B. Helešic

Svět je velikej

Osmiletý chlapec vyšel ze staré, zašlé maštale, kde stála stračena naposledy někdy před dvaceti lety. V rukou nesl zpuchřelé opratě. Vylezl na hromadu cihel, opratě si zatím přehodil kolem krku, zachytil se za nejnižší větve a počal šplhat s velkým úsilím ve tváři po kmeni staré moruše. Zůstal stát v rozsoše stromu, posadil se a koukal na sousedův dvorek. Po chvíli se usmál a začal zpívat. Řvát na svůj vlastní nápěv svá vlastní slova. Chlapec pomalu rozvážně přivazoval opratě na silnou větev. Potom je hodil k zemi, ve vzduchu, tak půldruhého metru nad hromadou cihel se pohupovala smyčka.

„Ať všichni brečí, až tu nebudu. Táta taky, když odjel. A děda? Tomu to třeba řeknou ty jeho svatý.“

Ve středu večer dlouho čekal ve svátečním pokoji na tátu. Na stole ležela modlitební knížka a růženec a on se bál a ležel těsně přitisknutý ke zdi. Bál se obrazů svatých, který bylo v pokoji velké množství, bál se tmy, bál se každého zašramocení. Jen řada zavařenin mu dodávala pocit bezpečnosti. Slezl z vysoké postele, rozsvítil a naskládal všechny sklenice ze skříně na betonovou podlahu před postel. Zhasnul, protože nechtěl, aby táta věděl o jeho strachu, a snažil se usnout.Po chvíli vyndal z dolní pelesti rozpálenou šamotovou cihlu a dal ji vedle sebe, na tátovo místo, aby ti šaškové naň nemohli, a taky, aby měl táta teplý místo, až přijde. „Ty mi to zatím zahřeješ a já pak hned přijdu,“ tak si to vždy říkali. Místo splnění slibu cihla, místo spánku strach. Tisknul se ke zdi zachumlán až po nos do těžké duchny. Byl zpocený, oči měl zavřené, ale nespal, čas od času sáhnul na místo, kde měl ležet táta. Táta je silnej. A až přijde, tak mu ty potvory strašidelný daj pokoj. A teta taky. Tady na tý posteli umřela tátova sestra. Na zápal plic. Šla ze zábavy, stála rozpálená s frajerem přede dveřmi a nastydla. Táta mu ukazoval fotografii v černým rámu. Teta byla moc mladá a krásná. Pod obrazem jsou vždy květiny. Smrt. Bál se smrti, bál se, že brzy umře. Čekal netrpělivě na tátu, pak už by se nebál, vždyť táta je silnej. plot přeleze úplně hravě.

To bylo hned, jak sem přijeli. Šli pěšky, protože jim nejel autobus a vlak tam nejezdil vůbec.Svítil měsíc, ale byl často zakrýván mraky, a taky hvězdy zářily z cárů letících mraků. Chlapec byl udivený, neboť viděl noční krajinu poprvé v životě. Držel se velký tátovy ruky, cupital, nohy ho bolely, ale hučící vítr jej zbavoval odvahy promluvit. Všechno bylo neskutečný a pohádkový. Přišli k plotu a táta řekl: „Jsme tu, pohlídej kufr.“ A lehce přelezl vysoký dřevěný plot. Bylo vidět, že to tam opravdu zná, neboť po chvíli se branka v plotu otevřela a mohl vejít i on. Šel za tátou po úzké, mokré pěšince, rukou se dotýkal kufru. Prošli pod vysokými ořechy. Pomalu se blížilo rozednívání, již nebyla tak velká tma, když se měsíc schoval. Další brankou prošli na temný dvorek.Tady se již mohl držet táty za ruku. Pak už byla legrace. Bouchali do dveří. Nejdřív se rozsvítila žárovka nade dveřmi, pak vyšel děda se sekyrou v ruce a přes silný astmatický kašel řval jako na lesy: „Vítajte, vítajte, ná, kedy ste dojeli?“ a sekyru upustil na zem. Za ním vyšla babička v tý svý nejspodnější sukni, kterou si nechává na noc. Přes den si na ni navlíká nejmíň pět sukní a vypadá v nich moc široká, ale zároveň elastická. Chlapec ji líbal na vrásčitou tvář a křičel: „Babičko, my jsme přijeli.“ Babička ho postavila na zem a říkala, když si ho přeměřila pohledem: „Z tebe je ale šohaj, Bohoušku.“ A chlapec byl rád, že už je šohaj.

