na další stranu
Luděk Krása
VEČER
Město se odívá
do černého fraku
a zástup funebráků
si svítí na rakev.
Na panelových zdech
blikají sem tam světla
a záhy zhasínají.
Koho vynášejí
s takovou pompou ticha,
přerušenou občas
návraty opozdilců,
ojedinělým smíchem žen
a zpěvem opilců?
Komu vzdávají čest
rozsvícené hvězdy
a nedočkavý velký vůz,
který jakoby čekal
na každodenní
smuteční průvod?
Koho pohřbívají?
Snad unavený den,
který je zaplať pánbůh za námi
a nebo velký sen,
proč s takovými poctami?
Snad nesplněné přání,
velké touhy a naděje,
nad kterými se stáří zamyslí
a mládí zasměje.
Možná, že pohřbívají
lidské pohrdání,
pohrdání vším,
co bylo a je tu k mání.
A nebo vzpomínky, jež mizí
v nenávratnu.
A nebo paměť -
dlouhou, krátkou.
A nebo prostě nastává noc,
noc se vším všudy,
s návraty opozdilců,
ojedinělým smíchem žen
a zpěvem opilců.
Sem tam svítí
okna paneláků,
kde si chtějí prodloužit
dnešní den.
Pomalu jich však ubývá,
přibývá hvězd na obloze
a velký vůz svítí do neznáma.
BEZDOMOVCI
Dříve, než vstanu, obejdu
všechny bezdomovce,
které znám.
Reptají, že jsem
je připravil o trochu
tepla ze spacích pytlů,
když jsem je oslovil.
Okradl jsem je
o trochu jejich potu,
zasyčeli rozcuchanými
vlasy, které vylézají
jak malá háďata
z pod mastných čepic.
Tváře jak zmuchlaný
papír nevěstí nic dobrého,
jenom se pořádně vyspat!
Dříve, než odejdu, klíče
nedávám pod rohožku,
ale roznesu je spolu
s novinami všem partajím,
aby mne, když se jim zachce,
na oplátku roznesly
na kopytech.
Nemusím jim dlouze
nic vysvětlovat.
Už kolikrát mne
vykradli bezdomovci
s rozcuchanými vlasy,
které vylézají
jak malá háďata
z pod mastných čepic.
POEZIE JE, KDYŽ ...
Poezie je, když je dobře,
poezie žila,
když život proklínal jsem.
Šel jsem za jejím hlasem
a ptal jsem se jí:
Mám psát o tobě
oslavné ódy?
I tehdy, když v tobě
nenalézám odpověď?
Tu odpověď jsem
potřeboval hned.
Ta odpověď se odrážela
od železných mříží,
vzpomínám,
jak vzhůru vzhlížím,
jak slunce oslepuje
přes mé brýle
oči, které zarputile
nevidí i když vidí.
Byl jsem hluchý
a nevidomý.
Neviděl jsem nikoho,
někdy jen stromy,
když z větve na větev
přeběhla veverka.
Ukázal mi ji
bohnický psycholog
a od té doby
jsem se čas od času
podíval nahoru
a aspoň na chviličku
jsem byl šťastný.
Později jsem si kladl
otázku, proč trvalo to
tak dlouho,
než jsem pochopil
smysl těchto chvil,
než jsem se začal více
dívat do větví
a přišel jsem na to,
že se to smí.
Možná, že bohnických
psychologů
bylo v Bohnicích málo,
možná, že se kolečko
polámalo.
Poezie je, když je
špatně, aby bylo dobře.
Život - sudí
přidává v zápase
minuty, hodiny
a léta, když jsou
na hřišti ranění
a někdy i za to,
když člověk sní.
|
