na další stranu
 Slovo úvodemDnes vás, moji milí, ušetřím vysvětlování, jaký vztah mám k 19. květnu, tedy k datu dnešního čísla. Žádný vztah k tomu dni totiž nemám. Pravda, stihnout termín vydání dalšího čísla bývá napínavé, ohlasy různorodé, takže snad vztah jediný — trochu se toho data bojím.
Příprava čísla mi přinesla několik příjemných setkání. Povídání o Janě Černé neboli Honze Krejcarové ke mně přivedlo posledního manžela Jany — Daniela Ladmana. Připomněl mi především, že Janino poslední příjmení bylo Ladmanová a opravil některé nepřesnosti ve studii Lucie Horáčkové publikované v minulém čísle. Chyby jsou už samozřejmě opraveny i na internetu. Daniel je profesionální výtvarník, a tak číslo 22, které jste právě otevřeli, přináší i galérii jeho výtvarných děl, odkaz na jeho stránky a moji fotografii — portrét Daniela před domem číslo 32 v Korunovační v Praze na Letné, kde s Janou žili do její smrti v roce 1981. Do toho domu jsem za Janou chodíval koncem šedesátých let i já, vznikl tu rukopis její nejznámější knihy vzpomínek na maminku Adresát Milena Jesenská, kterou jsem v roce 1969 vydal. Dozvěděl jsem se od Daniela, že dům v Korunovační byl původně užíván jako milostný podnik a podle toho rozdělen na malé pokojíky. Spojením dvou pak vznikl byt, v němž Jana léta žila. Na stejném patře bydlela dnes velmi populární Iva Hüttnerová se svým tehdejším manželem Ivanem Rajmontem. Iva dostala od Ladmanů k narozeninám jezevčíka… Jana byla vždycky na psy a pozorní čtenáři si možná vzpomenou, že při mém posledním setkání s ní chtěla darovat jednoho i mně — francouzského buldočka. Dávejte pozor na souvislosti a jak se kruh zase jednou uzavírá. Daniel Ladman se s Janou seznámil prostřednictvím mnou obdivovaného recitátora, zakladatele českého divadla poezie a mého přítele Jiřího Ostermanna ve Viole. Do téhle poetické vinárny na Národní třídě zavedl Daniela jeho učitel z malířského a natěračského učiliště Václav Hrabě. Nedivte se, výtvarník se nejprve musí vyučit natěračem. Stejné natěračské učiliště absolvoval i Danielův kamarád Jan Šmejkal, vynikající výtvarník, jehož tvorbu uvedlo Divoké víno v roce 1968 a jehož kresby ilustrovaly mimo jiné i Lebku v louži, poemu Ladislava Lipanského, předmanžela Jany Černé. Po smrti Jany seznámila Daniela Ladmana s jeho nynější manželkou Mirkou Johana Vondřejcová-Kohnová. Bydlely spolu na stejném patře v domě číslo 33 ve Veletržní ulici, kam jsem za Johanou od roku 1964 chodíval i já. A právě Johana to byla, kdo seznámil s Janou Černou mne… Mirka měla v roce seznámení s Danielem dvacet jedna roků, je o čtrnáct let mladší než letošní březnový šedesátník Daniel, s nímž šťastně žijí dodnes pod dohledem svých šesti dětí — tří kluků a tří holek. Nejstaršímu klukovi jsou dvacet tři roky, nejmladšímu Janovi let šest. Divoké víno číslo 21 inspirovalo praženský pračasopis Vlasta tématem Jany Černé (omlouvám se Danielovi Ladmanovi, že jeho ženu pojmenovávám Černá, leč pod tím jménem jsem publikoval její texty a vydal jí knížku). V letošním 17. čísle Vlasty vyšel článek Blanky Kovaříkové pod názvem Neuvěřitelný příběh básnířky Honzy. Hned na první pohled jsem se vyděsil při spatření fotografie Ladislava Lipanského s popiskou „Básník a filozof Egon Bondy v 50. letech, kdy prožíval milostný vztah s Honzou“. Odpusťte, milí Ladislave a Egone, já za to opravdu nemohu. O mně se v článku píše též, dokonce hezky (asi taky proto, že Blanka Kovaříková je moje kamarádka). V pravém dolním rohu je otištěna moje fotografie Martina Černého, syna Jany. Za to asi dostanu nějaké penízky, co říkáš, Vlastičko…? Ovšem Blanička se mě nikdy na rodné číslo neptala a bez něho honorář poslat nejde, tak nevím, nevím… Honorář jsem si ostatně už vybral, protože Blanka udělala pro Divoké víno pí ár otištěním textu “Tip Vlasty — Chcete-li si přečíst něco z tvorby Jany Černé, klikněte si na www.divokevino.cz.“ Vzápětí jsem dostal od čtenářek Vlasty stovky děkovných mailů! Některé čtenářky se ovšem ostře od Jany Černé distancovaly poté, co se z Vlasty dozvěděly, že Jana Černá krmila děti jednou týdně deseti dekagramy bramborového salátu a deseti houskami. Z Martina Černého naštěstí žádná zášť vůči mamince nečiší.
