literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

Alma

Osiřelé nádraží se hroužilo do ranního šera. Zvlčilý vítr se proháněl v úžlabině mezi oběma břehy kolejiště a skučel, kočíroval útržky novin po nekonečných žebřících pražců. Tuček zvedl límec saka a ruce vrazil do kapes už obnošených kalhot. (Jako to opelichané psisko se tu poflakuju!) Chvíli pozoroval koketování holubího páru pod podsebitím zteřelé kolny a pak bez cíle zamířil kolem kolejí. (Jen zabít čas!)

Chlad jitra a večerního prožitku pronikal do morku kostí, Tuček cítil, že mu na těle naběhly drobné pupínky husí kůže, na něž košile doléhala jako na struhadlo. Včera v tuto dobu bylo ještě hezky. Jenže nechce, nemůže myslet na to, co bylo včera. Včera totiž existovala Eva. Večer mu řekla, že jej škrtla ze svého života.

Šel po tvrdé, uválcované zemi a těšil se, až přijede první ranní vlak a ukončí bezcílné potulování nocí, jeho přeškrtnutého. Až z vlaku vystoupí, dobelhá se domů a zavře se v prázdné garsonce, kde ani hodiny netikají. A bude nekonečně sám.

Tak tak si povšiml nízkého nádražního domku, domečku–garsonky, posazené stranou od kolejiště. Podíval se pozorněji a zamířil tím směrem. Ta zastřešená krabička se mu podobá: je opuštěná a staromódní jako on. Zazdálo se mu, že slyší rachot řetězu a šel ještě blíž. Za plotem, opodál dřevěné boudy se starým linoleem na střeše, strnule stálo opelichané psisko a zkoumavě, mlčky k němu vzhlíželo.

„No co koukáš?“ vyplklo z Tučkových úst.

Teď zavrtěl pes ocasem. Potěšen, že zvíře reaguje přátelsky, Tuček k němu pronesl: „Jo, hochu, život je někdy pes…,“ myslel na Evu, která škrtá lidi, a na garsonku bez hodin.

Pes zase zavrtěl ocasem, kňukl a poskočil blíž k plotu, blíž k Tučkovi. Víc mu řetěz nedovolil. Tuček zapátral v obou oknech staveníčka. Působilo liduprázdně, jen kvetoucí muškáty v truhlíku na parapetu prozradily, že tu někdo přebývá — aspoň čas od času.

„Kdyby to šlo, hned bych si tě vzal. U mě bys přivázanej nebyl.“ Tučkovi drhlo na jazyku.

Dívali se na sebe jako by se znali odjakživa a pupínky husí kůže na Tučkových zádech povolily.

Tu zahoukal vlak a pomalu, jakoby rozvážně, jako by vezl tajemství, se sunul do stanice.

„Tak se měj, Reku, nebo jak ti říkají,“ vydechl Tuček a šel blíž k nekonečné samotě, kde ani hodinky netikají.

Vlak s jediným vagónem bez živáčka zastavil a dveře sykly. Vystoupila jen průvodčí — tělnatá, kachního kroku. „Nevíte, kdo bydlí v tom domku za kolnou?“ ožil Tuček.

„Proč vás to zajímá, panáčku?“ řekla možná bodře, možná jízlivě — nevyznal se v ní.

„Je tam zanedbaný pes,“ odvětil — zanedbaný, škrtnutý. „Úplně zbytečně přivázaný, chudák, kolem dokola je plot.“

„Já tam bydlím… Jste nějakej citlivej, panáčku.“

Už věděl, že ho uráží. Už věděl, že s ním mluví nerada. Dívali se na sebe velkýma očima.

