak z kozla leknutím vypadla ta hromádka kuliček?“ poskakovala v sedačce Ivetka.
„Jo, viděla, to byly kozí bobky!“ řehnily se obě dvě.
„Nóó, a ten kos měl žlutý nos samou modřinu,“ hulákala Terezka.
„Holky už toho nechte,“ okřikla je maminka zrovna v okamžiku, když se u Kývalky vynořily bílé čepice dopravní policie a hned je brala. Řidička vyhodila blinkr a zajela k pravému okraji vozovky, jak ji to v autoškole naučili.
„Dobrý den paní řidičko, vaše doklady prosím!“ Zatímco jeden příslušník nenápadně obcházel vozidlo, druhý, zřejmě velitel, se předklonil a prohlédl si maminku Terezky a Ivetky. Obočí se mu zvedlo až pod čepici a dlouze hvízdnul.
„Něco není v pořádku?“ zeptala se maminka a malinko se zapýřila.
„Neviděla jste náhodou někde medvěda?“ otázal se velitel.
„Viděla!“ zajíkla se maminka a usmívala se jak herec Josef Náhlovský. „Minulou neděli v zoologické zahradě.“
„Aby vás ty srandičky nemrzely,“ řekl významně policista a obočí se mu vrátilo zpátky.
„Pokračujte!“ vyštěknul na řidičku, když jí před tím vrátil doklady.
„Mami, co vlastně chtěl ten policajt,“ zeptaly se obě holky současně.
„Hledají nějakého medvěda,“ odvětila maminka. Holky se na sebe podívaly, udělaly provinilý obličej, a už ani necekly.
Medvěd, který se mezi tím trochu vzpamatoval, zašel do vesnice ke kožešníkovi, aby mu zašil natrhnutý kožich. Kožešník se zprvu zdráhal a dělal s tím cavyky. Vymlouval se, že nemá tak tlusté nitě a dokonce ani jehlu s tak velkým ouškem. Pak se medvěda zeptal, odkud vandruje.
„Pane bože,“ lomil překvapený medvěd předními tlapami, „ty seš ale nevzdělaný nedovtipa. Přece z Nedvědice.“
„A to je kde?“ opáčil nedovtipný kožešník.
„Už mně neštvi Cibulko,“ tak se ten kožešník totiž jmenoval, „přece u Pernštejna. Tam mám svůj brloh. To ví každé malé dítě.“
A nejvíc medvěda dopálilo, když se ho kožešník vzápětí zeptal: „A nemáš z toho brlohu v kožichu blechy?“
Medvěd naštvaně a hrozivě zabručel: „Byl jsi někdy v brlohu Cibulko? Tam je větší pořádek, než u tebe v dílně. A smrad zde máš jak v opičárně a už mě fakt neštvi.“
„No, no,“ řekl zahanbený kožešník chlácholivě a už medvěda raději neštval.
Do největší jehly, kterou našel, navlékl režné nitě a zašil medvědovi kožich dvojitým stehem. Ještě mu dal na bouli cibuli, aby mu rychleji splaskla. Medvěd jen zabručel cosi nesrozumitelného a opustil kožešnictví i malou vesnici u dálnice. Oklikou přes Českomoravskou vysočinu a Moravský kras pokračoval do Beskyd hledat nevěstu.
Cesta se mu protáhla, protože chtěl navštívit svou známou, lišku Bystroušku. Liška bydlela jen pár mil od Macochy. Říká se, že stará láska nerezaví, ale když se teď konečně znovu setkali, Bystrouška byla rezavá snad úplně všude, což medvěda zaskočilo. O svém putování jí medvěd všechno tuze dlouze vyprávěl. Však se již drahnou dobu neviděli. Liška se medvědovi také barvitě vykecala a prozradila, že ty dvě holky, Terezku a Ivetku, také dobře zná. Jednou prý je potkala v lese u Bílovic nad Svitavou, blízko myslivny pana Těsnohlídka.
Děvčata prý, místo toho aby slušně pozdravila, nalepily lišce Bystroušce do kožichu žvýkačku, začaly po ní házet šišky a trefili ji do levé zadní běhy. Co čert nechtěl, viděl to zajíc, který se teď lišce posmívá, kudy hopsá. Svoji pohádku ukončila Bystrouška nakvašeně výhrůžnými slovy: „Jen počkej zajíci.“ A předním během při tom hrozila směrem k zaječímu pelechu.
„Víš co liško,“ opáčil medvěd, „moc se nevztekej, ať nedostaneš vzteklinu. Já mám nápad. Pojď se mnou do Beskyd a tam si na ty dvě lotrandy ze Žabovřesk počíháme. Chystají se totiž trávit dovolenou v Dolní Lomné v Beskydech. Až půjdou na houby, rozdupu jim košíček a ty jim sežereš sýr, koblihy a tatranky.“
„To není špatně vymyšleno bručoune. Jenom aby místo trávení dovolené netrávily nás. A krom toho, já už něco mám,“ řekla Bystrouška, otočila se a běžela k pionýrskému táboru.
