na další stranu
 Slovo úvodemDivoké víno číslo 29 vychází na počest mladého básníka Pavla Vernera, jenž se vypracoval až na post komentátora deníku Právo. Mladičký básník svoje první verše Agrafa pro já otiskl v Divokém víně v roce 1964. V den vydání současného čísla - 19. května - se dožívá významného životního jubilea. Tak - a to stačí. Nebudu mu přece před holkama kazit renomé. Pavel Verner nejenže tepe do nepravostí v Právu. Péro má ostré, stále píše básničky, nemýlím-li se výhradně do Divokého vína. Kde jinde by mu ty sprosťárny taky otiskli... co to melu - chtěl jsem napsat erotiku, odpusť, Pavle. Taky se dá oslovovat Pavelenko. To doporučuju mladým básnířkám, kdyby mu chtěli poslat k posouzení své verše - pište na adresu pavel.enko@seznam.cz. Do Práva mu nic neposílejte, mohl by se vašich veršů zmocnit jiný redaktor, třeba Pavelka Zdenko. Druhý odstavec věnuju nebožtíkovi. Zemřel Egon Bondy. Jeho vztah k Divokému vínu byl zprostředkovaný Janou Černou, dávnou autorkou časopisu a Egonovou životní láskou. Vzpomínat na Egona budou ale povolanější - Tomáš Mazal, Hrabalolog, a Zdeněk Smíšek, redaktor Práva (ale taky Rudého práva). Nechám na vás, moji milí čtenáři, abyste jejich vzpomínky porovnali. Přimlouvám se, abyste si klikli na obě. Těším se na Putování k Port Arthuru, novou knihu Tomáše Mazala, jež vychází příští měsíc. Tomáš Mazal se vydal po stopách lásek Josefa Škvoreckého z románu Zbabělci. A našel je, babičky žijí...
Naše kniha Antologie Divokého vína 1964 - 2007 je stále k dostání u všech dobrých knihkupců, některé z adres zveřejňuji a přidávám jmenný rejstřík 212 autorů v knize publikujících. Vám, kteří nemáte "dobrého knihkupce" v dosahu, doporučuju objednávku přímo u Nakladatelství Slovart prostřednictvím www.slovart.cz. Kniha vám obratem přijde pečlivě zabalená, aniž by bylo účtováno balné či poštovné.
A když už budete v knihkupectví, kupte si květnové číslo brněnského Hosta. Karel Hvížďala v Hostovi rozmlouvá s ...? Přece se mnou! Miroslav Vejlupek, příznivec Divokého vína a autor několika publikovaných povídek, z nichž jedna je i v tomto čísle, mě požádal o zveřejnění svých výhrad ke kritikovi Vladimíru Novotnému, jenž byl už v minulé době přezdíván Vladimír Hyenovič Novotný. Zeptal jsem se svých přátel Petra Cincibucha, Jirky Žáčka a Karla Sýse, jaký mají na kritika názor, abych tomu muži neublížil. Prý neublížím. Karel Sýs připsal navíc několik řádek a připravil mi ukázky kritik Vladimíra Novotného, jak je psal před rokem 89 a teď. Nechce se věřit, že kritik tak náhle prohlédl. Vladimír Novotný působí i nyní pod ochrannými křídly Ministerstva kultury a mj. také pracovníka ministerstva - mladičkéhospravedlivého Radima Kopáče. Svá jedová pera brousí nepochopitelnou nenávistí, jež je tak hloupá, že na ni nelze ani reagovat. Divoké víno číslo 29 poctil svými verši předseda Spolku slovenských spisovatelů Pavol Janík. Klikněte si na ně, stojí zato! Pokusem o novou grafickou úpravu jsou stránky Katky Vrzáňové. Pravda, mladou básnířku nebo básníka musím pro takovou úpravu nejdřív vyfotit, ale to pro mne má svoji přitažlivost. Podobně jsem upravil k narozeninám básničky Pavla Vernera. A nakonec se pochlubím. Na Mezinárodní den dětí 1. června v 11 hodin slavnostně otvírám čtvrtý babybox na Nemocnici v Kadani! Pohádka svatební, díl druhýAbych se mohl oženit, musela mě nejdřív zapudit moje žena Zuzana, s níž mám dvě holčičky - Dorotku a Markétku. Neměl jsem vůbec v plánu, že bych je opustil, naopak mě překvapilo, když jsem své dva psy našel přivázané k zábradlí na schodech ve třetím patře domu, kde jsme se Zuzanou bydleli. Boxerka Crea a bernardýn Mojše hlídali moje svršky pečlivě složené v několika balících převázaných motouzem. Nebýt toho, určitě bych se neoženil... Bez odmlouvání jsem si s pomocí jediného tiskaře, jehož jsem tehdy ještě zaměstnával, odnosil balíky do svého žlutého sportovního fiátku coupé, věrní psi naskočili do auta a odjeli jsme do libeňské Jablečné zátoky na Vltavě, kde jsem kotvil s lodí - dvacet metrů dlouhým a pět metrů širokým hausbótem, jehož koupi mi zprostředkoval jistý Saturnin. Hausbót nebyl moje největší loď, současně jsem obhospodařoval padesátimetrový nákladní člun, v němž jsem plánoval zřídit tiskárnu. A vedle hausbótu kotvil ještě motorový člun, který vláčel lyžující mládence a panny po řece... Píšu-li v roce 2007 svoje vzpomínky na počátek roku 1972, vybavují se mi scény a celá dějství, jež jakobych ani neprožil já sám. Tři lodě na