„Líbím se vám?“ změnila najednou tón a skoro by se zasmál: průvodčí byla starší než on a vlak dohromady. „A teď se vám taky líbím?“ zase možná bodře, možná jízlivě. Pootočila se a Tuček uviděl, že levou tvář má zjizvenou. „To mi udělala Alma…. Když jsem přišla domů — celá zmlácená — po čtyřiadvacítce — šlápla jsem jí na nohu… Víte, co to je chodit s tímhle mezi lidma?“

„— — —?“

„Mám padla. Jestli Almu chcete, klidně vám ji přivedu…,“ řekla vážně a neřekla panáčku.
Když Tuček přikývl, rázem se mu zazdálo, že tu někde blízko tikají hodiny. — —

…Průvodčí vyrazila kachní chůzí — odhodlaná a rozhodnutá. Alma nebývala vždycky přivázaná. Má ji už devět let — František ji tehdy přinesl, takovou chlupatou kuličku. (Osm let je sama.) Ještě když měla obě tváře jako z obrázku, Almě patřil celý dvorek. Ona se na noc ani nezamykala a to byl pocit, který jaksepatří hřál. Že máš někoho, kdo nedovolí, aby ti kdokoli zkřivil vlas na hlavě. Alma byla jako člověk. Přilnula k ní a vodila ji i na hřbitov, aby František viděl, že se o ni dobře stará.

S bolestivou vzpomínkou na Františka odemkla vrátka do dvora. Alma stála na zadních, řetěz jí víc nedovolil, a poštěkávala psím sopránkem, radostí blažena. Když přišla vdova po Františkovi až k truhlíku s muškáty, zastavila se a zhlížela se v okně. Jo, má ji. Pořád má jizvu a pořád ji bude mít! Přesto, když zamířila k Almě, aby ji odepnula ze řetězu, nálada jí ještě více poklesla a nepochopitelná tíže ji zavalila. Tento okamžik je Důležitý, cítila, a když poutko od řetězu cvaklo, uvědomila si jizvu v sobě. — —

Trvalo to jen chvíli, jen do té doby, než domek míjel ranní vlak s jediným cestujícím. Tuček a vdova po Františkovi na sebe pohlédli velkýma očima.

(z cyklu Oblázky u brodu)

Bílá etuda

Míša seděl na sněhobílé posteli s rozhozenou přikrývkou a klátil nohama tak rychle, jako ubíhají pražce pod lokomotivou. Pan řídící véve, třebaže sněhobílý jako návěj přikrývky, babí léto namístě vlasů, a neoholený jako rumiště za plotem nemocnice, se holozubě smál: „A teď nádraží a lidi, jak čekají na lokálku.“

„To svedu,“ dral se chlapec k modelíně. „Táta je ajznbón! Řídí lokošku a já budu taky! Až vyrostu.“

Řídící véve byl pro: „Takový kamaráčoft se mi líbí. Doufám, že budu mít speciálního pulmana hned za lokomotivou.“

Před polednem se otevřel na chodbě výtah a zacinkalo nádobí „Óóběd!!“ Řídící véve poslechl, jako když ve škole zadrnčí zvonek, ale klika ho polechtala v ruce. „Ještě přijdu. Nebo se stav ty. Na šestnáctce. Postel mám třetí odleva.“

Míša řadil figurky z modelíny na peron a hlásil, že vlak na sál má zpoždění. Pak se k výpravčímu vlomila sestra s talířem bramborové kaše: „Tak jak, Míšánku? Smutno — není ti?“ A odjela a neměla zpoždění.

Míša škrábal lžící po talíři. Kaši nejí. Už se těší na maminku: plakala víc než on, když ho vezli na operaci. Ještěže se Míša zná s panem řídícím. Ten ho nezkouší, jenom si hrajou. Míša to má spočítáno: jenom třikrát se vyspí a húhúú! domů.

Řídící véve se vrátil až po odpolední vizitě. Sněhobílý jako návěj a babího léta taky přibylo. Modelovali, ale přišla sestra a zkazila jim hru: „Už ani trochu rozumu nemáte? Hybaj do postele! Neslyšel jste při vizitě?“ Zlá sestra — pan řídící véve ji poslouchá jako šlolní zvonek. „Necháme to na ráno, Míšo. Ten vůz speciál si udělám!“

Míša je zase sám. Ale když nebude bulet, když bude ajznbón a třikrát se vyspí…

— Obvyklý společník ráno nepřišel — dokonce ani na snídani nebyl. Chodbou přešel pan doktor a nějaká paní plakající do bílého kapesníku. Sukni měla černější, než je tabule ve škole, a když ti dva sešli po schodech bůhvíkam, Míša šíšííí! chodbou. Třináct… čtrnáct… Šestnáctka nebyla zaplaťpánbůh daleko. Míšu polechtala klika v ruce, ale nedbal a nazlobeně se vlomil dovnitř. „Jedna, dvě… Třetí doleva…“ Stál u povlečené postele, která byla prázdná, jako je prázdný peron, když odjedou všechny lokálky. Míša zatušil a drcl do něho vzlyk.