Potom seděli v tmavé kuchyni a dospělí pili bílé víno. Seděl na hladce ošoupané lavici, z které rušivě vystupovaly jenom suky. Díval se na ještě hladší stůl. „Tati, to je ten stůl, ajk jste u něj jedli, když jste byli malí a jak jste se u něj prali, protože kdo zaváhal, nežral?“ „nejedl,“ opravil ho otec. „Ano, to je on.“ Chlepac přemýšlel o tom, že by to nechtěl zažít, protože on se neuměl prát a vždy na něco zapomněl. A on by to byl, kdo by zaváhal a měl hlad.

Šli se s tátou, už jenom v trenýrkách, vyčůrat na dvorek. Stáli vedle sebe u plotu, na jehož ostnatým dráte seděl měsíc, a čůrali. Táta kouřil a podle zvuku bylo slyšet, že čůrá mnohem déle, než on. Umiňoval si, že bude taky tak dlouho čůrat, až bude velkej. Pak šli spát a on se vůbec nebál.

Chlapce probudil cvrkot vlašťovek, které kroužily po pokoji. Nevěděl, kde je, posadil se, v posteli byl už sám. Zdálo se mu, že skrze okénko zakryté plátnem slyšel rozhovor. Rychle začal sbírat šaty ze židle a vlašťovky vylétly. Otevřel obezřetně dveře a koukl se ke dveřím vedoucím na ulici, kterými nikdo nechodil, pouze babička jednou denně při cestě do kostela, a které měly horní okraj z barevných sklíček, podobný barevným oknům kostelním. Prudce vběhl do temné kuchyně, kde lízala kočka mléko. Hodil šaty na lavici pod malé zamřížované okénko a pomalu se oblékl. Na stole stál šedý hrnek mléka a chleba. Celý dům byl tichý, pouze ze dvorku pronikalo šumění listí a kdákání slepic. Do modré zástěry, kterou našel na věšáku, si nasypal zrní, vyšel na dvůr a tam ho házel slepicím. Pak celý dvůr zametl a protože už neměl co dělat, nenápadně se přiblížil ke slepici a zezadu ji pěkně nabral bodlem. A hnal se za další. Slepice vyděšeně kdákaly, běhaly zmateně po dvoře a nakonec přelétávaly plot. Chlapec se smál, moc se smál. Ani neslyšel klapnout vrátka.

„Já ti dám, ty blbče,“ řval děda a pajdal k němu.

„Voni mi tady sraly, když jsem zamet,“ bránil se.

Díval se na dědu a říkal si: „Dědo, ty už umřeš. Dědečku, ty umřeš.“ Nevnímal dědův křik, necítil ani příliš rány přes zadek. V hlavě měl stále tu pitomou myšlenku.

„Půjdeš se mnou do vinohradu.“

Šel za dědou. Přešli ulici, otevřeli rozviklaná vrátka a vstoupili na stezku mezi řady vína. Zelená tráva byla pouze pod starým ořechem. Chlapec si lehl do nízké, mechovité trávy a díval se na dědu, jak postřikuje víno na pravé straně vinice. Usnul.

Stařec ho probudil a šli spolu mezi řadami vína a děda vybíral nepostříkané zralé hrozny a pokládal mu je do zástěry. Chlapec držel dva rohy zástěry a kráčel soustředěně zpět k domu.

Tam, co je příkop, v němž za deště hučí voda, tam, těsně vedle záhonu s astrami a jiřinami, upadl. A děda nadával, jaká je to škoda. „Kristepane, kristepane…“ opakoval do ztracena, až pouze pohyboval rty.