„Poběhlice jedna ztřeštěná,“ utrousil medvěd mezi zuby, zkaženými od medu z včelích úlů které vyloupil a vykročil dál svou cestou. Cesta mu docela ubíhala a liboval si, jak krásné a hluboké lesy jsou na Drahanské vrchovině. Jenže při nočním pochodu si spletl Velký vůz se světly větrných elektráren u Protivanova. To ho tak zmátlo, že teprve k ránu zjistil, že chodí dokola okolo Bousína. Všude kolem byly výstražné cedule, že vstup do lesa je zakázán, protože je tam vojenský výcvikový prostor Vyškov. Změnil tedy svůj azimut a namířil si to k Olomouci, protože dostal neodolatelnou chuť na syrečky.
Asi po hodině rychlé chůze mu začalo kručet v břiše tak nahlas, že neslyšel vlastního slova. Nezbývalo mu, než se přikrást k nejbližší vesnici a vyplenit několik popelnic. Nelitoval. Nažral se dobře a levně jak v rychlém občerstvení a našel dokonce i pánský deodorant, který už moc potřeboval. Asi to vycítila i liška a proto nechtěla s medvědem do Beskyd.
Jak si tak medvěd deodorantem vylepšuje podpaždí, kouká, z ničeho nic před ním stojí jezevec.
„Nazdar chlupáči,“ oslovil přátelsky brtníka. „Kde se tu bereš?“
„Ále, jdu do Beskyd hledat nevěstu,“ přiznal se medvěd. „Hele jezevče, nevíš, jak se jmenuje támhle ta vesnice?“ a ukázal pravou tlapou doleva, aniž by otočil hlavu.
„To je přece Javoříčko, jak jsou tam ty krápníkové jeskyně,“ deklamoval jezevec.
„Ty brďo,“ vyhrkl medvěd, „tam by mohla být nějaká jeskynní medvědice.“ Stříkl si deodorant ještě do huby a vyrazil k jeskyním tak rychle, že jezevcovi neřekl ani ahoj.
Samici ucítil již před vchodem do jeskyně, a protože už byl nadržený jak polární motýl, vlítnul do jeskyně jak utržený vagón. Kdo ví, jak by mladá medvědice dopadla, kdyby tam byla. Medvěd tam však zastihnul jen skupinu speleologů.
„Co tak funíš chlupáči,“ zeptali se, když uviděli rozjíveného medvěda.
„Kde je medvědice,“ vyhrkl bojovně medvěd, protože speleology podezříval, že ji někde separovali.
„Tady žádná medvědice není, ani jiná zvěř, to nám věř.“
„Ale vždyť jsem ji cítil,“ rozplakal se málem medvěd.
„Tak to nejsi první, kdo se spletl. Kousek od Javoříčka jsou totiž Loštice a tam se vyrábí olomoucké syrečky. A ty voní stejně, jako mladá medvědice.“
Medvěd pochopil svůj omyl a přemýšlel o konci života. Speleologové ho však přesvědčili, aby neblbnul, a pokračoval za nevěstou do Beskyd, i když si dost zašel. Chuť na pravé olomoucké syrečky medvěda přešla. Jeskyňáři mu upřesnili, že před ním na sever jsou už v dohledu Jeseníky, ale do Beskyd musí udělat vpravo v bok a jít na východ. Také mu poradili, aby další vojenský prostor Libavá u Olomouce prošel v noci.
Medvěd chlapcům z jeskyně poděkoval a dal se na východ. Daleko však nedošel. Před hradem Bouzov ho přemohla únava, lehnul si do mechu a tvrdě usnul. Kdyby první středu v měsíci nezačaly v pravé poledne houkat sirény výstražného systému ČR, medvěd by tam spal dodnes.
Probuzený huňáč to měl do Beskyd už jen tři dny cesty, na kterou bez dalšího otálení s vervou vyrazil. To ale netušil, že na Zlínsku ho čeká primátor Čunek s flintou, a že na Valašsku ho budou nahánět s odchytovou klecí.
Vlastenecky založeného medvěda to naštvalo a na truc si našel nevěstu ze Slovenska. Nárok na medvíďata si však kromě Čechů začali dělat i Slováci a částečně i Poláci. Malicherný spor ohrozil soudržnost „vé čtyřky“. Kvůli tomu, chtě nechtě, musím příběh o medvědovi, který hledal nevěstu, ukončit. Zde končí nejen pohádka, ale i jakákoliv sranda.
|