Když sirá tucha prořídla a když se plavmo procákal mrtvým tichem do svého pokoje, na koleji chyběl vůz speciál. Míša jako by uslyšel školní zvonek — co na tom, že už má jen bílou?

(z cyklu Oblázky u brodu)

Poezie života na www.divokevino.cz

Neviditelný pes, 8. září 2005

Kdo neví, že za názvem literárního časopisu Divoké víno byla a je báseň Dzikie vino z pera K. I. Galczyńskiho, v představách mu vyvstanou zákoutí s vitálními, života chtivými liánami loubince pnoucího se do výšek a kam jinam než za sluncem.

Kdo si www.divokevino.cz neotevřel, neví, že poezií života z titulku myslíme poezii života Ludvíka Hesse. Hess je básník osobitým pojetím existence, a když v roce 2002 na Internetu obnovil Divoké víno, v letech 1964–1971 přece neortodoxní časopísek (Jiří Žáček), kde zval na své papírové vinice básníky bez rozdílu ras a vyznání, hlavně však věku (Karel Sýs), české literatuře přibyl projekt vskutku ojedinělý. Máme co do činění s liánami života překlenujícími meze dvou vývojových stupňů civilizace. Hess dobře chápe nezadržitelnost postupu nových technologií šíření informací a do digitální podoby převádí desítky let staré texty, aby dal vyniknout jejich historické atraktivitě a samozřejmě hodnotě v médiu elektronickém a aby umocnil jejich kouzlo zveřejněním novější, někdy takřka současné tvorby toho kterého autora.

Je úctyhodné, kolik talentů, z nichž neskrovná řada přerostla v renomované osobnosti, ba v osobnosti v poezii nezastupitelné, ba čítankové, dokázalo Divoké víno podchytit. Za Jiřím Žáčkem, Karlem Sýsem, Jaroslavem Holoubkem, Pavlem Vernerem, Danielou Hodrovou, Petrem Cincibuchem se řadí Jaroslav Kovanda, Michael Třeštík, Jana Rathauská, Jiří Oulík, Emil Machálek, Honza Vyčítal, Rudolf Mihola a další a další.

S redakcí časopisu bylo v jednotlivých etapách spjato vícero nadšených dobrovolníků (za všechny jmenujme Johanu Vondřejcovou, Josefa Svobodu, Naďu Stibitzovou, Jana Kořínka či Petra Cincibucha), ale ústřední postavou, pilířem, vždy byl a také v elektronické verzi je Ludvík Hess, přinášející i finanční oběti. Sotvakdo mu vyčte, že jeho úvodníky-promluvy k surfujícím čtenářům jsou namnoze víc než reminiscencemi šéfredaktora reflexí pisatelova vlastního a rodinného života. Hess si to může dovolit. Je osobností, která českému literárnímu životu dala nemálo a je si toho vědoma. Naopak čtenář elektronického Divokého vína si je vědom, že surfuje na stránkách, které vyvracejí pochybnosti o uplatnění krásné, ale opravdu krásné literatury na Internetu.

Třebaže nejprogresivnější průkopníci českých literárních projektů v kyberprostoru zahajovali už v devadesátých letech minulého století, Hessovo zákoutí s Divokým vínem má osobitost, úroveň a význam k nepřehlédnutí. Co budou v literatuře znamenat Hessovy nové objevy (Nela Zapletalová, Daniela Ťalská, Nicolas Détenu, Jan Smutný a jiní), to je předčasné předjímat, ale protože Hess ohlásil sto návštěvníků denně, poezii jeho života to činí rozměrnější.

(Pozn. redakce:
V současné době má www.divokevino.cz denně dvě stovky návštěvníků.)