|
na další stranu
Luděk Krása
MÁM TEBE DOST, MÁ LÁSKO
(vzpomínka na vánoce)
Když rozední se noc
a zešeří den,
sejdu se s tebou
vánočním světem
omámen.
Sejdu se s tebou
v okamžiku,
kdy protíná se
minulost a budoucnost.
Minulost a budoucnost
vánočně
prostřených stolů,
současnost malých
koledníků,
koledujících si
o lepší budoucnost
a minulost
prošedivělých hlav,
které hledají svůj úsměv
v rozjasněných tvářích
těch nejmenších
a snaží se tak ošálit
Štědrý den
i samy sebe.
Všichni v ten okamžik
Štědrého večera
máme stejnou
startovní čáru,
všichni v ten okamžik
Štědrého večera
jsme tu navždycky.
Musíme se však zbavit
neuskutečnitelných přání,
svých neuskutečnitelných
lásek.
Musím se zbavit tebe
můj krásný přelude.
Když rozední se noc
a zešeří den,
jsem prostřenými stoly
unaven.
Mám sebe dost,
mám tebe dost,
nadevše je nám
upřímnost.
Mám sebe dost
a pokud jsi byla
lásko má,
mám i tebe dost
má lásko.
NÁVŠTĚVY
Některé návštěvy,
které k nám přijdou,
se ani nezouvají
a hned odcházejí.
Zapomněly se prý
lépe obléknout,
nestačily nakrmit psa,
musí si vyžehlit pyžamo,
aby, až se vrátí domů,
trefily do postele.
Nemám rád návštěvy,
které všechno chválí,
jak pěkně vypadáme
od té doby,
co jsme se neviděli,
jakou práci jsme si dali
se svátečním stolem
i když na něm jsou
jenom zbytky od snídaně.
Co je nám do návštěv,
které přinášejí
umělé květiny
a čichají si k nim
hladovýma očima.
Ne všechny návštěvy
mám rád,
mám rád návštěvy,
které si k nám
najdou cestu.
NIRVÁNA
Koukám na televizi věčně
kvůli jedné slečně,
stále mám špatnou vizi,
že mi obraz zmizí.
Jsem rád, že mám jen vizi,
že už nejsem v krizi.
Slečna je jenom ve snu
a dřív, než vedle ní klesnu,
vezmu si prášek na spaní,
jenž slečnu stále vyhání.
Řeším dilema,
jak se ta slečna má,
zda zříci se medikace,
což nedá mnoho práce
a nebo slečny
neskutečný.
O jednom z těchto zel
přemýšlím do rána,
spánek mne omrzel,
pak přišla nirvána,
necítím hlavu, kosti,
nastal stav blaženosti
a s touto překrásnou vizí
zas čumím na televizi.
TO ČEKÁNÍ, TO VÁHÁNÍ
(věnováno známé-neznámé
v bohnické léčebně)
Pročítám tvé básně,
abych je zapomněl
a založil do sklerotické
paměti,
potom se mi cosi navrátí,
cosi, co zbylo.
Nejsou to verše,
možná, že jenom pocity,
možná, že přísudek rozvitý,
možná, že vůně tvého těla,
prostě to, co z veršů
báseň dělá.
To, co přiletí shůry
tak, jako křídlo můry,
která provokuje
trpělivost svíčky,
to, co zbude nám,
když myslíme na Dušičky
a možná, že dobrá metafora,
okamžik, co zbývá
do večera,
když se ukládáme k spánku,
možná, že stmívání,
když den má na kahánku.
Možná, že polibky vzájemné,
možná, že mejkap,
jenž den ze dne
měníš.
A možná, že čekání na zázrak
v bohnické léčebně,
to čekání se mnou i beze mne,
to čekání, když mě tlačí bota,
to čekání,
z něhož se nevymotáš,
to čekání, to váhání
dělá báseň básní.
A když řekneš mi:
"Tak zhasni!"
zkrotím mánii,
potlačím depresi
a zhasnu světlo v duši.
|
