na další stranu
Miroslav Vejlupek
STIBOROVA ŠESTNÁCTÁ
"Jdeme-li vstříc svému osudu, proč uhýbat pohledem?" (Vladimír Stibor)
V dosavadní tvorbě Vladimíra Stibora (* 25. 2. 1959) se několikráte vyskytuje substantivum "krajina". Mimoděk to není. Umělec má vůli vyšlechtit v kulturně-historické enklávě pod Skuhrovským vrchem paralelní krajinu svého tvůrčího ducha a my máme dojem, že se mu to již podařilo. Za jedenáct let knižního publikování Stibor osázel takovou krajinu třinácti básnickými sbírkami a dvěma knihami drobných próz. Letos přidal Knihu aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium, vydanou Severočeskou vědeckou knihovnou a Severočeským klubem spisovatelů. Tvůrčí potence je to úctyhodná.
Je to však píle, nebo nutnost, co vede Stiborovo pero?
Volíme druhé.
A zatímco Stiborově dosavadní tvorbě básnické, troufáme si říci, porozuměl spíše čtenář vzdělaný a velmi sečtělý (však je Stibor povoláním knihkupec), s Knihou aforismů a fejetonů jako by autor sešel pobesedovat s těmi, které dennodenně potkává, aby jim zaimponoval vtipem a osobitou moudrostí, na malé ploše s řemeslnou erudicí vyjevenou.
"Sisyfos, nikomu to neříkejte, byl první nefalšovaný workoholik."
"I poušť může ležet nedaleko vyvolené krajiny."
"Náhorní lidská planina je plná stromů, jež jinde nerostou."
"Když bůh dělal čas, udělal ho dost. Jak pro koho!"
"Každý, kdo chce zvednout rukavici, musí ohnout hřbet."
Jde-li o fejetony shromážděné do druhé poloviny knížky, tu teprve jeví se Vladimír Stibor jako bytost srážená nepravostmi doby, ale zotavující se tvůrčím psaním. Vladimír Stibor je empirik, který se svěřuje a tím získává nadhled, ať už nabízí průzor ironicky kritický (příkladem O regionální literatuře, O šlechtě), či chápavě tolerantní (Spíž Žida Františka, Literární drtič).
Počepickým potokem proteklo hodně vody, než v Nechvalicích na Sedlčansku po Janu Křtiteli Roškotovi zakotvil další spisovatel. Vladimír Stibor, českou národní bibliografií přijatý za svého, jde vstříc času a osudu a nezdá se, že by chtěl uhýbat pohledem.
|
