na další stranu
Luděk Krása
ČISTÁ A PROVONĚNÁ RÁNA
Čistá a provoněná rána
si mne našla,
bylo to vzájemné
vyznání,
nic proti tomu,
jen vážka zavadila
křídlem o lásku.
Bylo to vzájemné
vyznání, plné záhad
a otazníků.
Asi tak, jako když
hledám svou ženu
v říši andělů.
Čím dál, tím více
se mi vzdaluje,
čím dál, tím více
nalézám sebe.
Dotknu se svého já
a napíši báseň.
Ne příliš dlouhou,
ne příliš krásnou,
protože krásnou báseň
jako kartu v rukávu
schovávám si
pro případ,
kdy se veršů nedostává.
Milenci kdesi daleko
tiše rozmlouvají,
nekonečně se
dotýkají.
Chybí jim však
trochu mánie,
kterou potřebujeme
k napsání básní,
aby splynuli
s modrým jitrem.
Den za dnem,
láska za láskou,
jinak nic, co by
rozvlnilo hladinu
bulvárního tisku.
Zaplať pánbůh
za ty dny,
jichž jsme se
nenadáli.
Snad i slunce
občas vyjde,
když o to
budeme hodně stát.
VZPOMÍNKY
Po tváři mi stéká rosa,
z paměti vypadávají listy,
které se vybarvují
v šedém zákalu
podzimu.
V očích mám více
melancholie a smutku,
na dvě panenky ažaž.
Občas se dívám
do zrcadla podzimu.
Ubývá babího léta
a přibývá jinovatky
v šedinách.
Pěšinkou,
vydlážděnou jíním,
bloudím
na druhé straně,
než se obvykle
bloudívá,
vyčesávám mlhu
z kadeří,
a to jenom proto,
abych zjistil,
že mlha i vlasy
dávno už nejsou
tak husté,
jak kdysi bývaly.
Léta jsem hledal
odpovědi na otázky,
které mi jednou
položí podzimní
slunce.
Odpovědi jsem hledal
v každém stromě,
který každý rok
netrpělivě čeká
na své dozrávání.
Odpovědi jsem hledal
v každém listu,
který teprve spadne,
jako bych se chtěl
znovu narodit,
neboť už jednou
jsem se narodil
v listopadu.
Listy se vybarvují
v šedém zákalu,
v očích mám více
melancholie a smutku,
neboť stopy jara i léta
a dávno zapomenuté
vzpomínky jsou čitelné
až s podzimem.
PARNÍ VLAK
Kolikrát četl jsem
báseň o vlacích
a o nádražích
- jako by mou mysl
minula.
Až jednou,
odjela mi má milá,
ve vlasech
plno jisker,
víčka přimhouřená,
myslím, že to byla
moje žena.
Jako by jen na chvilku
opouštěla
naše vzpomínky,
narychlo vytvořené
z popílku.
Stále se mi vracely
tak, jak koleje duněly
do nenávratna,
až do osamění.
Občas se mi
zdával sen,
že na stráni za lesem
žhavé uhlíky
vypálily starou trávu
i mé prošedivělé
vlasy.
Bylo to od veliké
krásy,
když se moje milá
příliš nakláněla ven.
NÁVRATY DOMŮ
Co je to štěstí
a co je to bolest,
to jsou návraty.
To jsou návraty domů,
které jsou šťastné
a které bolí,
bože, jak bolí.
Tak může bolet štěstí,
když utřeš si slzu pěstí,
vyjdeš na náměstí
a zakřičíš:
Ještě jsem tady já
a studna bezedná
jak bezedná ozvěna
opakuje: já, já, já.
Co je to štěstí
a co je to bolest,
to jsou synonyma,
která člověk vnímá
do hloubi svého nitra.
Čím hlouběji, tím výše
je můj výkřik slyšet,
výkřik, jenž přehluší
všechny nemoci,
výkřik, o který jsem bohatší,
výkřik, který si odnáší
na svých křídlech
bohabojný pegas.
Štěstí a bolest,
to jsou návraty domů.
|
