na další stranu
Luděk Krása
PTEJ SE, PTEJ SE NEPTANÉHO
(ukolébavka)
Ptej se, ptej se neptaného,
ptej se chlapce, ptej se jeho,
ptej se dívky, ptej se jí,
možná, že ti odpoví.
Ptej se lávky, ptej se jí,
možná, že ti odpoví,
přes vodu tě převede,
ničeho však nehledej
na vysněném druhém břehu,
ani lásku, ani něhu.
Ptej se mlhy nad vodou,
kam oblaka stále jdou.
Ptej se vody, ptej se jí,
dřív než sny s ní odplují.
SVAZEK KLÍČŮ
Našel jsem svazek klíčů,
klíče se vždycky hodí,
rezervní klíče od bytu,
klíče od garáže, náhradní
klíče od chalupy.
Říká se, že jsou i klíče
od srdce nebo k srdci,
ale to se jen tak povídá.
TĚCH KAMARÁDŮ STÁLE UBÝVÁ
Dívala se z okna ven,
sotva stála,
invalidní vozík,
jenž na chviličku opustila,
jako by ji odvážel,
i když se brání,
někam do nenávratna.
Jsou kamarádi,
kteří ji opouštějí,
s francouzskými holemi
již dávno nekamarádí,
těch kamarádů je stále méně
a mnozí, neznámo kdy,
změnili se v popel.
Ne, i s popelem nekamarádí,
kamarádí jenom se vzpomínkami
a to už se musí přemáhat.
Přišli hosté,
invalidním vozíkem,
který ji odváží do nenávratna,
jim popojela trochu naproti.
Jak vzácní jsou,
už aby odešli,
neví, co je to popel,
mluví o světě,
který jí už nic neříká,
už aby odešli.
Nenávidí zrcadlo
a proto se dívá z okna ven:
Jak překrásná je příroda.
Nenávidí invalidní vozík,
nenávidí krásný jarní den,
těch kamarádů stále
ubývá…
KDE ZAČÍNÁ LÉTO
Vracím se.
Odkud? Nevím.
Jen paneláky
ozářené sluncem
mi napovídají,
že jsem doma.
Chtělo by si
ještě trochu pospat,
jenom trošičku,
aby toho nebylo
příliš najednou,
příliš najednou doma.
Panelové domy
mi nezdvořile
nahlížejí do pokoje
svými hranatými tvary,
už už si vzít tužku
do ruky
a jako v první třídě
načmárat dům,
vedle domu zahradu
a v té zahradě strom.
Paneláky,
jakoby držely po kupě
jenom dobrou vůlí,
ozářené sluncem
nahlížejí
do mého soukromí.
Připomínají ruku
malého malíře
z první třídy
a někde v těch místech,
kde končí realita,
a začíná dětská fantazie
mi přišly sdělit,
že končí jaro a začíná léto.
|