Neměl dědu rád, bál se ho. Připadal mu nabručenej a zlej a nechtěl v tom divným domě zůstat. Vždyť je to jako v kostele, obrazy svatejch a modlení…

Ani s tátou se mu tam moc nelíbilo, a když táta tajně odjel, už tam nechtěl zůstat za žádnou cenu. Řval na celý dům, všude, kudy chodil, že tady nezůstane a že uteče a že chce domů. Přišel děda a nařezal mu.

„Ani na pohřeb ti nepudu, abys věděl,“ vzlykal ochraptělým hlasem. „Slyšíš, ani na pohřeb ti nepudu.“

U večeře, když se oba staří lidé modlili Otčenáš, schválně žbrblal a dělal kroužky na čele.

„Už pojedeš domů, čertisko,“ řekla babička, „už jsme psali tátovi.“

Ráno měl děda, jako vždy, záchvat kašle. Tentokrát ho však kašel nepřešel a děda znovu ulehl. Odpoledne babička umyla nádobí, spláchla podlahu. Do uklizeného pokoje dopadaly paprsky na mokrou zem, kde si hrál chlapec s kočkou. Pak už přišel jenom doktor a po něm holič. Děda slezl z postele, aby ho holič mohl dobře oholit a ostříhat. Chlapec byl vyděšen z kněze. Sedl si na lavici pod oknem a hleděl chvílemi na dědu, který měl zavřené oči a těžce dýchal, chvílemi na dvorek,kam svítilo slunce a nic víc se tam nedělo. Večer děda umřel.

babička ho omyla a ještě se sousedy přenesla do pokoje pro hosty. Uložili ho na prkno, ruce mu sepjali, svázali šátkem a zapletli do nich růženec. Chlapec a stará žena popíjeli víno. Smrti už se nebál.

„Na ten pohřeb dědovi pudu,“ řekl a díval se do stolu.

Spal s babičkou na vysoké posteli v kuchyni, chvíli plakali.

„Já tu s tebou zůstanu,“ ozval se, „ale napořád.“

„Chlapče, já tu už dlouho nebudu.“

Zítra půjdu hledat loďku, co mi udělal. Jak ale nadával, když zjistil, že mám sekyru a dělám si ji. Pak mi ji udělal sám a docela pěknou. Ztratil ji, když jeli s dědou z pole. On seděl na nosiči, v ruce obracel loďku a prohlížel si ji. Upadla mu. Tiše polykal slzy, aby ho děda nezaslechl, aby nenadával. A pak, děda tak těžce dýchal. A čím dále byli od místa, kde loďku upustil, tím zoufaleji plakal. Ale děda měl tolik práce se zrezivělým kolem, že si toho nevšiml.

Loďku nenašel. Ale v hlavě měl myšlenku, která ho silně zaujala. Třeba jsem ho zabil já, tamtím, třeba mu to přišlo tak líto a umřel.

A to už jsme u dne, kdy si hoch vzal opratě a šel se oběsit. Divné. Směšné. Čestné.

„Bohoušku, myslíš, že chci mít ještě jednoho nebožtíka v domě?“ Strhla mu smyčku z krku a jemně mu nařezala.

Hrál si, hrál si na dědu. Sypal slepicím zrní a potlačil nutkání do nich kopat.

Večer přijel táta.

Lidi cákali na dědu vodu a pak naň házeli lopatkou hlínu.

Ráno po pohřbu šel s tátou a s babičkou po silnici. Šli tiše. Chvíli museli čekat, než přijel autobus. babičce se chvěl knírek, když říkala: „A někedy zase dojeďte.“ Autobus se rozjel. Slunce ozařovalo starou ženu, která šla s vlňákem přes ramena alejí kaštanů ke kostelu.

Autobus minul hřbitov.

Já jsem jí slíbil, vzpomněl si chlapec, že tam zůstanu s ní, a sobě jsem slíbil, že dědovi budu chodit na hřbitov. Zůstal však sedět klidný a netečný. Co jiného mu zbývalo? Měl snad křičet?

(publikováno v Divokém víně 7 / 1970)