Přečtěte si kromě Vlasty, milí čtenáři, co o Honze napsal Bohumil Hrabal v textu Černá lyra v Divokém víně otištěném, co o své ženě napsal pro Divoké víno její poslední manžel Daniel Ladman. Vraťte se pár čísel zpátky k textu Ladislava Lipanského, Janina předposledního manžela, a přečtěte si jeho současný milostný vzkaz ženě, s níž se rozešel v roce 1969 a jež je dvacet pět let po smrti. Otevřete knihu Egona Bondyho Cesta Českem našich otců a hned na první stránce čtěte jeho láskyplnou vzpomínku na Janu, kterou jsem už kdysi pro Divoké víno přepsal: „Honza Krejcarová byla duší mého mládí. Nikdy nepochopím, že je mrtvá. Nikdy tomu neuvěřím. Ale uletěla někam až na konec galaxie, neboť tolik v ní bylo síly a elánu — a je tam někde asi nějakou kometou, která se nikdy nevrací.“ Divoké víno 22 přináší dvacet šest autorů publikovaných v číslech 7, 8 a 9 ročníku 1970. Z nich jak dobří holubi se vracejí se svou současnou tvorbou Jiří Žáček a Michael Lorenc. Svoje básničky a vzpomínku na můj první milostný pokus mi dala k publikování Markéta Hejná. Z ostatních šedesátníků se připomínají Karel Sýs, Lubomír Brožek, Miloň Čepelka a mimořádná Zora Wildová. Nepřehlédněte pozvánku Viléma Stránského na stránky jeho výtvarné galérie a těšte se, že www.divokevino.cz z ní v některém z příštích čísel přinese ukázky fotografií Tarase Kuščynského a další. Přečtěte si určitě, jak Divoké víno v článku Poezie života pochválil na stránkách Neviditelného psa Miroslav Vejlupek. A vyžeňte mě od počítače, jinak s těmi plky neskončím nikdy! V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!Při listování Divokým vínem číslo 7/1970 si na prvním místě všimnu fotografií Pavla Jasanského z Kuby. Pak kreslených poetických vtipů Stanislava Holého. Můj kamarád Standa mi až do své smrti kreslil novoročenky, jež někteří moji přátelé dodnes archivují. Na šesti stránkách uvádí číslo 7/1970 čechovovsky laděný úryvek divadelní hry Šárky Smazalové Čaj. Přepsal jsem z něj jen pár řádek, ovšem jen proto, že nedisponuji písařkou. Promiň, Šárko, a budiž ti země lehká. Za přečtení určitě stojí prózy Jiřího Žáčka Ptakopysk a Kukačka, ale taky Mámení jara Václava Baxy a Helešicova povídka Svět je velikej. Všechny jsem vlastnoručně přepsal. Zrovna tak veselé básničky Oty Jaroše.
Do Divokého vína 7/1970 vstoupila fiktivní básnířka Dita Rozkošná, za jejímiž erotickými verši, předpokládám, se skrýval Vladimír Kafka. Dočítáme se v tomhle čísle, že do konce roku vydáme první knížku Jiřího Žáčka Ráno modřejší večera, jež skutečně vyšla. Pak jsme se chystali vydat ve spolupráci s mým učitelem psychologie na Fakultě sociálních věd a publicistiky Milanem Nakonečným překlad středověkého rukopisu Dr. Johanna Fausta Magia Innaturalis. Kniha vyšla v provedení, jež na tu dobu bylo víc než náramné. Text celé knihy byl ručně psaný gotikem, vazba s dřevěnými deskami! Tedy z pravé dřevěné dýhy, abych informaci uvedl na pravou míru. Do redakce si Magii přicházeli kupovat muži tmavých vousů a uhrančivých očí. Dočítáme se, že na skladě jsou ještě poslední výtisky Básní Ladislava Landy a knihy Jany Černé Adresát Milena Jesenská.
Mladí básníci se s básnířkami sešli ve sklepním klubu v Michalské ulici 7. října 1970 při poslechu básní recitovaných Janem Rosákem a Jaroslavem Linke. O týden později — 14. října — si poslechli hru na kytaru a zpěv Vladimíra Merty. Ve sklepě se sešli se i 21. a 28. října… Divoké víno číslo 8/1970 na své titulní straně přineslo autoportrét fotografky Dagmar Havránkové, krásné dívky, jež posléze v mém životě znamenala mnoho. V galérii dvou fotografií Dáši Havránkové je i můj portrét někdy z roku 1971. V ruce držím 16 mm švýcarskou kameru Paillard Bolex, s níž jsem se tehdy rád producíroval. Fotku pořídila Dáša v „kovárně“ přítele Karla Čermáka ve Veltěži. Vlasy i vousy na mé hlavě jsou pravé!
Dvoustránku věnovalo číslo 8/1970 básničkám Františka Taliána, Michaela Lorence a Zdeňka Marvana, na jedné straně se skvělo velikými písmeny jméno Markéty Hejné a název její poetické prózy Zeměžluč. Na dvou stranách jsme otiskli kreslené vtipy Miroslava Bartáka, jež všechny přináší i dnešní číslo internetové. Číslo 9/1970 bylo potištěno suchými jehlami Ivany Pavlové, akademické malířky zastávající v redakci post tajemnice. Už tehdy byla Ivana zatrpklá a dnes není o nic sladší… Petru Cincibuchovi Ivana například nemohla odpustit, že jezdil autem domů na toaletu, zatímco ona sama chodila do sousední restaurace. Redakce vlastní WC neměla. 
Čtyři stránky věnovalo číslo 9/1970 Vladimíru Mertovi a jeho překladům současné poezie mladých amerických autorů, dvě stránky kresleným vtipům Honzy Vyčítala, kreslíře, jenž byl i letitým členem redakční rady. Na poslední stránce se dočteme, že básníci s básnířkami se od 19. listopadu budou scházet v Divadle v Nerudovce. A že divadélko bude otevřeno od půl sedmé, ovšem představení začne až v osm. Hrál též soubor divadla VIA (Honza Rosák), jenž ve spolupráci s Jazz Systémem Jiřího Stivína připravil pořad Jazzová inspirace. Jak známo, Stivín po jednom představení doprovázel Markétu Hejnou domů pískaje jí cestou na flétnu… |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
text doprovází tvorba 