Vltavě..? Fiat coupé na navigaci..? Crea a Mojše na hausbótu, několik koní v cihelně u Vávrů poblíž Hrusic, malované Ladovy vesnice, v níž se rozjel vlak tragédií mého života. Neodstěhoval jsem si svršky k milence, jak by čtenář zákonitě očekával, ale zabydlel jsem se v jedné kajutě na lodi. Člun měl celkem tři obytné kajuty, sociální náležitosti a velkou společenskou místnost. Správně jsem největší kajutu pojmenoval jako společenskou, protože se v ní scházela veselá společnost. V létě a za slunečného počasí se úspěšní mladíci a krásné dámy zdržovali na dvou palubách vysypaných drobnými oblázky. Aby se cítili jako doma, roznášel jim pití, tatranky a burské oříšky známý pražský herec Zdeněk Braunschläger, jenž obvykle hrával příslušníky Veřejné bezpečnosti nebo detektivy a zrovna neměl angažmá. Mezi pravidelné návštěvníky hausbótu patřila především zpěvačka Eva Olmerová. S Evou mě už ve věku velmi mladickém seznámili zpěváci a muzikanti z divadla Semafor Zdeněk Skarlandt a Pepík Weber. Podruhé jsme se s nonkonformní zpěvačkou sešli při pořádání večerů recitace a zpěvu v kostele Svaté Kateřiny v roce 1966. V roce 1971 a 1972 se Eva stala neodmyslitelnou postavou společenského života na libeňském hausbótu. Mým partnerem v těch dvou letech byl pražský playboy Vladimír Vostřel, bratr herce, režiséra a ředitele divadla Rokoko Darka Vostřela. Vladimír přijížděl k lodi ve svém sportovním voze Ford Capri v doprovodu půvabných dívek - svých snoubenek. Byl manažerem mnoha umělců a ti se samozřejmě stali také návštěvníky hausbótu. S Vladimírem a s naším kamarádem Kájou Čermákem jsme se kromě snoubenek věnovali především golfu na prvorepublikovém hřišti v Řitce. Sladký život... Po koncertu maďarské rockové skupiny a Olympicu v Lucerně přijeli mládenci hudebníci i s obdivovatelkami slavit úspěch na hausbót. Jak je možné, že se loď nepotopila..? Nejméně stovka rozjařených nonkonformních mládenců a panen mi nedovolila spát. Jejich milostná objetí se rozložila po celé lodi, jež rozzářila hladinu Vltavy světly a chvěla se výskotem a vzdechy až do rána. Jednou z návštěvnic byla i vycházející hvězdička Jitka Zelenková. Veselá holka zpívala na celou Vltavu svoji nejnovější pecku: Cinkají, cinkají zvonky bílé, vezou k nám lásku mou... Na tohle zábavní plavidlo jsem si vodil i svoji budoucí ženu Petru. Poznal jsem ji už v roce 1964 jako studentku gymnázia, chodila do libeňského sklepa v Krejčího ulici na textappealy mladých básníků. Dokonce prodávala Divoké víno na žižkovském gymnáziu. Vyšli jsme si třeba s jejím královským pudlem na dlouhou procházku. Čekával jsem na ni sedě na kovovém zábradlí, které dodnes chrání malý trávník před Orionkou nebo jsem postával na Jungmannově náměstí, kam přijížděla trolejbusem číslo 55. Seděli jsme spolu ve staroměstské pivnici nad černým pivem, četli z jedné Salingerovy knížky rozložené před námi mezi dvěma půllitry. K osudovému setkání došlo ale až po letech v pankráckém servisu Fiat. Petra bez problémů kličkovala mezi přijímacími techniky, mistry a automechaniky, jimž jsem já rozdával stokoruny, aby si mě vůbec všimli. Tak to bylo domluvené, že kdo chtěl opravit auto, rozdával v servisu na pivo už od vrátného. Skutečně, jinak vás nechal vrátný stát i s autem na ulici. Petra měla bleděmodrý Fiat 600 nesoucí SPZ AM 44 - 95. Jakou espézetku měl můj Fiat 124 Coupé Sport si nepamatuju. Nesblížila se naše auta, ale já a Petra... Vyjeli jsme si na výlet do Tater, ubytovali se v hotelu, z jehož nejvyššího podlaží posléze vyházela Petra moje oblečení... Zahalený v ručníku jsem se k ránu spustil výtahem do přízemí a obávaje se projít recepcí, pokračoval jsem až do sklepa, z nějž jsem se potupným způsobem vyplazil okénkem, abych posbíral kolem hotelu svoje spodky, kalhoty a košili... Za devět měsíců se narodila naše dcera Petra. Můj život mladého básníka, šéfredaktora, ředitele Klubu Mladá poezie i tiskárny nabíral na obrátkách. Když mě Zuzana vyklidila ze svého malostranského bytu, uchopila Petra příležitost za pačesy. Byla to žena činu. Vyplnila tiskopisy, přeskočila ohlášky a jednoho jarního dubnového dne mne odvedla na žižkovskou radnici. Ne, přijeli jsem tam v mém žlutém sporťáku, sami dva. Svědky ani svatební hosty Petra pozvat nestačila. Svědčily nám dvě úřednice matričního oddělení, které Petra snadno přesvědčila. Udělejte si, moji milí, další čárku. Byl jsem podruhé ženatý.
|
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
Tomáš Mazal a Egon Bondy v Budapešti
