Eva Denková - Poláčková

VRBA

Hastrmanova kráska.
- Urousaná dáma.
Shrbená stařena.
Samotářka známá.
Přimknutá k vodě
v hladině se vzhlíží,
šlahouny větví
hladí zjihlou zem,
obtloustlá časem
vrásky si prohlíží;
- důvěru střádá
její dutý kmen.

KÁMEN

Rozvalen
u cesty
hoví si
v škváře.
- Tulí se
k patníku,
z kamenné
tváře
vyčíst se
nedá,
co myslí si
kámen,
když z prachu
ho zvedám,
třpytí se
rázem.
Pomalu
zase
vracím ho
na zem.
- Pod tíhou
možná
lehkost
svou hledá.

U LUŽNICE

Mozolnatá Lužnice
natahuje uši.
Zpěv zurčí od ohně,
i stromy prozpěvují.
Vyskočit tak z koryta
a přisednout.
Oheň se toho přání
bojí.

Šum píseň noci,
poslouchám tě,
kamínky lechtám,
vítr přidává se.
Něha line hlasem.
Loďka rozčesává cop
sepnutý mostem.

Nelituj, řeko,
umím trik.
Zrcátkem k ohni
přivedu tě.

U SOUTOKU

Tady se setkaly.
Tady se stékají.
Divoká Orlice
tu ukončila pouť.
Dál už ji nese
labský proud...

Zakryj si oči, vrbo,
nedívej se,
jsem a náhle -
nejsem.
Polibkem
zamykáme slova.
Tiskni mě k sobě.
Ještě. Znova.
Na rozdíl od vás,
řeky,
rozejdem se.